Existuje konvenční obraz nové éry, do níž vstupujeme, i příslibů, jež nám nabízí. V září roku 1993 jej jasně formuloval poradce pro národní bezpečnost Anthony Lake, když vyhlásil Clintonovu doktrínu: "Po celou studenou válku jsme zadržovali globální hrozbu tržním demokraciím: nyní bychom se měli snažit o jejich rozšíření." O rok později rozvinul Lake svoji myšlenku takto: "nový svět", který se před námi otevírá, "nabízí obrovské možnosti" k tomu, abychom "upevnili vítězství demokracie a otevřených trhů".
Lake dodal, že jde o daleko hlubší problém než o studenou válku. Naše obhajoba svobody a spravedlnosti proti fašismu a komunismu byla jen jednou etapou v historii naší podpory "tolerantní společnosti, v níž vůdcové a vlády neexistují proto, aby lidi využívali Či zneužívali, nýbrž proto, aby jim poskytli svobodu a možnosti". To je "stálá tvář" všeho, co USA ve světě konají, a "idea", již dnes opět "hájíme". Je to "trvalá pravda o tomto novém světě", v němž můžeme účinněji usilovat o splnění svého historického poslání: postavit se proti zbývajícím "nepřátelům tolerantní společnosti", o niž jsme vždy usilovali, a přejít od "zadržování" k "rozšiřování". Naštěstí pro svět je jediná zbývající supervelmoc "samozřejmě" historicky jedinečná, neboť se "nepokoušíme rozšířit působnost svých institucí silou, podvracením či represemi" a omezujeme se na přesvědčování, soucit a mírové prostředky.
Na komentátory tato osvícená vize a jasné formulování konvenčních pravd učinily náležitý dojem. Rok předtím napsal hlavní diplomatický korespondent listu New York Times Thomas Friedman, že "vítězství Ameriky ve studené válce bylo vítězstvím souboru politických a hospodářských principů: demokracie a svobodného trhu". Konečně začínají i jiní chápat, že "svobodnému trhu patří budoucnost. Strážcem i vzorem této budoucnosti je Amerika". Svět má štěstí, že jej střeží tak ušlechtilý strážce, oznamuje se nám neustále. Mnozí se obávají, že až příliš ušlechtilý, jako Henry Kissinger, který často varoval, že altruismus americké politiky zachází až příliš daleko. Někdy se pravdy pozvedají z úrovně pouhého empirického faktu k čisté logice. Například držitel harvardské Eatonovy profesury vědecké politologie Samuel Huntington tvrdí, "že si Spojené státy musí ku prospěchu celého světa udržet "mezinárodní primát", neboť jako jediná ze všech zemí "definují svoji národní identitu souborem univerzálních politických a ekonomických hodnot", totiž "svobody, demokracie, rovnosti, soukromého vlastnictví a trhů", a proto "podpora demokracie, lidských práv a trhů jsou [sic] pro americkou politiku daleko klíčovější než pro politiku každé jiné země" ,
Protože jde o definici, můžeme se zbavit únavného empirického ověřování - tomu nás učí vědecká politologie. Rozumné rozhodnutí. Ten, kdo se ohlédne do nedávné minulosti, by se totiž mohl například zeptat, jak se naše zásadové odmítání "síly, podvracení a represí" slučuje s teroristickými válkami, které byly za Reaganovy vlády vedeny ve Střední Americe a jež zanechaly tři země v troskách a poseté desetitisíci zmučených a zohavených mrtvol. Nebo by se mohl otázat, abychom uvedli příklad z opačného konce politického spektra, jak Kennedyho vláda projevila stejnou angažovanost svojí mezinárodní teroristickou kampaní proti Kubě a eskalací útoků proti Jižnímu Vietnamu, kdy přešla od podpory teroristického státu ve standardním latinsko americkém stylu, který zřídil Eisenhower, k otevřené agresi, včetně bombardování civilních cílů americkým letectvem, použitím napalmu, ničením úrody (jež mělo vyvolat hlad a tak zlomit odpor domorodců) a jinými podobnými prostředky.
Nějaká osoba podléhající bludům by se také mohla zeptat, jak mohla táž vláda v době, kdy byl americký liberalismus na vrcholu, "zadržovat globální hrozbu tržním demokraciím" tím, že připravila svržení parlamentní vlády v Brazílii a otevřela cestu režimu zabijáků a mučitelů, což vedlo k dominovému efektu: vlády nad značnou částí západní polokoule se zmocnily neonacistické režimy, ne-li z americké iniciativy, tak vždy s pevnou podporou USA. Vedlo to k vlně represí, která překonávala vše v krvavé historii "naší malé oblasti, která nikdy nikoho neobtěžovala", jak západní polokouli popsal ministr války Henry Stimson v květnu roku 1945, když vysvětloval, že regionální systémy je třeba rozpustit, až na naše, jež měly být naopak rozšířeny. A to "jako součást našeho závazku ke světové bezpečnosti, dodal vlivný liberální demokrat Abe Fortas s vysvětlením, že "to, co je dobré pro nás, je dobré i pro svět".
Jestliže jsou fakta vskutku irelevantní, můžeme přehlédnout závěr, k němuž dospěl přední akademický odborník na vztah USA k lidským právům v Latinské Americe Lars Schoultz ve standardní vědecké práci věnované tomuto tématu: cílem států národní bezpečnosti je "trvale zničit pociťovanou hrozbu existující struktuře společensko-eko-nomických privilegií tím, že bude vyloučena politická participace početní většiny..." Zřízení těchto států, jejich cíle a úspěchy jsou do značné míry důsledkem historického rozhodnutí Kennedyho vlády z roku 1962: úkolem latinskoa-merických ozbrojených sil se místo "obrany polokoule" měla stát "vnitřní bezpečnost". Aby mohl být nový úkol řádně splněn, poskytl Kennedy zároveň zvýšenou vojenskou pomoc a výcvik. "Obrana polokoule" byla pozůstatkem druhé světové války, zatímco nyní Šlo o "vnitřní bezpečnost" -eufemistické označení války proti domácímu obyvatelstvu. Zrněna poslání, již přikázali dvorní liberálové z mytického Kennedyho hradu, změnila americký postoj: místo tolerování "hrabivosti a krutosti latinskoamerických armád" k "přímé spoluvině" na "stejných metodách, jakých užívala vyhlazovací komanda Heinricha Himmlera". Tak to vyjádřil Charles Maechling, který v letech 1961-1966 vedl plánování protipartyzánského boje a vnitřní obrany.
To vše - pouhá kapka v moři - se nijak netýká "trvalých pravd" o "politických a ekonomických principech", jimž je oddána "tolerantní společnost" - alespoň se nám to tvrdí. Snad tato historie dokonce ukazuje i naši oddanost myšlence, že "vůdcové a vlády neexistují proto, aby lidí vy- užívali či zneužívali, nýbrž proto, aby jim poskytli svobodu a možnosti". .
S takovouto šokující uniformitou je vskutku interpretována jedna událost za druhou. Neměli bychom se nechat zmást příležitostnými záblesky světla. Jako extrémní disident se projevil badatel asijských záležitostí John King Fair-bank. Když jako prezident Americké historické asociace v prosinci roku 1968 kritizoval válku ve Vietnamu, vysvětloval, že se USA do ní zapletly "především v důsledku přehnaného citu pro spravedlnost a nezainteresované snahy konat dobro." O mnoho let později, kdy vešly ve známost ještě ostudnější podrobnosti celé této historie, se vybarvil jako krajní disident amerických médií Anthony Lewis, který v New York Times kritizoval naše "nešikovné pokusy o konáni dobra", jež se do roku 1969 změnily v "katastrofu". Na druhém konci názorového spektra byli kritikové války obviňováni, že změnili to, co všichni považují za "šlechetnou věc", v nákladný neúspěch.
Vojenský puč v Brazílii, "velké vítězství svobodného světa", byl proto podniknut "k záchraně, nikoli ke zničení brazilské demokracie", hlásil Kennedyho velvyslanec Lincoln Gordon. Bylo to "zdaleka nejrozhodnější vítězství svobody v polovině 20. dvacátého století", které by mělo "vytvořit daleko lepší klima pro soukromé investice" - takže alespoň v tomto smyslu nepředstavoval puč hrozbu pro tržní demokracii.
Vzhledem k tomu, že trvalé pravdy jsou samotnou "definicí naší národní identity", nemusíme hodnotit ani jiné případy - vlastně veškeré historické doklady, z nichž vysvítá, že se USA s jistou důsledností pokoušejí o zničení demokracie a oslabení lidských práv, i když se záminky mění tak, aby vyhovovaly příhodným doktrinálním požadavkům. Po mnoho let byly veškeré hrůzy automaticky ospravedlňovány studenou válkou. Při bližším prozkoumání jednotlivých případů se tato pohádka zhroutí. Jedním z obecných náznaků jejího významu je kontinuita politiky před studenou válkou a po ní. Car ještě pevně seděl na trůně, když Woodrow Wilson v souhlase se starou tradicí zahájil vražedné invaze na Haiti a do Dominikánské republiky. Tento projev "wilsonovského idealismu" stál život tisíce lidí, prakticky obnovil otroctví na Haiti a demontoval tamní parlamentní systém, protože zákonodárci odmítli přijmout "pokrokovou" ústavu, která byla napsána ve Washingtonu a umožňovala americkým investorům proměnit Haiti v jejich soukromou plantáž. Snad nejdůležitější je, že se obě země dostaly do rukou teroristických armád, které udržovaly "vnitřní bezpečnost" a byly pro tento úkol vycvičeny a vyzbrojeny. Žádný bolševik ještě nebyl na dohled, ale USA se již bránily proti Hunům.
V dřívějších dobách byly dobývání a teror sebeobranou proti (mimo jiných zemí) Španělsku, Anglii a "nelítostným indiánským divochům". Jejich zločiny odsoudilo Prohlášení nezávislosti, v němž byla fakta pozoruhodně postavena na hlavu; toho si po dvou stoletích stěží někdo všimne. Na nevinné Američany dokonce útočily "hordy zlo-Činných Indiánů" a "uprchlých černochů", kteří v roce 1818 vedli "divokou, otrockou a vyhlazovací válku proti Spojeným státům" - tak alespoň oficiálně zdůvodňoval ministr zahraničí John Quincy Adams dobytí Floridy, k němuž došlo v roce 1818 a při němž generál Andrew Jackson vyhlazoval na dobytém území domorodce a uprchlé otroky. Tento významný a velmi obdivovaný státní dokument zavedl doktrínu války vedené mocí výkonnou bez schválení Kongresem vyžadovaného Ústavou. A tak ošklivý příběh pokračoval.
Někdy je nepřítelem celý svět. V listopadu roku 1966 prezident Johnson varoval, že jeho obyvatelé mají nad námi početní převahu v poměru 15 : l a že "kdyby měli moc, nahrnuli by se do Spojených států a vzali si náš majetek". Tato vážná nebezpečí podtrhuje zkorumpovanost Spojených národů, jimž tehdy začala vládnout "tyranie většiny", neboť dekolonizace a poválečná obnova oslabily schopnost Spojených států prosazovat kázeň. Již v 60. letech, jak vzpomíná diplomatická korespondentka New York Times Barbara Cros-settová, "Moskva spolu s mnoha nově nezávislými státy izolovala a hanobila Spojené státy". Stěží pak překvapuje, že byly Spojené státy nuceny - daleko častěji než kterýkoli jiný stát - vetovat rezoluce Řady bezpečnosti. Blokovaly chod Valného shromáždění a odmítaly platit příspěvky, k nimž právně zavázaly. Vystřízlivělí komentátoři zkoumali příčiny mravního úpadku světa. Komentátor kulturní sekce New York Times Richard Bernstein, který se později proslavil odsouzením "politické korektnosti", vysvětloval úpadek "strukturou a politickou kulturou" OSN a nedostatkem plomatických schopností naivních Američanů. Článek vyšel pod titulkem "OSN versus USA", nikoli "USA versus OSN". je to svět, který nedrží krok, když USA zůstanou osamoceny. I když se slušná pověst OSN obnovila poté, co se opět začala řídit americkými rozkazy za války v Perském zálivu a Washington pro změnu nemusel vetovat rezoluce odsuzující agresi a krutosti, "zázračná a zásadní změna" - jak to formulovali redaktoři New York Times, neměla dlouhého tr-vání. Po celé to chmurné období "byly chvíle, kdy se Spoje-nými státy hlasoval pouze Izrael, a lidé se ptali, zda ještě máme ve světě nějaké přátele", vzpomínal nedávno předse-da Výboru pro mezinárodní vztahy Sněmovny reprezentantu, umírněný republikán za stát New York Benjamin Gilman. Ve skutečnosti Spojené státy dokázaly na podporu spravedlnosti a svobody mnohokrát zmobilizovat Salvador, Rumunsko a pár dalších států, zatímco v Radě bezpečnosti se projevila jako dosti spolehlivá Británie, která je od 60. let;| - kdy se nadvláda Moskvy stala pro skutečné demokraty ne-snesitelnou - na druhém místě v pořadí vetujících (Francie zaujímá s velkým odstupem třetí místo).
Když v 80. letech zmizelo ze scény Kennedyho "monolitní a bezohledné spiknutí" usilující o dobytí světa, začalo hledání nových agresorů, kteří ohrožují naše hranice a životy. Zvláště oblíbeným fackovacím panákem se pro od vážné reaganisty stala neoblíbená a bezbranná Libye. Mezi dalšími kandidáty najdeme různé šílené Araby, mezinárod-ní teroristy, každého, koho lze vytáhnout z rukávu. Když George Bush oslavoval pád berlínské zdi invazí do Panamy nešlo o obranu proti komunismu, nýbrž o boj proti ďábel-skému Noriegovi, který byl zajat, souzen a odsouzen za své zločiny, které téměř všechny spáchal v době, kdy byl na výplatní listině CIA. V tomto okamžiku dostává polovinu americké vojenské pomoci Kolumbie, hlavní porušovatel lidských práv na západní polokouli, stát, který má na svědomí šokující seznam krutostí. Je to typický model, ale záminka je jiná: tentokrát jde o boj proti narkomafii. Americkou vo-jenskou pomoc a výcvik dostávají téměř výhradně vojenské jednotky, které se "drogové války" účastní pouze jediným způsobem: jak hlásí mezinárodní organizace sledující dodržování lidských práv a všichni další kompetentní pozorovatelé, příjemci americké pomoci a výcviku i jejich polovojen-ští druzi jsou v samém centru obchodu s drogami, globálním podniku, jemuž americká politika již půl století krajně pozoruhodnými způsoby napomáhá.
Jsou k dispozici různé prostředky, jimiž můžeme ukázat, jak je morbidní fascinace fakty bezvýznamná. Realističtí badatelé vysvětlují, že odvolávání se na historii "směšuje zneužití reality s realitou samou". Realitou je nedosažený "národní cíl", což ukazují "historické doklady, jak je naše mysl reflektuje skutečné historické dokumenty jsou pouhým lidským výtvorem, který nám nic neříká o "cíli Ameriky". Uvažovat jinak znamená upadnout do "omylu atheis-mu, který na podobném základě popírá platnost náboženství".
Na poličce čeká připravena i doktrína "změny kurzu". Ano, v minulosti jsme se v důsledku své nevinnosti a přílišné dobré vůle dopouštěli chyb. Ale to je za námi. Můžeme se proto držet velkolepých vyhlídek do budoucnosti a ignorovat celou historii a poučení, jaké by z ní mohlo vyplývat o fungování a chování institucionálních struktur, které zůstávají nezměněny. Tato doktrína je vytahována s pozoruhodnou pravidelností, vždy za rozvážného přikyvování těch, kdo oceňují hloubku tohoto poznání.
Dejme tomu, že bychom dnes, v roce 1995, tuto doktrínu přijali a omezili se pouze na "naši malou oblast" - dokud nedojde k další změně kurzu, po jaké ale vždy jaksi stáváme na stejné koleji.
V květnu roku 1995 biskup a knězi diecéze Apartado v severozápadní Kolumbii vydali "Komuniké veřejnému nění" o "chvíli hrůzy", v níž lidé žijí a která je "způsobeni vraždami a mizením osob". "Polovojenské skupiny nemilosrdně zdecimovaly celá města," tvrdí se v textu komuniké, zatímco úřady, "tváří v tvář tragédii lidu ... zůstávají lho-stejné a nestaví se proti uskutečňování tohoto hrůzného plánu smrti a ničení." Tato obvinění podpořil primátor Apartada, který tvrdí, že polovojenské skupiny "fakticky zdivočely, stupňují kampaň vražd a hrůzných zohaveni": zatímco desetitisíce vojáků a policistů jen mlčky přihlížejí.
Stejně přihlíží i svět, zvláště země, která poskytuje zbraně a výcvik. Kornuniké se může dostat k několika málo lidem v solidárních skupinách, ale z obvyklých důvodů nepronikne obvyklými filtry. Je to nevhodný příběh, neboť od-povědnost mají nesprávní lidé. Krutosti by mohly být snad-no zastaveny, kdyby byla zburcována veřejnost. Veškeré dosavadní snahy odhalit, kam jde polovina americké vojen-ské pomoci, byly dosud úspěšně odraženy, ale v případě nutnosti lze nad nimi zívnout a utrousit posměšek o "starých báchorkách" a "rutinním nadávání na Ameriku", nebo vytáhnout doktrínu "změny kurzu"; konec konců nastala teprve před pár týdny.
Současná vlna vojenských a polovojenských krutostí v Kolumbii je zřejmě součástí snah zmocnit se půdy, které souvisejí s projektem rozvoje oblasti v hodnotě mnoha mi-liard dolarů. Příslušnici polovojenských sil jsou těsně spojeni se statkáři, rančery a narkomafiány. Jeden z nejvýznamnějších narkornafiánů se nedávno stal nejvyšším velitelem polovojenských jednotek oblasti Magdalena Medio, která je již dávno proslulá těsnou vzájemnou spoluprací armády, drogových magnátů, statkářů a polovojenských sil. Tento "hrůzný plán smrti a ničení" realizují obvykli vykonavatelé. Obvyklé jsou i oběti: místní občanské a lidové organizaci a jejich vůdci, rolníci, domorodé obyvatelstvo a černošská populace - vlastně každý, kdo se dostane do cesty alianci vlády, drogových mafií a "legitimních" ekonomických sil. To vše, stejně jako mlčení, pokračuje obvyklým způsobem.

Trhy v reálném světě

Protože trvalé pravdy jsou mimo dosah triviálních faktů, můžeme další nechutnosti bezstarostně odložit stranou. Podívejme se na horlivé nadšení pro trhy. Jsou-li logicky součástí "národní identity", bylo by zcela naivní zdůrazňovat, že již od svého založení jsou Spojené státy "vlastí a baštou moderního protekcionismu". Cituji zde vynikajícího ekonomického historika Paula Bairocha, který dále dokládá svůj obecnější závěr, že "je obtížné najít jiný případ, kdy by fakta tolik odporovala dominantní teorii" jako učení, že svobodné trhy jsou motorem růstu6 a že se jich velmoci vždy přidržovaly, pokud neusilovaly o dočasnou výhodu. To, že se "později rozvinuté" státy od těchto principů odchýlily, je dobře známo přinejmenším od vydáni díla Alexandera Gerschenkrona. Totéž platí o jejich předchůdcích. Zvláště Spojené státy odjakživa zaujímaly k tržní kázni krajně odmítavý postoj. Tak se vyvíjely od začátku, včetně takových odvětví, jako jsou textilní průmysl, ocelářský, energetický, chemický, průmysl počítačů a elektroniky, farmaceutický a biotechnologický, zpracování a distribuce zemědělských produktů, a tak dále. Spojené státy z těchto oborů získaly ohromné bohatství a moc; naopak neusilovaly - což by bývalo v souladu s přísnými principy ekonomické racionality - o komparativní výhodu v oblasti exportu kožešin.
Americký rozvojový stát ani nebyl něčím zcela novým, liž předtím se podobným směrem dala Británie; ke svobodnému obchodu se obrátila až po sto padesáti letech protekcionismu, který jí poskytl tak ohromné výhody, že v politice "rovných příležitostí" nespatřovala velké riziko. Dokonce i pak se opírala o skutečnost, že v období 1800-1938 směřovalo 40 procent jejího exportu do Třetího světa. V celém vývoji od počátků průmyslové revoluce v Evropě není snadné najít jedinou výjimku. V roce 1728 vyjádřil Daniel Defoe běžné názory, když varoval, že Anglie stojí před nesnadným úkolem: jak obstát v nesnadné konkurenci s "Čínou, Indií a dalšími východními zeměmi". Problém spočíval v tom, že 1 tyto země měly "mimořádně široký Průmysl, nejrozmanitější na Světě, a jejich Výrobky se tlačí do Světa pouhou Vahou své Láce". I přes dlouho přetrvávající názor tyto země tehdy možná měly i nejvyšší reálné mzdy na světě a nejlepší podmínky pro organizace dělnické třídy, jak naznačuje velmi důkladný výzkum z poslední doby, který dospívá k závěru, že "bez protekcionistické politiky by byl britský průmysl zničen lácí indických kartounů".
V tomto světle hodnotila události i většina současníků. Sto let po Defoeovi liberální historik Horace Wilson smutně konstatoval, že bez celní ochrany by byly "textilní továrny v Paisley a Manchesteru zastaveny hned na počátku a pravděpodobně by nebyly znovu otevřeny ani po příchodu páry. Byly vytvořeny za cenu obětí, jež přinesli indičtí výrobci." Deindustrializace nepostihla Británii, nýbrž Indii, včetně jejího ocelářství, loďařského průmyslu a dalších výrobních odvětví.
Stejnou "stálou tvář" ukázala Británie poté, co se za vlády Mohammeda Aliho pokusil o průmyslovou revoluci , Egypt. Británie a Francie pociťovaly obavy z úspěšného rozvoje Egypta, který měl bohaté zemědělské zdroje a domácí bavlnu. Zasáhla ale britská finanční a vojenská moc, která překazila nežádoucí konkurenci a vměšování do britské im-periální strategie. Na rozdíl od Spojených států v téže době nemohl Egypt nastoupit cestu nezávislého vývoje a radikálně tak porušit zásady ekonomické vědy.
Existuje jen málo seriózních srovnávacích studií, ale to, co z nich vyplývá, má dnes značný význam. Stěží si lze nepovšimnout, že jedna část Jihu se kolonizaci bránila - Ja-ponsko, které se rozvinulo a v závěsu za ním i jeho kolonie. Bylo brutální koloniální mocností, ale své kolonie - na rozdíl od Západu - industrializovalo a rozvíjelo. Všimněme si také, že první kolonií vůbec bylo Irsko, shodou okolností jediná část severní Evropy, v niž přetrvávají rysy Třetího světa. Jeden z předních historiků Asie Basil Davidson poznamenává, že modernizační reformy, jež v západní Africe probíhaly ve Fantské konfederaci a v Ašantském království, se podobaly těm, které v téže době uskutečňovalo Japonsko. Takto je vskutku vnímali afričtí komentátoři a historikové. Jeden z nich o pár let později hořce konstatoval, že "před oběma tehdy stál stejný chvályhodný cíl, [ale] africký pokus byl bezohledně rozdrcen a zmařen" britskými silami. Podle Davidsonova názoru tento potenciál "v zásadě nebyl nijak odlišný od potenciálu, jehož dosáhli Japonci po roce 1867". Ale západní Afrika se přidala k Egyptu a Indii, nikoli k Japonsku a Spojeným státům, které se mohly vyvíjet nezávisle a nebyly spoutávány koloniální vládou a omezeními vyplývajícími z ekonomické racionality.
Ve 20. letech dvacátého století již Anglie nemohla konkurovat s efektivnějším japonským průmyslem. Proto odvolala zápas a vrátila se k praktikám, které jí umožnily počáteční rozvoj. Britské impérium se prakticky uzavřelo obchodu s Japonskem a totéž poté učinili i Holanďané a Američané. Tyto kroky na cestě k tichomořské fázi druhé světové války byly při oslavách padesátého výročí konce války ignorovány.
O půl století později se tváří v tvář japonské konkurenci dali do značné míry stejnou cestou reaganisté. Kdyby byli umožnili působení tržních sil, jež veřejně tolik vynášeli, ve Spojených státech by dnes již neexistovala výroba oceli a automobilů. Tvrdě zasažena by byla výroba polovodičů a masivně paralelních počítačů i mnohé další obory. Reaganova vláda prostě zabránila japonské konkurenci v přístupu na trh a mohutně subvencovala hospodářství z veřejných prostředků. V ještě větším měřítku uplatňuje taková opatření Clinton. Žádných podobných zásahů nebylo zapotřebí na ochranu hlavního civilního exportního odvětví, výroby letadel nebo obrovského a výnosného turistického průmyslu., který je založen na leteckém průmyslu a na vládou financo-vané infrastruktuře, dvou odnožích pentagonského systému, jenž je hlavní komponentou sociálního státu (včetně "systému obranných silnic", součásti státně korporačního projektu sociálního inženýrství, který změnil tvář Ameriky).
Bylo zcela přirozené, že Clinton uvedl společnost Boeing jako vzor "velkolepé vize budoucnosti svobodného trhu", již v roce 1993 vyhlásil - za velkého potlesku - na zasedání Asijsko-pacifické hospodářské konference (APEC). Stěží bychom mohli najít lepší ukázku veřejné dotované ekonomiky sloužící soukromému zisku, která se hrdě nazývá "svobodným podnikáním". Triumf svobodného trhu ještě více zdůraznilo Clintonovo oznámení jeho jediného úspěchu v rámci APEC: byly uzavřeny kontrakty s Čínou o dodávkách letadel, nukleárních reaktorů, superpočítačů a satelitů, vyráběných zářnými vzory svobodného podnikání: firmami Boeing, General Electric, Cray a Hughes Aircraft (prodej byl ilegální, protože Čína je údajně zapletena do šíření jaderných zbraní a raket; státní department ale vysvětlil, že Washington bude zákony "interpretovat" tak, že se na tento prodej nevztahují).
Stejně přiměřený vzor si Clinton zvolil na dalším zasedání APEC, které se konalo o rok později v Jakartě: Exxon, další skvělý příklad nezávislých podnikatelských hodnot, je-muž se nestaví do cesty zaopatřovatelský stát. Clinton se opět dočkal pochvaly, nejen za svoji velkolepou vizi, nýbrž také za úspěchy "vládní kampaně komerční diplomacie", která "přinese pracovní příležitosti mnoha Američa-nům", napsala politická korespondentka New York Times Elaine Sciolinová. Mínila tím Clintonovo oznámení, že Exxon uzavřel kontrakt ve výši 35 miliard amerických dola-rů o spolupráci s indonéskou ropnou společností Pertamina na rozvoji naleziště zemního plynu, z něhož měly těžit jak další americké korporace, tak indonéská státní elektrárenská společnost. To mělo zajistit "pracovní příležitosti Američanům" - přinejmenším právníkům, bankéřům, ředitelům a manažerům, nakrátko snad i několika málo kvalifikova-ným dělníkům. Dobrá zpráva pro americké dělníky vedla k rychlému růstu cen akcií Exxonu.
Snad stojí za zmínku, že slovo "zisky" z úctyhodného diskurzu téměř zmizelo. V soudobé novomluvě se vyslovuje jako "pracovní příležitosti". Chápeme jazykové konvence a oceňujeme přesnost chvály Clintonova úspěchu, který zajistil "pracovní příležitosti Američanům". Stejné konvence nám umožňují uznat skutečnost, že úlohou Pentagonu není jen bránit nás proti zahraničním hordám, ale také poskytovat "pracovní příležitosti". "Politikové obou stran považují obranný rozpočet za program růstu zaměstnanosti," píše v kritice přehnaného vojenského rozpočtu Lawrence Korb z Brookingsovy instituce. Zisky pro investory a vyšší platy pro nejvyšší představitele korporací? Na to raději nemyslete.
Tisk vydávaný byznysem ale nemá tak přísná měřítka. Když USA v polovině roku 1995 naléhaly na Japonsko, aby zvýšilo podíl automobilových součástek od amerických výrobců, úctyhodná média psala o oficiálním tématu: "Je to prostě rázné jednání, které má pochopení pro zájmy amerického lidu", který byl nespravedlivě zbaven pracovních příležitostí (americký obchodní zástupce Mickey Kantor). Roušku ale dokázal poodhalit Wall Street Journal. Američtí výrobci automobilových součástek vskutku doufali, že si státní moc vynutí otevření japonského trhu, který hodlali zásobovat ze svých továren v Číně, jihovýchodní Asii a v samotném Japonsku. Pro Američany v doslovném slova smyslu by tak vzniklo jen málo pracovních příležitostí, ale zato mnoho "pracovních příležitostí" - v orwellovském smyslu -pro nadnárodní společnosti se sídlem v USA.
Tento trik se stal tak běžným, že se nad ním už nikdo ani nepozastavuje.
Odpor proti principům trhu a státní násilí jsou dnes významnými faktory hospodářského rozvoje i v poválečné Evropě, Japonsku a v nově industrializovaných zemích na jeho periférii. Všechny tyto státy dostaly rozhodující ekonomický podnět od amerických vojenských dobrodružství. V 18. století si byly dnešní První a Třetí svět daleko podobnější. Obrovskou diferenciaci, k níž od té doby došlo, způsobilo i to, že se vládcové dokázali vyhnout tržní kázni, kterou nekompromisně prosazovali na územích, jež na nich závisela. "Není pochyb o tom," uvádí Bairoch závěrem svého podrobného vyvrácení převládajícího "mýtu národohospodářské vědy", "že vynucený hospodářský liberalismus Třetího světa se významně podílel na opoždění jeho industrializace." Ve skutečnosti šlo o "deindustrializaci". Tento vývoj pod různými pláštíky pokračuje až dodnes. Bairoch ve skutečnosti značně eufemizuje, když píše o úloze státní intervence ve prospěch bohatých, neboť se konvenčně omezuje na ochranu, jež je pouze úzkou kategorií zasahování do trhu, jen malou částí celkového obrazu. Zmiňme se jen o jedné vynechávce: v počátcích průmyslové revoluce v Anglii a v USA byla hlavní surovinou bavlna, která byla v důsledku vyhnání a vyhlazení původního obyvatelstva na jihovýchodě Spojených států a dovozu otroků levná a dostupná. Podobné odchylky od tržní ortodoxie se nedostaly do ód, jež opěvují její divy. Tento starý známý příběh pokračuje až do současnosti.
Bairoch se omezuje na protekcionistická opatření. Dospívá k závěru, že po druhé světové válce USA konečně přešly k liberálnímu internacionalismu, jehož principy předtím dlouho porušovaly, dokonce i v nejrychlejší fázi svého růstu, kdy uvalovaly daleko vyšší cla než země, jež s Amerikou konkurovaly. Ale tento názor lze obhajovat jen v případě, že opomineme obrovský státní podíl na ekonomice, o nějž se opíralo celé odvětví nejvyspělejší technologie ve "zlatém věku kapitalismu svobodného trhu". V 50. letech prakticky všechny fondy na výzkum a vývoj počítačů pocházely z kapes daňových poplatníků. V celé elektronice tento podíl dosahoval 85 procent. K této věci se ještě vrátím. Budeme-li ji ignorovat, nemůžeme pochopit ani dnešní ekonomiku, ani "reálné svobodné trhy". Obrovský projekt sociálního inženýrství, který vedl k "odchodu Ameriky na předměstí" a měl dalekosáhlé důsledky, se obdobně opíral o rozsáhlé státní intervence, místní úrovní počínaje a celostátní konče. Projekt byl doprovázen vlnou zločinů páchaných korporacemi, které soudy jen mírně pokáraly; možnost volby pro spotřebitele přitom hrála jen nepodstatnou roli.
Existují ovšem i výkyvy. Etatističtí reakcionáři Reaganovy doby vytvořili nové rekordy v protekcionismu a subvencování z veřejných prostředků. Zcela otevřeně se tírn chlubili před publikem složeným z byznysmenů. Ministr financí James Baker "s hrdosti prohlásil, že pan Ronald Reagan ,poskytl americkému průmyslu větší ochranu před do-vozem než kterýkoli z jeho předchůdců za uplynulých více než padesát leť," píše odborník na mezinárodní hospodářství Fred Bergsten a dodává, že se Reagan specializoval na "nejrafinovanější formu protekcionismu": "řízený obchod", který nejvíce "omezuje obchod a uzavírá trhy" a "zvyšuje ceny, snižuje konkurenci a posiluje kartelové chování". Baker byl příliš skromný. Nadšení zastánci svobodného obchodu a fiskální konzervativci zavedli více protekcionistických opatření než všechny poválečné vlády dohromady a prakticky zdvojnásobili dovozní omezení na 23 procent. Zároveň prudce zvýšili rozpočtový deficit a zatížili tak poplatníky obrovskými splátkami úroků.
I když reaganisté obvykle vedli, míra protekcionismu se v poslední době zvýšila téměř ve všech průmyslových státech. To mělo tvrdý dopad na chudý Jih. Protekcionistická opatření bohatých států se stala významným faktorem, který přispěl ke zdvojnásobení beztak obrovské propasti mezi nejchudšími a nejbohatšími zeměmi, jež nastalo za života poslední generace. Ve Zprávě OSN o rozvoji za rok 1992 se odhaduje, že protekcionistická a finanční opatření bohatých států ročně připravila Jih o půl bilionu dolarů ročně, tedy asi o dvanáctinásobek celkové výše "pomoci" - která většinou nebyla ničím jiným než podporou exportu financovanou z veřejných prostředků. Toto chování je "téměř zločin-né", jak nedávno konstatoval význačný irský diplomat a autor Erskine Childers, který také poznamenává, že Západ pod vedením USA v roce 1991 znemožnil přijetí rezoluce předložené Valnému shromáždění Jihem a zaměřené proti "hospodářským opatřením jakožto nástroji politického a hospodářského nátlaku na rozvojové země". Je to - vedle teroru - oblíbená technika, jíž se Washington pokouší zničit nezávislé odvážlivce, například Kubu a Nikaraguu; přitom neustále pěje ódy na svobodný trh. Fakta jsou "velmi málo známa," píše Childers, "neboť o takovýchto záležitostech dominantní média Severu samozřejmě mlčí." Doufá, že jednou tento "naprostý mravní debakl severních států" povede k tomu, že budou "v očích vlastních občanů naprosto zahanbeny".
To nepřekvapí nikoho, kdo je dobře obeznámen s "trvalými pravdami".
Childers měl naprostou pravdu, když hovořil o "naprostém zahanbení". Před dvěma lety generální ředitel Světové zdravotnické organizace (WHO) Hiroši Nakadžima oznámil, že každý rok na světě umírá 11 milionů dětí na snadno léčitelné choroby, protože vyspělý svět není ochoten poskytnout skrovné prostředky, jichž je zapotřebí k odvráceni této "zbytečné tragédie" - "tiché genocidy", která by nás všechny měla zahanbovat. V roce 1995 vydal UNICEF výroční zprávu, v níž se odhaduje na 13 milionů počet dětí, které umírají proto, že jim bohaté země upírají haléřovou pomoc. I to ušlo "dominantním médiím Severu", přinejmenším ve Spojených státech, i když celostátní tisk téhož dne oznámil, že Kongres hodlá snížit o třetinu královskou sumu 425 milionů dolarů, jež byla navržena jako pomoc UNICEF pro následující rok, a také snížit v příštích dvou letech zahraniční pomoc o 3 miliardy dolarů (nedotčena ale má být pomoc ve výši 3 miliard dolarů pro Izrael, bohatou zemi, která slouží americkým zájmům, a z podobných důvodů se snížení nedotkne ani pomoci Egyptu ve výši 2,1 miliardy dolarů; tyto dva státy dostávají téměř polovinu celkového objemu americké pomoci). Spojené státy byly již předtím nejlakomějším poskytovatelem pomoci ze všech států OECD, ale Kongres dospěl k názoru, že lakomosti nebylo dost.
Krátce poté Washington informoval Organizaci OSN pro průmyslový rozvoj (UNIDO), že poskytne jen polovinu z pomoci ve výši 26 milionů dolarů, k níž se zavázal (podle smluv OSN se jedná o právní závazek), čímž si vynutí drastické omezení operací UNIDO. Skupina 77 byla "hluboce otřesena a pohoršena" novým protiprávním činem svého největšího dlužníka, jehož nedoplatky v té době dosahovaly již 8 milionů dolar. I zde dokázali objevit fakta jen ti nejpilnější čtenáři.
Činy, jež by každého slušného člověka "naprosto zahanbily", mají jen málo společného s veřejným míněním. Naopak, nedávno uveřejněné studie opět ukazují, že "velká většina" veřejnosti dává přednost udržení pomoci na současné úrovni nebo dokonce jejímu zvýšení a že by podle jejího názoru pomoc měla být určena chudým a nikoli strategickým spojencům či jít na vojenské účely. "Velká většina" by také byla ochotna platit větší daně, kdyby pomoc dostali lidé, kteří ji potřebují, a "drtivá většina odmítá názor, že by Spojené státy měly pomáhat jen v případě, že to podporuje americké národní zájmy". To vše je pravým opakem linie politického vedení, které neustále prohlašuje, že naplňuje vůli veřejnosti.
To, jak se tento model pravidelně opakuje, je poučné. Tak prezident Clinton souhlasí s tím, že USA musí snížit své příspěvky na mírové operace OSN. Jeho pravicoví protivníci chtějí zajít mnohem dál - bud příspěvky ještě více omezit, nebo je dokonce zrušit. Naproti tomu tyto výdaje podporuje více než 80 procent veřejnosti. Polovina podporuje americkou účast bez výhrad. V případě, že budou dobré vyhlídky na úspěch, se pro ni vyslovuje dokonce 88 procent. Důsledně se proti takovýmto operacím staví pouze 5 až 10 procent, a názor zbývajících se mění podle okolností. Přestože se nám tvrdil opak, veřejné míněni jen málo ovlivnila skutečnost, že v Somálsku padli američtí vojáci. Dvě třetiny podporují příspěvek amerických vojáků k operaci OSN na ochranu "bezpečných útočišť" a k zastavení krutostí v Bosně, 80 procent zaujímá stejné stanovisko k případné operaci v Rwandě, pokud OSN usoudí, že tam probíhá genocida.
Šedesát procent obyvatelstva si nicméně myslí, že Spojené státy "udělaly dost, aby zastavily válku v Bosně" - totiž nic. Jak odhalují jiné studie, není to způsobeno krutostí nebo lhostejností. Existuje i nesouhlas se zahraniční pomocí, zvláště u 25 procent obyvatel, kteří věří, že představuje největší položku federálního rozpočtu. Ve skutečnosti asi polovinu vládních výdajů dostává Pentagon, což ví necelá třetina obyvatelstva, zatímco výše zahraniční pomoci - na rozdíl od jejího účelu - je nezjistitelná.
Tyto zdánlivě rozporné výsledky lze snadno vysvětlit. Lidé by rádi učinili něco dobrého, ale jsou zavaleni "trvalými pravdami" o našem nesobectví a nebetyčné dobromysl-nosti i o nevděčnosti nepřátelského světa. Z podobných důvodů drtivá většina podporuje větší pomoc chudým, ale zároveň požaduje snížení sociálních dávek: proč utrácet na-še těžce vydělané peníze, aby si mohly jezdit v cadillacu černošské matky, které se množí jako králíci jen proto, aby mohly od sociálních úřadů dostávat další šeky? Veřejnost byla zahrnuta těmito a dalšími pohádkami - občas je vyprávějí postavy jako Ronald Reagan, který svým slavným anekdotám snad vskutku věřil - a navíc značně přeceňuje podíl federálního rozpočtu, který je určen na sociální účely. Téměř si neuvědomuje, že se za posledních dvacet let prudce snížil, a to z úrovně, jež byla podle srovnatelných měřítek beztak nízká. V důsledku podobné propagandistické palby vznikl ve veřejnosti dojem, že ji drtí ohromné daňové zatížení. Z členských států OECD ale mají nižší úroveň - v poměru k HDP - jen Turecko a Austrálie (1991).
Ve stínu zůstává skryta i skutečnost, že daňový systém je neobvykle regresivní. Zvláště výmluvně o tom svědčí vliv daní a transferů (dávek, a tak dále) na snížení chudoby. Mimořádně důkladná studie tohoto tématu, již napsali ekonomové Lawrence Mishel a Jared Bernstein, dospívá k závěru, že "americký systém daní a transferů je daleko méně účinný v boji s chudobou než systém v kterékoli jiné [průmyslové] zemi" a že se "postupně stává ještě neúčinnějším", což lze konstatovat zvláště o Reaganově prezidentském období. V téže době se v jiných zemích účinnost zvýšila. Americkým systémem trpí zvláště děti. V období od roku 1979 do konce 80. let se ve srovnatelných zemích podařilo snížit dětskou chudobu v průměru o více než polovinu, zatímco ve Spojených státech se od roku 1979 do 80. let snížila o méně než Čtvrtinu. Když začala působit reaganovská politika, snížil se tento pokles v roce 1986 na 8,5 procent.
Dnes módní návrhy "jednotného zdanění" požadují, aby byly od daní osvobozeny finanční zisky (dividendy, kapitálové zisky, úroky), které představují téměř polovinu příjmů nejbohatšího l procenta rodin. Směrem k nižším příjmovým kategoriím tento podíl velmi prudce klesá. "Je obtížné najít přesvědčivější definici ,spravedlnosti', než je myšlenka, že by s každým občanem mělo být zacházeno stejně," prohlašuje Časopis Fortune v optimistickém hlavním článku celého čísla o "počátku konce amerického systému daně z příjmu", v němž cituje jednoho ekonoma z pravicového výzkumného ústavu.
To, co ekonomové nazývají "věčným zápasem o mysli lidí", možná příliš nezměnilo postoje, ale uvedlo obyvatelstvo ve zmatek, což nesplňuje o nic hůře základní účel: vyhnat "velkou bestii" - jak Alexander Hamilton nazýval lid -z veřejné arény, do níž nepatří. Takové cítění se ozývá v celém názorovém spektru po celé americké dějiny - takže ani zde nejde o žádnou inovaci či výjimku.
Ani v tomto případě nemají tyto záležitosti na stav americké demokracie žádný vliv - pokud platí, že trvalé pravdy vskutku nepodléhají důkazům.

Demokracie: "zadržování lidu"

Bylo by nespravedlivé, kdybychom tvrdili, že všichni považují fakta za irelevantní. Již jsem se zmínil o několika příkladech svědčících o opaku, a existují i jiné, Vezměme si demokracii: podle závazného kánonu se jedná o princip, který je více než jiné vodítkem a inspirací politického vedení.
Abychom mohli hodnotit teorii, přirozeně se obrátíme k místu, kde mají politikové relativně volnou ruku: k "naší malé oblasti", která je bohatá na zdroje a potenciál a která je jedním z nejhorších kabinetů hrůzy - další fakt, o němž se nemáme nic dovědět. Ale co 80. léta, kdy Reaganova vláda vedla velkolepé křižácké tažení, aby utlačovaným lidem přinesla výhody demokracie? Snad nejserióznější studie na toto téma, jež vznikly v hlavním proudu, napsal Thomas Ca-rothers, který spojuje názor historika s pohledem zasvěcence, neboť se účastnil programů Reaganovy vlády "na pomoc demokracii" v Latinské Americe. Píše, že tyto programy byly "upřímně míněny", ale do značné míry skončily neúspěchem, i když podivuhodně systematickým. Tam, kde byl americký vliv nejmenší (na jižním cípu), bylo dosaženo největšího, skutečného pokroku, proti němuž se reaganisté stavěli na každém kroku, i když si připsali zásluhy ve chvíli, kdy již nebylo možno příval zadržet. Tam, kde byl americký vliv největší (ve Střední Americe), byl dosažený pokrok nejmenší. V této oblasti Washington "nevyhnutelně usiloval jen o omezené, shora řízené formy demokratických změn, u nichž nehrozilo nebezpečí, že budou narušeny tradiční mocenské struktury, jejichž dlouholetým spojencem jsou Spojené státy," píše Carothers. USA se snažily udržet "základní pořádek ... zcela nedemokratických společností" a vyvarovat se "změny na populistickém základě", která by mohla narušit "zavedené hospodářské a politické pořádky" a umožnit vývoj v "levičáckém směru". Postřeh, který má vskutku obecnou platnost.
Pouze na základě podrobného zkoumání individuálních případů můžeme docenit, jaký strach elitní kruhy pociťují a jak nenávidí demokracii. Jedním z nejpoučnějších příkladů je Nikaragua. Vývoj v této zemi je dobře probádán, ale v dílech, jež zůstávají zcela stranou veřejné pozornosti.
V Nikaragui se v roce 1984 konaly volby, jejichž průběh se setkal s obecným uznáním. Vyjádřili je jak nepřátelsky naladění mezinárodní pozorovatelé, tak profesionální organizace latinskoamerických vědců, která je sledovala s mimořádnou důkladností. Volby však nemohly být manipulovány, takže se nekonaly. První volby s oficiálním schválením a podle téměř univerzální praxe se konaly až v roce 1990; nemusíme se zdržovat oficiální báchorkou, že volby, které byly odjakživa plánovány na rok 1990, se konaly jen na nátlak USA, což je běžný apologetický termín pro teroristickou válku. Při zahájení předvolební kampaně Bílý dům oznámil, že americká teroristická a hospodářská válka bude pokračovat, jestliže nebudou zvoleni kandidáti Washingtonu - něco takového se ani ve Spojených státech, ani obecně na Západě nepovažuje za vměšování do "demokratického procesu". Když volby "správně" dopadly, latinskoamerický tisk, který byl sandinistům do značné míry nepřátelsky nakloněn, je interpretoval jako vítězství George Bushe. Americká reakce byla odlišná. Typicky reagoval list New York Times: jeho titulky vítaly v albánském či severokorejském stylu "Vítězství čestného jednání USA" a "Jednotnou radost" Američanů. S extrémním názorem přišel komentátor Anthony Lewis, který nedokázal potlačit svůj obdiv k "mírovému a demokratickému experimentu", k němuž se Washington odhodlal a který se stal "novým svědectvím síly Jeffersonovy ideje: vlády se souhlasem ovládaných ... Zní to romanticky, ale my žijeme v romantickém věku".
Jen málokdo pochyboval o tom, jak byla "Jeffersonova idea" uskutečněna. Časopis Time se radoval, že v Nikaragui "vypukla demokracie", a současně shrnul metody "americké fér hry": "zruinovat hospodářství a vést prostřednictvím zástupců dlouhou válku na život a na smrt, dokud vyčerpaní místní obyvatelé nesvrhnou nechtěnou vládu sami", přičemž naše náklady budou "minimální", zatímco oběť bude mít "mosty v troskách, sabotáží zničené elektrárny a zruinované farmy". Poskytne se tak kandidátovi Washingtonu "téma, s nímž se dají vyhrát volby": nutnost skoncovat se "zbídačováním nikaragujského lidu."
To vše ale zmizelo v jámě zapomnění, spolu se zbytkem onoho truchlivého příběhu. Raději se také nezabývejme tím, co se stalo s otřesenou společností poté, co "vypukla demokracie". Pro drtivou většinu byla výsledkem katastrofa, takže Organizace pro výživu a zemědělství při OSN (FAO) předpovídá, že "příšti generace obyvatel Nikaraguy bude nižšího vzrůstu, slabší a méně inteligentní než dnešní generace" - tedy ti, kdo přežijí. Od začátku "romantického věku" stoupl počet úmrtí dětí ve veku do Čtyř let v důsledku podvýživy o 35 procent, Opuštěné děti bez domova žebrají na ulicích o desetníky, nebo čichají toluen, aby "zahnaly hlad". Tvorové, kteří se stěží podobají lidem, hledají po celé Managui zbytky potravin. Na atlantském pobřeží vypukla vlna hladu a obrovská epidemie drog. O těchto skutečnostech podávají zprávy pomocné organizace a obvyklé okrajové publikace, ale nijak se o ně nezajímají pachatelé oněch zločinů, včetně těch, kdo prolévají hořké slzy nad smutným osudem obyvatel pobřeží, na nichž krutí sandi-nisté páchali "genocidu". K případům zneužívání moci vskutku docházelo, jejich rozsah ale byl nepatrný ve srovnání s tím, co titíž lidé nadšeně podporovali, jak o tom marně psaly mezinárodní organizace sledující dodržování lidských práv.
Nejkrutějším ze všech těchto zločinů je zničení naděje v demoralizované společnosti, pád do bezmoci, bídy a zoufalství. Fakta uklizená před veřejností vypovídají mnohé o vášni pro demokracii a lidská práva, v jednom hanebném případě za druhým.
Carothers popisuje přesně to, co právě probíhá přímo před našima očima na Haiti jako nejlepší ukázka Clintonovy doktríny, jak nám ji nabízí prezidentův poradce pro národní bezpečnost Lake. Zvolený haitský prezident se směl vrátit poté, co byly lidové organizace vystaveny dostatečné dávce hrůz a co i on byl vychován v "rychlokurzu demokracie a kapitalismu", jak jeho přední stoupenec ve Washingtonu pojmenoval proces zcivilizování nepohodlného kněze. Jeho slova byla onomu "radikálnímu extremistovi" daleko příznivěji nakloněna, než je běžné. Prezident Aristide byl nucen přijmout ekonomický program nadiktovaný Spojenými státy, v němž bylo stanoveno, že se "obnovený stát musí zaměřit na hospodářskou strategii, jejímž jádrem bude energie a iniciativa občanské společnosti, zvláště domácí i zahraniční soukromý sektor". Jádrem haitské občanské společnosti jsou američtí investoři, spolu s nesmírně bohatými podporovateli puče, ale nikoli haitští rolníci a obyvatelé chudinských čtvrtí, kteří pohoršili Washington tím, že vytvořili tak živou a energickou občanskou společnost, že dokázali zvolit prezidenta a vstoupili do veřejné arény. Tato nepřístojnost byla překonána obvyklým způsobem, a to s nemalou spoluvinou USA: Bush a Clinton například dovolili společnosti Texaco Oil Company, aby porušila sankce dodávkami vůdcům puče a jejich bohatým stoupencům. Tuto klíčovou skutečnost odhalila agentura Associated Press pouhý den před vyloděním amerických jednotek v září roku 1994; ani to se ale veřejnost nedověděla. "Obnovený stát" se již vrátil do obvyklých kolejí a sleduje politiku kandidáta Washingtonu, který ve volbách v roce 1990 dostal 14 procent hlasů.
Upřímné zkoumání odhalí, že konvenční obraz je ve všech klíčových ohledech pochybný, ba falešný, až na jeden: význam trvalých pravd. Stačí se podívat na historické doklady, abychom objevili, jaké ony pravdy jsou a proč. A zajisté bychom je měli brát dosti vážně v úvahách o pravděpodobné budoucnosti, v níž institucionální struktury zůstanou v podstatě nezměněny a budou mít téměř neomezenou možnost působení.
Dáme-li se tímto směrem, najdeme důvody k přesvědčení, že "nový svět", který je vykreslován v tak světlých a nadějných barvách, se bude vskutku vyznačovat přesunem od "zadržování", ale nikoli ke "zvětšování", nýbrž - abychom si vypůjčili další termín ze slovníku mezinárodní politiky -k "zatlačování". Po více než století se ti, jež Adam Smith nazval "hlavními architekty politiky" (v jeho době to byli angličtí "obchodníci a továrníci", v naší jsou to jejich dědici), pokoušejí zadržovat demokracii a lidská práva. Opovrhují trhy, pokud od nich neočekávají výhodu. Stejně jako ve Smithově době přirozeně usilují o zmobilizování státní moci, jež se má postarat, aby bylo "v kromobyčejné míře dbáno" na jejich vlastní zájmy, i kdyby dopad na jiné měl být "tíživý". Od počátku 70. let významné změny v globální ekonomice umožnily nejen zadržet, ale fakticky zatlačit vítězství lidských práv, svobody a demokracie, jež jsou ovocem století prudkých lidových zápasů. Jak názorně ukazuje dnešní situace, je to lákavá vyhlídka. Je pravděpodobné, že se trvalé pravdy nejen udrží, ale že se stanou pro většinu obyvatel světa ještě chmurnějšími; platí to i o Americe, kde dochází k demontáži společenské smlouvy.
Jsou to rozsáhlá témata, a já se mohu dotknout pouze několika z nich. Ale dovolte, abych zde ztvárnil jedno, které sleduji do jisté míry podrobně.
Bude vhodné, když začnu rovnou Washingtonem. Podle standardní verze došlo ve volbách do Kongresu v roce 1994 k "historickému politickému přesunu", který vynesl Newta Gingriche a jeho armádu k moci po jeho "drtivém vítězství", "triumfu konservatismu", který odráží trvalý "posun doprava". Se svým "drtivým lidovým mandátem" chce Gingrichova armáda splnit sliby, jež dala ve svém předvolebním programu, Smlouvě s Amerikou. "Sejme vládu z našich zad", abychom se mohli vrátit k idylickým dobám, kdy vládl svobodný trh, a obnovit "rodinné hodnoty", které nás zbaví "výstřelků sociálního státu" a ostatních reziduí neúspěšné politiky v duchu "velké vlády", která přinesla liberální nový úděl a "velkou společnost". Demontáží "zaopatřo-vatelského státu" dokáže "vytvářet pracovní příležitosti pro Američany" a dát "střední třídě" bezpečnost a svobodu. A převezme a úspěšně povede na celém světě křížové tažení za uskutečnění amerického snu demokracie založené na svobodném trhu.
To jsou hrubé rysy celého příběhu. Znějí povědomě.
O deset let dříve byl znovu zvolen prezident Ronald Reagan. Dosáhl tak druhého "drtivého konzervativního vítězství" za čtyři roky. Když byl v roce 1980 zvolen poprvé, získal slabou většinu všech hlasů a podporu 28 procent voličů. Při odchodu z volebních místností dávali voliči najevo, že nehlasovali "pro Reagana", nýbrž "proti Carterovi", který ve skutečnosti zahájil politiku, jíž se reaganisté chopili a již - se širokou podporou demokratických členů Kongresu -uskutečňovali: zvyšování výdajů na vojenské účely (státní sektor ekonomiky) a omezení programů, které slouží obrovské většině. Průzkumy veřejného mínění v roce 1980 odhalily, že 11 procent voličů hlasovalo pro Reagana proto, že je "opravdovým konzervativcem" - ať již tento termín znamená cokoli.
V roce 1984 byla vyvinuta značná snaha o získání dalších voličů, která vskutku dosáhla úspěchu: podpora Reaganovi stoupla o l procento. Podíl voličů, který jej podpořil jako "skutečného konzervativce", poklesl na 4 procenta. Ti, kdo se účastnili voleb, ve značné většině doufali, že reaganovské legislativní programy nebudou uzákoněny. V průzkumech veřejného mínění se projevil pokračující přesun k jakémusi liberálnímu sociálnímu státu v duchu nového údělu.
Odkud se tedy vzaly ony hlasy? Zájmy a touhy veřejnosti nejsou v politickém systému artikulovány, což je jeden z důvodů, proč byly volební výsledky tak prudce zkresleny ve prospěch privilegovaných částí společnosti.
Jsou-li zájmy privilegovaných a mocných hlavním cílem obou politických stran, lidé, kteří tyto zájmy nesdílejí, zůstávají doma. Přední odborník na volební politiku Wil-liam Dean Burnham upozornil, že třídní model neúčasti ve volbách "zřejmě neoddělitelně souvisí s další klíčovou komparativní zvláštností amerického politického systému: naprostou absencí socialistické či dělnické strany jakožto organizovaného konkurenta na volebním trhu". Taková situace byla před patnácti lety; od té doby došlo k ještě účinnější demontáži občanské společnosti: odborů, politických organizací a tak dále.
Před deseti lety politický komentátor listu Washington Post Thomas Edsall upozornil v souvislosti s Reaganovým vítězstvím na to, že ve Spojených státech nejsou v politickém systému reprezentovány "zájmy dolních tří pětin společnosti". Vedle značně zkresleného volebního profilu to má mnoho dalších důsledků. Polovina obyvatelstva si například myslí, že by obě strany měly být rozpuštěny. Více než 80 procent považuje hospodářský systém za "bytostně nespravedlivý" a vládu za "působící ve prospěch několika málo lidí a zvláštních zájmů, nikoli lidu" (před Reaganem na obdobně formulovanou otázku takto odpovídalo zpravidla 50 procent). Jinou otázkou je, co mohou respondenti mínit termínem "zvláštní zájmy". Stejné procento je přesvědčeno, že pracující mají příliš malý vliv - i když jen 20 procent má tento postoj k odborům a 40 procent je považuje za příliš vlivné, což je dalším příznakem toho, že propagandistický systém sice nevede ke změně postojů, ale dokáže vyvolávat zmatek.
To nás přivádí k roku 1994, kdy došlo k dalšímu v řadě "drtivých vítězství konzervativců". Ze 38 procent občanů, kteří se účastnili voleb, volila republikány slabá většina. "Republikáni získali asi 52 procent všech hlasů pro kandidáty na místa ve Sněmovně reprezentantů. Jejich podpora tak stoupla o něco více než o dvě procenta oproti roku 1992", kdy zvítězili demokraté, napsal vedoucí volební rubriky listu Washington Post. Jen každý šestý volič označil výsledek za "souhlas s republikánskou agendou". "Konzervativnější Kongres" považovalo za významný faktor ohromné množství voličů: 12 procent. Drtivá většina nikdy neslyšela o Gin-grichově předvolebním programu Smlouva s Amerikou, který formuloval republikánskou agendu a který je od té doby neúprosně realizován za doprovodu halasné propagandy o naplňování vůle lidu, zatímco se již méně mluví o skutečnosti, že je to první smlouva v dějinách, již podepsala jen jedna strana, zatímco druhá stěží ví o její existenci.
Na dotaz o některé z ústředních součástí Smlouvy se velká většina respondentů postavila proti téměř všem, zvláště proti té hlavní, jež požaduje značné škrty sociálních výdajů. Více než 60 procent obyvatelstva si v době voleb přálo zvýšení takových výdajů. Sám Gingrich byl velmi nepopulární, dokonce ještě více než Clinton, jehož popularita je velmi nízká. Tato nechuť se udržuje i v době, kdy je Gingrichův program realizován.
Opozice proti demokratům byla silná; volby byly "hlasem proti". Ale byla i nuancovaná. Clintonovští "noví demokraté" - ve skutečnosti umírnění republikáni - zaznamenali těžké ztráty, nikoli ale ti demokraté, kteří se drželi tradiční liberální agendy a pokusili se aktivizovat starou demokratickou koalici: většinu obyvatelstva, která se - právem - považuje za fakticky zbavenou volebního práva.
Výsledky hlasování byly zkresleny ve prospěch bohatých a privilegovaných ještě více než v minulosti. Demokratům dali výrazně přednost ti, kdo vydělávají méně než 30 tisíc dolarů ročně (zhruba průměr). Příjmová skupina od 30 do 50 tisíc dolarů volila ve stejné míře republikány jako demokraty. Názorové profily těch, kdo se k volbám nedostavili, se u významných otázek podobaly názorům voličů, kteří podpořili demokratickou kandidátku. Voliči, kteří pocítili pokles životní úrovně, se rozhodli pro republikány - nebo přesněji volili proti demokratům - v poměru 2:1. Většinou to byli bílí muži s velmi nejistými ekonomickými vyhlídkami do budoucnosti, právě ti lidé, kteří by patřili k levicově populistické koalici usilující o hospodářský růst a politickou demokracii, kdyby existovala možnost proniknout na byznysem ovládanou politickou arénu. Protože tato možnost neexistuje, obracejí se mnozí k náboženskému fanatismu, všemožným kultům, polovojenským organizacím ("milicím") a jiným formám iracionality. Je to zlověstný vývoj, na jehož precedenty jsme nezapomněli a který nyní dělá starosti i ředitelům korporací, kteří dnes tleskají akcím Gingri-chovy armády, jež horlivě slouží těm nejbohatším a nejvíce privilegovaným.
I přes propagandistické tažení v posledním půlstoletí si nejširší vrstvy jaksi uchovaly sociální a demokratické postoje. Podstatná většina věří, že by vláda měla pomáhat lidem, kteří to potřebují, a staví se za výdaje na zdravotnictví, školství, pomoc chudým a na ochranu životního prostředí. Jak jsem se již zmínil, souhlasí i se zahraniční pomocí potřebným a s mírovými operacemi. Ale politika směřuje radikálně jiným směrem.
Pozoruhodně to ilustruje ústřední doktrína: vyrovnaný rozpočet. Těší se podpoře byznysu. "Americký byznys promluvil: vyrovnejte federální rozpočet", usuzuje časopis Business Week z průzkumu postojů vyšších pracovníků vedení firem. A když promluví byznys, promluví i politická třída a tisk - přinejmenším v titulcích. Ti, kteří nepátrají dál, mají jen malý smysl pro komplexní realitu.
V Austrálii referuje Graham Richardson z New Yorku, že "Američané jsou přesvědčeni ... že by rozpočet měl být vyrovnaný bez ohledu na existující podmínky" a že proto podporují škrty v sociálních výdajích. Jeho zdrojem je Don Hewitt, "senior amerického televizního zpravodajství," s nímž Richardson obědval v salónku zařízeném ve stylu z počátku století v hotelu Plaza, "jednom z nejlepších v New Yorku". Hewitt je "muž zvyklý stýkat se s prezidenty, miliardáři a hvězdami". To, že "se udržel na Špičce [televizního] zpravodajství tak dlouho, svědčí o Hewittově opravdovém smyslu pro tep středostavovské Ameriky" - ne tedy vlastníků soukromých médií a inzerujících firem, jimž prodávají svůj produkt (diváky), nebo miliardářů, kteří večeří ve snobsky zařízeném salónku. Když nám Hewitt říká, co Američané chtějí, "musíte si toho prostě všimnout", stejně jako na vás musí učinit dojem "obrovský přesun voličů k republikánům", o němž jsem se právě zmínil.
V Anglii píše komentátor amerických záležitostí listu Financial Times Michael Prowse v článku s titulkem "Dnes jsme všichni pro vyrovnaný rozpočet", že "Newt Gingrich a jeho republikánští konzervativci si opět vysloužili naši pochvalu" za úsilí o vyrovnaný rozpočet tváří v tvář "cynické strategii" těch, kdo se staví proti výrazným Škrtům v sociálních programech. A revolucionáři odrážejí vůli lidu, píše Prowse: "podle průzkumů má dosažení vyrovnaného rozpočtu osmdesátiprocentní podporu."
Richardson bezpochyby reprodukuje názory svého zdroje (nebo alespoň to, čemu dává jeho zdroj přednost), a Prowse má pravdu v tom, co píše o řeči titulků a co může snadno uslyšet v hlavním elitním zpravodajském programu v Národním veřejném rozhlase (NPR), který je zpravidla obviňován ze stranění liberálům. Jeho přední komentátor Robert Siegel konstatuje, že "Američané hlasovali pro vyrovnaný rozpočet". Jako příklady vůle lidu uvádí škrty na školství a sociální programy. Opustíme-li ale svět luxusních salónků a novinových titulků, spatříme jiný obraz. Většina lidí by vskutku ráda měla vyrovnaný rozpočet, stejně jako by si přála, aby byl vyrovnaný i rozpočet jejich domácností a kdyby jakýmsi kouzlem zmizely všechny jejich dluhy, aniž by za to museli zaplatit. Ale ze stejných průzkumů vyplývá, že v reakci na zjevnou další otázku - "Chcete vyrovnaný rozpočet, i když to bude znamenat škrty na školství, zdravotnictví, životní prostředí a jiné oblíbené programy?" -se podpora scvrkává na malou menšinu, někde mezi 20 a 30 procenty, V nenápadném Článku s titulkem "Američanům se líbí agenda republikánů, ale neshodují se v metodách" se tak například dočítáme, že z údajů vyplývá nesouhlas drtivé většiny Američanů s agendou republikánů. Podobné výsledky přinesly i jiné průzkumy: vyrovnaný rozpočet ano, škrty v sociálních výdajích ne. Zatímco republikáni chtěli zrušit ministerstva školství a energetiky, 80 procent chtělo zachovat první z nich, 63 procent druhé. "Výrazná většina, 72 procent, se staví proti jakémukoli snížení výdajů na školství," napsal Wall Street Journal, a "jasná většina se staví proti podstatným škrtům ve výdajích na sociální zabezpečení a na oba zdravotnické programy: Medicare pro starší občany a Medicaid pro chudé" - ty všechny chtěli republikáni drasticky zredukovat a ponechat jen sociální zabezpečeni.
Fakta jsou ale nežádoucí, až na jeden: byznys promluvil, a to je vskutku vše, co musíme vědět. Navíc - protože v rámci doktrinálního systému existuje jen malá protiváha -se z přání Časem velmi pravděpodobně stane skutečnost.
Platí to do značné míry v celém spektru. Průzkumy znovu a znovu ukazují, že se veřejnost staví proti zvýšení výdajů na obranu. Hlas byznysu však opět tvrdí opak; jeho vůdcové si dobře uvědomují, že Pentagon je jádrem sociálního státu pro bohaté. Proto Clinton reagoval na republikánské "drtivé vítězství" oznámením značného zvýšení výdajů na Pentagon. Jeho pravicoví protivníci rychle zvýšili požadavky. V reálných dolarech dosahuje rozpočet Pentagonu asi 85 procent průměru za studené války a je o 30 miliard dolarů ročně vyšší než za Nixona. Nepřítel z dob studené války je dnes samozřejmě spojencem, dokonce i ve vojenské výrobě: podle týdeníku Jane's Defence Weekly jeho programy pokročilého výzkumu Spojeným státům umožnily získat zpět světové prvenství v oboru zbraní založených na pulzní energii a mikrovlnách. Tyto údaje nám dávají určitou představu toho, jak velkou "hrozbu tržní demokracii" představoval Velký Satan v ocích plánovačů, kteří se jej pokoušeli "zadržet" a "zatlačit".
V dubnu roku 1995 krajně pravicový ústav Heritage Foundation předložil návrh rozpočtu, který Kongres v podstavě schválil. Návrh v souhlase s přáním jedné šestiny daňových poplatníků znamenal zvýšení rozpočtu Pentagonu, zatímco drasticky snížil prostředky na školství, protidrogové programy, životní prostředí a jiné sociální výdaje, za něž se staví dvě třetiny veřejnosti. "Problém [je] filozofický," vysvětluje politický analytik Heritage Foundation: "Daňoví poplatníci by neměli být nuceni přispívat na činnosti, s nimiž možná nesouhlasí" - tedy určití daňoví poplatníci. "Problémem" byla v tomto případě výzva nadace k "odebrání fondů levici", jež byla definována jako katolické dobročinné organizace, Americké sdružení důchodců a další instituce, které se pokoušejí pomáhat nesprávným lidem, někdy i s použitím mikroskopických federálních grantů; je to mimochodem příliš lichotivý obraz "levice".
Proti zvýšení výdajů na Pentagon se stavělo nejen obyvatelstvo, ale i spojení náčelníci štábů, kteří varovali, že to v budoucnosti způsobí ozbrojeným silám potíže. Tyto námitky ale byly bezpředmětné: byznys promluvil a etatističtí revolucionáři umějí poslouchat.
Opovrhování "hlavních architektů politiky" veřejným míněním není ani překvapující, ani zvláště neobvyklé, i když naznačuje, jak chápou demokracii ti, kdo na ni pějí chvalozpěvy. Ale tento model se stal tak pravidelným a dramatickým, že si vyžádal komentáře, což je neobvyklé. Vážený politický komentátor listu Christian Science Monitor Brad Knickerbocker si zauvažoval, že to "vypadá téměř tak, jakoby se zákonodárci zamysleli nad tím, co Američané chtějí... - a pak se dali opačným směrem." Hovořil náhodou o politice v oblasti energetiky a životního prostředí, ale jeho závěry jsou neuvěřitelně přesné a značně přesahují obvyklou normu.6
Komu vskutku záleží na demokracii, měl by podrobně prostudovat základní zásady první moderní demokracie, jež vznikla před 200 lety a je dosud v mnoha ohledech vzorem. V diskusích o federální ústavě v roce 1787 James Madison poznamenal, že "kdyby se v dnešní Anglii směly voleb účastnit veškeré společenské třídy, byl by ohrožen majetek statkářů. Brzy by byl přijat zemědělský zákon." Aby byla taková nespravedlnost znemožněna, "měla by naše vláda zajistit trvalé zájmy země proti novinkám," zřídit systém pák a brzd, "aby byla chráněna menšina blahobytných proti většině."
Ústavní rámec se věrně přidržel Madisonova návrhu. "Trvalý zájem", který rozpoznal, zůstal v očích mocných "cílem Ameriky". "Tolerantní společnost", již tito mocní řídí, vždy trvala na dodržování téhož principu v cizině -,,multilaterálně, když můžeme, a jednostranně, když musíme," jak poučila Clintonova velvyslankyně v OSN Radu bezpečnosti v říjnu 1994, zatímco Anthony Lake vychvaloval naši historickou oddanost mírovým principům.
Existují dva "kardinální cíle vlády", tvrdil Madison: "práva osob a práva majetku". Právě ta druhá musí dostat přednost, protože práva majetku budou stále ohrožována "vůlí většiny", která může na základě svojí síly v demokracii "porušovat práva menšiny". Madisonovy vágnější formulace jsou často nesprávně interpretovány jako výraz obecné obavy, že by "tyranie většiny" mohla pošlapávat práva jedince: třeba svobodu slova a svědomí. Ale tato interpretace nechápe Madisonovu obavu, která byla míněna v daleko užším smyslu, jak dal zcela jasně najevo. Primárně ohrožena byla "práva majetku". Práva "blahobytné většiny", jejíž ochranu musí vláda považovat za svoji primární povinnost, se navíc vůbec nepodobají "právům osob": ta musí poskytovat všem ústavní systém, zatímco "práva majetku" jsou v rukou malé "blahobytné menšiny". Většině jsou tato práva upírána a je nutno jí zabránit, aby je porušovala.
Madisonovská rétorika, která do značné míry ovládla pozdější diskusi, je zavádějící i v jiných ohledech. Je nesmyslné srovnávat práva osob a práva majetku. Pero v mé ruce je mým majetkem, ale nemá žádná práva, i když já snad mám právo je vlastnit, Vlastnická práva jsou právy osob - určitých osob, a jak se tvrdilo, vždy menšiny. Madi-sonovský systém se tedy týká jen práv osob. Kromě práv, jež mají teoreticky všichni společně, přiznává blahobytné menšině další práva. Uděluje tato privilegia vskutku jako výsadu a tvrdí, že musí mít přednost před společnými právy. Problémy jsou zatemněny - ve skutečnosti v dosti závažné míře - rétorikou, v níž jsou formulovány, a také značnou částí pozdější diskuse.
Aby byla blahobytné menšině zajištěna privilegovaná práva, musí - podle Madisona - držet v rukou otěže vlády. Dodal, že je to jedině spravedlivé, neboť majetek "především nese břemeno vlády" a "v jistém smyslu lze říci, že stát patří [vlastníkům půdy]". Tato koncepce byla zjevně zobecněna v době, kdy se společnost přesunovala od zemědělské mocenské základny k základně výrobní a finanční. Jak upozorňuje Jennifer Nedelsky ve velmi důkladné analýze "ma-disonovského rámce a jeho dědictví", jeho primární důraz na "ochranu majetku" stavěl " ,liď - budoucí většinu - do role problému, který je třeba zvládnout." Tuto koncepci samozřejmě přijali téměř všichni tvůrci Ústavy, poznamenává autorka a cituje Jamese Wilsona jako "jediného, který prohlásil, že majetek není jediným cílem vlády", a "dal přednost tomu, co jeho kolegové považovali za významné ohrožení majetku: politické svobodě lidu".
Thomas Jefferson zaujal podobné stanovisko jako Wilson, ale na těchto úvahách se přímo nepodílel. A Madi-son? Ten po několika letech nakonec pochopil (zřejmě to u něj vyvolalo určitý otřes), že "blahobytná menšina" bude své moci zneužívat a že nebude jednat osvíceně, jak dosti naivně předpokládal. Madison odsoudil "drzou zkaženost doby", v níž bohatl začali užívat své kontroly vlády do značné míry stejným způsobem, jaký již předtím popsal Adam Smith, kdy se "spekulant s akciemi" stal "pretoriánskou [sic] gardou vlády a současně jejím nástrojem a tyranem, korumpovaným jejími štědrými dary a zastrašujícím ji svými stížnostmi a kombinacemi."
Ústředním tématem amerických dějin je uskutečnění původního madisonovského systému, který se i přes mnohé sociální změny v podstatě zachoval. Nedelsky konstatuje, že toto dědictví - i když v oslabené podobě - je Částečnou příčinou "slabin demokratické tradice" ve Spojených státech a jejich neschopnosti zvládnout "vzájemné prostoupení hospodářské a politické moci" - Či přesněji řečeno jejich úspěchu ve zvládnutí tohoto problému specifickým způsobem: posvěcením privilegovaných práv těch, kteří vlastní stát. Tato práva dnes prakticky definují koncepci demokracie. Bylo tedy ve službách demokracie, že se rozhlas a později televize nedostaly do veřejné sféry a byly předány několika obrovitým korporacím; soukromá tyranie se tak rovná svobodě, je to druhá přirozenost. Jen málokdo si povšimne rozporu, když známý novinář napíše v New York Times: "Jak musí vědět každý školák, svobodný tisk - což znamená tisk nezávislý na vládě - má pro demokratický systém podstatný význam." (David Shipler) Naproti tomu tisk nezávislý na Murdochovi, Berlusconim nebo na obrovských korporacích podstatný význam nemá.
Zatímco Madisonova pretoriánská garda upevňovala svoji moc, politika se ve stále větší míře stávala "stínem, který vrhá na společnost velký byznys", jak formuloval přední americký filozof 20. století John Dewey samozřejmou pravdu, kterou vyslovil již Adam Smith. Nedelsky dodává, že systém, který se vytvořil, nechránil jen majetek, ale také v souhlase se svojí základní koncepcí "nerovnost majetku". Podřídil jí i práva velké většiny obyvatelstva ve všech ostatních oblastech života. Jediným závažným ohrožením těchto idejí byla dělnická a další lidová hnutí, která zajisté dosáhla některých vítězství, ale byla zahnána na okraj v míře, jež je v průmyslových demokratických státech neobvyklá, a nyní ztrácí i to, co si vydobyla.
Mocenské struktury "shora", které Carothers označuje za "neúspěch" amerických snah o posílení demokracie, ničím takovým nejsou. Staly se nejen dalším úspěchem projektu oslabení demokracie v americké sféře (proto je "neúspěch" tak systémový), ale odrážejí povahu americké společnosti samé. Poodhrneme-li roušku rétoriky, za níž se skrývají, nebude obtížné objevit ani historická, ani doktrinální fakta.

"Konservatismus svobodného trhu"

Stejným způsobem se můžeme dopracovat pochopení pojmu "konzervatismus svobodného trhu". Jeho skutečný význam odhalí, podíváme-li se podrobněji na největší nadšence horující pro "setřesení vlády z našich zad" a umožnění trhu, aby nerušené vládl. Nejvýraznějším příkladem je snad předseda Sněmovny reprezentantů Newt Gingrich. Zastupuje obvod Cobb v Georgii, který si list New York Times zvolil, když chtěl v článku ha první straně ilustrovat zvedající se vlnu "konservatismu" a odsuzování "pečovatelského státu". Článek s titulkem "V nákupních střediscích vzkvétá konservatismus" popisuje toto bohaté předměstí Atlanty, pečlivě izolované od veškeré infekce z chudinských čtvrtí, aby se tak jeho obyvatelé mohli těšit plodům svých "podnikatelských hodnot" a nadšení pro trh, jež v Kongresu hájí přední konservativec Newt Gingrich, který svůj obvod hrdě označuje za "svět [populárního ilustrátora] Normana Rockwella kombinovaný s počítači na bázi vláknové optiky a s tryskovými letouny".
Na místě je ale krátká poznámka na okraj. Okres Cobb dostává více federálních subvencí než kterýkoli jiný předměstský okres USA, se dvěma zajímavými výjimkami: Arlington ve Virginii, který je fakticky součástí federální vlády, a Kennedyho vesmírné středisko na Floridě, které je další součástí systému veřejných subvencí ve prospěch soukromého zisku. S výjimkou federálního systému je okres Cobb na prvním místě ve vymačkávání peněz daňových poplatníků - kteří také financují "tryskové letouny a počítače s vláknovou optikou" světa Normana Rockwella. Většina - náležitě vysoce placených - pracovních míst v okrese Cobb vzniká u veřejného koryta. Bohatství celého regionu kolem Atlanty lze vystopovat k témuž zdroji. Zatím chvály tržních zázraků dosahují nebes, kde "vzkvétá konservatismus".
Existuje i další zajímavý aspekt. V průběhu kampaně před volbami do Kongresu, kdy Gingrichova propaganda o zaopatřovatelském státu a excesech sociální péče plnila domy až po střechu a kdy se noví demokraté dávali na útěk, nebyl nikdo ochoten přijít s prostou námitkou: Gingrich je předním americkým stoupencem sociální péče - o bohaté. Důvody tohoto mlčení jsou snadno pochopitelné: třídní zájmy jsou silnější než úzké předvolební. Bez ohledu na rozdíly v názorech všichni souhlasí s tím, že bohaté je nutno chránit před kázní trhu pomocí mocného a intervencionis-tického sociálního státu.
Gingrichova "Smlouva s Amerikou" je názorným příkladem ideologie dvojsečného "svobodného trhu": státní ochrana a veřejné subvence pro bohaté, tržní kázeň pro chudé. Vyzývá k rozsáhlým "škrtům sociálních výdajů" -pro chudé a bezbranné, včetně děti a starých lidí. A klasickým způsobem chce zvýšit pomoc bohatým: regresivním zdaněním a přímými subvencemi. Do první kategorie spadají daňové výjimky pro byznys a bohaté, snížení daně z investic a tak dále. Ve druhé kategorii najdeme subvence poplatníků na investice v továrnách a na vybavení, příznivější pravidla pro odpisy, demontáž regulačního aparátu, který pouze chrání lidi a budoucí generace. Formulace jsou pozoruhodně bezostyšné. Tak návrhy podnětů pro byznys, regresivní snížení daní a další taková opatření ve prospěch bohatých se objevují pod záhlavím "Zákon o vytváření pracovních příležitostí a zvyšování mezd". Součástí tohoto oddílu jsou vskutku opatření "k vytvoření pracovních příležitostí a ke zvýšení mezd pracujících" - k nimž je ale přidáno slovo "finančně nekryté". Ale to nevadí, v dnešních podmínkách "pracovní místa" znamená "zisky", takže se vskutku jedná o návrh na "vytvoření pracovních míst", který bude dále "zvyšovat" mzdy směrem dolů.
Gingrichova smlouva také vyzývá, abychom "posílili národní obranu", což nám umožní lépe "udržovat naši věrohodnost po celém světě" - takže každý, komu se v hlavě zrodí nějaké podivné nápady, dostane za vyučenou. Termín "národní obrana" není ani Špatný vtip. Měl by vzbuzovat posměch každého, kdo má jen trochu sebeúcty. USA necelí žádné hrozbě, ale utrácejí na "obranu" téměř tolik, co celý zbytek světa dohromady. Vojenské výdaje jsou ale smrtelně vážné. Nejenže zajišťuji specifickou formu "stability" "trvalých zájmů" důležitých lidí, ale Pentagon musí také zaopatřit Gingriche a jemu podobné, jeho bohaté voličstvo, aby mohli hřímat proti zaopatřovatelskému státu, který jim sype do kapes veřejné fondy.
I zde je poučný pohled do historie. Jak jsem se již zmínil, iluze o životaschopnosti kapitalismu svobodného trhu jsou doménou ideologů, nikoli účastníků politického a hospodářského systému. Případné zbývající iluze o něm se rozplynuly po světové hospodářské krizi a jejím úspěšném překonání za druhé světové války, kdy se řízení hospodářství ujala vláda a kdy se dostavil obrovský růst výroby a zisků. Manažeři korporací se poučili. Sjížděli se do Washingtonu, aby "provedli jednu z nejkomplexnějších operací hospodářského plánování v celé historii." Tato zkušenost "poněkud rozptýlila ideologické obavy z role vlády při stabilizaci ekonomiky", upozorňuje přední historik byznysu Alfred Chandler. Manažeři - a nejen oni - počítali s návratem krize, jestliže takováto opatření nebudou v nějaké podobě zachována. Svět byznysu pochopil, že vyspělý průmysl "nemůže uspokojivě existovat v čisté, konkurenční, nesubvencované ekonomice ,svobodného podnikání' " a že "jeho jediným možným spasitelem je vláda". (Fortune, Business Week). Tyto poznámky se vztahují konkrétně k leteckému průmyslu, který se zrodil z veřejných fondů a válečné hrabivosti, ale byly míněny obecně. Ze známých důvodů byla před alternativami dána přednost pentagonskému systému, který se stal oživujícím "spasitelem" a pomohl udržet a rozšířit letecký průmysl a jeho vedlejší produkty, včetně ocelářství a průmyslu dalších kovů, elektroniky, výroby chemikálií, obráběcích strojů, automatizace a robotů a dalších klíčových součástí průmyslové ekonomiky.
Záminku - Často se ale jednalo o vědomé klamání - nabídla studená válka (dokud ovsem tato báchorka byla udržitelná). Stuart Symington, který se stal prvním americkým ministrem letectva, to jasně vyjádřil v lednu roku 1948: "Nesmíte mluvit o ,subvencích', ale o ,bezpečnosti'." Jako zástupce průmyslu ve Washingtonu Symington zpravidla požadoval, aby vojenský rozpočet "vyhověl požadavkům leteckého průmyslu" - tak zněla jeho formulace. Příběh pokračuje bez podstatných změn téměř v každém fungujícím sektoru ekonomiky až dodnes - a zajisté i v okrese Cobb. Stejně jako jinde i tam se "soukromý sektor" v širokém měřítku opírá o sociální dávky, subvence, jimž se často říká "bezpečnost". To se znovu dramaticky projevilo za vlády prezidenta Reagana, kdy se průmysl opíral o vyspělou technologii, již lze snadno přenést z vojenské sféry do komerční. Svět byznysu tento rozhodující faktor moderního průmyslového rozvoje a ekonomického pokroku chápe již dlouho; diskutuje se o něm i na levici, i když do diskuse vnáší zmatek antimilitaristická literatura, která se soustřeďuje na fakt, že vojenská cesta rozvoje na rozdíl od civilních alternativ poškozuje ekonomiku. Má pravdu, ale to nezajímá představitele byznysu, kteří již před padesáti lety vysvětlili, proč dávají přednost vojenské alternativě: primárním důvodem je domácí moc, nikoli zdravá ekonomika. Některá tato témata jsou konečně zkoumána v akademických dílech hlavního proudu, což je užitečné, i když přetrvává nedorozumění, podle něhož jsou zjištění "v rozporu s názory analytiků jak zleva, tak zprava"; tisku vydávanému byznysem i levicovým kritikům jsou tato zjištění již dávno zřejmá. Tytéž studie dospívají k závěru, že bychom měli udržet "bázi obranného průmyslu". Je to správné, neboť panuje shoda v tom, že bohatí musí být chráněni před tržní kázní a že je třeba obyvatelstvo obalamutit, aby je subvencovalo.
To jsou hlavní důvody, proč se zvyšují vojenské výdaje. Současně je nutno prudce omezit vše, z čeho by mohla mít prospěch "velká bestie" ohrožující "blahobytnou menšinu".
Obecné principy jsou jasné a explicitní: svobodné trhy jsou dobré pro Třetí svět a jeho zvětšující se protějšek doma. Matky se závislými dětmi lze přísně poučovat o tom, jak je důležitá samostatnost, ale nikoli prosím závislé ředitele firem a investory. Jejich sociální stát musí vzkvétat.
I zde podrobnější pohled ukáže skutečný význam toho, co se děje. Předseda Sněmovny reprezentantů Newt Gingrich, který zastupuje firmu Lockheed-Martin a další obory vyspělé technologie, nebyl spokojen se zvýšením rozpočtu Pentagonu, o němž rozhodl Clinton v přímém rozporu s vůlí lidu, a proto pod jeho vedením Sněmovna schválila pro jeho bohaté voličstvo ještě více veřejných fondů. Za jeho předsednictví schválila "nouzový" přídavek hladovějícímu Pentagonu ve výši 3,2 miliard dolarů. Prostředky měly být odčerpány z programů pro obrovskou většinu. Demokratický kongresman David Obey se zmohl na marné a bezbarvé gesto, když navrhl, aby výbor upustil od plánovaných Škrtů ve výdajích na dětskou výživu, bytovou politiku a rekvalifikační programy ve výši 5 až 7 miliard dolarů a místo toho o pět let odložil nasazení nejmodernějších stíhaček Lockheed 7-22. Tento sociální program si vyžádá 72 miliard (a tato suma je zajisté podhodnocena). Navrhl odložení, nikoli zrušeni těchto dárečků z kapes daňových poplatníků. Návrh byl okamžitě odmítnut a téměř se o něm nepsalo.
Máme tedy užívat slova "bezpečnost", nikoli "subvence". A jako tolikrát v minulosti, i dnes jsou plány "obrany" konstruovány tak, aby zvyšovaly ohrožení bezpečnosti. Nevelké ohrožení představuje Rusko; i když je dnes spojencem, zůstává silnou hrozbou americké "převaze", což je dnešní módní termín pro globální nadvládu. Primární hrozbou je ale "šíření zbraní do zemí Třetího světa", jak to sdělil Časopisu Jetne's Defence Weekly generál Richard Paul, ředitel odboru vědy a technologie amerického letectva. Vzhledem k "rostoucí technologické vyspělosti konfliktů ve Třetím světě" musíme udržovat vojenské výdaje na dosavadní výši a posilovat "bázi obranného průmyslu", vysvětlila Bushova vláda Kongresu ve chvíli, kdy se hroutila berlínská zeď a kdy se spolu s ní hroutila i nejpřesvědčivější záminka pro "subvence". Toho, kdo sleduje "bezpečnostní systém", nijak nepřekvapí, že obě tyto hrozby je třeba zesílit.
Část prostředků pro nouzový přídavek Pentagonu má být odčerpána z programů, jež měly přispět k demontáži a ochraně jaderných arzenálů bývalého SSSR. Abychom se mohli bránit proti hrozbě, která z toho vyplývá, budeme muset "zvýšit rozpočet ministerstva obrany," uvažoval demokratický kongresman z Floridy Pete Peterson. Navíc má být stimulováno "šíření zbraní do zemí Třetího světa" spolu s novými příspěvky "rostoucí technologické vyspělosti". Americký podíl na prodeji zbraní Třetímu světu je již téměř tří čtvrti nový. Abychom se mohli náležitě roztřást strachem, musíme jim proto poskytnout ještě pokročilejší zbraně. Prodej letadel F-16 - přičemž půjčky subvencují daňoví poplatníci - umožňuje letectvu, aby zaplatilo Lockheedu za modernizaci tohoto typu a za vývoj letounu F-22, který dokáže odvrátit hrozbu, již prodaná letadla představují. Tyto sociální programy přesahují Gingrichovu voličskou základnu, zdůraznil generál Paul, který uvedl, že jde o "dvojí vedlejší produkt [vědu a technologii] přesahující rámec ozbrojených sil" v "národním zájmu", což "posílí naši hospodářskou bezpečnost". Zvláště "posíleno" bude blaho Ameriky korporací, které má "transformovat naši práci", pokračoval ve standardním byrokratickém jazyce generál Paul.
Gingrichova oblíbená dojná kráva (krmená z vládních prostředků) tento podfuk dokonale chápe. Propaganda Lockheedu varuje, že žijeme v "nebezpečném světě", v němž se "prodávají vyspělé stíhací letouny a systémy pro-tivzdušné obrany" - většinou díky "spasiteli" této firmy. Jeden z autorů dodává: "Prodali jsme F-16 do celého světa, a co když je teď [nějaký přítel či spojenec] obrátí proti nám?" Abychom tuto hrozbu odvrátili, musíme potenciálním soupeřům prodávat ještě vyspělejší zbraně a převádět stále více veřejných financí do rukou stále se zmenšující části obyvatelstva, která nese břímě "oslňujících" zisků. Je to vlastně docela prosté.
Proti prodeji zbraní do nedemokratických zemí - což je většina příjemců - se staví pouhých 96 procent obyvatelstva, takže tyto exportní programy odrážejí "lidový mandát" - stejně jako ti, kdo je prosazují.
Stát národní bezpečnosti je přirozeným oblíbencem stoupenců soukromých tyranií. Usnadňuje převádění veřejných financí do vyspělého průmyslu a vůbec bohatým, zatímco se veřejnost třese strachy před zahraničními nepřáteli. Plánovači tak mohou působit v "technokratické izolaci", řečeno jazykem Světové banky. Navíc je třeba se nějak vypořádat s "velkou bestií". Nejsnáze toho lze dosáhnout tím, že ji vystrašíme, Mimo jiné i poukazem na vnitřní nepřátele. Vyvolávání strachu a nenávisti je standardní metodou ovládání obyvatelstva, ať již jsou oním ďáblem Židé, homosexuálové, arabští teroristé, ženy zneužívající sociální péče (jsou jimi míněny černošky) nebo zločinci číhající v temných zákoutích (ovšem černoši). I když míra zločinnosti zůstává stabilní již po desetiletí, prudce se zvýšila vnímavost k zločinu a strach z něj. Ve značné míře je tato změna uměle vyvolávána, vyvozuje kriminolog William Chambliss z načasování veřejné rétoriky a voleb; totéž platí - velmi dramaticky - i o drogách.
Je tedy pouze rozumné, že noví "konzervativci" dále rozšiřují systém vnitřní bezpečnosti organizovaný a vedený mocným státem, který chtějí pěstovat. Vedle rozpočtu Pentagonu má rychle růst i vězeňský systém, zatímco ústavní ochrana je demontována - například zákony, které umožňují domovní prohlídky bez zatykače (za "špatné" je považuje 69 procent těch, kteří udělili "mandát"). Jak opakovaně upozornili odborníci, nemají ostrá opatření nových návrhů zákona proti zločinnosti velký význam v "boji proti zločinnosti". Ale mají smysl pro boj s obyvatelstvem. Vyznačují se dvěma aspekty: vystraší k podřízenosti velkou většinu, která je vyhlédnuta ke snížení kvality života a pracovních příležitostí, a odstraní rostoucí masu lidí, kteří jsou přebyteční a jež je nutné nějak zvládnout, jak názorně ukázal model Třetího světa.
Za vlády reaganovských nadšenců pro moc státu se počet vězňů ve Spojených státech téměř ztrojnásobil, takže nechal hlavní konkurenty, Jižní Afriku a Rusko, daleko vzadu - i když nás Rusko právě dohonilo poté, co začalo chápat hodnoty svých amerických učitelů. Do značné míry podvodná "válka proti drogám" posloužila jako hlavní nástroj uvězňování nechtěného obyvatelstva. Tento proces mají usnadnit nové návrhy zákonů proti zločinnosti, které obsahují daleko tvrdší postup při odsuzování. Obrovské nové výdaje na vězení jsou vítány jako další keynesiánský stimul ekonomice. "Byznys kasíruje", referuje Wall Street Journal, který pochopil, že se jedná o nový způsob, jak pustit veřejnosti žilou. Mezi těmi, kdo mají z nové konjunktury prospěch, najdeme stavební průmysl, právnické firmy, prudce rostoucí a výnosný komplex soukromých věznic, "nejvznešenější jména ve světě financí" jako jsou Goldman Sachs, Prudential a další. Ti všichni "soutěží o zakázky na stavbu vězení" financované soukromými obligacemi, které dostaly daňovou výjimku. Do fronty se postavil i "obranný estab-lishment ... který vycítil nové možnosti odbytu" v oblasti technicky vyspělých systémů ostrahy a kontroly, jaké by byl obdivoval Velký bratr.
Zdá se, že toto jsou základní příčiny růstu toho, čemu Chambliss říká "průmysl kontroly zločinnosti". Zajisté, zločinnost je skutečnou hrozbou bezpečnosti a přežití - je jí, a to již dlouho. Ale zde se nejde po příčinách. Zločinnost je spíše různými způsoby využívána jako metoda kontroly obyvatelstva.
Obecně lze konstatovat, že se útočí na zranitelnější části obyvatelstva. Dalším přirozeným cílem jsou děti. Tomu byla věnována významná díla, včetně studie UNICEF, již vypracovala známá americká ekonomka Sylvia Ann Hewlettová. V přehledu posledních patnácti let Hewletto-vá zjišťuje ostrý předěl mezi angloamerickými společnostmi na jedné straně a Evropou a Japonskem na straně druhé. Angloamerický model je podle Hewlettové pro děti a rodiny "katastrofální"; naproti tomu v Evropě a Japonsku se situace značně zlepšila. Podobně jako jiní autoři i Hewlettová připisuje anglo-americkou "katastrofu" ideologickému preferování "svobodných trhů". To je ale jen z poloviny pravda. Ať již chceme vládnoucí ideologii nazvat jakkoli, není spravedlivé pošpinit dobré jméno termínu "konservatis-mus" tím, že jej budeme užívat pro tuto formu násilného, bezprávného a reakčního etatismu, který odsuzuje demokracii, lidská práva i trhy.
Bez ohledu na příčiny není mnoho pochyb o účincích toho, co Hewlettová nazývá "protidětským duchem, který se v těchto zemích" - především v USA a v Británii - "utrhl ze řetězu." "Angloamerický mode] plný zanedbávám" do značné míry privatizoval výchovu dětí a současně je umístil mimo dosah většiny obyvatelstva. Výsledkem je katastrofa dětí i rodin, zatímco v "evropském modelu, který poskytuje daleko větší podporu," sociální politika posílila podpůrné systémy.
Zvláštní komise vytvořená státními školskými správami a Americkým sdružením lékařů upozornila, že "nikdy předtím nebyla generace dětí ve srovnání s generací jejich rodičů ve stejném věku méně zdravá, nikdy jí nebyla poskytnuta menší péče a nikdy nebyla méně připravena na život" - i když to platí jen o angloamerických společnostech, kde pod rouškou "konservatismu" a "rodinných hodnot" již patnáct let převládá "duch zaměřený proti dětem a rodině" - takovému doktrinálnímu triumfu by se musel obdivovat každý diktátor.
Zčásti je katastrofa prostě výsledkem klesajících mezd. Aby zajistili pro rodinu to nejnutnější, musí ve značné části obyvatelstva pracovat oba rodiče přesčas. A eliminace "tržní přísnosti" znamená, že musíte pracovat déle za nižší mzdu - NEBO UVIDÍTE! Důsledky se daly očekávat. Doba kontaktu rodičů s dětmi se prudce zkrátila. Péči o děti přebírá ve stále větší míře sledování televize. Prudce narůstají jevy jako zamykání dětí doma, dětský alkoholismus a narkomanie, zločinnost, násilí páchané na dětech i jimi samými a další jevy, které zjevně ohrožují jejich zdraví, vzdělání a schopnost participovat na demokratické společnosti - ba dokonce i schopnost přežít.
Nejvíce postihuje hlad děti, neboť má trvalé následky. "Prudce se šíří" i hlad mezi staršími občany, píše Wall Street Journal: "několik milionů starších Američanů hladoví -a jejich počet stále stoupá", zatímco zhruba 5 milionů, asi 16 procent občanů starších než 60 let, "buď hladoví, nebo trpí do jisté míry podvýživou" - opět se jedná o jevy, které v jiných rozvinutých společnostech neznají.
Abychom pochopili, co to vše znamená, musíme vzít v úvahu nesrovnatelné výhody, jimž se Spojené státy těší. Uvedu jeden příklad: britské vyšší třídy dosáhly teprve v tomto století úrovně zdraví a očekávané délky života, jakým se Američané těšili již v 18. století. Sociální a ekonomická katastrofa státního kapitalismu je mimořádný jev - tedy pro "velkou bestii", a to nemluvím o tom, co napáchal jinde.
Ještě zranitelnějším cílem je budoucí generace, která nemá na trhu žádné "hlasy", takže na ni lze po libosti přenášet náklady v procesu horečné koncentrace bohatství. Je to dlouhodobý účinek celkové demontáže regulačního systému, jíž chce Gingrichova armáda dosáhnout tím, že všechna regulační opatření ve zdravotnictví a v oblasti ochrany životního prostředí budou posuzována podle nákladů a toho, co přinesou. Obrovskou federální byrokracii, jíž je k řízení tohoto systému zapotřebí, lze paralyzovat odejmutím finančních prostředků. V této doméně plné dohadů a nejistot může její Činnost nadlouho pozdržet každý firemní právník. Příbuzné změny v právním systému mají chránit zločiny korporací zavedením přísných podmínek pro ty oběti, které se budou domáhat nápravy a odškodnění. Tím bude odstraněna ochrana spotřebitelů a malých investorů a omezí se možnosti prosazování práva. Přinese to pravé požehnání "bezohledným lidem", kteří "kradou desítky, možná stovky miliard dolarů" ve finančních a pojišťovacích podvodech, konstatuje profesor obchodního práva Benjamin Stein. Náklady dopadnou na zranitelné, včetně daňových poplatníků, od nichž se očekává, že zaplatí účet v případě, že dojde ke krachu, jako se to stalo při fiasku spořitelen, které zvýšilo federální deficit o mnoho miliard dolarů. Je to i významný dárek korporacím, například společnosti Philip Morris, která je největším dárcem Gingrichovy armády. Ta potřebuje vládní ochranu proto, že dává na trh smrtelně nebezpečné návykové drogy, které působí daleko více úmrtí než jejich ilegální verze a postihují - na rozdíl od tvrdých drog - i ty, kdo je neužívají.

Vstříc konci dějin: panská utopie

Životní a pracovní podmínky většiny obyvatelstva se zhoršují, což je v dějinách průmyslové společnosti nový jev. V posledním vydání výroční akademické studie o "stavu pracující Ameriky" dospívají autoři k závěru, že v průběhu hospodářského zotavování z poklesu, k němuž došlo za Reaganovy vlády v roce 1982, "majetek velké většiny rodin se snížil, zatímco hospodářství rostlo". To se ale podle autorů nedotklo horních 20 procent. Když ekonomiku postihla stagnace a v letech 1988-91 i pokles, "snížil se majetek téměř všech příjmových skupin". V průběhu hospodářského oži- vení za prezidenta Clintona pokračoval pokles průměrných mezd, který probíhal již od roku 1980. Poklesly mzdy těch, kdo vstupovali na pracovní trh (a v nichž se zračí budoucí vývoj). Tří čtvrtiny pracovních míst obsazují středoškoláci; v této kategorii klesly mzdy u chlapců o 30 procent, u dívek o 18 procent. V kategorii vysokoškoláků klesly u chlapců o 8 procent, zatímco u dívek se o 4 procenta zvýšily. Hodinová mzda klesla o více než 10 procent, opět ve větší míře u středoškoláků. Jak se uvádí v Hospodářské zprávě prezidenta [Economic Report of the President] z roku 1994, poklesl reálný příjem mužů se středoškolským vzděláním v období 1979-90 o "ohromujících" 21 procent. Od té doby dále klesá. Míra chudoby dosáhla ve srovnání s jinými průmyslovými zeměmi dvojnásobné úrovně. Zvláště tíživá je chudoba dětí, která daleko převyšuje údaje z kterékoli jiné průmyslové společnosti a představuje trojnásobek průměru. Platy generálních ředitelů korporací mezitím stouply o 66 procent, takže USA zaostávají pouze za Británií, kde se platy té-to kategorie zvýšily o 123 procent, i když si USA udržují obrovský náskok v poměru platů generálních ředitelů a dělníků. Pomalý růst bohatství byl soustředěn do finančních aktiv, jejichž drtivou většinu vlastní bohatí. Došlo k "dramatickému přerozdělení" majetku, takže je nerovnost daleko větší než v kterékoli jiné zemi vyspělého světa. Podíl čisté zpeněžitelné hodnoty majetku, který vlastní horní l procento, je nyní dvojnásobný oproti Anglii a o 50 procent vyšší než ve Francii, která se na seznamu sestaveném Mishelem a Bernsteinem nejvíce přiblížila Americe. V roce 1980 byly rozdíly mezi těmito zeměmi dosud nevelké, ale v důsledku reaganovských programů dosáhlo l procento s nejvyššími příjmy šedesátiprocentního přírůstku zpeněži-tclného bohatství, zatímco dolních 40 procent zaznamenalo absolutní pokles reálné čisté hodnoty majetku. Podle jiných měřítek je tento nepoměr ještě výraznější.
Mishel s Bernsteinem uvádějí několik faktorů, jež způsobily pokles mezd: především prudký pokles minimální mzdy, pokles odborové organizovanosti, rychlý růst poctu spatně placených pracovních míst ve službách (80 procent nových pracovních míst vzniklo v těch oborech sektoru služeb, kde jsou nejnižší mzdy) a globalizaci ekonomiky. Naproti tomu zjistili jen malý nebo žádný vliv technologie na mzdy a strukturu zaměstnanosti. Podíváme-li se na situaci podrobněji, uvidíme, že všechny tyto faktory značně ovlivnila iniciativa státu, který dával přednost některým ekonomickým silám a oslaboval jiné, vždy tak, aby posloužil "menšině blahobytných". Nasvědčuje tomu i skutečnost, že "vznik větších mzdových nepoměrů je zjevný pouze ve Spojených státech a ve Velké Británii, dvou zemích, které nejrychleji "de-regulovaly" svůj pracovní trh, i když se v jiných faktorech (technologický vývoj atd.) od jiných zemí neodlišují.
Obecná situace je podobná v Anglii, ale již méně v kontinentální Evropě a v Japonsku. Lze ale očekávat, že ti, kdo ve stále globalizovanější ekonomice uskutečňují nejbezohlednější a nejvíce nerovnou politiku, nakonec strhnou i ostatní. Konec studené války nabízí soukromé moci nové zbraně v jejím boji proti "rozmazleným západním dělníkům". Ti - jak varuje tisk vydávaný byznysem - budou muset pochopit realitu a vzdát se v zázračném novém světovém pořádku svého "luxusního životního stylu". Očekává se, že zisky, které v posledních čtyřech letech nepřetržitě rostou dvojciferným tempem a které dosáhly nejvyšší úrovně za posledních 45 let, se budou i nadále "ohromujícím" způsobem zvyšovat, přičemž má pokračovat stálý pokles reálných mezd a dávek. Výnos připadající na jednu akcii se u největších 500 korporací od roku 1991 více než zdvojnásobil, a tato míra růstu se v roce 1996 zdvojnásobí. Návratnost kapitálu u nefinančních korporací se od roku 1980 více než zdvojnásobila a tak překonala dokonce i růst chudoby, i když nedokázala udržet tempo s růstem počtu vězňů.
Vedle demokracie se cílem útoku staly i trhy. I když odhlédneme od značných státních zásahů, rostoucí hospodářská koncentrace a kontrola trhu nabízí nesčetné prostředky, jak se vyhnout tržní kázni a jak ji oslabit. Je to dlouhý příběh a nemáme zde čas se jím blíže zabývat, ale zmiňme se pouze o jednom aspektu: asi 40 procent "světového obchodu" se děje v rámci firem, přičemž v USA a v Japonsku tento podíl dosahuje 50 procent. Nejedná se v žádném smyslu o "obchod"; spíše jsou to interní operace korporací, které jsou řízeny vysoce viditelnou rukou, která má k dispozici všemožné mechanismy, jak ohrozit trhy v zájmu zisku a moci.
Ve skutečnosti se pseudomerkantilistický systém kapitalismu nadnárodních korporací jen hemží různými "spiknutími" pánů proti veřejnosti, před nimiž varoval ve svém slavném textu Adam Smith, nemluvě o tradičním spoléhání se na státní moc a veřejné subvence. Studie OECD z roku 1992 dochází k závěru, že "v oborech s vyspělou technikou dnes určují konkurenční výhodu a mezinárodní dělbu práce oligopolní konkurence a strategická interakce firem a vlád, nikoli neviditelná ruka tržních sil". Platí to i o zemědělství, farmaceutickém průmyslu, službách a vůbec o všech významných oblastech hospodářské činnosti. Taková slova se nesmí dostat k uším obrovské většiny obyvatel světa, kteří jsou vystaveni kázni trhu a obšťastňováni chvalozpěvy na její divy. Vskutku tato slova uslyší jen zřídka.
Globalizace výroby vkládá do rukou soukromých tyranií mocné zbraně. Dalším kritickým faktorem je obrovský růst neregulovaného finančního kapitálu od počátku 70. let, kdy Richard Nixon demontoval brettonwoodský systém. Nositel Nobelovy ceny za ekonomii James Tobin navrhl, aby byly transakce s cizími měnami zdaněny, což by zpomalilo odliv kapitálu z reálné ekonomiky (investic a obchodu) do finančních manipulací, které dnes představují 95 procent transakcí s cizími měnami (ve srovnání s 10 procenty z daleko nižšího celkového objemu v roce 1970). Jaksi v onom raném stádiu povšiml již Tobin, tyto procesy povedou svět k ekonomice s nízkým růstem a nízkými mzdami. Studie pořízená pod vedením Paula Volckera, dřívějšího předsedy Komise pro kontrolu federální banky [Federal Reservě], připisuje tomuto faktoru asi polovinu značného zpomalení růstu, k němuž od počátku 70. let došlo.
Odborník na mezinárodní ekonomiku David Felix přišel se zajímavým postřehem: že se k odporu finančního kapitálu proti Tobinově dani přidaly i produktivní sektory, jimž by prospěla. Podle Felixe spočívá důvod v tom, že jsou elity obecně "spojeny společným cílem ... aby zredukovaly sociální stát, aby jej snad dokonce zlikvidovaly." Okamžitá mobilita obrovských sum finančního kapitálu je mocnou zbraní, jež nutí vlády k "fiskálně odpovědné politice", která může do bohatých společností vnést model Třetího světa vyznačující se ostrými sociálními rozdíly. Zvýrazněním stínu, který velký byznys vrhá na společnost, a omezením schopnosti vlád plnit vůli lidu tyto procesy představují i hrozbu demokracii - další žádoucí důsledek. Jak upozorňuje Felix, společný zájem elit je silnější než užší sobecký zájem vlastníků a manažerů výrobních sektorů ekonomiky.
Je to rozumné upozornění. Historie byznysu a politické ekonomie nabízí mnoho příkladů podřízení úzce pojatého zisku Širšímu zájmu blahobytné menšiny. V byznysem řízené společnosti, jakou jsou Spojené státy, je tato menšina v neobvyklé míře třídně uvědomělá. Lze si to ilustrovat na klíčových rysech moderního světa: na vytvoření a udržování pentagonského systému péče o dobro korporací i přes jejich známou neefektivitu, na otevřeně vyhlašované strategii převádění rostoucích zisků tak, aby byly - jakožto zbraň proti domácí dělnické třídě - vytvořeny přebytečné výrobní kapacity v cizině, na návrzích automatizace uvnitř státního systému tak, aby měli manažeři větší kontrolu a mohli dekvalifikovat dělníky dokonce i na úkor efektivity a výnosnosti, a na mnoha dalších příkladech, včetně značné části zahraniční politiky.
Obávám se, že zde dosud jen kloužeme po povrchu. Snadno pochopíme, proč mají páni reálnou naději, že se jim podaří zatlačit nenáviděný sociální stát, že zaženou velkou bestii do jejího doupěte a že konečně dosáhnou oné "drzé zkaženosti doby", která ve svých raných stadiích tak šokovala Madisona. Jejich nástrojem jsou soukromé tyranie, jež se nyní zbavily i omezené veřejné odpovědnosti a nabývají své pravé role: jako "pretoriánská [sic] garda vlády, současně její nástroj a tyran; korumpovaná jejími štědrými dary a zastrašujíci ji svými stížnostmi a kombinacemi." Snadno také pochopíme pocity zoufalství, obav, beznaděje a strachu, které ve světě tolik převládají, ovšem mimo bohaté, privilegované a ty, kdo pějí své chvalozpěvy.
Nebude nijak snadné zastavit tento vývoj a obrátit jeho směr, obnovit alespoň špetku respektu k hodnotám osvícenství, ke svobodě a lidským právům. Prvním krokem je proniknout mlhou klamu a zkreslování a pochopit pravdu o světě, a pak se organizovat a jednat tak, aby byl změněn. To nebylo nikdy nemožné, a nebylo to také nikdy snadné. Ani dnes to není nemožné a snadné, ale jen zřídkakdy v minulosti měla tato volba tak dramatické důsledky pro člověka.