Eddie Conlon (Workers Solidarity Movement, 1986)
 

CHRONOLOGIE UDÁLOSTÍ

1931
Duben – je vyhlášena Republika. Alfonso XIII. odchází do exilu.
Červen – zvolení vlády republikánů a sociálních demokratů.

1932 Listopad – volební vítězství pravice, začíná Bienno negro.

1934 Ŕíjen – armáda zlomila jednotné ale izolované povstání pracujících v Asturii.

1935 Červen – 7. sjezd Kominterny schvaluje taktiku lidových front. PCE navrhuje vytvoření Lidové fronty.

1936 Leden – Republikáni, socialisté, komunisté, UGT, POUM a maličká Syndikalistická strana podepisují pakt o Lidové frontě.
Únor – Lidová fronta vítězí ve volbách.
Duben – socialistické a komunistické mládežnické organizace se spojují a stává se z nich JSU pod kontrolou stalinistů.
Květen – sjezd CNT v Zaragoze.
Červen – ve Francii je zvolena vláda Lidové fronty. Francouzští dělníci zahajují masové stávky a obsazování továren.

17.-20 . července – v Maroku začíná vojenská vzpoura. Začátek občanské války.

18. červenec – Barrio (Republikánský svaz) se stává premiérem.

19. červenec – Barrio podává demisi. Premiérem se stává Jose Giral (levicový republikán). V Barceloně je vzpoura poražena.

20. červenec – vzpoura je poražena v Madridu. V Barceloně se vytváří Výbor antifašistických milicí.

24. červenec – kolony katalánských milicí míří k Aragonu.

4. září – pád Giralovy vlády. Novou vládu vytváří Largo Caballero (Socialistická strana).

26. září – CNT vstupuje do Generalitat (katalánská vláda).

30. září – vládní výnos o militarizaci milicí, vytvoření Lidové armády.

12. říjen – přichází první ruská pomoc.

4. listopad – CNT vstupuje do centrální vlády.

6. listopad – vláda prchá z Madridu do Valencie.

20. listopad – Durruti umírá při obraně Madridu.

Prosinec – organizují se smýšené brigády nové Lidové armády.

17. prosinec – POUM je vypuzena z vlády Generalitat.

23. prosinec – podpora lidu nutí vládu uznat Aragonskou radu.

1937

5.-24. února – slavná bitva u Jarama, pokus prolomit frankistické obklíčení Madridu.
3.-7. května – KVĚTNOVÉ DNY v Barceloně. Anarchisté a POUM jsou konfrontováni komunistickými a vládními silami. Objevují se materiály od Přátel Durrutiho, které volají po revoluční juntě dělnických delegátů. Invaze vládních Přepadových gard do Katalánska.
17. květen – je vytvořena nová vláda pod vedením dr. Juana Negrina (člen Socialistické strany, ale sympatizant komunistů).
16. červen – POUM je postavena mimo zákon a její vůdci jsou zatčeni.
10. srpna – invaze vládních sil vedených generálem Listerem do Aragonu. Aragonská rada je rozpuštěna a kolektivy zničeny (to přispívá ke zhroucení Aragonské fronty v březnu 1938).

1938 3. duben – Frankovy síly dosahují katalánských hranic.
14. duben – vzbouřenci rozdělují republikánskou zónu ve dví.
24. červenec – Lidová armáda zahajuje ofenzívu u řeky Ebro.
26. listopad – konec bitvy u řeky Ebro, Lidová armáda musí ustoupit.

1939  26. leden – pád Barcelony.
5. únor – vládní politikové začínají prchat do Francie.
10. únor – je dokončeno dobytí Katalánska.
27. březen – pád Madridu.
1. duben – konec občanské války.

KAPITOLA 1.: VZPOURA A ODPOR

1.1 Evropa ve 30. letech prožívala jeden z nejhorších poklesů cen na burze. V roce 1931 přišel krach na Wall Street a otřesy, které vyvolal, byly cítit široko daleko. Výjimkou nebylo ani Španělsko.

1.2 Do roku 1936 nezaměstnanost v mnoha městech přesahovala 30%. Z celkové třímiliónové pracovní síly byl jeden milión bez práce. Podpora v nezaměstnanosti neexistovala a jelikož ceny během pěti let do roku 1936 vzrostly o 80%, mnozí se potýkali s krutým strádáním.
 

Zemědělství

1.3 Španělsko bylo na evropské poměry značně zaostalou zemí. Rozvoj průmyslu byl malý a 70% národa stále žilo ze zemědělství. 52% pracovní síly bylo zaměstnáno v zemědělství, které tvořilo polovinu až dvě třetiny španělského exportu.

1.4 Rozdělení půdy bylo nejhorší v Evropě. Masivních 67% pozemků bylo v rukou pouhých 2% vlastníků půdy. V roce 1936 10 000 majitelů vlastnilo polovinu národního území. Zbývající půda patřila ‚středně velkým vlastníkům‘ a rolníkům. ‚Středně velcí vlastníci‘ byli sice početnější než velkostatkáři, ale stejně jako oni měli velké pozemky, které obdělávali nájemci půdy a námezdně pracující bezzemci.

1.5 Zbytek půdy vlastnili rolníci, kterých bylo pět miliónů. Jelikož většina jich neměla dostatek půdy, nechávali se najímat na práci. Z jiných se stali nájemci půdy.

Hospodářský růst

1.6 Obdobím hospodářského růstu byla pro Španělsko 1. světová válka, kdy zůstalo neutrální. Zemědělství prosperovalo díky exportu na rozsáhlé zahraniční trhy. Zároveň proběhla i určitá industrializace. Po válce ale tento hospodářský růst skončil, hlavně když Británie a Francie přišly s celními bariérami proti španělskému vývozu.

1.7 V době růstu z něj měli veškerý prospěch velkostatkáři, když se však dostavil pokles, trpěli rolníci. Podmínky ve Španělsku 30. let 20. století byly srovnatelné s Orientem. Hlad byl v obdobích mezi sklizněmi normální. Soudobý tisk přinášel zprávy o tom, jak celé okresy žily z kořínků a vařené trávy.

1.8 Industrializace, ke které došlo, se soustředila především do jedné oblasti – Katalánska. Leželo na severovýchodě na hranicích s Francií a tak se Katalánsko a obzvláště jeho hlavní město Barcelona staly průmyslovým centrem Španělska se 70% veškerého průmyslu a 50% průmyslových dělníků. Mnozí rolníci opustili půdu, aby si našli v Barceloně práci, což jen zvětšilo už tak existující nezaměstnanost.

1.9 Dalšími společenskými silami byly Katolická církev a armáda. Kromě 25 000 farářů bylo dalších 70 000 kněží v církevních řádech. Samotní Jezuité vlastnili 30% národního bohatství. Počet příslušníků řádů fakticky převyšoval celkový počet středoškolských studentů. Zatímco milióny lidí byly drženy v negramotnosti (40% neumělo ani číst ani psát), církev kázala pověry o neuvěřitelných událostech, třeba že někdo viděl, jak socha roní slzy a jak z krucifixu kape krev.

1.10 Církev byla proslulá tím, že stranila zaměstnavatelům a zatímco kněží žili v přepychu, rolníci v okolí hladověli. Není divu, že lidé církev nenáviděli.

1.11 Armáda byla zase proslulá svým počtem důstojníků. Na každých šest vojáků byl jeden důstojník! Tato důstojnická kasta vznikla za monarchie (která skončila v roce 1931) a odpovídala za veškerou koloniální správu i za značnou část správy v samotném Španělsku. Důstojníci pocházeli z vyšších tříd a příbuzenské a přátelské svazky i společenské postavení je svazovaly s průmyslníky a reakčními velkostatkáři.

 
Republika

1.12 Španělská republika se zrodila v roce 1931. Dělníci a rolníci, kteří prošli léty diktatury, věřili, že teď se snad země zmodernizuje a že se jejich životní úroveň začne zlepšovat.

1.13 Nestalo se tak. Jeden příklad postačí. Republikánská vláda zřídila Institut pro pozemkovou reformu, aby provedl přerozdělení půdy. Jak tento ale sám připustil, provedení jeho programu by zabralo jedno celé století.

1.14 Koalice republikánů a sociálních demokratů, která se v roce 1931 dostala k moci, neudělala pro zlepšení životních podmínek obrovské většiny pracujících téměř nic. Nezaměstnanost zůstala vysoká a dělnické organizace, především CNT, trpěly represemi a mnoho jejich členů bylo uvězněno. V červnu 1933 už bylo 9000 politických vězňů.

1.15 Vláda odmítla jít po krku průmyslníkům, velkostatkářům, armádním důstojníkům a biskupům. Nemohla se postavit této menšině, která vlastnila veškeré bohatství a měla všechnu skutečnou moc. Ve volbách v roce 1933 padla a k moci se dostala pravicová koalice.

1.16 Její vláda byla podstatou toho, co známe jako ”bienno negro” – dva černé roky. Pravice přešla do ofenzívy. Koalice bohatých a mocných teď držela státní moc a byla odhodlána ji využít k rozdrcení dělnického a rolnického odporu. Hodlala si zachovat svá privilegia na úkor pracujících.

 
Asturie

1.17 Samozřejmě, že jí to jen tak neprošlo. CNT dělala proti vládě, co mohla. Krátce po změně vlády došlo v prosinci v Katalánsku k povstání. Po deseti dnech bylo rozdrceno. Příští rok se pracující z CNT spojili se svými spolupracujícími z UGT (Všeobecný svaz pracujících kontrolovaný Socialistickou stranou) v jednotném povstání v oblasti Asturie. Odboráři převzali pracoviště a pozvedli zbraně proti státu. Bohužel byli izolovaní od zbytku země. Po jejich porážce následoval nevídaný masakr, kdy byly popraveny přinejmenším 3000 lidí.

1.18 V době, kdy byla tato vláda nucena podat demisi a vyhlásit volby na únor 1936, už bylo 30 000 politických vězňů. Volby vyhrála Lidová fronta – koalice republikánů, sociálních demokratů a stalinistů z Komunistické strany. Zvítězila hlavně díky tomu, že CNT nevedla kampaň vyzívající pracující k neúčasti na volbách. V předešlých volbách takto postupovala, protože byla přesvědčena, že volební urny jsou podvod, jelikož si můžete zvolit, jen kdo vám bude vládnout a ne zda vůbec chcete, aby vám někdo vládnul, nebo ne. Místo toho říkala, že dělníci, pokud chtějí něco změnit, by se měli spoléhat na svoji sílu v průmyslu.

1.19 Tentokrát ale CNT nezaujala žádný postoj a nechala na jednotlivých členech, aby se sami rozhodli. Na výsledcích bylo jasně patrné, že volit šli a to především protože Lidová fronta slíbila amnestii pro vězně.

1.20 Pracující ale nečekali, až vláda svůj slib splní. Sami otevřeli vězení a pustili své soudruhy na svobodu. A nezůstalo jen u toho. Volební výsledky byly chápány jako popud k přechodu do ofenzívy. Volili změnu a kdyby se ji vláda nechystala provést, provedli by ji sami.

 
Stávky

1.21 V období mezi únorovými volbami a fašistickou revoltou v červenci došlo ke 113 generálním stávkám, 228 částečným generálním stávkám, ke 145 výbuchům bomb, 269 politickým atentátům s následkem smrti, 1287 zraněním, 215 násilným napadením a k vypálení 160 kostelů. Tohle všechno samozřejmě nebylo v programu Lidové fronty, který byl nemastný neslaný a zaměřený především na udržení antifašistické jednoty. Nemířil ke zničení kapitalismu a moci španělské elity. Části Socialistické strany nicméně překročily program Lidové fronty a mnozí z členů UGT se opět spojili se svými soudruhy z CNT, aby bojovali proti pasivitě vlády.

1.22 13. června zastavilo práci 30 000 asturijských horníků a 19. června už stávkovalo 90 000 horníků po celé zemi. V každém důležitějším městě proběhla alespoň jedna generální stávka. V prvních červencových dnech stávkovalo už víc než milión lidí. Stávkující nebojovali jen za ekonomické požadavky, přicházeli i s politickými požadavky. 14. července proběhla velká demonstrace před brazilským velvyslanectvím, kde se konal bál. Pracující měli transparenty s nápisem ”Republikánští ministři se baví, zatímco dělníci umírají.”

1.23 Republikánská vláda dělala maximum, aby získala kontrolu nad situací a Komunistická strana odsuzovala stávky za to, že přivádí pracující do střetu s vládou. Vláda poctivě plnila cely a zavřela kanceláře CNT.
 

Puč

1.24 Všechny vládnoucí třídy, když už neví kudy kam, tak se rozhodnou, že je třeba odstranit parlamentní demokracii a zničit organizace pracujících. Zaměstnavatelé nemusí vždy nutně být proti fašismu, protože ví, že se občas k němu musí uchýlit. Jejich bohatství a moc jsou důležitější než všechno ostatní. Stejně jako v Německu a Itálii i ve Španělsku se rozhodli, že je třeba potlačit organizovanou pracující třídu, aby si sami mohli zachovat své bohatství a dál hromadit zisky. Přestože někteří z nich mohou zpočátku být proti fašismu – a ve Španělsku takoví byli – nic to nemění na tom, že fašismus je jakýmsi posledním voláním vládnoucí třídy o záchranu a ta s ním bude souhlasit, pokud to bude chápat jako nutnost pro zachování své moci. V Baskicku byli nacionalisté původně proti fašistům. Když ale stáli před jasnou volbou ‚fašismus nebo sociální revoluce‘, nekladli Frankovi téměř žádný odpor.

1.25 Puč měl začít 17. července. První krok provedl Franco, když se zmocnil Maroka a vyhlásil ”radikální manifest.” Ten zachytil jeden radista loajální vládě a předal jej ministru námořnictva. Zpráva o puči se držela v tajnosti až do osmnáctého, do 7 hodin do rána. Vláda ujišťovala zemi, že má vše pod kontrolou. Tím měla na mysli, že se snaží s fašisty dohodnout. Osmnáctého kabinet odstoupil a premiérem se stal Barrios, pravicový republikán.

 
Masy

1.26 Tento plán na dosažení dohody s fašisty zničila až aktivita organizované dělnické třídy. Fašisté v těch částech země, kde se v důsledku váhání vlády nesetkali téměř s žádným odporem, postupovali rychle vpřed. V Katalánsku a především v Barceloně ale pracující z CNT předvedli, jak je potřeba bojovat. Vyhlásili generální stávku a vyšli do ulic, aby si sami našli zbraně, které jim vláda odmítla vydat. Nakonec dobyli kasárna a vzali si, co potřebovali. Pomáhali jim vojáci, kteří zůstali věrní republice a někteří z nich obrátili své zbraně proti svým důstojníkům.

1.27 Dělníci okamžitě postavili barikády a během několika hodin byla fašistická vzpoura poražena. Zmocnili se zbraní a rozdali je skupinám dělníků, které posílali do dalších oblastí, aby zabránily vzniku vzpour. Madrid rovněž zachránilo hrdinství a iniciativa pracujících. Když uslyšeli, co se stalo v Barceloně, dobyli kasárna Montana, hlavní vojenskou základnu ve městě.

1.28 Ve Valencii dělníci kasárna obklíčili a toto obklíčení trvalo dva týdny. Vláda ale stále odmítala pracující ozbrojit a tak kasárny úspěšně dobyli až potom, co jim byly zbraně poslány z Barcelony a Madridu. V Asturii byli fašističtí vzbouřenci poraženi až po dlouhých bojích, které si vyžádaly mnoho mrtvých. Horníci pak vypravili pětitisícovou kolonu dynamitérů, která pochodovala k Madridu.

1.29 Po celé zemi zastavovala fašisty na jejich cestě iniciativa dělníků a rolníků. Bylo tomu tak ve třech čtvrtinách země. Ve zbytku se kvůli nerozhodnosti vládních úředníků ztrácel drahocenný čas. V Zaragoze se pracujícím povstání nepovedlo potlačit. Juan Lopez, čelní militant CNT, to připisoval této skutečnosti: ”…ztratili jsme příliš mnoho času v rozhovorech s civilním guvernérem, dokonce jsme i věřili jeho slibům.”

KAPITOLA 2.:

ANARCHISMUS V AKCI

2.1 Anarchismus je tím nejnepochopenějším myšlenkovým systémem na světě. Neustále se tvrdí, že anarchismus znamená chaos a násilí. A přitom nic nemůže být od pravdy vzdálenějšího. Anarchisté věří ve vytvoření beztřídní společnosti. Jsou proti kapitalismu jakožto systému, který upřednostňuje zisky malé menšiny zaměstnavatelů před potřebami velké většiny obyvatelstva. Je to systém založený na vykořisťování pracujících, systém, který nevyhnutelně zapříčiňuje chudobu, hlad a války. Anarchisté jsou proti autoritám v tom smyslu, že odmítají ‚právo‘ jakékoli menšinky mít moc nad všemi ostatními. Jsou proti státu (což znamená vládu, armádu, policii, soudy) jakožto instituci, jejímž účelem je vnucovat většině vůli menšiny.

2.2 Anarchisté věří v třídní boj, v to že zaměstnavatelé a pracující nemají žádné společné zájmy a že se pracující musí organizovat, aby převzali řízení společnosti. Obyčejní pracující jsou k řízení společnosti naprosto způsobilí. To by se provádělo prostřednictvím systému rad pracujících založených na masové demokracii, který by byl mnohem racionálnější, demokratičtější a efektivnější než současné zřízení. Anarchisté se staví za svobodu jedince a jsou proti veškeré diskriminaci na základě rasy, pohlaví nebo sexuální orientace. Jedinou hranicí svobody jednotlivce by mělo být, aby neomezoval svobodu druhých.

2.3 Anarchisté byli už od začátku proti budování byrokratického státního kapitalismu v Rusku. Původně revoluci podporovali, ale byli proti snahám bolševiků převzít moc do svých rukou a zasít semínka ‚diktatury strany‘. Anarchisté jsou přesvědčeni, že způsob jakým se lidé organizují, se odrazí na podobě společnosti, o kterou usilují. Žádné menšiny nemohou osvobodit pracující třídu, pracující třída se bude muset osvobodit sama. Demokracie a odpovědnost směrem dolů jsou základními kameny anarchistické organizace. Metodou je přímá akce. Nespoléhají na žádné malé skupiny a místo toho říkají, že pracující mají moc a sílu změnit společnost sami. Tato síla spočívá v jejich schopnosti organizovat se na pracovišti a neměla by se používat jen k vybojování momentálních reforem na zaměstnavatelích, ale nakonec i ke svržení celého kapitalistického systému. Toto přesvědčení je základem anarchismu. Anarchisté chtějí nejen kontrolu pracujících nad průmyslem, chtějí i společnost, kde jsou zrušené veškeré vztahy nadvlády a lidé neočekávají, že jiní budou řídit jejich životy.

 
Bakunin

2.4 Anarchismus ve Španělsku měl a stále má, dlouhou tradici. Anarchistické myšlenky do Španělska přivezl v polovině minulého století Fanelli, italský stoupenec Michaila Bakunina, který byl jedním ze zakladatelů moderního anarchismu. Byla zřízena španělská sekce První internacionály a většina se jí v internacionále přidala na stranu anarchistů.

2.5 Anarchismus se díky tvrdým ekonomickým podmínkám, které museli dělníci a rolníci snášet, rychle rozvíjel. Pracující stále víc přebírali myšlenky syndikalismu nebo anarchosyndikalismu, které vznikly na přelomu století. V roce 1911 došlo k vytvoření CNT. Syndikalismus se rozvíjel jako odpověď na reformismus existujících odborů a na rostoucí izolaci anarchistických revolucionářů od pracujících mas. K té došlo v důsledku toho, že se menší počet anarchistů přiklonil k terorismu a k ‚propagandě činem‘, k názoru, že mohou masy podnítit k revoluci tím, že budou provádět útoky otřásající veřejným míněním.

2.6 Syndikalismus byl pokusem vytvořit spojení mezi anarchistickým hnutím a pracujícími v podnicích. Jeho základní myšlenky se odvíjely od spojení všech pracujících do jednoho velkého svazu. Do něj vstoupí všichni zaměstnanci v daném podniku. Ti se pak spojí s ostatními profesemi na daném území a vytvoří se územní federace. Jejich delegáti tvoří regionální federace, které jsou spojeny do celonárodní federace. Všichni delegáti byli volitelní a odvolatelní. Dostali jasný mandát a pokud jej porušili, mohli je nahradit noví delegáti.

 
Byrokracie

2.7 Dělalo se maximum pro to, aby se zabránilo růstu byrokracie nikomu neodpovědných profesionálních úředníků. V celé CNT byl jen jeden profesionální úředník. Tam, kde to šlo, se odborářská práce vykonávala během pracovní doby a jinak po práci. Tak se zajišťovalo, že odboroví úředníci zůstanou v kontaktu s lidmi na pracovištích. Měli takový strach z byrokracie, že se vášnivě bránili vzniku průmyslových federací, které by spojovaly všechny podniky daného odvětví. V roce 1931 jejich vznik připustili, ale nikdy nebyly plně vybudovány.

2.8 Syndikalisté se od ostatních odborů lišili svým přesvědčením, že se odbory dají použít nejen k vybojování reforem na zaměstnavatelích, ale i ke svržení kapitalistického systému. Věřili, že syndikalistické odbory se stanou beranidlem, které srazí kapitalismus na kolena. Byli přesvědčeni, že příčinou toho, že pracující z větší části nejsou revolucionáři, jsou jejich reformistické a byrokracií ovládané odbory, byrokracií, která členskou základnu zbavuje iniciativy. Jejich alternativou bylo organizovat všechny pracující do jednoho svazu, který bude připravovat revoluční generální stávku.

2.9 CNT od svého vytvoření prožívala rychlý růst a před vypuknutím občanské války měla téměř dva milióny členů. Jejími pilíři bylo Katalánsko a Andalusie. Velké množství stoupenců měla i v Galicii, Asturii, Levantě, Zaragoze a Madridu. Nejsilnější byla mezi textiláky, stavaři a dřevaři, ale i mezi zemědělskými pracujícími. Protože hlásala sociální revoluci trpěla krutými represemi a to nejen za polodiktatury, která vládla do roku 1931, ale i za ‚reformních‘ vlád, které přišly pak. Lidová fronta se svými sociálně demokratickými a stalinistickými stoupenci tento seznam rozšířila a byla nemilosrdná.

 
Nepolitičnost

2.10 CNT nebyla revoluční politickou organizací. Byla průmyslovým svazem. Dokonce neustále zdůrazňovala svoji nepolitičnost a tvrdila, že k provedení revoluce je nutné jen to, aby se pracující zmocnili továren a půdy. Stát a všechny ostatní politické instituce se pak měly samy skácet k zemi. Nevěřila, že pracující třída musí převzít politickou moc. Podle ní se veškerá moc měla hned zrušit.

2.11 Protože byla odborovou konfederací, organizovala všechny pracující bez ohledu na jejich politické názory. Mnozí do ní nevstoupili, protože by byli anarchisté, ale protože to byla nejbojovnější odborová organizace a její činnost skutečně přinášela výsledky. Během občanské války se počet jejích členů fakticky zdvojnásobil (to se stalo i UGT) a to alespoň částečně kvůli tomu, že pracující prostě museli vstoupit do jedněch nebo do druhých odborů.

2.12 Takže CNT byla zcela jednoznačně otevřená i těm, kdo nebyli anarchisté. Došlo k mnoha vnitřním sporům a objevily se i reformistické tendence. Proto byla v roce 1927 založena Federace iberských anarchistů (FAI). Ta stála na místních volně přidružených skupinách a nebyla tedy politickou organizací jako takovou. Snažila se zajistit, aby CNT zůstala ‚čistě‘ anarchistickou (ve smyslu jak anarchismus chápala FAI). Podařilo se jí to a mnozí z jejích členů se stali vůdčími osobnostmi CNT. Další anarchistické organizace, které existovaly v době vypuknutí občanské války, byly Iberská federace libertinské mládeže (FIJL) a Mujeres Libres (Svobodné ženy).

2.13 Je zcela nepochybné, že počáteční odpověď na Frankův puč byla dána skutečností, že CNT a její anarchistické myšlenky měly vliv na velkou část pracující třídy. Nečekalo se, až něco udělají vládní ministři, pracující sami převzali kontrolu. Vliv anarchistů byl patrný i při vytváření milicí, při vyvlastňování a reorganizaci půdy a při zabírání průmyslu.

 
Milice

2.14 Když se vše po 19. červenci trochu zklidnilo, vláda zjistila, že je ve zvláštní situaci. Zůstala sice vládou, ale neměla jak uskutečňovat svoji moc. Většina armády se proti ní otevřeně vzbouřila. Tam, kde byla vzpoura potlačena, byla armáda demobilizována a zbraně teď měli pracující. Odbory a levicové organizace se okamžitě pustily do organizování těchto ozbrojených pracujících. Byly zformovány milice a ty se staly jednotkami revoluční armády. Deset dní po puči se v katalánských milicích organizovalo 18 000 pracujících. Velká většina z nich byli členové CNT. Celkově se hlásilo 150 000 dobrovolníků ochotných bojovat, kdykoli jich bude třeba.

2.15 Nebyla to obyčejná armáda. Neměla žádné uniformy (jen šátky na krku obvykle označovaly, ke které organizaci milicionář patří) ani důstojníky, kteří by oproti řadovým vojákům požívali nějakých privilegií. Byla to revoluční armáda, která odrážela revoluční zásady těch, kdo byli v jejích řadách. Vládla v ní demokracie.

2.16 Základní jednotkou byla skupina složená většinou z deseti lidí, kteří si zvolili svého delegáta. Deset skupin tvořilo setninu, která si rovněž volila svého delegáta. Jakýkoli počet setnin tvořil kolonu a ta měla válečný výbor odpovědný za celkovou činnost kolony. Válečný výbor byl volen pracujícími a byl jim odpovědný. Kolony měly většinou jako poradce bývalé důstojníky a dělostřelecké odborníky, ti ale neměli žádnou moc.

2.17 Pracující do kolon vstupovali, protože sami chtěli. Chápali, proč je třeba bojovat a proč je nutné vytvořit ‚lidovou armádu‘. Přijali disciplínu, protože chápali nutnost postupovat koordinovaně a ne protože jim to někdo přikázal. Rozkazy milicionáři přijímali, protože důvěřovali těm, kdo je vydávali. Sami si je totiž zvolili ze svých řad. Milice byly propojené s různými organizacemi a často měly své vlastní noviny. Byly to politické organizace, které chápaly souvislost mezi revoluční politikou a válkou.

2.18 Milice zformované v Barceloně neztrácely čas a pochodovaly na Aragon, jehož hlavní město Zaragozu dobyli fašisté. Durrutiho kolona, pojmenované po jednom z vůdčích militantů CNT, tento pochod vedla a postupně osvobozovala vesnici za vesnicí. Cílem bylo osvobodit Zaragozu, která spojovala Katalánsko s druhou průmyslovou oblastí – Baskickem, které nebylo jen zdrojem surovin, ale mělo i těžký průmysl a zbrojovky.

2.19 Durrutiho kolona předváděla, jak bojovat s fašismem. Chápali, že občanská válka je politickou bitvou a ne jen vojenským konfliktem. Jak dosahovali jednoho vítězství za druhým, podněcovali rolníky, aby zabírali půdu a zkolektivizovali ji. Kolona skýtala záštitu, která rolníkům umožňovala toto provést. A tak se k nim rolníci přidávali. Zásobovali pracující-vojáky potravinami a mnozí z nich vstoupili do kolony. Durruti dokonce musel některé z nich prosit, aby nevstupovali, aby se venkov nevylidnil a kolektivizace mohla pokračovat.

2.20 Zatímco anarchistické milice dosahovaly jednoho úspěchu za druhým, na ostatních frontách se ustupovalo. Zaragoza však dobyta nebyla a rozvinula se dlouhá fronta. Vina se svalovala na miliční systém. Stalinisté tvrdili, že pracující jsou nedisciplinovaní a neposlouchají rozkazy. Obviňovali anarchisty, že nejsou ochotni spolupracovat s ostatními na porážce fašismu.

2.21 To byl samozřejmě nesmysl. Anarchisté neustále volali po jednotném válečném úsilí a dokonce i po jednotném velení. Požadovali však, aby kontrola nad armádou zůstala v rukou pracující třídy. Byli totiž přesvědčeni, že ustavení jednotného velení ještě nutně neznamená obnovení starého vojenského režimu a důstojnické kasty.

2.22 Hlavním problémem, se kterým se milice potýkaly, byl nedostatek zbraní. Zbrojírenský průmysl byl odříznut a dělníci v Barceloně museli hodně improvizovat. Vyráběli zbraně a odváželi je na frontu, ale stále jich nebylo dost. Výzbroj na aragonské frontě popisoval i George Orwell (který bojoval v jedné z milicí POUM). Pěchota ”se starými mauserovkami, které se po pěti výstřelech obvykle zasekly, přibližně jedním kulometem na padesát mužů (sic) a s jednou pistolí nebo revolverem asi na třicet mužů (sic), byla vyzbrojena mnohem hůř než Výcvikové důstojnické sbory kterékoli veřejné školy v Anglii. Tyhle zbraně tolik potřebné v zákopové válce, vláda nedodávala… Vláda, které posílá na frontu patnáctileté chlapce se čtyřicet let starými puškami a své nejsilnější muže a nejnovější zbraně drží v týlu, se očividně bojí víc revoluce než fašistů.”

2.23 A měl naprostou pravdu. Británie na Španělsko sice uvalila zbrojní embargo, které bránilo prodávat zbraně oběma stranám, avšak až od poloviny srpna. Vláda, která měla 600 000 000 dolarů ve zlatě, tedy mohla zbraně dovézt. Nakonec toto zlato poslala výměnou za zbraně do Moskvy, ale když zbraně přišly, tak jimi systematicky odmítala zásobovat aragonskou frontu, kterou kontrolovali anarchisté. Zbraně, které přišly, se posílaly pouze do center kontrolovaných stalinisty. Jeden úředník ministerstva války, když mluvil o zbraních, které přišly v září, poznamenal: ”Všiml jsem si, že se nevydávají všem stejně a že jsou značně preferovány jednotky, které tvoří Pátý pluk.” A ten ovládali stalinisté. Katalánské zbrojovky, které byly po finanční stránce závislé na centrální vládě, musely svoji produkci posílat tam, kam chtěla vláda. Toto zadržování zbraní bylo základem strategie stalinistů a jejich spojenců ve vládě, kterou chtěli zlomit moc a prestiž CNT. Komunisté chtěli ve své snaze o znovuobnovení pravidelné armády podrýt milice. O tom ale až později.

2.24 Tento nedostatek zbraní nepostihoval jen aragonskou frontu. Ze stejného důvodu padl i Irun. Jeden reportér to popsal takto: ”Bojovali (dělníci z Irunu) až do posledního náboje. Když už neměli žádnou munici, házeli svazky dynamitu. Když došel i dynamit, rozeběhli se kupředu s holýma rukama… a šedesátkrát silnější nepřítel je masakroval svými bajonety.” V Asturii měli pracující potíže dobýt Oviedo, protože neměli téměř žádnou jinou výzbroj než pušky a neuměle vyrobené dynamitové bomby. Žádali sice o pár letadel a děl, ale byli odmítnuti. Strach vlády z revolučních pracujících byl opět důležitější než porážka fašistů.

2.25 Lež, že milice – prý nedisciplinované a nekontrolovatelné – byly zodpovědné za Frankův postup, je dost častá. Všichni, kdo ale viděli milice v akci, měli jen slova chvály pro hrdinství, kterého byli svědky. Rozhodnutí vlády bylo záměrné. Rozhodla se odepřít revolučním pracujícím zbraně, rozhodla, že porážka revoluce je důležitější než porážka fašismu.

 
Půda

2.26 Durruti ani nemusel rolníkům říkat, aby zabírali půdu. Pokoušeli se o to už od založení Republiky. První vláda Republiky dokonce poslala vojáky, aby povraždili rolníky, kteří si sami půdu zabrali. Během dvou prvních let Republiky bylo zavražděno 109 rolníků. A právě na venkově byla španělská revoluce nejdalekosáhlejší. Široké vrstvy utiskovaných rolníků už dříve nasákly anarchistickou filozofií. CNT na svém sjezdu v roce 1936 dokonce zašla do velkých detailů, jak bude anarchistická společnost budoucnosti vypadat. A rolnictvo se už pak jen chopilo příležitosti uvést tyto myšlenky do praxe. Jejich úsilí ukázalo, co všechno mohou pracující lidé (z nichž byli mnozí negramotní) za příhodných podmínek dokázat. Zcela vyvrátili argument, že anarchismus je neuskutečnitelný, protože společnost by se bez zaměstnavatelů, vlády a autorit zhroutila.

2.27 Došlo k rozsáhlé kolektivizaci půdy. Zabrány byly skoro dvě třetiny půdy v republikánské zóně (území kontrolované antifašistickými silami). Kolektivizace se celkem účastnilo pět až sedm miliónů rolníků. Hlavními oblastmi byly Aragon, kde bylo 450 kolektivů, Levanta (oblast v okolí Valencie) s 900 kolektivy a Kastilie (oblast obklopující Madrid) s 300 kolektivy. A nejenže byla zkolektivizována půda, ale ve vesnicích se i zřizovaly dílny, v nichž mohli místní řemeslníci vyrábět nářadí, nábytek atd. Pro kolektivizaci se rozhodli i pekaři, řezníci, holiči a tak dále.

2.28 Kolektivizace byla dobrovolná a proto také značně odlišná od nucené ‚kolektivizace‘, kterou v Rusku vedl Stalin. Obvykle se v dané vesnici svolala schůze – většina kolektivů se vždy soustředila kolem určité vesnice – a všichni přítomní souhlasili se společným užíváním veškeré půdy, nářadí a zvířat, které měli. To se přidalo k tomu, co již zabavili velkostatkářům. Půda se racionálně rozdělila na části a určily se skupiny pracujících, které ji budou obdělávat. Každá skupina měla svého delegáta, který zastupoval její názory na schůzích kolektivu. Rovněž byl zvolen řídící výbor, který odpovídal za celkový chod kolektivu. Dohlížel na nákup materiálů, na směnu s ostatními oblastmi, na distribuci produkce a na nutné veřejné práce jako třeba výstavba škol. Každý kolektiv měl pravidelné všeobecné schůze všech svých členů.

2.29 Pokud jste se ke kolektivu nechtěli připojit, dostali jste nějakou půdu, ale jen tolik, kolik jste byli sami schopni obdělat. Zaměstnance nikdo mít nesměl. Nezměnila se jen výroba, ale i distribuce, která teď probíhala na základě potřeb lidí. Peníze byly v mnoha oblastech zrušeny. Lidé přicházeli do kolektivního skladu (často kostely, které se změnily na skladiště) a dostali, co bylo k mání. Pokud byl nedostatek, zavedly se příděly, aby bylo jisté, že každý dostane spravedlivý díl. Obvykle ale nový systém zvýšil výrobu a k nedostatku nedocházelo.

2.30 Revoluce přišla pro zemědělství v příhodný čas. Úroda, která by se jinak sklidila a s velkým ziskem pro hrstku statkářů prodala, se takto rozdělila mezi ty, kdo ji potřebovali. Doktoři, pekaři, holiči atd. výměnou za své služby dostali, co potřebovali. Tam, kde peníze nebyly zrušeny, se zavedla ‚rodinná mzda‘, která se vyplácela na základě potřeb a ne podle počtu odpracovaných hodin.

2.31 Produkce značně vzrostla. Technici a agronomové rolníkům pomáhali využívat půdu efektivněji. Zavedly se moderní vědecké metody a v některých oblastech produkce vzrostla až o 50%. Bylo jí dost, aby nasytila kolektivisty i milice v jejich oblasti. Často jí bylo dost i na to, aby ji s městskými kolektivy vyměnili za mechanizaci. Potraviny se navíc předávaly i zásobovacím výborům, které dohlížely na jejich distribuci v městských oblastech.

2.32 I kolektivy byly pomlouvány stejně jako milice. Tvrdilo se, že každý kolektiv se staral jen o sebe a všichni ostatní mu byli lhostejní. To je ale nesmysl, protože v mnoha oblastech se zřídily vyrovnávací fondy, které přerozdělovaly bohatství z úrodnějších oblastí do chudých. Dohlíželo se na to, aby mechanizace a odborná pomoc směřovaly do oblastí, kde jich bylo nejvíc třeba. Jedním z důkazů pocitu vzájemné solidarity je i to, že 1000 kolektivistů z Levanty, která byla poměrně rozvinutá, odjelo pomáhat do Kastilie.

2.33 Zakládaly se federace kolektivů, z nichž ta nejúspěšnější byla v Aragonu. V červnu 1937 se konalo plenární zasedání Regionálních rolnických federací. Jeho cílem bylo vytvořit celonárodní federaci ”pro koordinaci a rozšiřování kolektivistického hnutí, která rovněž zajistí spravedlivou distribuci zemědělské produkce nejen mezi kolektivy, ale i pro celou zemi.” Mnohé kolektivy byly ale bohužel zničeny dřív, než to mohly uskutečnit. A nezničila je Frankova armáda, ale vojáci stalinistického generála Listera.

2.34 Kolektivisté se starali i o jiné věci než jen o svůj materiální blahobyt. Byli velice zapálení pro vzdělávání a výsledkem jejich úsilí bylo, že mnohé děti vůbec poprvé získaly nějaké vzdělání. Nebudovali však normální školství. Používali metody Francisca Ferrera, světoznámého anarchistického vzdělavatele. Děti se naučily věci a dovednosti, které jsou pro gramotnost základní a pak se v nich pěstovala zvídavost. Postaráno bylo i o staré lidi a když to bylo nutné, tak se pro ně budovaly zvláštní domovy. O uprchlíky z území kontrolovaného fašisty bylo postaráno také.

 
Průmysl

2.35 I když se ve městech revoluce nedostala tak daleko jako na venkově, mnohé její výdobytky stojí za zmínku. Nejvíc se toho dosáhlo v Katalánsku – průmyslovém srdci země a opěrném bodu CNT. V Barceloně se zkolektivizovaly víc než 3000 podniků. Všechny veřejné služby – nejen v Katalánsku ale v celé republikánské zóně – převzaly a řídily dělnické výbory.

2.36 Lepší představu o míře kolektivizace poskytuje záznam jednoho pozorovatele. Ten říká: ”železnice, tramvaje a autobusy, taxíky a lodní doprava, elektrické osvětlení a elektrárenské firmy, plynárny a vodárny, strojírenské podniky a automobilky, doly a cementárny, textilky a papírny, elektrotechnické a chemické koncerny, továrny na výrobu skleněných lahví a kosmetiky, potravinářské závody i pivovary byly zkonfiskovány, nebo je kontrolovaly výbory pracujících lidí (sic), což mělo oboje pro vlastníky stejný dopad.” A pokračuje: ”kina i divadla, noviny i tiskárny, obchodní domy i hotely, luxusní restauranty i bary byly rovněž zabaveny.”

2.37 To jasně dokazuje, že vykreslovat anarchismus jako něco spojeného jen se směšnými malými dílnami je lživé. Dělnické výbory převzaly a řídily obrovské továrny, z nichž některé zaměstnávaly tisíce dělníků.

2.38 Podniky se často zabíraly, protože vlastníci uprchli, nebo zastavili výrobu, aby sabotovali revoluci. Dělníci ale neskončili u těchto podniků a převzali všechna velká pracoviště. Některé řídili a kontrolovali sami dělníci. V jiných se zřídily ‚kontrolní výbory‘, aby zajišťovaly udržení výroby (tam, kde dělníci nepřevzali ředitelskou moc, byly tyto výbory a měly právo veta na rozhodnutí zaměstnavatele).

2.39 Na každém pracovišti bylo základní jednotkou shromáždění všech dělníků. Dělníci si zvolili delegáty, aby je zastupovali při rozhodování o každodenních záležitostech továrny. O čemkoliv, co bylo důležité pro celek, muselo rozhodnout shromáždění. To si zvolilo výbor pěti až patnácti dělníků, který zvolil ředitele pověřeného dozorem nad každodenním chodem podniku. Každé průmyslové odvětví mělo Průmyslovou radu, v níž byli zástupci dvou hlavních odborových organizací (CNT a UGT) a zástupci výborů. V těchto výborech byli i technici, kteří jim radili po technické stránce. Úkolem Průmyslové rady bylo vytvořit celkový plán pro dané průmyslové odvětví.

2.40 Mzdy v podnicích se nivelizovaly a podmínky se značně zlepšily. Podívejme se, jaká zlepšení kolektivizace ve skutečnosti přinesla. Vezměme si například tramvaje. Ze 7000 tramvajáků bylo 6500 členy CNT. Pouliční boje veškerou dopravu přerušily. Dopravní syndikát (jak se říkalo jednotlivým svazům v CNT) jmenoval sedmičlennou komisi, která obsadila kanceláře administrativy, zatímco ostatní prováděli inspekci kolejí a rýsovali plán nutných oprav. Pět dní po skončení bojů po ulicích Barcelony jezdilo 700 tramvajových vozů místo obvyklých 600 a všechny byly vyvedeny v černé a rudé barvě CNT.

2.41 Motivace zisku a zmizela a tak se bezpečnost stala důležitější a snížil se počet nehod. Cestovné se snížilo, ale služby se zlepšily. V roce 1936 bylo přepraveno 183 543 516 cestujících. V roce 1937 se toto číslo zvýšilo o 50 miliónů lidí. Tramvaje fungovaly natolik efektivně, že dělníci mohli ještě dávat peníze dalším sektorům městské dopravy. Mzdy všech dělníků byly nivelizovány a zvýšily se nad původní tarify. Vůbec poprvé se začala pracovní síle poskytovat bezplatná zdravotní péče.

2.42 Nejenže dělníci poskytovali efektivnější služby, ale ještě si našli i čas na výrobu raket a houfnic pro válečné úsilí. Pracovali přesčas a v neděli, aby přispěli svým dílem do boje proti fašismu. Abychom ještě víc zdůraznili skutečnost, že odstranění zaměstnavatelů a vládců nevede k chaosu, můžeme poukázat i na to, že během dvou let kolektivizace došlo jen k šesti případům, kdy dělníci kradli na pracovištích.

2.43 Proběhla rozsáhlá reorganizace za účelem zefektivnění průmyslu. Mnohé neekonomické malé podniky, v nichž bylo často nezdravé prostředí, se zavřely a výroba se soustředila v podnicích s nejlepším vybavením. V Katalánsku bylo zavřeno 70 sléváren. Počet kožedělných podniků se snížil ze 71 na 40 a Svaz dřevařů z CNT zreorganizoval celý dřevozpracující průmysl.

2.44 V roce 1937 centrální vláda přiznala, že katalánský válečný průmysl vyrábí desetkrát víc než zbytek španělského průmyslu dohromady a že tato produkce by se mohla ještě zčtyřnásobit, kdyby Katalánsko mělo přístup k prostředkům nutným pro nákup surovin.

2.45 Převzata ale nebyla jen výroba. Od distribuce byli odříznuti mnozí parazitičtí ‚zprostředkovatelé‘. Byl převzat masový obchod s rybami a vejci i trhy s nejdůležitějším ovocem a zeleninou. V Barceloně zkolektivizovali i obchodování s mlékem, což vedlo k zavření víc než 70 nehygienických pasterizačních závodů. Všude se zřizovaly zásobovací výbory. Střední třídy z toho všeho byly značně nešťastné. Pro ně s jejich cílem stát se velkopodnikateli byla revoluce krokem zpět.

2.46 Opět se zřizovaly vyrovnávací fondy na pomoc chudším kolektivům. Přesto však byla řada problémů. Mnohé trhy byly odříznuty ve fašistické zóně a dočasně se přišlo i o některé zahraniční trhy. Surovin bylo málo, protože zásobovací zdroje byly odříznuty a když je bylo možné sehnat, centrální vláda neposkytla potřebné fondy. Toto byl jeden nedostatek kolektivizace. Nezabraly se banky a již zmiňovaná zlatá rezerva zůstala v rukou vlády (CNT ve skutečnosti zosnovala plán, jak se jí zmocnit, ale v poslední chvíli to vzdala).

2.47 Přesto všechno došlo k nárůstu výroby a ke zlepšení životní úrovně mnoha pracujících lidí. Vláda byla nucena v říjnu 1936 kolektivizaci uznat vydáním výnosu, který ji vlastně jen potvrzoval jako hotovou věc. Zároveň to byl pokus o kontrolu nad kolektivizací, ke které by v budoucnosti ještě došlo.

 
Sociální revoluce

2.48 To byl jen velice stručný pohled na proběhlou kolektivizaci. Revoluce se držela anarchistických ideálů, a proto nezůstalo jen u kolektivizace. Vůbec poprvé mohli ve Španělsku pracující využívat služeb zdravotnictví, které organizovala Federace zdravotníků z CNT. Federaci tvořilo 40 000 zdravotníků – sester, lékařů, administrativních pracovníků a nemocničních zřízenců. Největšího úspěchu se dosáhlo opět v Katalánsku, kde se podařilo zajistit adekvátní zdravotní péči pro celých 2,5 miliónu obyvatel.

2.49 Neposkytovaly se jen tradiční služby, ale i léčba pro oběti občanské války. Byl vytvořen i program preventivní medicíny založený na místních zdravotních střediscích. Na svém sjezdu v roce 1937 tito pracující vytvořili plán zdravotní péče pro anarchistické Španělsko budoucnosti, který by se býval mohl uskutečnit, kdyby revoluce bývala byla úspěšná.

2.50 Změnila se i úloha žen. Ženy získaly spoustu výdobytků. Co se týče jejich role během občanské války pozorovatelé poukazovali na to, že ženy hrály v odporu proti fašismu plnoprávnou úlohu. Byly všude – ve výborech, v milicích, na frontové linii. To, že v prvních bitvách války ženy bojovaly společně s muži, byla samozřejmá věc. Nešlo tedy jen o to, že by ženy nahrazovaly muže, kteří byli na frontě (k čemuž během válek obvykle dochází – když je po válce a ženy už nejsou jako pracovní síla potřebné, jsou zatlačovány zpátky domů).

2.51 Ženy byly v milicích a jako sobě rovní bojovaly společně s muži. Organizovaly kolektivy a podstupovaly boj se sexistickými postoji minulosti, které do jakékoli skutečné revoluce nepatří.

2.52 Anarchistická ženská organizace Mujeres Libres (Svobodné ženy) měla 30 000 členek. Aktivní byla už i před válkou, kdy organizovala dělnice a rozšiřovala informace o antikoncepci. Potraty byly během války v ‚republikánské zóně‘ legalizovány. Byla otevřena centra pro ženy, včetně svobodných matek a prostitutek.

2.53 Podle všech zpráv skutečně došlo ke změně postojů vůči ženám. Jedna žena, která se účastnila občanské války, prohlásila: ”bylo to, jako kdybychom byli bratři a sestry. Vždy mě štvalo, že muži v této zemi nepovažovali ženy za bytosti s plnými lidskými právy. Teď ale došlo k té velké změně. Jsem přesvědčena, že k ní došlo spontánně v důsledku revolučního hnutí…”

2.54 Změna byla viditelná všude. Změnil se celý charakter Barcelony. Zmizely snobské restauranty a nahradily je kolektivní jídelny. Vzduch byl prosycen duchem soudružství.

2.55 Správu všude převzaly dělnické a rolnické rady. Aragonská obranná rada byla jedním z jejich nejvyšších forem. Řídila celou provincii a koordinovala práci kolektivů a milicí. Zastoupeny v ní byly všechny antifašistické síly, ale anarchisté měli většinu. V Katalánsku byl 21. července zřízen Ústřední výbor antifašistických milicí. Z jeho patnácti členů bylo pět anarchistů, UGT měl tři, POUM měla jednoho, Komunistická strana měla jednoho a republikáni měli čtyři. Anarchisté byli sice v této provincii bezkonkurenčně nejsilnější, ale doufali, že když se rozdělí o moc, tak se podobné výbory zformují i tam, kde byla CNT slabší.

2.56 Taková byla situace v roce 1936. I když vláda Lidové fronty existovala, neměla žádnou moc. Přišla o represivní státní orgány. Moc se rozpadla na nespočet částí a byla rozeseta po tisíci městech a vesnicích mezi revoluční výbory, které převzaly kontrolu nad zemědělstvím i továrnami, nad dopravními i komunikačními prostředky, nad policií i armádou. Vojenský, hospodářský i politický boj pokračoval nezávisle na vládě a dokonce vládě navzdory.

2.57 Takové situaci se říká ‚dvojvládí‘. Moc vlády byla příliš slabá, než aby se mohla postavit moci dělníků a rolníků. Moc dělníků a rolníků si ale dostatečně neuvědomovala nutnost obejít se bez existence vlády. A toto selhání jí umožnilo obnovit svoji autoritu a stát se pánem situace. Pokoušíme-li se pochopit, jak k tomu došlo, je třeba se podívat na úlohu Komunistické strany a na úlohu vedení CNT.

 
KAPITOLA 3.: KONTRAREVOLUCE

3.1 Chování Španělské komunistické strany a Sjednocené socialistické strany Katalánska (PSUC) mělo víc společného se Stalinovými zájmy než se zájmy španělské pracující třídy. Nejprve obě začaly popírat, že by došlo k revoluci. A pak dělaly, co mohly, aby potlačily tuto revoluci, k níž, jak předstíraly, nedošlo. Co se jich týkalo, v občanské válce šlo jen o obnovení demokracie ve Španělsku. Abychom pochopili, proč zaujaly tento postoj, musíme se podívat mimo Španělsko.

 
Stalin

3.2 Stalin věřil, že nejdůležitější ze všeho je obrana ‚socialismu‘ v SSSR. Zájmy evropské (a dokonce i celosvětové) pracující třídy se musely odsunout až na druhé místo, za strategické zájmy ruské vládnoucí byrokracie. A ta se ve 30. letech cítila značně ohrožená. V roce 1933 se dostal k moci Hitler a přestože Stalin usiloval o klidné soužití s Německem (tři měsíce potom, co se nacisté dostali k moci, Stalin podepsal prodloužení německo-sovětského paktu z roku 1926), vztahy mezi oběma zeměmi se brzy ochladily.

3.3 Stalin se bál, že Britové a Francouzi uzavřou s Hitlerem dohodu a nechají tak volnou cestu pro útok na Rusko. Byl přesvědčen, že by pak jen spokojeně seděli a sledovali, jak si Německo s Ruskem budou kroutit krky. A až by se obě země vyčerpaly, Británie a Francie by napochodovaly na scénu jako vládcové Evropy.

3.4 Proto Stalin v roce 1935 podepsal s Francií Pakt o vzájemné pomoci. Ten ale nezavazoval ke vzájemné vojenské pomoci. Pro Francouze to byl jen způsob jak odstranit zbývající svazky mezi Německem a Ruskem a zároveň jak přimět Francouzskou komunistickou stranu, aby se už nestavěla proti obrannému programu francouzské vlády.

3.5 Takže, aby se Britům a Francouzům zabránilo vyřešit si své spory s Hitlerem na úkor Sovětů, aby bylo jisté, že francouzsko-sovětský pakt nebude smeten se stolu a aby se povedlo uzavřít podobné pakty i s vládami ostatních zemí, zejména s Británií, bylo nutné, aby se dostaly k moci vlády, které budou nepřátelské vůči německým záměrům s východní Evropou. Za tímto účelem 7. celosvětový sjezd Kominterny v srpnu 1935 přijal linii lidových front. Toto těleso, známé také jako Třetí internacionála, sdružovalo všechny komunistické strany pod ruským vedením.

 
Lidové fronty

3.6 Bezprostředním cílem této politiky bylo přivést střední třídy a část zaměstnavatelů do širokých antifašistických lidových front. Aby toho dosáhly, musely komunistické strany zmírnit svoji revoluční politiku. Měl to být boj za zachování buržoazní demokracie, a proto komunistické strany nikdy nezaujímaly extrémní postoje, aby přitáhly republikány ze střední třídy a liberální strany.

3.7 Politika lidových front byla poměrně úspěšná. Začátkem roku 1936 byly zvoleny vlády lidové fronty ve Francii a ve Španělsku. Programy těchto vlád byly velice umírněné. Ve Španělsku byl opuštěn požadavek socialistů na znárodnění půdy, protože proti němu byli republikáni. Tamní Lidová fronta sestávala z Republikánské strany, Republikánského svazu, Socialistické strany, POUM, Syndikalistické strany, baskických a katalánských nacionalistů (jejichž autonomii pravice ohrožovala) a samozřejmě z Komunistické strany.

3.8 Když občanská válka vypukla, Stalinovy instrukce byly jasné. Veškeré úsilí komunistů se mělo upřít k jednomu cíli – získat podporu Británie a Francie a přesvědčit je, aby opustily svoji neutralitu. V srpnu 1936 byla totiž v naději, že se tak zabrání rozšíření konfliktu, podepsána dohoda o neútočení. Stalin byl přesvědčen, že pokud Británie a Francie tuto politiku opustí, občanská válka by se mohla rozvinout v mnohem větší konflikt (Německo a Itálie už totiž fašistům dodávaly vojenskou pomoc). Tento konflikt, kterého by se Rusko neúčastnilo, by válčící strany přivedl ke vzájemnému vyčerpání a novými vládci Evropy by pak byli šéfové Ruska. Proto se musely revoluční aspekty občanské války popírat a boj se musel líčit jako boj, který nepřekračuje základní demokratické požadavky (a nakonec se takovým stal). Zpočátku stalinisté cítili potřebu mluvit o tom, že revoluce se provede až po porážce fašistů. Avšak brzy ustaly i tyto prázdné fráze.

3.9 Stalinistická (a leninistická) koncepce socialismu je samozřejmě značně odlišná od koncepce anarchistů. Pro anarchismus je zásadní, že samy masy převezmou kontrolu a řídí společnost pomocí systému rad. Pro stalinisty socialismus představuje znárodnění všeho a předání řízení společnosti do rukou státu, který bude ovládat strana. Kontrola přechází do rukou profesionálů, techniků a byrokratů, kteří si začínají vytvářet své vlastní třídní zájmy. I kdyby se tedy stalinisté bývali rozhodli bojovat za ‚socialismus‘, pořád by bývali museli nejprve podrýt moc anarchistů.

3.10 Tato politika nadbíhání britské a francouzské vládnoucí třídě byla od začátku odsouzena k neúspěchu – nejen kvůli jejich vojenské nepřipravenosti, ale také kvůli jejich přesvědčení, že kdyby se v této fázi zapletly do války s Hitlerem, oslabilo by to jak je tak nacisty a došlo by tak k posílení pozice Ruska. Celou dobu až do vypuknutí 2. světové války, se Britové snažili o dohodu s Hitlerem, která by mu dala na východě volnost pro napadení Ruska.

 
Námořnictvo

3.11 Činnost námořnictva, které zůstalo loajální Republice, byla přísně omezena, aby nedošlo k ohrožení anglicko-francouzských zájmů v Gibraltarském průlivu. Námořnictvo velice úspěšně ztěžovalo život Frankově základně v Maroku, ale muselo tuto svoji aktivitu zastavit, aby byly obě zahraniční mocnosti spokojené. Ze stejného důvodu odmítla republikánská vláda dát Maroku nezávislost a tak Franka připravit o jeho základnu. Kdyby to totiž udělala, ohrozila by britské a francouzské koloniální zájmy v severní Africe. Španělské Maroko by totiž mohlo být příklad pro další porobené národy. V jedné fázi dokonce vláda Británii a Francii za intervenci nabízela podíly ve španělském Maroku.

3.12 Revoluce, která propukla, byla pro komunisty tou nejhorší nesnází. Ať už měli jakoukoliv šanci získat Británii a Francii, tak fakt, že začala sociální revoluce, ji snížil. Nedalo se čekat, že by britská a francouzská vláda zasáhly na straně revolucionářů. Proto se musela revoluce ukrývat a nakonec potlačit. Moc kolektivů a milicí musela být zničena.

3.13 Před vypuknutím občanské války měla Španělská komunistická strana 40 000 členů. Přirozeně vyvstává otázka, jak mohla takto malá organizace tak zásadně ovlivnit chod událostí a časem se stát dominantní skupinou v táboře Lidové fronty.

3.14 Při budování strany kladli komunisté velký důraz na Katalánsko, protože to bylo srdcem revoluce. Kolektivizační hnutí značně rozčílilo střední třídu. Drobné podniky byly zavřeny a ‚zprostředkovatelům‘ všude docházelo, že jejich hospodářská úloha je zrušená, protože distribuci převzaly dělnické výbory. Střední třídy by se obrátily ke svým tradičním stranám, jenže je považovaly za neschopné zastavit kolektivizační hnutí. Zdálo se, že Komunistická strana je jedinou stranou, která to s ochranou jejich majetku a s tím, že jej dostanou od pracujících zpátky, myslí vážně. Jeden bývalý komunista to komentoval takto: ”V Murcii i všude jinde jsme viděl naše plakáty a letáky jak vyzívají drobné podnikatele, aby vstoupili do strany a slibují jim absolutní podporu soukromého vlastnictví.”

 
Mílovými kroky

3.15 Počet členů Komunistické strany rostl mílovými kroky. Během pár měsíců po vypuknutí války do ní vstoupilo 76 700 majetných rolníků a nájemních zemědělců spolu s 15 485 příslušníky městské střední třídy. Její vliv byl v těchto vrstvách mnohem větší, než napovídají tato čísla, protože tisíce příslušníků střední třídy se utíkaly pod její křídla, aniž by do strany vstoupili. Na obranu zájmů střední třídy v Katalánsku komunisté zorganizovali 18 000 obchodníků, řemeslníků a drobných výrobců do organizace zvané C.E.P.C.I. Solidaridad Obrero (Dělnická solidarita), noviny CNT, přinesly komentář, podle nějž byli někteří členové tohoto tělesa ”nesmlouvaví zaměstnavatelé, zuřivě protidělničtí.” V březnu 1937 měla Komunistická strana už 250 000 členů.

3.16 Podnikla i další kroky, aby rozšířila svůj vliv. Jen čtyři dny po vojenské vzpouře se komunisté sloučili s katalánskými socialisty a vytvořili PSUC. Místní UGT spadala pod dominium PSUC. Čelní členové Socialistické strany i UGT přeběhli ke komunistům, někteří tajně. Mnozí členové Socialistické strany neviděli skoro žádný rozdíl mezi svojí linií a linií komunistů – nejdřív vítězství ve válce pak revoluce, smířlivé postoje k zahraničním mocnostem atd. Komunisté ale měli silnější stranický aparát (zavedený Moskvou) a tak dokázali nabírat členy na úkor socialistů. Mnozí do strany vstoupili díky jejímu ”horlivému přesvědčování lidí, nesmírně dovedné propagandě, její ráznosti, jejím organizačním schopnostem a prestiži, kterou získávala díky sovětským zbraním.”

3.17 Komunisté získali kontrolu i nad JSU (Sjednocená socialistická mládež). Toto uskupení bylo výsledkem sloučení organizací komunistické a socialistické mládeže. JSU měla 50 000 členů a zformovala se krátce před začátkem války. Většina vedoucích členů Socialistické mládeže během slučování přeběhla ke komunistům a tak jim zajistila kontrolu nad novou organizací.

3.18 Bylo by chyba tvrdit, že příchod kontrarevoluce byl pouze výsledkem komunistické linie a jejich činnosti. Republikáni i socialisté s komunisty souhlasili. Republikáni, kteří postrádali jakoukoliv skutečnou základnu mezi masami, se stáhli do pozadí a citlivou záležitost opozice vůči sociální revoluci a obranu střední třídy přenechali komunistům. Dokonce i Largo Caballero – kdysi levicový socialista a předák UGT – který se stal v srpnu premiérem, při vytváření vlády prohlásil, že je ”nutné obětovat revoluční jazyk, abychom si získali přátelství demokratických mocností” a že ”španělská vláda nebojuje za socialismus, ale za demokracii a ústavní vládu.” Caballero sice s komunisty zcela nesouhlasil, ale mnozí z jeho strany, dokonce i jeho nejbližší spojenci, pro komunistickou linii proti sociální revoluci pracovali.

3.19 Rovněž je třeba říct, že účast členů CNT ve vládě také napomohla růstu kontrarevoluce. Do katalánské vlády vstoupili v září (nesmíme zapomínat, že Katalánsko bylo poloautonomní) a do celonárodní vlády v listopadu 1936. Detailněji se tím budeme zabývat v poslední kapitole, zatím postačí, když řekneme, že jejich účast poskytla vládě jistou důvěru mas. Byla klíčovým prvkem pro dokazování světu, že ve Španělsku se prostě bojuje jen za obnovení demokracie, za znovuvybudování otřesené státní mašinérie a za navrácení autority a moci, která byla v rukou ozbrojených pracujících do rukou vlády. Účast CNT sloužila ke kontrole nad masami a k jejich přesvědčování, že se podílí na vládě a že ji tudíž musí bránit.

 
Zbraně z Ruska

3.20 Komunistická strana ale kontrarevoluci řídila. Byla to ona, kdo rozhodoval. Komunisté byli jediní, kdo jasně chápal ‚nutnost‘ kontrarevoluce a kdo byl odhodlán ji provést. A provést ji mohli díky prestiži, kterou získávali z faktu, že Rusko bylo jedinou zemí, která Republice dodávala velké množství zbraní (jediná další země, která pomáhala, bylo Mexiko, to ale dodávalo jen menší množství). A Rusové nedodávali jen zbraně, ale i vojenské poradce a techniky, kteří postupně přebírali vedení války.

3.21 Stalinisté vám budou tvrdit, že Rusko dodávalo zbraně hned od začátku. To je ale lež. Stalin nejdřív souhlasil s paktem o neútočení ze strachu, aby si neznepřátelil západ. První zbraně přišly až v říjnu a to ze strachu, že německé a italské zbraně rozhodnou válku ve prospěch fašistů. Vojenská pomoc se dodávala ”tajně a za účelem omezit možnost zapletení Ruska do války.” Kvůli tomuto strachu, že by se Rusko mohlo zaplést do války s Německem a Itálií, se pomoc omezovala na udržování odporu do doby, než Británie a Francie zasáhnou. A za tuto pomoc se muselo platit – španělská zlatá rezerva se přestěhovala do Moskvy.

3.22 Komunisté si uvědomovali, že pokud se má provést dalekosáhlá kontrarevoluce, stát bude muset s jejich pomocí získat zpět kontrolu nad armádou a policií. Nemělo smysl říkat pracujícím, aby zanechali kolektivizace a odevzdali zbraně, pokud nebylo možné si splnění tohoto rozkazu vynutit. Na tomto použití síly stojí všechny státy, a proto lze úspěšnou revoluci provést jen tehdy, když je lid ozbrojen.

3.23 Díky sovětské pomoci bylo pro komunisty snadné získat kontrolu nad ozbrojenými silami. A to ne díky množství skutečně poslaných zbraní, ale jen díky faktu, že Sověti byli největšími dodavateli válečného materiálu. Ministr námořnictva a letectva, Prieto, si často ze svého úřadu dělal srandu a prohlašoval, že ”nebyl ani ministrem, ani ničím jiným, protože letectvo jej vůbec neposlouchalo. Skutečným ministrem letectva byl ruský generál Duglas.”

 
Militarizace

3.24 Jelikož kontrolovali zbraně, mohli si komunisté s podporou ostatních vynutit militarizaci. Rozbili tak miliční systém. Znovu byla vybudována pravidelná armáda s důstojníky, vynucenou disciplínou, salutováním a diferenciovanými platy. Milicím, které odmítly přejít pod velení ministerstva války (a mnohé milice CNT a POUM to skutečně odmítly) se zcela přestaly dodávat zbraně, takže si nakonec moc vybírat nemohly.

3.25 Nová armáda se budovala pod kontrolou komunistů. Věděli totiž, že bez kontroly nad armádou nemohou doufat, že se jim podaří kontrolovat antifašistický tábor. Protože Pátý pluk (hlavní jednotka kontrolovaná stalinisty) se nejvíc rozptýlil, komunisté získali kontrolu nad pěti ze šesti brigád nové armády. Získali také kontrolu nad Generálním komisariátem války, který byl zřízen za účelem vykonávání politické kontroly nad armádou prostřednictvím politických komisařů. Většina z nich byli stalinisté a tak mohli kontrolovat i přísun politických novin na frontu. Všechny anarchistické noviny bez rozdílu byly zadržovány. A tak všechno, co vojáci četli, byly lži Komunistické strany.

3.26 Obnovena byla nejen armáda, ale i policie, především nenáviděné Civilní gardy, které vždy byly baštou represí proti CNT. Teď se jim říkalo Národní republikánská garda. Znovu se vytvářely i Přepadové gardy a začátkem prosince měly už 28 000 rekrutů. Carabineros, kteří sloužili jako pohraniční a celní policie a spadali pod kontrolu ministra financí Negrína (známého sympatizanta komunistů), se rozrostli na 40 000 příslušníků. Před válkou jich bylo v celém Španělsku jen 16 000. Negrínův ministerský zástupce objasnil, jaká je jejich úloha: ”Jste strážci státu a ti fantastové, kteří věří, že chaotická situace společenské nedisciplinovanosti a nevázanosti je přípustná, se šeredně pletou, protože lidová armáda i vy, Carabineros, budete vědět jak jí zabránit.”

3.27 Stát si přivlastňoval mocenský monopol. Dělnické hlídky, které vznikly v červenci, byly rozpuštěny. Dělníci měli nařízeno odevzdat zbraně a ti, kteří tak neučinili, byli považováni za ‚fašisty‘. Tvrdilo se, že je těch zbraní třeba na frontě. To, že na frontě potřebovali zbraně, byla sice pravda, ale tento argument sloužil jen jako prostředek k odzbrojení revolučních dělníků. Policie totiž také měla ve svém držení spousty zbraní. George Orwell po ‚Květnových dnech‘ v Barceloně poznamenal: ”Anarchistům bylo naprosto jasné, že i když svoje zbraně odevzdají, PSUC, politicky nejsilnější strana Katalánska, si svoje ponechá; a když bylo po bojích, také se to skutečně stalo. Zatím mohl člověk vidět na ulicích kvanta zbraní, které by přišly velice vhod na frontě, které však blokovaly ‚nepolitické‘ policejní jednotky v týlu.”

3.28 Teď mohla kontrarevoluce vytáhnout i proti kolektivům. 7. ledna 1937 bylo nařízeno rozpuštění dělnických zásobovacích výborů. Distribuce potravin byla předána C.E.P.C.I. To vedlo k nedostatku a k hromadění zásob, které způsobovalo inflační ceny. Vůbec poprvé od začátku války Barcelona zažívala hlad, i když v ní byl potravin dostatek. Vina se házela na kolektivy, ale všichni dobře věděli, že když vstoupíte do PSUC, budete mít potraviny jisté.

 
Znárodňování

3.29 Podnikům, které odmítly přejít pod její kontrolu, vláda odmítala poskytnout úvěr. Jak jsme si již řekli, banky nebyly zabrány, takže vláda měla na pracující velkou hůl. Bylo vyhlášeno znárodnění největších průmyslových podniků, čímž se dostaly pod kontrolu vlády. Tvrdilo se, že je to pro válečné úsilí nezbytné. Tvrdilo se, že kolektivy jsou neefektivní a že každý podnik se stará jen o svůj vlastní zisk. Nelze popřít, že s některými movitějšími kolektivy byly problémy. CNT ale směřovala ke koordinaci prostřednictvím zespolečenštění pod kontrolou všech pracujících. Aby se toho dosáhlo, muselo by se skoncovat s veškerým soukromým vlastnictvím výrobních prostředků. Něco takového komunisté samozřejmě nemohli připustit, protože to ohrožovalo jejich s láskou opečovávanou střední třídu.

3.30 V zemědělství byla kolektivizace povolená jen na půdě fašistů, pozemky těch, kdo podporovali Republiku, se musely vrátit. Jak daleko byli komunisté ochotni zajít, ukázala invaze do Aragonu. Aragonská obranná rada byla v srpnu 1937 prohlášena za nezákonnou. Po tomto prohlášení následovala invaze vedená 11. divizí generála Listera (člen PSUC). Podle CNT byly půda, zemědělské nářadí, dobytek a koně, zkonfiskované stoupencům pravice, vráceny bývalým majitelům. V některých vesnicích bylo statkům zabaveno zrní potřebné pro setbu a 600 členů CNT bylo zatčeno. Celkově bylo zničeno 30% kolektivů a byla narušena setba plodin. Je pochopitelné, že výsledkem této invaze a následných represí nebylo nic jiného než nenávist, odpor a deziluze. Rolníci se začali sami sebe ptát, zač mají vlastně bojovat. Výsledná deziluze nepochybně přispěla k tomu, že za pár měsíců se fronta zhroutila. Podobné útoky na kolektivy proběhly i v Levantě a Kastilii.

3.31 To byla ukázka, jak daleko jsou ‚socialisté‘ z Komunistické strany ochotni v poslušnosti k Stalinovým instrukcím zajít. Ještě zlověstnějším aspektem této ochoty bylo, že ve Španělsku existovala vězení patřící sovětské tajné policii GPU (předchůdkyně KGB). V prosinci 1936 Pravda prohlásila: ”Co se týče Katalánska, započalo jeho očišťování od trockistů a anarchosyndikalistů a bude provedeno se stejnou energií, s jakou bylo provedeno v SSSR.”

3.32 Rozhodnutí zahájit činnost GPU ve Španělsku bylo přijato 14. září na mimořádné konferenci v Moskvě. Toto o činnosti GPU ve Španělsku napsal Krivickij: ”GPU měla svá zvláštní vězení. Její jednotky prováděly vraždy a únosy. Zabíjela v utajovaných vězeních a pořádala výjezdové přepady. Ministerstvo spravedlnosti nemělo nad GPU žádnou autoritu. Byla mocí, před kterou se třásli dokonce i někteří z nejvyšších úředníků Caballerovy vlády. Zdálo se, že Sovětský svaz drží loajální Španělsko tak pevně, jakoby už bylo sovětským vlastnictvím.”

3.33 Cílem bylo zlikvidovat revolucionáře. Kdokoliv by se odvážil nahlas něco říct proti tomu, co dělala, se mohl stát příští obětí. GPU zavraždila Nina, vůdce POUM, i Camilla Berneriho, italského anarchisty, který byl kritický k vedení CNT. Vydával noviny Guerra di Classe, které prosazovaly revoluční válku proti fašismu. Takzvaní ‚socialisté‘ jej zavraždili právě pro jeho zásadový revoluční postoj. V červenci 1937 ‚zmizelo‘ 60 členů CNT. ‚Zmizet‘ je termín, který se používal tehdy a používá se i dnes pro ty, které zabila tajná policie, i když dnes se používá jen v latinskoamerických diktaturách.

 
Dvě cesty

3.34 Vznikly tak dva vzájemně se vylučující způsoby boje proti fašismu. Zaprvé jste mohli boj s fašismem chápat tak jako stalinisté a jejich stoupenci. Mohli jste se snažit usmířit si mocné Anglie a Francie a doufat, že zasáhnou. Čili bojovat s fašismem v občanské válce – ve válce o to, kdo je legitimním vládcem Španělska. Mohli jste politiku přesunout až na druhé místo, odstavit revoluční politiku na vedlejší kolej. Zadržovat tisíce zbraní v týlu a potlačovat hnutí pracujících. Zničit kolektivizaci a obětovat výdobytky, které dělníci a rolníci získali, Stalinovým mezinárodním zájmům.

3.35 Proti tomuto způsobu boje stál názor, že je třeba s fašismem bojovat v revoluční válce. Udělat z revoluční politiky vaši hlavní zbraň. Dát půdu a továrny těm, kdo v nich pracují. Šířit propagandu za fašistickými liniemi. Dát rolníkům skutečný důvod, proč bojovat proti Frankovi. Jasně ukázat, že kolektivizace jim přinese prospěch. Ve skutečnosti ale mnozí rolníci žili ve strachu, že stalinisté jejich kolektivy zničí. Dávat rolníkům půdu a udělat z toho ústřední programový bod boje, to by Franka připravilo o spoustu vojáků, kteří byli syny a dcerami rolníků.

3.36 Dát svobodu Maroku. Organizovat tam povstání proti Frankovi, to by jej připravilo o hlavní zdroj zásob a zbraní. Apelovat přímo na evropskou pracující třídu (protože evropské vlády neměly na podpoře španělské revoluce žádný zájem). Apelovat na francouzské pracující, kteří v roce 1937 vstupovali do druhého roku boje, který začal o rok dřív masovými stávkami. Jejich činnost by mohla zabránit případné intervenci Francie a dokonce i Británie proti revoluci.

3.37 Zabrat zlaté rezervy a vyvlastnit banky. Použít tyto peníze na nákup zbraní a zajistit, aby tyto zbraně šly na frontu, kde jich bylo třeba.

3.38 Právě tyto kroky se měly podniknout. Vítězství by to rozhodně nezaručilo, ale mohla se tak vykřesat jiskra, která by mohla zažehnout celou Evropu a prolomit tak izolaci španělské revoluce. Mohl to být začátek obratu pro celou Evropu. Místo toho se ale Španělsko stalo jen další obětí fašismu a občanská válka předehrou ke krvavé světové válce.

3.39 Lidová fronta takové kroky ale provést nemohla, protože se zakládala na spojenectví mezi různými společenskými třídami. Pracující by se museli zmocnit kontroly sami. Zmocnit se jí bylo možné a to především v Katalánsku, kde se měl svolat regionální sjezd dělnických rad, který by založil Dělnickou republiku. Pracující v celém Španělsku by následovali tento příklad a pak by bylo možné začít revoluční válku. Ne válku za návrat komunistů, socialistů a republikánů do vlády, ale válku za osvobození pracujících mas.

3.40 Pracující třída ale moc nepřevzala. CNT, která měla největší možnost to udělat, odmítla. Místo toho si zvolila spolupráci a podporovala jeden vládní výnos za druhým, kterými se podrývala revoluce. Z předáků CNT a FAI se objektivně stali kontrarevolucionáři. Ve chvíli, kdy existuje dvojvládí, buď pracující svrhnou vládnoucí třídu a sami převezmou moc, nebo vládnoucí třída znovu získá kontrolu nad situací. Žádná střední cesta neexistuje. CNT si zvolila spolupráci a mohla tedy jít jen jednou cestou. Revoluce se nedá dělat napůl. Buď se pracující třída prosadí, nebo je revoluce ztracena. Tak proč anarchisté moc nepřevzali? Podívejme se na to.

 
KAPITOLA 4.: NOVÁ REVOLUCE

4.1 Jak jsme si již řekli, anarchisté jsou proti státu – proti všem státům, ať už jsou liberální, demokratické, monarchistické nebo totalitní. Anarchisté stát (stálá armáda, policie, vláda, byrokracie) chápou jako orgán, jehož prostřednictvím vládnoucí třída udržuje svoji kontrolu nad většinou obyvatelstva. Základem anarchismu je přesvědčení, že stát musí být zničen a nahrazen systémem založeným na radách pracujících a na obecních radách. Delegáti z každého podniku a každé obce by tvořili regionální rady, které by pak zase posílaly své delegáty do celonárodní a nakonec i do mezinárodní rady. Delegáti by měli jasný mandát a všechna zásadní rozhodnutí by přijímala shromáždění pracujících.

4.2 Tyto orgány často vznikají spontánně nebo jako orgány sebeobrany – třeba sověty během ruské revoluce. Ty původně vznikly jako stávkové výbory, ale rychle se z nich staly orgány, na nichž bylo možné vybudovat novou společnost. Tento názor je jedním ze základů anarchismu. Svobodnou společnost nelze vybudovat na starých strukturách, musí se vybudovat nové, ve kterých by byli výrobci zastoupeni přímo. K revolucím totiž nedochází prostřednictvím parlamentů nebo vlád, nebo snahou zmocnit se už existující státní mašinérie.

4.3 Rady a kolektivy, které se během občanské války objevily, byly orgány, na nichž bylo možné postavit revoluci. Aby se však moc dělníků a rolníků mohla prosadit a vytlačit regionální i centrální vlády, bylo třeba tyto orgány spojit na regionální a celonárodní úrovni. To by znamenalo odmítnout dělení se o moc se zbývajícími částmi vládnoucí třídy. Byl by to největší krok k dokončení revoluce.

 
C.N.T.

4.4 CNT to ale odmítla udělat. Po 19. červenci si její předáky zavolal do svého úřadu Companys, katalánský ministerský předseda. V podstatě jim řekl, že region teď kontrolují oni a pokud převezmou veškerou moc, tak bude jejich spolehlivým služebníkem. Oni to ale odmítli. Místo toho vyzvali k vytvoření Ústředního výboru antifašistických milicí. To byl první krok ke spolupráci. V tomto tělese byly totiž zastoupeny všechny strany včetně republikánů a soužilo bok po boku s katalánskou vládou. V září 1936, když CNT vstoupila do vlády, byl Ústřední výbor odstaven. V listopadu čtyři členové CNT vstoupili do celonárodní vlády v Madridu. Dva z nich byli zároveň i členy FAI.

4.5 Tento postup byl na míle vzdálený od toho, co se v září 1936 hlásalo v Informačním zpravodaji CNT-FAI. V článku nazvaném Zbytečnost vlády se říkalo, že právě probíhající vyvlastňování samo o sobě povede k ”likvidaci buržoazního státu, který se sám zadusí.” A teď najednou členové CNT a FAI vstupovali do vlády toho stejného státu.

4.6 Vysvětlovalo se to několika důvody. Ty se ale v podstatě rovnaly přijetí argumentu o Británii a Francii. Říkalo se, že pokud dojde k sociální revoluci, tak bude zničena, protože od západních mocností nepřijdou žádné zbraně (ty ale stejně nikdy nepřišly!). CNT a FAI se rozhodly, že vítězství ve válce a provedení revoluce jsou dvě rozdílné věci a že vyhrát válku je přednější. To znamenalo spolupráci v široké antifašistické frontě – ”…abychom vyhráli válku a zachránili náš lid i celý svět, je (CNT) ochotna spolupracovat s kýmkoliv v řídícím orgánu, ať už se tento orgán jmenuje rada nebo vláda.”

4.7 Dalším uváděným důvodem bylo, že vstupem do vlády mohou konsolidovat dosažené výdobytky, že mohou ”regulovat politický život Španělska tím, že dají revolučním výborům zákonnou platnost.” Dokonce se i tvrdilo, že vstup do vlády je jen taková vějička pro zahraničí a že revoluce bude dál pokračovat pod rouškou zákonné vlády.

4.8 Z těchto důvodů se udržovala antifašistická jednota a vše, co ji hrozilo rozdělit, se potlačovalo. Vláda dobře věděla, že mít v sobě zástupce CNT je velice užitečné, protože se tak z CNT stává další prostředek kontroly nad masami. Musíme však zdůraznit, že rozhodnutí vstoupit do vlády přijal Celonárodní výbor bez jakékoli konzultace s členskou základnou. To byl značný odklon od tradice, který vedení omlouvalo nutností jednat s minimální časovou prodlevou.

 
Květnové dny

4.9 Úlohu, kterou CNT ve vládě hrála, jasně ilustrovalo to, co vešlo ve známost jako Květnové dny. 3. května 1937 se tři nákladní automobily policistů, které vedl stalinista Salas, komisař pro veřejný pořádek, pokusily zmocnit telefonní ústředny v Barceloně, kterou od vypuknutí války kontroloval společný výbor CNT a UGT. Cílem bylo vyrvat z rukou pracujících kontrolu nad budovou a zbavit je kontroly nad telefonním systémem. Telefonisté si totiž mohli udržovat přehled o tom, co se děje odposloucháváním hovorů vládních ministrů. Byl to i začátek úsilí vlády o obsazení všech strategických bodů ve městě v přípravě na generální útok.

4.10 Policie díky překvapivosti svého útoku obsadila první patro, ale dál se nedostala. Začala střelba. Tato zpráva se šířila bleskovou rychlostí a během několika málo hodin přešly místní obranné výbory CNT-FAI do akce, vyzbrojovaly se a stavěly barikády. POUM je podporovala a pracující tak brzy získali kontrolu nad většinou města. Vláda kontrolovala pouze centrum, které mohlo být velice snadno dobyto.

4.11 Příslušné kroky se provedly i v dalších oblastech Katalánska. Civilní gardy byly odzbrojeny a jako ”preventivní opatření” byly obsazeny kanceláře PSUC. První noc se nestřílelo a do druhého dne už pracující rozšířili barikády až na předměstí. Zapojila se i Libertinská mládež (FIJL). Pracující měli převahu a mohli převzít veškerou moc, ale rozkaz z Casa CNT (ústředí CNT) zakázal veškeré akce a přikazoval pracujícím, aby opustili barikády.

4.12 Předáci CNT začali s vládou vyjednávat, čímž vlastně vládním silám poskytli čas na to, aby opevnily budovy a obsadily věže katedrály. V úterý (4. května) Regionální výbor CNT celý den znovu a znovu z tlampačů vyzíval k rozebrání barikád a k návratu do práce. Mezitím dál probíhala jednání a do Casa CNT přicházely výzvy z dalších dělnických center, která byla v té době napadena. Vládní ministři za CNT byli odvoláni z Valencie (kde teď sídlila centrální vláda), aby dál apelovali na pracující.

4.13 Probíhající jednání nevedla, co se týče kontroly nad telefonní ústřednou, k ničemu. Pracujícím se přikázalo, aby odešli z barikád a oni bohužel poslechli. Ve čtvrtek (6. května) byla budova vyklizena a převzala ji PSUC. Ve stejný den PSUC převzala i vlakové nádraží, které předtím rovněž kontrolovala CNT. Ke stejným událostem došlo v celém Katalánsku.

4.14 V pátek přijelo do Valencie 5000 příslušníků Přepadových gard. Následovaly kruté represe. Po Květnových dnech bylo 500 mrtvých a 1100 raněných. Stovky dalších byly zabity během ‚čistek‘ v několika málo příštích týdnech.

4.15 V květnu přešla kontrola nad veřejným pořádkem v Katalánsku do rukou Valencie, což mělo za následek faktický konec autonomie Katalánska. Po tomto květnu byli ministři za CNT odstraněni i s Caballerem. Novou vládu zcela jasně kontrolovali stalinisté. Ministři za CNT už posloužili svému účelu a dál byli zbyteční. Kontrarevoluce po květnu vypukla se vší silou a jeden vládní výnos za druhým podrýval sílu revolučních výborů. Teď, když byla páteř revoluce – katalánští pracující – zlomena, měla kontrarevoluce volné ruce.

Přátelé Durrutiho

4.16 Během Květnových dnů se ale objevila alternativa k politice Celonárodního výboru CNT a to v podobě Přátel Durrutiho (PD). Tato skupina zformovaná v březnu 1937 se skládala z militantů CNT, kteří byli proti politice militarizace milicí. Dali si do názvu jméno Durrutiho, který vedl aragonské milice a bránil sociální revoluci až do konce. Když mu bylo navrženo, že by CNT měla vstoupit do vlády, aby uzákonila výdobytky revoluce, odpověděl: ”Když pracující vyvlastňují buržoazii, když útočíme na zahraniční majetek, když je veřejný pořádek v rukou pracujících, když odbory kontrolují milici, když už fakticky děláme revoluci zdola nahoru, tak jak tomu ještě chcete dávat zákonný podklad?”

4.17 Jaime Balius, jeden z čelních militantů PD, v březnu prohlásil: ”My, anarchisté, jsme se dostali na samou hranici ústupků… už ani krok zpět. Přišla hodina činu. Zachraňte revoluci. Jestli budeme dál bez boje opouštět naše pozice, budeme v krátké době nepochybně poraženi. Toto je zásadní důvod, proč je nutné vytvořit nový směr v našem hnutí.”

4.18 Tímto novým směrem myslel skoncování s nepolitickým anarchismem. ”Abychom porazili Franka, musíme rozdrtit buržoazii a její stalinistické a socialistické spojence. Kapitalistický stát musí být zcela zničen a musí být nastolena dělnická moc stojící na dělnických výborech zastupujících řadové pracující. Nepolitický anarchismus zklamal.” Během Květnových dnů vyzívali ke zřízení Revoluční junty. Volali po odzbrojení policie, po zespolečenštění hospodářství a po rozpuštění politických stran, které se obrátily proti pracující třídě. Vyzívali pracující, aby zůstali na barikádách, dokud nebudou kontrolovat celé Katalánsko. Ve čtvrtek 6. května vydal Regionální výbor CNT prohlášení odmítající PD jako ‚agenty provokatéry‘. Ve stejný den PD vydali leták, který obsahoval žlučovitý útok na vedení CNT a který říkal, že byla promarněna revoluční příležitost. Na konci května byli PD vyloučeni z CNT. Policie obsadila jejich kanceláře a jejich organizace byla postavena mimo zákon.

 
Junta

4.19 Možná vás překvapuje, že anarchisté volali po ‚juntě‘, co tím ale měli PD na mysli? Ve své brožurce Vstříc nové revoluci vydané v polovině roku 1938 PD vysvětlovali, jak by měla junta vypadat. Popisovali ji jako drobnou změnu v anarchismu. ”Tento orgán bude organizován takto: členové Revoluční junty budou demokraticky voleni odborovými organizacemi. V úvahu musíme brát i počet soudruhů, kteří budou na frontě. Tito soudruzi musí mít právo na zastoupení. Lidé v postech budou pravidelně obměňováni ve volbách, aby se zabránilo tomu, že s nimi bude někdo srůstat. A kontrolu nad činností junty budou vykonávat odborářská shromáždění.”

4.20 Junta tedy neměla být žádnou samozvanou skupinou vůdců, ale demokratickým orgánem jehož prostřednictvím by pracující mohli řídit společnost a dokončit revoluci. Nedělnické organizace nebo politické strany v ní neměly být zastoupeny. Byla tedy nahony vzdálená Leninově představě diktatury proletariátu (čti ‚strany‘), která měla v Rusku tak katastrofické následky.

4.21 PD představovali rozchod s tradiční nepolitičností CNT. Uvědomovali si, že státní moc jen tak nezmizí, ale že bude muset být zničena a nahrazena mocí dělnických rad. Souhlasili s tím, že revoluce jsou totalitní v tom smyslu, že ”Dochází sice k pokrokovému řešení různých aspektů revoluce, ovšem s tou podmínkou, že třída, která představuje nový řád, je třídou s největší odpovědností.”

4.22 Chápali, jaké jsou vady syndikalismu. CNT rozhodně nelze upírat bojovnost. Její členská základna kapitalismus doslova rozcupovala a nahradila jej dělnickými a rolnickými kolektivy. Členové CNT hrdinně bojovali v milicích a svojí statečností předčili všechny ostatní.

4.23 Jenže díky své nepolitičnosti CNT po zabrání továren a půdy nevěděla co dál. Stát měl podle ní zemřít ‚přirozenou smrtí‘. On však nezemřel. Ačkoliv měla CNT skvělé představy o tom, jak bude vypadat anarchistická budoucnost a o tom, že pracující třída musí sama provést revoluci, nedokázala spojit revoluční situaci s cílem libertinského komunismu. Jak prohlásili PD: ”Neměli jsme (CNT) konkrétní program. Neměli jsme žádnou představu, kam jdeme. Vybásnili jsme si toho spoustu, ale když se to vezme kolem a kolem, nevěděli jsme, co dělat s našimi masami pracujících, či jak dát oné lidové lavině nějaký efekt.” Byli přesvědčeni, že CNT měla ”naskočit za volant země a zasadit tvrdou ránu z milosti všemu, co zastaralo, všemu archaickému.”

4.24 CNT to ale nechápala. Otázka pro ni stála tak, že si může vybrat buď demokratickou spolupráci nebo ‚anarchistickou diktaturu‘. Garcia Oliver, jeden z ministrů za CNT a člen FAI, řekl: ”CNT a FAI se rozhodly pro spolupráci a demokracii a zřekly se revolučního totalitářství, které by vedlo k zardoušení revoluce anarchistickou a konfederační diktaturou.” Bály se převzít otěže. Nešlo ale o to nastolit ‚anarchistickou diktaturu‘, nýbrž vytvořit nové orgány, jejichž prostřednictvím by revoluční masy mohly prosazovat svoji moc. Syndikalismus to nechápal, protože věří, že orgány, na nichž bude vybudována nová společnost, jsou odbory (tj. CNT).

4.25 Protože stát sám nezahynul, CNT měla pocit, že se do něj musí zapojit, aby získala nějakou kontrolu. Došla k závěru, že je to jediný způsob, jak může mít její slovo nějakou váhu. Zašla ale ještě dál a některé ze žvástů, se kterými přišla, byly přímým důsledkem potřeby nějak omluvit svoji účast ve vládě. Vezměte si například tento: ”V současnosti už vláda jakožto nástroj, který kontroluje státní orgány, nepředstavuje těleso rozdělující společnost na třídy. A teď, když do nich zasáhly členové CNT, budou stát i vláda utlačovat lid ještě méně.”

 
Alternativa

4.26 PD byli výrazem opozice vůči tomuto druhu myšlení. Takovou opozici můžete najít nejen v jejich novinách Přátelé lidu, ale i v bezpočtu místních publikací CNT a dokonce i UGT, POUM a Libertinské mládeže. Nicméně musíme konstatovat, že tato opozice dostala jasný výraz, až už bylo příliš pozdě. PD neměli dostatek času, aby získali masy pro svůj postoj. Bylo jim jasné, že je třeba se přeskupit a zaútočit na vedení CNT. ”Předvoj, tj. revoluční militanti a Přátelé Durrutiho, POUM a Mládež, se musí přeskupit a vypracovat program proletářských revolucionářů.”

4.27 Zde vidíme, že si uvědomovali nutnost zorganizování revoluční menšiny, která by vedla masy. Nebyla by ‚vševědoucím‘ vedením, ale ideovým vedením. Představovala by tedy pouze porozumění tomu, co se v minulosti pokazilo a co je třeba dělat. Že PD sami sebe nechápali jako ‚vševědoucí vůdce‘, je jasné z jejich návrhu junty.

4.28 Španělská revoluce neznamenala vyvrácení anarchismu. Když už, tak jedině dlouho před Polskem, Československem nebo Maďarskem ukázala bankrot stalinismu a ruského státního kapitalismu. To, co dělali stalinisté, mělo daleko k tomu, co by dělali skuteční socialisté.

4.29 Oproti tomu, anarchistické masy se vrhly do boje proti fašismu a jeho příčině, kapitalismu. Revoluce bohužel nebyla dokončena, předáci CNT ji totiž drželi pěkně zpátky. Jejich chování dokonce jasně ukazuje, jak může moc změnit i ty, kdo se hlásí k anarchismu. Španělsko znamenalo pro anarchismus důležité poučení. Ukázalo nedostatečnost syndikalismu, nutnost politického anarchismu a nutnost anarchistické politické organizace. Musíme si uvědomit, že stát a politická moc ‚neumírají‘ – musí se zničit.

4.30 Španělsko ale především ukázalo, čeho všeho mohou obyčejní lidé za příznivých podmínek dosáhnout. Až bude příště zase někdo vykládat, že pracující jsou hloupí a nemohou převzít řízení společnosti, připomeňte jim Španělsko. Ukažte jim, co všechno dělníci a rolníci (z nichž byla většina negramotných) dokázali. Povězte jim, že anarchismus se dá uskutečnit.

VÝZNAMOVÝ SLOVNÍK

CNT (Confederacion Nacional de Trabajo) – anarchosyndikalistické odbory založené v roce 1911. Nejbojovnější a nejrevolučnější odbory. Snažily se organizovat všechny pracující do jednoho velkého svazu. Zakládaly se na myšlenkách anarchismu a revolučního syndikalismu.

FAI (Federacion Anarquista Iberica) – volná federace anarchistických skupin ve Španělsku a v Portugalsku, vytvořená v roce 1927. Jejím hlavním účelem byl boj proti reformistickým tendencím v CNT a zachování anarchistického profilu CNT. V době, kdy si zaměstnavatelé najímali pistoleros, aby vraždili přední členy CNT, fungovala rovněž jako ‚ozbrojené křídlo‘ CNT. Pokud měla FAI nějakou teorii o úloze revoluční organizace, pak to byla víra, že menšina může – povstáním – škrtnout jiskru, která v masách zažehne revoluci. Organizovala povstání v lednu 1932, lednu 1933 a prosinci 1933, z nichž všechna byla neúspěšná.

FIJL (Federacion Iberica de Juventudes Libertarias) – organizace anarchistické mládeže.

Mujeres Libres – anarchistická ženská organizace.

PCE (Partido Communista de Espana) – proruská komunistická strana založená v roce 1921.

POUM (Partido Obrero de Unificacion Marxista) – protistalinistická komunistická strana založená v roce 1935, kdy se k ní připojila i jedna trockistická skupina a disidenti z PCE. Bylo v ní mnoho revolucionářů, ale v podstatě to byla strana, která kolísala mezi reformismem a revolucí. V její milici bojoval spisovatel George Orwell.

Přátelé Durrutiho – levicová opoziční skupina v CNT, FAI a FIJL založená začátkem roku 1937. Byla proti vstupu CNT do vlády a prosazovala úplnou sociální revoluci jako jediný způsob jak porazit Franca. Byla pojmenována po slavném vůdci anarchistických milicí, který byl zabit v listopadu 1936.

PSOE (Partido Socialista Obrero Espanol) – známá jako ‚Socialistická strana‘. Sociálně demokratická strana vytvořená v roce 1879.

PSUC (Partido Socialista Unificado de Cataluna) – Sjednocená katalánská socialistická strana. Vytvořená v roce 1936 spojením socialistických a komunistických skupin. Členka Kominterny a v podstatě katalánská PCE.

Republikánská strana – strana radikální střední třídy založená v roce 1934.

Republikánský svaz – odštěpil se od strany, když byla v letech 1933-1935 ve vládě.

UGT (Union General de Trabajadores) – odbory spojené s PSOE.