Vernon Richards

Poučení ze španělské revoluce

Předmluva k prvnímu českému vydání

Držíte v ruce první ucelenější materiál o anarchisty tolik diskutovaném tématu španělské občanské války a revoluce, který se dostává k čtenářům v Československu.
Richardsova práce je pro nás takřka neocenitelná. Tím více, že soudobé československé anarchistické hnutí dosud nebylo schopno přeložit a vydat ani jednu knihu jako takovou. Práce našich předchůdců představují akumulovanou zkušenost, kterou jsme dosud nebyli schopni vstřebat a dát ji k dispozici i mimo náš okruh. Španělská revoluce je dosud v československém hnutí pro většinu jeho členů obklopena takřka mystickou aurou. S výjimkou několika kratších článků o Durrutim a Májových dnech v Barceloně, případně manifestu skupiny Los Amigos de Durruti, nebylo dosud publikováno takřka nic podstatného, o pramenech ani nemluvě.
Řada lidí si představuje španělskou revoluci jako titánský boj, zosobněný do několika olbřímích postav a záplavy vlajících černorudých praporů. Španělská revoluce byla obrovským a tragickým konfliktem, ve kterém se na malém prostoru a v krátkém časovém období náhle otevřela brána ke svobodě, cesta k uskutečnění anarchistického ideálu svobodného komunismu. Mnohým se z té představy zatočila hlava a někteří se neprobrali ještě ani dnes. Co je ale na španělské revoluci tak úchvatné, je možnost pochopit její konkrétní rozměr, pochopit, že nebyla jakýmsi bizarním barokním divadlem, ale krutou občanskou válkou, spojenou s intervencí třech zahraničních mocností, skrznaskrz konkrétní, faktickou a objektivně poznatelnou součástí historie, ze které můžeme odvodit neméně konkrétní a faktická poučení. Španělský anarchismus byl od nepaměti něčím odlišný od hnutí v ostatních zemích. Španělsko bylo v roce 1936 stále ještě polofeudální zemí, ve které 46% obyvatelstva neumělo číst ani psát, ve které bylo s ženami stále nakládáno jako ve středověku a která měla svoji absolutně nezaměnitelnou tvář. Franz Borkenau ve své knize "The Spanish Cockpit" (Španělská aréna) několikrát vzpomíná, že se mu při pohledu na realitu revolučního Španělska neustále vybavovaly obrazy Francisca Goyi. Pro nás je ale důležité, že ona obrazná brána ke svobodě byla otevřena ekonomickou a politickou aktivitou řadových anarchistů a anarcho-syndikalistů, kteří kolektivizovali průmysl, služby a zemědělskou půdu, lidí, kteří byli prodchnuti ideálem, za který prolévaly krev celé generace jejich předků a dokázali neobyčejně prakticky v ekonomické rovině uspořádat novou společnost tak, že reálně a velice uspokojivě fungovala.
Španělská revoluce zkrachovala. Španělská revoluce byla zničena nejen intrikami stalinistů a socialistů, ale rovněž i sérií katastrofálních strategických chyb, které učinilo španělské anarchistické hnutí a které ještě dnes mají nedozírné následky na anarchistické hnutí po celém světě. Po hlubším studiu můžeme dojít k závěru, že všechny tyto chyby mají společného jmenovatele: strach z důsledného uplatnění anarchistických myšlenek, strach z obrovské a dosud nikde jinde nerealizované změny. Nemám tím na mysli strach obyčejných lidí, řadových členů i veteránů CNT. Chci mluvit o PŘEDÁCÍCH, lidech, kteří takzvaně stáli v čele organizace. CNT nebyla klasickou anarcho-syndikalistickou organizací a nacházeli se v ní i ti, kteří byli zároveň členy politických stran a pak i reformní syndikalisté. Jednou z osudových chyb CNT bylo, že připustila svoji politickou nehomogenitu. V pomyslném vedení organizace pak mezi sebou neustále bojovalo několik frakcí - z nejznámějších jmenujme revoluční anarchisty FAIstas a reformistické syndikalisty Trientistas. My nepochybujeme o tom, která z těchto tendencí byla správná, ale zároveň si uvědomujeme, že jejich neustálé soupeření do jisté míry celou organizaci paralyzovalo.
Nebudu opakovat konkrétní argumenty a historická fakta, dokládající postupný úpadek revolučního ducha a morálky v řadách španělského anarchistického hnutí. Chtěl bych se jen zmínit o tom, co považuji za (takřka jedinou) slabinu Richardsovy knihy. V poslední kapitole se autor pokouší učinit řadu závěrů. Letmo se dotýká i Platformy. Zde je práce viditelně slabší a na několika místech - což je v markantním rozporu s vlastními komentáři - vydává svoje mínění za fakta. V otázce rozvoje anarchosyndikalistické masové organizace například naprosto nechápe, že se jedná o dlouhý proces, který závisí na celkovém třídním uvědomění pracujících a problém poněkud zlehčuje. Dále například tvrdí, že Platforma byla ve své podstatě autoritářská, což je silně diskutabilní tvrzení, se kterým nebude souhlasit značná část anarchistického hnutí. Předmětem sporu o Platformu byla totiž především otázka dobrovolné kolektivní odpovědnosti a sami autoři její tvrdili, že Platforma v žádném případě nepředstavuje univerzální a jediné možné řešení.
Dalším sporným bodem jsou jeho závěry ohledně (anarcho)syndikalismu. Ve své době si ještě Richards nedovedl představit vývoj, který by vyústil v posun od smíšených "revolučně syndikalistických" svazů až k opravdovým anarchosyndikalistickým organizacím, které jsou částí anarchistického a nikoli klasicky odborářského hnutí. Historie však v tomto bodě ukázala, že nejednotná a ideologicky mnohotvárná organizace, která chápe anarchosyndikalismus jen jako dobrou metodu radikální obrany ekonomického postavení námezdně pracujících, je v případě první skutečně revoluční zkoušky, před kterou ji postaví historie, odsouzena k dezintegraci.
S Richardsovými úvahami o roli násilí v sociální revoluci nelze než souhlasit a představují podle mne to nejlepší, co bylo na toto téma napsáno.
Nepřekládal jsem tuto knihu, abych československým anarchistům přinesl nějakou dokonalou "bibli", jejíž pohled na věc je dokonalý, ale proto, že Richardsovu odvážnou a zásadovou kritiku do vlastních řad považuji za následováníhodný příklad otevřenosti a upřímnosti. Je tedy normální, že nemusím souhlasit s naprosto všemi závěry.
Pokud si tuto knihu přečtete pozorně, myslím, že se zbavíte několika mýtů, které přinesl pro naše hnutí naneštěstí velice typický povrchní a barvotiskový pohled na španělskou revoluci.
"Poučení ze španělské revoluce" je první kniha, kterou vám přináší nakladatelství Federace Sociálních Anarchistů. Budeme se vám snažit zpřístupnit zejména texty osvětlující klíčové momenty vývoje našeho hnutí. Další na řadě je "Kronštadt 1921" od Paula Avriche, který doufejme vyjde ještě do konce tohoto roku. Do budoucna plánujeme vydání knihy s námětem historie revoluční skupiny "Los Amigos de Durruti", další svědectví o španělské revoluci "Spanish Labyrinth" od Geralda Brenana a rovněž i životopis argentinského militantního anarchisty Severina Di Giovanniho.

PW

Předmluva k prvnímu anglickému vydání (1953)

Konflikt ve Španělsku v letech 1936-1939, vyprovokovaný vojenským povstáním, podporovaným a podněcovaným velkými latifundisty a kapitalisty, jakož i katolickou církví, byl pokrokovými kruhy v zahraničí obecně považován za boj fašismu s demokracií, představovanou vládou Lidové fronty, která v únoru 1936 zvítězila ve všeobecných volbách.
Taková interpretace mohla ve své době sloužit účelu obdržení podpory od demokratických států, přestože to ve skutečnosti neznamenalo více, než získání lidových sympatií, neboť demokratické vlády spěšně odřízly Španělsko od Evropy prostřednictvím své politiky nevměšování. Takové zjednodušení problému ale naléhavě vyžaduje zkoumání ve světle faktů. Existuje nadbytek důkazů, poukazujících na to, že pokud by byla Lidová Fronta ponechána sama sobě, nekladla by Frankovi žádný odpor. Její první reakcí na povstání byla dokonce snaha se s Frankem "dohodnout" a poté, co byla otevřeně odmítnuta, si vláda raději zvolila porážku, než všeobecné ozbrojení lidu. Jestliže byl tedy v prvních dnech boje Franko poražen na dvou třetinách poloostrova, musíme hledat důvody jinde.
Bylo to španělské revoluční hnutí - odborová organizace CNT (Národní konfederace práce) a některé části socialistické UGT (Všeobecný svaz pracujících), které se 19. července 1936 postavilo Frankově výzvě, nikoli jako stoupenec vlády Lidové fronty, ale ve jménu sociální revoluce. Jak daleko bylo schopno dojít v přenesení svých sociálních a ekonomických koncepcí do praxe, zatímco bylo vázáno v ozbrojeném konfliktu s Frankem, by si samo o sobě vyžadovalo další studii. Kapitoly, ve kterých se zabývám průmyslovými a zemědělskými družstvy, jsou zamýšleny jako pouhá narážka na tento důležitý a zatajovaný aspekt španělské revoluce. Jednoho dne bude možná shromážděna a vydána tiskem obsáhlá dokumentace na toto téma.
V této studii se spíše zajímám o hledání důvodů porážky revoluce, než příčin vojenského vítězství generála Franka. Revoluce totiž může být poražena stejně tak vnitřními rozpory, jako lepšími zbraněmi nepřátel. Je pravda, že Frankovo vítězství bylo částečně výsledkem německé a italské intervence na jeho straně a souviselo s politikou neintervence, která zasáhla nepříznivě pouze republikánské síly. Je rovněž pravda, že rozklad "republikánských" sil byl výsledkem uplatnění taktiky vnucené Moskvou výměnou za ruské zbraně. Ale znovu říkám - toto je pouze částečná pravda. Je totiž neoddiskutovatelnou skutečností, že během prvních týdnů boje ani italská, německá nebo ruská intervence nepromluvila rozhodujícím způsobem do událostí, jak tomu bylo o několik měsíců později.
Do jaké míry bylo revoluční hnutí odpovědné za svoji vlastní porážku ? Bylo příliš slabé, aby uskutečnilo revoluci ? Do jaké míry byl nákup zbraní a surovin v zahraničí podmíněn udržováním zdání existence ústavního pořádku v republikánském Španělsku ? Jaké šance měla improvizovaná armáda "guerrilos" proti pravidelným ozbrojeným silám ? Toto jsou některé z praktických problémů, kterým čelilo revoluční hnutí a jeho předáci. Ve snaze je vyřešit byli ale anarchisté a revoluční syndikalisté postaveni před další otázky, naprosto zásadní vzhledem k samotné teoretické a morální základně jejich organizací. Do jaké míry mohli spolupracovat s politickými stranami a UGT (socialistickým protějškem CNT, jehož členy byla polovina organizovaných španělských námezdně pracujících) ? Měla být za jistých okolností podporována jedna forma vlády proti druhé ? Měl být revoluční rozmach prvních dnů odporu zastaven v zájmu boje proti Frankovi nebo mu mělo být umožněno zajít tak daleko, kam až ho byli námezdně pracující schopni a ochotni dovést ? Nastala situace, v níž mohla triumfovat sociální revoluce a pokud ne, jaká tedy měla být role revolučních námezdně pracujících ?
Jak šla léta, tyto otázky se nestaly jen čistě akademickými. Pro španělské námezdně pracující, kteří pokračují v boji proti Frankovi uvnitř Španělska i v exilu, jsou stále velice palčivé a kontroverzní. Uplyne ještě mnoho let, než bude napsána úplná a objektivní historie španělské občanské války. Obrovské množství dokumentů je buď pohřbeno v archívech různých organizací nebo rozptýleno a individuální svědectví těch, kteří hráli v událostech hlavní role, ještě čekají na své zaznamenání. Nikoli nejmenší mezi všemi obtížemi je hluboký rozdíl v pohledu na věc jak ve Španělsku, tak v exilu, mezi těmi španělskými veterány, kteří by vrátili revoluční hnutí zpět k jeho tradičním protivládním a anti-kolaborantským pozicím a těmi, ve kterých události z let 1936-39 posílily názor, že revoluční hnutí musí spolupracovat na základě vlády a jejích institucí nebo se rozpadne. Současné výzkumy tedy nabízejí jen velice nesmělý pokus odhalit a interpretovat mnoho z událostí španělské revoluce.
Co se týče mých údajů, spolehl jsem se na oficiální dokumenty. S ohledem na prostor není možné je přetisknout v plném rozsahu, ale udělal jsem vše, co jsem mohl, abych nepozměnil jejich smysl citáty vytrženými z kontextu. Vzhledem ke kritikům z řad mých španělských soudruhů pokládám za čestné, že přijímám plnou odpovědnost za vyřčené závěry. Někteří mě kritizovali za to, že po bitvě je každý generálem a že píši o událostech, jejichž jsem byl pouze vzdáleným divákem. Zmiňuji tuto kritiku, abych upozornil čtenáře na svoji omezenou kvalifikací pro zacházení s tak komplexní látkou. Cítím, že bych ale na svoji obranu mohl poukázat na skutečnost, že většinu svých kritických názorů jsem publikoval již v letech 1936-39 na stránkách časopisu "Spain and the World". To mi nezabránilo a ani nezabrání, abych se ztotožnil s hrdinným bojem španělských pracujících proti frankistickému režimu.
Někdo mě rovněž upozornil, že tato studie by mohla poskytnout argumenty politickým nepřátelům anarchismu. I když ponecháme stranou, že anarchistická věc zcela jistě nemůže být poškozena pokusem odhalit pravdu, podstatou mé kritiky není názor, že se anarchistické myšlenky ukázaly jako nefunkční, ale že španělští anarchisté a syndikalisté selhali ve schopnosti vyzkoušet své teorie v praxi a namísto toho přijali taktiku svých nepřátel. Nevidím tedy způsob, jak tuto kritiku použít proti anarchismu, aniž by se obrátila proti kritikovi samotnému.
...
Tato kniha by nikdy nebyla napsána, pokud by v Toulouse nebyly vydány první dva svazky "La CNT en la Revolucion Espaňola", obsahující stovky dokumentů vztahujících se k roli CNT ve španělském konfliktu. Chci zde vyjádřit vděčnost jak autorovi José Peiratsovi, tak i vydavatelům - většinové části CNT v exilu. Dále se musím z dalších zdrojů, do kterých jsem nahlédl, obzvláště zmínit o upřímné a provokativní práci Abada de Santillan "Por que Perdimos la Guerra" a knize "Spanish Labyrinth" od Geralda Brenana. Čtenáři, který není seznámen s politickým a sociálním pozadím Španělska a zvláště pak s rolí, kterou sehrál revoluční syndikalismus a anarchismus, mohu Brenanovu vědeckou a velice čtivou knihu jen doporučit.

Londýn, červenec 1953
V.R

Část I

Poznámka:

V textu jsou použity následující zkratky organizací a politických stran:

CNT - Confederacion Nacional del Trabajo - Národní federace práce. Revolučně syndikalistická organizace, ovlivněná anarchisty.
FAI - Federación Anarquista Ibérica - Iberská anarchistická federace.
FIJL - Federación Ibérica de Juventudes Libertarias - Iberská federace libertinské mládeže
MLE - Movimiento Libertario Espaňol - Španělské libertinské hnutí. Sloučená CNT-FAI a FIJL.
UGT - Union General de Trabajadores - Všeobecný svaz pracujících. Reformistické odbory kontrolované socialisty.
PSO - Partido Socialisto Obrero - Dělnická socialistická strana
PCE - Partido Comunista Espaňol - Španělská komunistická strana
PSUC - Partido Socialisto Unificat de Catalunya - Katalánská sjednocená socialistická strana. Sloučené katalánské socialistické a komunistické strany
POUM - Partido Obrero de Unificacion Marxista - Dělnická strana marxistického sjednocení. Disidentská revoluční komunistická strana.

Kapitola I
Volby v únoru 1936

Podle stanov byla CNT nezávislá na jakýchkoli španělských politických stranách a neúčastnila se parlamentních, ani jiných voleb. Jejím cílem bylo sjednotit vykořisťované masy za účelem každodenního vylepšování jejich pracovního i ekonomického postavení a revolučního odstranění kapitalismu a státu. Jejím cílem byl svobodný komunismus, společenský systém, založený na svobodných komunách, federovaných na lokální, regionální a všeobecné úrovni. Základem federace byla úplná svébytnost a jediné svazky s celkem představovaly všeobecné dohody, přijaté řádnými nebo mimořádnými kongresy.
6. ledna 1936 svolal regionální výbor CNT v Katalánsku regionální konferenci, aby byly prodiskutovány dvě otázky: zaprvé - "Jaký musí být přístup CNT k organizacím, které přestože nesdílejí naše cíle, mají členskou základnu složenou z námezdně pracujících ?" a za druhé - "Jaký konečný a konkrétní postoj musí CNT přijmout k nadcházejícím volbám ?" Kongres byl jen stěží reprezentativní vzhledem k tomu, že byl svolán ve spěchu a většina syndikátů byla stále ilegální. Jistí delegáti zašli dokonce tak daleko, že připisovali regionálnímu výboru osobní zájem na prodiskutování zmíněných otázek. Nicméně většina, mezi níž převládl názor, že protivolební pozice CNT je spíše otázkou taktiky, než principu, byla pro diskusi.
Exilový historiograf CNT ( ) nám neříká, jak se diskuse vyvíjela, ale přetiskuje dokument ze sekretariátu IWMA (Mezinárodní asociace pracujících, jejímž členem byla CNT od roku 1922), nadepsaný "IWMA a krize demokracie, volby a nebezpečí menšího zla". Je to inteligentní obrana tradičního bojkotování voleb a rozbor neefektivity politiky Lidových front jako odpovědi na hrozbu fašismu a reakce. Na konferenci učinila hluboký dojem a IWMA byla zaslána odpověď, potvrzující odmítavou pozici CNT. Byla schválena rezoluce, nabádající před nadcházejícími volbami k provedení antipolitické kampaně, zaměřené na bojkot.
Když se příští měsíc konaly volby, CNT uskutečnila protivolební kampaň, která proběhla bez povšimnutí kvůli své umírněnosti. ( ) Peirats se nezmiňuje o tom, že ve skutečnosti členové CNT ve volbách z roku 1936 volili ve velkých počtech. Gerald Brenan má za to, že nárůst jednoho a čtvrt milionu hlasů pro levici v porovnání s údaji z roku 1933, "může být ve značné míře připsán skutečnosti, že anarchisté hlasovali." (Spanish Labyrinth, Londýn 1943)
Vůdce socialistů Largo Caballero v řeči, pronesené v říjnu 1937 ve Valencii, v níž obhajoval svoji vládní spolupráci s anarchisty a odpovídal těm kritikům ze své vlastní strany, kteří nesli velkou míru odpovědnosti za jeho rezignaci na úřad premiéra, zdůraznil význam anarchistických hlasů v únorových volbách. "Posléze přišly volby. Když jsme viděli, že se levicová kandidátka ocitla v nebezpečí porážky, bez okolků jsme kontaktovali konfederaci (CNT) a anarchisty a řekli jsme jim: Pojďte pro nás hlasovat. Poté, co tak učinili, jsme se dostali do parlamentu, obsadili ministerstva svými lidmi a řekli jsme jim: dále se již nemůžete účastnit politického života, svoje závazky jste splnili."
Pro anarchistu Diega Abada de Santillan neexistovaly žádné pochybnosti o tom, že anarchisté volili, což měl za správné. Vyslovil myšlenku (v "Por que Perdimos la Guerra, Buenos Aires 1940), že masy hlasovaly na základě svého "obvyklého jistého instinktu pro předem dané cíle: odstranění politických sil fašistické reakce z vlády a osvobození 33.000 politických vězňů, obětí nelidských represí, následujících po asturijském povstání z října 1934." Tuto pozici obhajuje i dalším komentářem ve smyslu, že "bez volebního vítězství z 16. února 1936 bychom se nikdy nedostali k 19. červenci." Na dalším místě:"Dali jsme moc levicovým stranám, protože jsme byli přesvědčeni, že za daných okolností představovaly menší zlo." (str. 37) Musíme dodat, že Santillan byl vůdčím členem FAI, organizátorem antifašistických milicí v Katalánsku a později jedním z "anarchistických" ministrů v katalánské vládě.
Když ospravedlnil účast anarchistů ve volbách, Santillan pokračuje a říká: "Poté, co se naším přičiněním levicové strany vrátily do vlády, jsme viděli, jak se k nám chovají se stejným nedostatkem porozumění a zaslepeností. Ani pracující v průmyslu, ani rolníci neměli pražádný důvod cítit se spokojeněji nežli předtím. Skutečná moc zůstala v rukou vládě neposlušných kapitalistů, církve a vojenské kasty." Armáda pokračovala v přípravách na státní převrat, aby "zbavila republikánské parlamentní demokraty toho, čeho legálně dosáhli ve volbách z 16. února. Vítězství levice v únoru 1936 vyústilo v otevření bran věznic a propuštění většiny z politických nepřátel pravice." ( )
O čtyři měsíce později, 20. července, poté, co barcelonští pracující porazili vojenskou vzpouru, bylo jejich prvním úkolem otevření bran barcelonských vězení, podle Santillana "přecpaných našimi soudruhy" - tentokrát nikoli obětmi pravice, ale levice ! Santillan přiznává, že změna vlády ve skutečnosti nezměnila poměr "reálných sil" a z dokumentů máme důkazy o tom, že generálové nezačali připravovat svůj převrat teprve až po únorových volbách. CNT krátce před nimi vydala manifest, v němž varovala španělský lid před přípravami pučistických generálů, přičemž za centrum jejich aktivit označila Maroko a vyzývala revoluční námezdně pracující, aby byli ostražití a připravení k akci. "Buď fašismus, nebo sociální revoluce !", bylo mottem tohoto historického manifestu. (Jeho fotokopie se objevuje v prvním díle Peiratse)
Vláda Lidové fronty varování bagatelizovala. Podle slov ministra války to byly pouhé "řeči", které mohly být charakterizovány jako "nepravdivé a postrádající jakékoli opodstatnění", rozšiřované za účelem vyvolání "úzkosti mezi veřejností, rozsévání nevole vůči armádě a podkopávání, ne-li přímo zničení disciplíny, která je pro armádu naprosto zásadní. Ministr války si klade za čest, že může veřejně prohlásit to, že na všech úrovních španělské armády, od té nejnižší, až po nejvyšší, panuje přísná disciplína a každý je připraven splnit rozkaz až do posledního písmenka... Španělská armáda, příklad sebeobětování a loajality, si od svých spoluobčanů zaslouží respekt, náklonnost a vděčnost, určený těm, kteří během služby a obrany své země a republiky dávají v sázku životy, pokud si to vyžadují důvody bezpečnosti nebo národní cti." A tak dále, až k pozvracení. (portfej ministra obrany si ponechal tehdejší premiér Caesare Quiroga, pozn. překl.)
Během oněch několika měsíců od únorových voleb až k vojenské vzpouře v červenci celé Španělsko vřelo nepokoji. Proběhlo 113 generálních a 228 lokálních stávek, mnohé z nich jako protesty proti excesům pravice. V boji se silami "veřejného pořádku" a mezi politickými uskupeními bylo zraněno 1278 a zabito 269 lidí. Jak jsme již ukázali výše, vězení přetékala anarchistickými militanty.
Španělské dějiny - a zejména ty nedávné - se prostě opakovaly. V roce 1931 byla po vyhlášení republiky vytvořena socialisticko-republikánská vláda. Byla politicky naprosto neschopná, až na to, jak uvádí Santillan, staří politici z období monarchie ji používali na to, aby prováděla obvyklé represe proti revolučnímu hnutí. ( ) Ve volbách z roku 1933 byla levicová vláda poražena pravicí, což bylo převážně výsledkem masové neúčasti námezdně pracujících, za kterou byla odpovědná hlavně CNT. Peirats popisuje "volební stávku" CNT těmito slovy:"Kampaň byla intenzivní, pokračovala i během voleb a skončila obrovským shromážděním na Plaza des Toros Monumental v Barceloně, na kterém řečníci CNT - Pavón, Germinal, Durruti a Orobon Fernandez vyzdvihli heslo Frente a las urnas, la Revolución Social, (znamenající, že jedinou alternativou k volebním urnám byla sociální revoluce). CNT a FAI, maje se na pozoru před odrazováním lidí a překračováním svých pozic, na tomto shromáždění prohlásily, že pokud bude porážka levice doprovázena vítězstvím pravice, rozpoutají sociální revoluci."
Když porovnáme tento postoj s tím, který CNT přijala v roce 1936, tak nemůže být pochyb, že zatímco naoko zastávalo zásadu neúčasti v únorových volbách, vedení CNT pracovalo v zákulisí a nabízelo levicovým politikům potenciální hlasy konfederace patrně výměnou za záruku, že v případě vítězství Lidové fronty budou propuštěni političtí vězni. Tento názor má daleko k divokým spekulacím. Je jisté, že uvnitř CNT se vždy nacházely silné osobnosti, které se, jak je tomu vždy v případě těch, kteří se neohlížejí na základní principy, prohlašovaly za praktické lidi, realisty hnutí. A stejně jako tito lidé použili potenciální hlasy CNT coby zbraň v diskusích s politiky (často bez jakéhokoli mandátu ze strany organizace), využili tisíce politických vězňů z řad CNT jako argument na ospravedlnění svých reformistických a jasně proti CNT jdoucích názorů a činili nátlak na členstvo, aby je přijalo. ( )
Mohli bychom možná říci, že jsme dělali až příliš z váhavého postoje předáků CNT k volbám v únoru 1936 vzhledem ke všeobecnému opovržení, které ke všem vládám měli španělští námezdně pracující. Ti měli teoreticky schválit volební účast CNT, pokud by vyústila v propuštění politických vězňů bez toho, aby si uvědomili, že tento čin by v každém případě zkompromitoval revoluční zásady konfederace. Jestli bychom otázku takto zúžili, lidský faktor by mohl snadno převážit principiální námitky. O to ale nejde. Taktika je podobná hře v šachy, vyžadující, aby každý tah byl promýšlen nejen ve světle bezprostředních výsledků, ale také všech možných důsledků několika dalších tahů. Ve chvíli, kdy bylo vedení CNT připraveno vyměnit svoje zásady za taktiku (a jak uvidíme, nebylo to ani poprvé, ani naposled), musíme uvážit také jiné faktory kromě původního - osvobození politických vězňů.
Například po zajištění vítězství Lidové fronty prostřednictvím účasti ve volbách musela CNT vzít na vědomí, že přípravy na vojenský puč budou najisto dále nerušeně pokračovat. Na druhé straně by vítězství pravice, v případě neúčasti CNT takřka jisté, znamenalo konec vojenské konspirace a vznik reakční, ale neschopné vlády, která by podobně jako ta předešlá, nevydržela déle, než rok nebo dva. Neexistují žádné důkazy, ukazující na významný rozvoj fašistického hnutí ve Španělsku po vzoru italského a německého režimu. Pravicové strany byly pořád tím, čím i kdysi.
CNT tedy v případě zapojení se do kampaně Lidové fronty měla vzít na zřetel důsledky vojenského povstání. Kdo by se postavil generálům na odpor ? Naprosto klíčová otázka pro samotnou existenci CNT jako revoluční organizace zněla: mohlo být vyvolání takové situace přeměněno ve výhodu zahájením sociální revoluce ? V odpovědi na první otázku bylo jasné, že ze strany vlády, která by si vybrala raději svůj zánik, než ozbrojení španělského lidu, nemohl být očekáván žádný odpor. Znovu by tedy všechny oběti museli přinést námezdně pracující, kteří neměli zbraně ( ) a potřebovali čas na zkoordinování a přeskupení svých sil, zrovna se po letech vynořujících z ilegality, proti vycvičené a dobře vyzbrojené a financované armádě, která měla na své straně moment překvapení. Mohli námezdně pracující za této situace porazit militaristický pokus o státní převrat ? Neúspěch tak učinit by znamenal rozsáhlé represe a to, že vězení budou opět přeplněna politickými vězni, když ponecháme stranou rozbití revolučních kádrů, ve které by represe vyústily.
Jak můžeme vidět, takové jsou některé úvahy a důsledky, vyplývající z toho, že revoluční hnutí na úkor svých principů přijme politickou taktiku.
Poslední měsíce před vojenským povstáním se jak jsme již zdůraznili, vyznačovaly široce rozšířenými politickými nepokoji a ozbrojenými provokacemi pravice. V rámci Peiratsova pohledu by se mohlo zdát, že revoluční hnutí neučinilo žádné kroky, aby zabránilo přípravě armády na puč a dokonce se zdá, že o této otázce se vůbec nediskutovalo ani na všeobecném kongresu CNT, konaném v Zaragoze v květnu 1936.
Byl to jeden z nejdůležitějších kongresů v historii CNT, protože byl reprezentativní pro celé hnutí (zúčastnilo se ho 649 delegátů zastupujících 982 syndikátů s celkem 550.595 členy) a také proto, že se jednalo o tak důležitých záležitostech, jako vnitřní krizi nebo revolučních aliancích a zkoumala se revoluční aktivita hnutí v povstáních v lednu a prosinci 1933 a říjnu 1934. Kongres se zároveň podujal vypracování koncepce svobodného komunismu CNT ve smyslu porevoluční aplikace na důležité problémy společenského života - a také se uvažovalo o tom, jaká má být pozice organizace vzhledem k vládnímu programu agrární reformy.
Vnitřní krize byla brzy vyřešena znovupřijetím takzvaných odpadlíků (Trientistas) a 60.621 členů, které představovali. Co se týče otázky kritické analýzy minulých bojů, Peirats z diskuse, která měla předurčit všechny případné změny v bezprostředních i budoucích aktivitách organizace, nepřetiskuje více, nežli úplný záznam řeči jednoho z delegátů jako příklad vysoké úrovně debaty. Mohli bychom být v pokušení ocitovat mnohé odstavce z tohoto revolučního a anarchistického příspěvku, ale pokud tak učiníme, mohlo by to vést k chybným závěrům ohledně obecného duchu celého kongresu. ( )
Jedním z "nejvýznamnějších výsledků debat" byla podle Peiratse rezoluce "O revolučním spojenectví", která je rovněž důležitá ve světle pozdějších událostí. Pravilo se v ní, že "během období diktatury Prima de Rivery proběhlo mnoho pokusů lidu o vzpouru, které vyústily v pokusy vysokých politiků svést revoluční nálady námezdně pracujících do reformistického řečiště demokracie. To bylo umožněno souhlasem orgánů pracujících z UGT zapojit se do vyvolání voleb, které vyústily v politický triumf republiky. Po porážce monarchie se UGT a socialistická strana, jednající jako její řídicí prvek, staly služebníky republikánské demokracie a prokázaly prostřednictvím své bezprostřední zkušeností nesmyslnost politické a parlamentní spolupráce. Díky této kolaboraci ztratil proletariát, pociťující své rozdělení, část revoluční síly, která byla v jiných dobách jeho charakteristickým znakem. Události v Asturii ukazují, že jakmile proletariát obnoví tento pocit revoluční síly, je takřka nemožné jej porazit. Ve světle revolučního období, ve kterém Španělsko žilo a žije, tento kongres považuje za nevyhnutelnou nezbytnost sjednotit v revolučním smyslu dvě organizace - CNT a UGT."
Podmínky pro uskutečnění takového paktu se nesly stejně jak tomu bylo v případě regionální konference v Katalánsku na počátku roku, v tak revolučním duchu, že je politici z UGT nemohli přijmout. Přitom už v dubnu 1938, osmnáct měsíců po vojenské vzpouře, bylo mezi těmito dvěma organizacemi námezdně pracujících dosaženo dohody. ( ) Tehdy ale již byla revoluce zlomena a námezdně pracující byli vtaženi do heroického, ale beznadějného boje.
S ohledem na prostor nemůžeme detailně popsat kongresové prohlášení principů a cílů. Tento dlouhý dokument může být charakterizován jako nedogmatické vyjádření anarchistických myšlenek, v jehož rámci došlo k pokusu o začlenění mnoha náznaků interpretace svobodné společnosti z pozic syndikalismu až k individualistickému anarchismu. Je zajímavé si povšimnout, že CNT v preambuli ospravedlnila diskuse o porevoluční společnosti, protože měla za to, že období, kterým Španělsko zrovna procházelo, mohlo z anarchistického hlediska snadno vyústit do revoluční situace. Tento přístup činí ještě více překvapivou absenci jakékoli diskuse o problémech, kterým mohla organizace čelit během revolučního období, nebo konkrétněji, jaká měla být politická koncepce organizace po porážce vojenského puče, když se zničehonic ocitla v čele revolučního hnutí. Takovou situaci si bylo snadné představit když ne přímo v provinciích spravovaných centrální vládou, tak přinejmenším v Katalánsku. Pro řadové členy byla odpověď snadná: sociální revoluce. Ve světle akcí, které následovaly, se ale ukazuje, že pro vedení CNT to nebylo až zas tak jednoznačné. Těmto problémům a pochybám ale kongres ještě nečelil a na zmíněný nedostatek předvídavosti, nebo možná revoluční demokracie uvnitř organizace v následujících měsících námezdně pracující těžce doplatili.

Kapitola II.
Vojenské povstání v červenci 1936

11. července 1936 se skupina falangistů zmocnila rozhlasové stanice ve Valencii a vydala následující prohlášení:"Vysílá Rádio Valencia. Španělská Falanga se s pomocí zbraní zmocnila rozhlasové stanice. Zítra se to samé stane ve všech rozhlasových stanicích po celé zemi." Jen několik hodin předtím byl předseda vlády Caesare Quiroga důvěrně varován, že začalo vojenské povstání. Na to politický vůdce Španělska odpověděl: "Co myslíte tím, že jste si jisti, že armáda POVSTALA ? Dobrá, ale co se mne týče, já nyní ULEHNU…" Ve skutečnosti se jednalo o velmi smutnou slovní hříčku, protože se v ní skrývá esence přístupu nejen Caesara Quirogy, ale i celé španělské vlády.
Generálové zahájili svoji první ofenzívu o šest dní později v Maroku. Armáda v čele s oddíly cizinecké legie (tzv. Bandera del Tercio, pozn. překl.) obsadila města, přístavy a strategické pozice v Protektorátu a zatkla a povraždila militantní dělníky a známé levicové osobnosti. Vláda reagovala prohlášením, že "díky opatření, předem přijatému vládou, můžeme říci, že rozsáhlé antirepublikánské hnutí ztroskotalo. Vládní akce bude postačovat k tomu, aby byla obnovena normální situace." Ihned následující den, 18. července, však musela vláda přiznat, že Sevilla je v rukou generála Quiepa de Llana.
Tváří v tvář zmíněným skutečnostem jsou velice zajímavé reakce politických stran a CNT. Socialistické a komunistické strany zveřejnily následující společné prohlášení:"Nacházíme se ve složité situaci. Vláda si je jista, že má k dispozici dostatečné prostředky, aby zlomila tento zločinný pokus. Pokud se tyto prostředky ukáží nedostatečnými, republika může počítat se slavnostním závazkem Lidové fronty, která se rozhodla zasáhnout do boje v okamžiku, kdy o to bude požádána. Vláda nařídí a Lidová fronta uposlechne."
V noci na 19. července Národní výbor CNT vyhlásil prostřednictvím svého rozhlasového vysílače (Union Radio) revoluční generální stávku a vyzval všechny výbory a militanty, aby zůstali ve spojení, byli ostražití a na obvyklých místech, kde se konaly schůze, připravili zbraně k rozdávání. Tu samou noc vyslal Národní výbor ke všem Regionálním výborům konfederace delegáty s detailními instrukcemi.
Ráno 19. července velká část vojáků z barcelonských posádek opustila kasárny, aby okupovala všechny strategické budovy v centru města a spojila se s jinými kontingenty, zapojenými do povstání. Někteří autoři, píšící o občanské válce ve Španělsku, se snažili vytvořit dojem, že povstání a následná odpověď lidu měla spíše charakter jakési frašky. Nic není vzdálenější pravdě. Vojenský puč byl bezesporu velice pečlivě připravenou a načasovanou vojenskou operací, ( ) což musíme neustále zdůrazňovat, protože jenom tehdy plně doceníme rozměr a hrdinství lidového odporu, který v prvních dnech triumfoval na dvou třetinách iberského poloostrova. Právě tato skutečnost rovněž odhaluje neschopnost ozbrojených sil, pokud se setkají s rozhodným odporem mas ( ), dokonce i když by byly tak uboze vyzbrojeny, jako španělští pracující v prvních dnech.
V Barceloně revoluční pracující ze CNT společně s malými oddíly úderných gard a četnictva (orig. Guardia de Asalto a Guardia Civil, pozn. překl.), což byli za normální situace nesmiřitelní nepřátelé anarchistů, kteří se ale nyní nepřidali k armádě, přinutili během čtyřiadvaceti hodin generála Godeda a jeho jednotky ke kapitulaci. Aniž by ztrácela čas, CNT a FAI poté obsadila kasárny a zmocnila se zbytku výzbroje, která byla následně rozdělena skupinám dělníků, vyslaných do okolních měst a vesnic. Tak bylo zabráněno propuknutí povstání v Tarragoně, Leridě a Geroně. V Madridu podobně jako v Barceloně se to, co pro pracující vyhlíželo jako bezvýchodná situace, obrátilo ve vítězství stejně tak díky hrdinství a iniciativě, jako díky revolučnímu nadšení. V jiných městech byl ale promrhán drahocenný čas nerozhodností vládních úředníků i stoupenců Lidové fronty.
Ve Valencii byly kasárny obklopeny pracujícími, ještě než mohly jednotky zaujmout strategické postavení ve městě. Tato situace trvala čtrnáct dní. Vláda odmítla ozbrojit lid, prohlásila, že jednotky, uvězněné v kasárnách, jsou "loayální" a nařídila pracujícím, aby ukončili generální stávku, vyhlášenou prvního dne CNT-FAI a rozpustili Výkonný výbor, který převzal pravomoci od guvernéra provincie, všemi jednoznačně považovaného za neschopného. ( ) Vláda ale existovala pouze na papíře a její autorita (o které prohlašovala, že je "loayální"), byla uvězněna v kasárnách. Mezitím se místní CNT spojila s konfederací v Katalánsku a Madridu a bylo zařízeno, že do Valencie budou zaslány pušky a kulomety. Pak to byla právě CNT, kdo se rozhodl zaútočit na kasárny a ukončit tak dva týdny boje, "ve kterém šlo hrdinství a ukvapenost ruku v ruce s neschopností a politickou prostitucí."
V Zaragoze, kde se k povstání přidala celá posádka, nebyli pracující i přes svou početní převahu (30.000 ve dvou organizacích - UGT a CNT) schopni ho zlomit. Neměli zbraně a podle vyjádření předního místního militanta CNT "musíme uznat, že jsme byli zbytečně otevření. Ztratili jsme přespříliš času v rozhovorech s civilním guvernérem a dokonce jsme věřili jeho slibům… Mohli jsme udělat více ? Možná jsme čekali příliš mnoho od naší početní síly." Pracující si neuvědomili, že k potlačení násilného povstání tohoto typu je třeba něčeho více, než jen třiceti tisíc majitelů členských průkazek.
V Asturii, dalším revolučním centru poloostrova, způsobila nerozhodnost vládních úřadů a Lidové fronty těžké komplikace a povstání bylo potlačeno pouze za cenu mnoha obětí na životech. Podle Peiratse to byla především rychlost, s níž generálové provedli svůj plán spojení hlavních sil v Andalusii a Extremaduře za použití Sevilly, Cádizu, Algeciras, Jerezu a dalších měst jako opěrných bodů, v čem spočíval klíč k jejich budoucímu vojenskému vítězství. My nicméně dodáváme, že skutečným klíčem k vojenskému vítězství vzbouřenců bylo Maroko, které sloužilo "jako prvotní základna fašistů, zdroj lidských rezerv a centrum zásobování, formování a rozdělování sil v boji proti hrdinnému španělskému lidu… Může být klidně řečeno, že Maroko představovalo pro republiku smrtelné nebezpečí." ( ) Peirats otázku Maroka přechází mlčením. Nám ale ihned vyvstane na mysli jaký byl postoj CNT-FAI k Maroku před a po povstání ? Soudě podle jejích akcí, je jasné, že neměla žádný revoluční program, který by proměnil Maroko z nepřítele ve spojence lidového hnutí a předáci se nikdy ani slůvkem nezmínili o těch anarchistech z jejich řad, kteří, jako například Camillo Berneri, naléhali na vyslání agitátorů do Severní Afriky, aby mezi Araby provedli širokou propagandistickou kampaň na podporu autonomie. Negativní postoj CNT k nezávislosti Maroka později rozebereme podrobněji.

Kapitola III.
Revoluce na rozcestí

Katalánská CNT byla početně nejsilnější částí organizace po celém Španělsku. V Katalánsku bylo jako v prvním regionu zlikvidováno vojenské povstání a nakonec a protože v Katalánsku CNT představovala drtivou většinu nejen těch sil, které svedly vítěznou bitvu v ulicích Barcelony, ale i co se týče organizovaných pracujících, tak to, jak vyhodnotí situaci, mělo mít dalekosáhlé důsledky pro celou zemi. Mám za to, že i včetně území, obsazených Frankem.
Luis Companys, prezident Generalitat ( ), pozval zástupce CNT-FAI do svého úřadu v prezidentském paláci ihned, jakmile bylo povstání v Katalánsku poraženo. V delegaci byl rovněž Abad de Santillan a Garcia Oliver, oba vlivní členové organizace, kteří se později stali ministry v Generalitat, popřípadě jako Oliver v centrální vládě. Garcia Oliver si zapsal průběh rozhovoru, který vzhledem k tomu, co následovalo ve vztahu k revolučnímu hnutí, musí být přetištěn celý:"Companys nás přijal vestoje a byl viditelně pohnut událostmi. Potřásl si s námi rukou. Chtěl nás obejmout, ale zabránila mu v tom jeho sebeúcta, těžce zasažená tím, co nám musel říci. Krátce jsme se představili. Usedli jsme. Každý z nás svíral mezi koleny pušku. Companys nám v podstatě řekl toto:´Především musím říci, že CNT a FAI se nikdy nedostalo takového zacházení, které by odpovídalo jejich skutečnému významu. Byli jste vždy krutě perzekvováni a já jsem se ke své lítosti, ale přinucen k tomu politickými okolnostmi - já, který jsem dříve stál za vámi (Luis Companys byl ve 20. letech jedním z advokátů, kteří pracovali pro CNT a hájili její politické vězně před soudem, pozn. překl.) ocitl v postavení, které mě zavazovalo se proti vám stavět a perzekvovat vás. Dnes jste pány města a Katalánska, protože jste porazili fašistické militaristy a doufám, že se neurazíte, když vám nyní připomenu, že se vám také dostalo podpory několika, nebo snad i více věrných členů mé strany, policistů a mozos (uniformovaná ochranka Generalitat, pozn. překl.)…´ Na chvíli se odmlčel a pomalu pokračoval:´Pravda je ale taková, že včera jste byli perzekvováni a dnes jste porazili armádu a fašisty. Vím, kdo jste a co představujete a nemohu k vám mluvit jinak, než upřímně. Zvítězili jste a vše máte ve svých rukou. Jestliže mne nepotřebujete, nebo nechcete, abych zůstal prezidentem Katalánska, ihned to povězte a já se stanu dalším prostým vojákem v boji proti fašismu. Jestliže si ale naopak myslíte, že bych v tomto postavení, které pokud zvítězí fašisté, opustím jedině jako mrtvý muž, společně s lidmi ze své strany, svým jménem a prestiží, byl k užitku boji, který dnes v ulicích města skončil tak dobře (v Barceloně), můžete počítat se mnou a moji loajalitou, jako s mužem a politikem, který je přesvědčen o tom, že celá ostudná minulost je mrtvá a který upřímně touží po tom, aby se Katalánsko postavilo v sociálních záležitostech do čela těch nejpokrokovějších zemí."
Tento mistrovský kousek politického řečnictví a vychytralosti komentuje Garcia Oliver následovně:"CNT a FAI se rozhodly pro spolupráci a demokracii a odmítly revoluční totalitarismus, který by vedl k zadušení revoluce prostřednictvím diktatury anarchistů a konfederace. Věřili jsme čestnému slovu a osobě katalánského demokrata. Ponechali jsme Companyse ve funkci prezidenta Generalitat a podpořili ho. CNT-FAI přijala za svůj Centrální výbor antifašistických milic a připustila v něm rovné zastoupení, aby mu dala integritu. Přestože to neodpovídalo skutečnému poměru sil, bylo UGT a Socialistické straně, ačkoli se v Katalánsku jednalo o minoritní organizace, dáno stejné zastoupení jako CNT a vítězným anarchistům, což bylo zamýšleno jako oběť s vyhlídkou na přivedení autoritářských stran na cestu loajální spolupráce, která by nebyla narušována sebevražedným soupeřením." ( )
Jestliže je 19. červenec 1936 dnem, kdy revoluční pracující Španělska vepsali novou kapitolu do historie boje utlačovaných lidí tohoto světa za svobodu, pak tedy myslím, že dvacátý červenec můžeme považovat za počátek zrady tužeb námezdně pracujících, spáchané jejich představiteli. Jsou to ostrá slova, ale žádná slova nemohou být dostatečně ostrá, aby popsala čin skupiny mužů, kteří si uzurpovali své pravomoci a dali tak v sázku životy a budoucnost milionů svých druhů.
Peirats se ptá, zda bylo dilema mezi sociální revolucí nebo spoluprací podrobně prodiskutováno militanty z konfederace a anarchistických organizací, jestli byly vzaty v úvahu možné důsledky takového rozhodnutí, byla-li zvážena pro a proti, anebo jestli byla vzata na vědomí poučení z minulosti a minulých revolucí. Vše, co může uvést, je pouze tvrzení, že "většina vlivných militantů interpretovala situaci shodně. Několik nesouhlasných názorů se mezi nimi ztratilo a mlčení ostatních se nám jeví jako skutečně záhadné. Mezi ty, kteří marně protestovali, nebo zůstali zticha kvůli nedostatku odhodlání, si nakonec našla svoji cestičku kolaborace."
Jaký byl ale názor samotné organizace? Jaký byl názor lidí, kteří prolili svoji krev v nerovném, ale vítězném boji v ulicích Barcelony, těch z Asturie, kterou dvakrát protáhly oddíly plukovníka Arandy a těch z Valencie, kterým vláda odmítla vydat zbraně, aby zaútočili na kasárny ? Nikdo se jich na nic neptal, přestože činy jasně vyjádřily jejich pocity mnohem lépe, nežli slova a věty. "Věřili jsme čestnému slovu a osobnosti katalánského demokrata," napsal Garcia Oliver, "vlivný" člen CNT o prezidentu Companysovi. Měl by okamžitě jedním dechem dodat, "…ale nevěřili jsme revolučním pracujícím Španělska."
20. července madridská vláda a Generalitat existovaly pouze na papíře. Ozbrojené síly, četnictvo a útočné gardy se buď přidaly k povstaleckým generálům nebo k lidu. Ozbrojení pracující neměli zájem podržet vládu, která byla před pouhými dvěma dny přeorganizována, aby do sebe začlenila pravicové elementy za účelem dosažení "dohody" s vojenskými vzbouřenci.
Vše, co teoreticky zůstalo v rukou centrální vlády, byla zlatá rezerva, druhá největší na světě, v ceně 2,259 miliardy zlatých peset. CNT neučinila žádný pokus se jí zmocnit. Opakovala chybu revolucionářů z dob Pařížské komuny, kteří respektovali vlastnictví bank. "Od 20. července," píše Santillan, "jsme před banky, bezpečnostní schránky a zastavárny postavili improvizované stráže." Jak vděčná musela být centrální vláda anarchistům za toto přehlédnutí a krátkozrakost ! Jak lstivě použila zlato v boji proti revolučním silám ! Například stažení financí z Katalánska, které bylo na její vkus příliš revoluční, takřka paralyzovalo nejdůležitější průmyslové a vojenské centrum Španělska. Skutečnost, že tento postup rovněž negativně ovlivnil úspěšnost ozbrojeného boje proti Frankovi, znamenala jen velmi málo pro lidi, kteří, jak jsem již uvedl, by raději zvolili Franka, než všeobecné ozbrojení lidu. Během prvních sedmi týdnů, předtím, než vešel v účinnost pakt o neintervenci, Giralova vláda selhala v pokusu o nákup jakýchkoli zbraní v zahraničí, přestože zde byla hojnost zlata, kterým by se zaplatily a nabízelo se mnoho ochotných obchodníků.
V oněch červencových dnech existovala v "republikánském" Španělsku pouze jedna jediná autorita - pracující ve zbrani, z nichž většina patřila buď k CNT, nebo UGT. V Katalánsku byl vytvořen Výbor antifašistických milic, zastupující dělnické organizace i různé politické strany. Autonomní vláda Generalitat fungovala jednoduše jako loutka tohoto výboru, ale jak uvidíme, vychytralý politik jako Companys nehodlal tuto podřízenou roli hrát příliš dlouho. Iniciativu a revoluční rozmach představovali pracující. Právě oni vytvořili dobrovolnické kolony, které šly do boje s Frankovými jednotkami. Čtyři dny po vítězství v Barceloně vyrazila první kolona deseti tisíc dobrovolníků směrem na Zaragozu. Během několika dalších dnů bylo podle Santillana k dispozici více než 150 000 dobrovolníků, ochotných bojovat kdekoli bylo třeba. V průmyslových oblastech dělníci obsazovali továrny a pokud to bylo možné, přeorientovali je na výrobu ručních zbraní, obrněných vozů a jiné výzbroje. Mezitím rolníci zabírali statkářskou půdu. Ve větších městech byly veřejné služby reorganizovány pod kontrolou pracujících a distribuce potravin byla zajišťována dělnickými organizacemi.
Jak ale plynuly dny, propast mezi revolučními pracujícími a jejich představiteli se prohlubovala. Je to pochopitelné: předáci měli daleko k tomu, aby zůstali pouhými představiteli, zdá se, že se seskupili v jakýsi výkonný orgán, odpovědný Výboru antifašistických milicí a nikoli členům CNT. Znovu jsme postaveni před situaci, kdy revoluční masy postupují vpřed a upevňují svoje výdobytky, zatímco předáci přešlapují na místě, paralyzováni svoji neschopností dostat situaci pod kontrolu. Vydávají výzvy, vlichocují se, vyhrožují a neustále nabádají k umírněnosti. V prvním rozhlasovém vysílání manifestu Celofederačního výboru FAI (orig. Comité Peninsular, pozn. překl.), je v popisu boje proti "fašistické hydře" použit značně zpátečnický jazyk a o sociální revoluci není ani zmínka. Na druhé straně byl předáky CNT-FAI přijat nejnásilnější a nejvýhružnější postoj v otázce potlačení relativně slabé vlny rabování a vyřizování osobních účtů, která se zvedla v prvních dnech revoluce. Pokud ale uvážíme rozsah společenských nepokojů, disorganizaci ekonomiky, kolaps veřejných služeb a naprostou nepřítomnost sil "práva a pořádku", bylo rabování, bezdůvodné střílení lidí a vypalování kostelů zanedbatelné v porovnání s hlubokým smyslem pro odpovědnost a iniciativu, prokázaným pracujícími v reorganizaci života země - nikoli podle starých způsobů, ale inspirovaným vlastní koncepcí sociální spravedlnosti a rovnosti.
Pracující zorganizovali bezpečnostní hlídky, odvolali celníky z hranic, aby zabránili jakékoli záškodnické činnosti Frankových přívrženců a obsadili telefonní ústředny, aby mohli včas zaregistrovat jakékoli politické intriky probíhající mezi Madridem a Barcelonou. Jedním slovem - prokazovali v revolučním období zdravý rozum a předvídavost, zatímco jejich předáci byli pohlceni otázkami strategie, diplomacie a politiky a ztráceli drahocenný čas. Tragédie spočívala v tom, že vládní síly, které politické strany formovaly do bloku namířeného proti CNT, znovu rychle získávaly půdu pod nohama. Dva měsíce poté byl již problém duality moci mezi Výborem antifašistických milicí a Generalitat vyřešen zrušením Výboru. Poté, co se vedení CNT-FAI nepoučilo ani co by se za nehet vešlo ze spolupráce s politickými stranami v revolučním výboru, posedlé myšlenkou, že revoluce musí počkat, dokud nebude vyhrána válka, vstoupilo do Generalitat.

Kapitola IV
"Anarchistická diktatura
nebo spolupráce a demokracie"

Dilema mezi "diktaturou anarchistů a konfederace" a "spoluprací a demokracií" existovalo pouze pro ty "vlivné militanty" CNT-FAI, kteří chybně interpretovali své funkce delegátů a přijali úlohu vůdců lidového hnutí. Nepochybuji o jejich morálce a statečnosti jako lidí a dlouholetých členů revolučního hnutí ve Španělsku. Ale jako vůdci - nikoli v tom smyslu, že by Durruti nebo Ascaso byli vůdci, ale předáci, kteří vedli masy podle svého nejlepšího vědomí a svědomí - trpěli nemocemi vůdcovství: opatrností, strachem z neovladatelných mas, odtržením od jejich aspirací a mesiášským pocitem, že veškerá moudrost a iniciativa musí přicházet odněkud shůry a masy musí bezpodmínečně vykonávat příkazy těchto "supermanů". Santillan například očekává, že budeme věřit tomu, že Výbor antifašistických milic, seskupení složení z představitelů politických stran a UGT s CNT (ve kterém sám hrál prominentní roli), byl odpovědný za nastolení revolučního pořádku v zázemí, zorganizování ozbrojených milic a výcvik specialistů, zásobování a logistiku, organizaci ekonomiky a vyřešení legislativních a právních otázek. "Výbor milicí", napsal, "byl za toto vše zodpovědný a navíc se staral o přestrukturování průmyslu v souladu s válečnými potřebami, propagandu, vztahy s madridskou vládou, pomoc všem ohniskům boje, ostrahu pobřeží a hranic a tisíce podobných úkolů…" Dostává se k místu, kde píše:"Bylo potřebné posílit a podpořit Výbor, aby mohl lépe plnit své úkoly, protože (naše) záchrana závisela na jeho síle." (zvýrazněno autorem) Je překvapující, jak vůbec mohli předáci CNT s takovou mentalitou, zavánějící obvyklým pohrdáním politiků pracujícími masami, pokračovat v účasti na práci státních institucí a jejich následném posilování a být přitom naprosto slepí k revolučnímu potenciálu pracujícího lidu.
"Buď svobodný komunismus, což znamená anarchistickou diktaturu, nebo demokracii, což znamená spolupráci," to byl způsob, jakým Garcia Oliver a "nejvlivnější militanti" interpretovali "momentální situaci". Budu otevřenější, než Peirats, který píše, že "zde nebudeme zkoumat případnou správnost tohoto soudu." Nikdo ze zahraničních anarchistů, kritizujících kurs, nabraný CNT-FAI, nikdy nenavrhl, aby španělští revolucionáři na své spoluobčany násilně uvalili sociální revoluci. Učinit závěr, že nebyla ta pravá chvíle na úplnou společenskou transformaci přece neznamená, že jedinou alternativou byla spolupráce s politickými stranami, které když už byly u moci, vždy perzekvovaly CNT-FAI. Jestliže to tak mělo být, proč s nimi CNT-FAI nespolupracovala v minulých bojích, kdy byly šance na uskutečnění svobodného komunismu mnohem více pochybnější, než 19. července ? Už slyším odpověď:"Je tomu tak, protože v té době Španělsko bojovalo proti mezinárodnímu fašismu a museli jsme nejdříve vyhrát válku a pak teprve pokračovat v sociální revoluci. A k tomu, abychom vyhráli válku, bylo nezbytné spolupracovat se všemi, kteří stáli proti Frankovi."
Tento argument obsahuje podle mého názoru dvě principiální chyby, které dnes již mnoho z předáků CNT-FAI rozpoznalo, ale které jsou stále neomluvitelné, protože to nebyly chyby v úsudku, ale naprosté opuštění principů CNT. Zaprvé se jednalo o přesvědčení, že by mohl být ozbrojený boj proti fašismu nebo jakékoli jiné formě reakce veden úspěšně v rámci státní moci, čemž se podřídí všechno ostatní, včetně transformace ekonomických a sociálních struktur země, aby byla vyhrána válka. Zadruhé, že je důležité a možné spolupracovat s politickými stranami - což znamená s politiky - čestně a upřímně ve chvíli, kdy se moc nacházela v rukou dvou dělnických organizací.
Již od počátku bylo například naprosto jasné, že komunisté, kteří ve Španělsku představovali zanedbatelnou menšinu (a v Katalánsku neexistovali vůbec) využijí životní prostor, nabídnutý jim politikou spolupráce k tomu, aby se prostřednictvím politických aliancí vetřeli do řad socialistů a hráli na strunu, které se politici obávali - toho, že budoucí politická hegemonie kterékoli politické strany je ohrožena probíhající sociální revolucí. Za tím účelem komunisté okamžitě zahodili všechna revoluční hesla a prohlásili se za přívržence "demokracie".
První chyba, na což bychom měli pamatovat, byla učiněna v počátečních dnech boje, kdy se špatně vyzbrojení lidé pokoušeli zastavit pečlivě připravenou vojenskou operaci, prováděnou vycvičenou a dobře vybavenou armádou, které se teoreticky nikdo, dokonce ani "vlivní členové" CNT-FAI nemohl postavit na účinný odpor. Ti samí pracující ukázali svoji odhodlanost prostřednictvím masového dobrovolného vstupování do ozbrojených kolon, postavených proto, aby osvobodily rozsáhlá území. Veškerá iniciativa - řekl jsem to již dříve a hodlám to opakovat znovu a znovu - byla v rukou pracujících. Politici, tito generálové bez vojska, se naopak zmítali v moři pochybností. Spolupráce s nimi nemohla ani v těch nejdivočejších představách posílit odpor proti Frankovi. Oproti tomu bylo jasné, že spolupráce s politickými stranami znamená obnovení vládních institucí a přesunutí iniciativy z rukou pracujících ve zbrani do rukou centrálního orgánu vybaveného výkonnými pravomocemi: odejmutím iniciativy námezdně pracujícím byla rovněž odpovědnost za průběh boje a jeho cíle přesunuta směrem k vládnoucí hierarchii, což nemohlo mít jiný, než negativní účinek na morálku revolučních bojovníků. Slogan vedení CNT-FAI:"Nejdříve válku a pak revoluci", byl tou nejhrubší chybou, jaká mohla být učiněna.
Santillan rozpoznal její závažnost, až když už bylo příliš pozdě:"Věděli jsme, že není možné triumfovat v revoluci, jestliže nevyhrajeme válku. Dokonce jsme revoluci obětovali a nepovšimli jsme si, že tato oběť rovněž znamená obětování válečných cílů."
"Sociální revoluce nebo demokracie" či "anarchistická diktatura nebo demokratická vláda", to byly alternativy pouze pro revolucionáře, kteří ztratili víru ve své vlastní lidi a správnost základních principů CNT-FAI.
Takové alternativy jsou v rozporu s nejelementárnějšími principy anarchismu a revolučního syndikalismu. Především, termín "anarchistická diktatura" je protimluv sám o sobě (stejného druhu jako "diktatura proletariátu"), protože ve chvíli, kdy anarchisté začnou lidem vnucovat svoje představy o uspořádání společnosti silou, přestávají být anarchisty. Věříme v to, že všichni muži a ženy by měli mít svobodnou volbu žít svůj vlastní život. Donutit je, aby byli svobodní proti své vůli - ponechme teď stranou, že i toto je rozpor sám o sobě - je stejný zásah do jejich svobody, jako když autoritáři používají sílu, aby udrželi lidi v podřízenosti. Protože anarchistická společnost nikdy nebude ustavena silou, zbraně, které CNT-FAI držela v rukou, by byly zcela k nepotřebě v procesu nastolování svobodného komunismu v celém Katalánsku a ještě méně ve zbytku Španělska, kde byla CNT-FAI mezi organizacemi námezdně pracujících v menšině. Pokud by tak učinila, byla by to nejen katastrofa vzhledem k boji proti ozbrojeným silám reakce, představovanými Frankem, ale sociální revoluce by byla dozajista zardoušena ještě v kolébce.
Síla lidu ve zbrani může být použita pouze k obraně revoluce a svobody, vydobyté jeho statečností a odvahou. V žádném případě si nemyslím, že všechny sociální revoluce jsou nezbytně anarchistické. Jakoukoli ale na sebe vezme tvářnost revoluce proti vládě jako takové, je role anarchistů jasná: podněcovat lid ke zrušení kapitalistického vlastnictví a institucí, pomocí kterých vláda vykonává svoji moc za účelem vykořisťování většiny menšinou.
Po těchto obecných úvahách o roli anarchistů se pokusíme zkoumat jejich uplatnění ve španělské revoluci.
Od počátku musíme mít na paměti, že povstání nebylo rozpoutáno lidem. Vzešlo ze skupiny generálů, kteří měli morální podporu některých reakčních politiků a finanční podporu španělských průmyslníků, statkářů a katolické církve. Jejich vzpoura byla namířena proti vládě, která byla u moci, od níž chtěli převzít celý mocenský aparát a využívat ho s naprostou bezohledností ve svém zájmu. Skutečnost, že vláda Lidové fronty byla slabá, ve skutečnosti neodrážela liberálnost nebo pokrokovost mužů, kteří ji tvořili, přestože se musíme zmínit, že nebyli ze stejného těsta, jako generálové a jejich spojenci. Vláda Lidové fronty byla slabá, protože názor španělské veřejnosti na to, že by jakákoli vláda byla schopná vyřešit ekonomické problémy země, byl obecně skeptický a loajalita ozbrojených sil byla více nežli pochybná.
Vojenská vzpoura vypukla 17. července. Bezprostřední odpovědí vlády bylo přeskupení kabinetu s vyhlídkou na dohodu s generály. Pokud by generálové pochybovali o své šanci uchopit moc, přistoupili by na to. Odmítnutím tak odhalili skutečnou sílu, stojící za státním převratem. Vláda mohla jít dvojí cestou: demobilizovat ozbrojené síly, což by vojákům a důstojníkům, kteří nesympatizovali s Frankem, dalo legální a morální oprávnění k dezerci, v některých případech i k odzbrojení vůdců vojenské vzpoury, anebo ozbrojit lid. Nebyla nastoupena ani jedna z nich a vláda tak jasně projevila tváří v tvář povstání svůj nedostatek odhodlání a nedůvěru v lid ve zbrani, čímž máme na mysli její obavu z toho, že ho nebude schopná nijak kontrolovat. Jakákoli vůle k odporu přešla z rukou vlády do rukou lidu a ten během několika dnů uspěl v překažení záměrů vzbouřených generálů. V ten samý moment, což byl důsledek zmíněné bleskové akce, přestaly vlády v Madridu a Barceloně existovat buď de iure, nebo de facto.
Lid ve zbrani - to byli námezdně pracující - výrobci - a přirozeným důsledkem porážky povstání a vlády bylo, že na svoje postavení nahlíželi v novém světle: nebyli již zaměstnanci nebo sloužícími, ale lidskými bytostmi, osvobozenými zpod tyranie vládnoucí třídy, držícími veškeré výrobní prostředky pevně ve svých rukou. Bez váhání tedy pokračovali v plnění úkolu přeorganizovat ekonomický život země - s větší, či menší intenzitou a úspěšností, což záleželo na jejich ideologické a technické průpravě a revoluční iniciativě v jednotlivých oblastech. Podíváme se na tyto problémy poněkud podrobněji.
Nemůžeme srozumitelně rozvinout naši úvahu, dokud čtenář nepochopil vztah mezi CNT a FAI. CNT byla revoluční organizací námezdně pracujících, existující za účelem sjednocení všech vykořisťovaných mas v boji za lepší pracovní a ekonomické podmínky a případné zničení kapitalismu a státu. Jejím cílem byl svobodný komunismus, jejím prostředkem přímá akce, nezávislá na politice všech stran. Nebylo překvapivé, že CNT jako masové hnutí (nejenom po teoretické stránce, protože v červenci 1936 měla jeden milion členů a více než dva a půl milionu v roce 1938) mohla mít ve svých řadách i ty, kteří podporovali její odhodlanou a nekompromisní obranu požadavků námezdně pracujících, ale nezbytně nesdíleli její konečný cíl a nahlíželi na politické strany v tom smyslu, že mohou zavést a legalizovat sociální reformy. Jinými slovy, jestliže takřka všichni anarchisté z FAI byli členy CNT, pak nikoli všichni členové CNT byli anarchisté. Pokud se tedy následně v úvaze, jestli v červenci 1936 byla ve Španělsku, nebo dokonce jen v Katalánsku možná sociální revoluce, máme spoléhat jen na čísla, musíme pochopit, že početní síla CNT nemůže být jednoduše vzata jako přesný obrázek o míře anarchistického vlivu. Kromě Katalánska, kde byli námezdně pracující ve zdrcující většině členy CNT, se polovina organizovaných španělských dělníků nacházela v řadách socialistickou stranou kontrolované UGT.
Je tedy dostatečně jasné, že přestože anarchistická sociální revoluce nebyla všeobecně přijatelná, námezdně pracující projevili svoje odhodlání provést hlubokou a důkladnou sociální revoluci způsobem, který by ve svých důsledcích musel vést ke společnosti, založené na anarchistických zásadách. Jak uvidíme, v takové situaci je rolí anarchistů podporovat, iniciovat a povzbuzovat rozvoj sociální revoluce a potlačit jakékoli pokusy buržoazního kapitalistického státu se zreorganizovat, o což se tento snažil prostřednictvím oživení prostředků vyjadřování své vůle: vládního aparátu a všech jeho parazitických institucí.
Vládní moc spočívá na třech hlavních jistotách: věrnosti ozbrojených sil a přímé či nepřímé kontrole informačních kanálů (tisk, rádio, telefony atd.) a národního hospodářství. Během oněch hektických červencových dnů v neokupované části Španělska vláda nevelela žádným ozbrojeným silám a nekontrolovala žádné informační kanály. Ekonomika země byla v rukou námezdně pracujících, kromě toho, že vláda ještě de iure kontrolovala finanční rezervy. Čím více studujeme historii španělského konfliktu, tím více jsme šokováni vážností chyby, kterou učinily revoluční organizace námezdně pracujících, když se během prvních dnů, kdy byly na vrcholu sil a vláda byla nejslabší, nezmocnily státní zlaté rezervy. ( ) Byly již sneseny důkazy o tom, jakým způsobem využili tuto chybu v elementární revoluční taktice politici, aby se vyšplhali zpět k moci a během této práce budou odhaleny další.
Koncem července 1936 byl pokus generálů o coup d´état poražen zhruba v polovině Španělska, ale všude jinde Frankovy jednotky upevnily své pozice pomocí masových poprav a teroru a připravovaly ofenzívu proti zbytku poloostrova. Úspěch sociální revoluce byl tedy přímo spojen se schopností nejdříve ubránit svoje území před Frankovými silami a pak přejít do protiofenzívy. Otázka, jak měl být tento boj organizován, měla pro předáky CNT-FAI nejvyšší prioritu a jakkoli můžeme kritizovat rozhodnutí, která v tomto ohledu přijali, nemůžeme pochybovat o jejich upřímném přesvědčení, že právě ona zajistí vítězství nad Frankem.
První problém, před kterým stanuli, spočíval v tom, že ozbrojený boj nemůže být veden výlučně jen CNT-FAI. V každém případě zde bylo množství pracujících z UGT a některých politických stran, kteří se zúčastnili pouličních bojů a byli stejně tak rozhodnuti porazit Frankova vojska. Mezi CNT-FAI a jinými organizacemi se jasně rýsovala společná věc - boj proti Frankovi. Bylo ale neméně jasné, že metody a důvody pro boj byly odlišné. Politické strany si ve svém odporu proti Frankovi vytýčily cíl především zabránit nastolení jeho diktatury, s čímž nemohli anarchisté než souhlasit, ale ihned po vítězství vytvořit novou vládu, jejíž charakter by spočíval na politických názorech strany, nebo stran, které budou triumfovat, což znamená v rozpětí od federalismu, který prosazovali někteří, až po otevřenou diktaturu komunistů.
Ve své řeči z 3. ledna 1937 uvedla Frederika Montseniová, přední "anarchistka" a v té době ministryně zdravotnictví v madridské vládě následující:"Ve válce umožnil společný boj proti společnému nepříteli dosažení a udržení jednoty všech antifašistických sil - republikánů, socialistů, komunistů a anarchistů. Představte si ale situaci až válka skončí. Různé ideologické síly se budou snažit prosadit na úkor těch ostatních. Až válka skončí, vyvstane ve Španělsku stejný problém, jako ve Francii, nebo Rusku. Musíme se připravovat již dnes. Musíme veřejně vyhlásit naše názory na celou věc, aby jiné organizace věděly, co mají očekávat. Musíme s ohledem na naše kontakty najít základnu, která nám dovolí pokračovat v naší cestě dokud nedosáhneme cíle s co největší volností a minimálními ekonomickými požadavky." ( )
Nemyslím si, že Frederika Montseniová byla upřímná, když prohlásila, že společná věc - válka - umožnila "dosažení a udržení jednoty všech antifašistických sil." Příliš mnoho důkazů hovoří proti tomu. Montseniová nicméně nezastřeně prohlašuje, že boj o moc v antifrankistickém táboře byl v případě vítězství nevyhnutelný. Starost o "poválečné" problémy byla vyjádřena mnohem silněji dalším "anarchistickým" ministrem Juanem Peiró. Podle jeho názoru "nebezpečí, že španělský lid bude utlačován fašistickým režimem, je nekonečně větší na konci války, než nyní, kdy se nalézáme na jejím vrcholu." (Juan Peiro:"Problemas y Cintarazos", Rennes 1946. Tato práce byla poprvé vydána 26. ledna 1939 v Barceloně, v den, kdy město padlo do rukou Frankových sil, přičemž byly zničeny všechny výtisky tohoto vydání až na dva exempláře.)
Pokud měla sociální revoluce uspět, bylo nezbytné, aby pracující vyšli z ozbrojeného boje proti Frankovi silnější, než do něj vstoupili a měli jistotu, že politické strany naopak zeslábnou. Znamená to, že během války musí organizace námezdně pracujících i nadále upevňovat svoji kontrolu nad ekonomickým životem země. Znamená to, že jako producenti ekonomického bohatství země by měli upevnit svoji kontrolu nad výrobními prostředky a zároveň se ujistit, že kontrolují i průběh ozbrojeného boje, ve kterém byli zároveň v pozici bojovníků i dělníků ve zbrojních továrnách, aby vývoj konfliktu neumožnil jakékoli posílení vládních institucí tím, že připustí, aby kontrola nad ozbrojenými silami přešla do rukou politiků.
Jak můžeme usuzovat z pramenů, vládní spolupráce CNT-FAI nevyústila v jakékoli zlepšení vojenské situace, ale zcela jistě naopak přidala na prestiži vládě a oslabila v očích pracujících CNT-FAI jako revoluční organizaci. V tomto smyslu není nezajímavá Peiroova pozice. V "Problemas y Cintarazos" stále a znovu obhajuje anti-kolaborantský pohled na věc:"Ti, kteří věří, že bez spoluúčasti na vládní odpovědnosti by CNT ztratila všechny pozice, které byly úplně legalizovány, chybují. Podstata síly nespočívá v síle samotné, ale v morální autoritě a co se týče morální autority CNT, ta by byla nekonečně větší, kdyby spolupracovala odměřeně a nezúčastněně, jak činila vždy, bez toho, aby bažila po ministerských postech, místech ve výborech nebo na úřadech, natož aby je přijímala… Díky tomuto přístupu se CNT vyznačuje větší integritou, než jiné organizace a každý s ní musí počítat mnohem více, než bylo zvykem během důležitých událostí během minulých dvou let války.
Abychom pochopili Peiróovy skryté motivace, musíme uvěřit, že v rozporu s tímto anti-kolaborantským postojem během boje proti Frankovi nicméně trval na tom, že po vítězství, jak jsme citovali, bude "nebezpečí, že španělský lid bude podřízen fašistickému režimu", větší, tak "považoval za nezbytné bezpodmínečně spolupracovat, nejotevřeněji, jak jen je to možné, s republikánskou vládou."
Peiroův postoj tedy není otázkou principu, ale taktiky. Pro nás je důležitá právě tato skutečnost. Nikoli proto, abychom ho odhalili jako reformistu, kterým byl a nijak to neskrýval, ale proto, že jeho anti-kolaborantský postoj byl přiznáním se k tomu, že ozbrojený boj proti fašismu nemohl být veden za žádnou cenu pouze samotnou CNT-FAI. Podle něj se naopak po vítězství vynoří konfederace silnější, než kdykoli předtím (demasiada personalidad) a s poválečnou vládou bude moci jednat z pozice síly.
To nicméně nebyl přístup předáků CNT, zhypnotizovaných sloganem "Sacrificamos a todo menos a la victoria" (Obětujeme všechno kromě vítězství). Podle mého názoru rovněž chybovali v orientaci své propagandy na hesla o "antifašistické válce". Tvrdili dokonce jako například Frederika Montseniová na zmíněném shromáždění, že "rozměr boje je tak ohromný, že naše životy stojí i za pouhý triumf nad fašismem." Je ale z toho vyjádření jasné, že nepřítelem revolučních pracujících je i samotný systém, jehož výrazem je fašismus ?
Následkem takového přístupu, přijatého předáky, byla ale pouze jednostranná "jednota", ve které veškeré ústupky činila CNT-FAI a všechny plody práce sklidily politické strany. Válka šla od desíti k pěti a později, když už byly vládní síly, ve skutečnosti ovládáné komunisty, dostatečně silné, vyhlásily válku samotné sociální revoluci.

Kapitola V
CNT a UGT

Jediné spojenectví, které by posílilo odpor proti Frankovi bez toho, aby dalo v sázku sociální revoluci, mohlo nastat mezi CNT a druhou organizací námezdně pracujících - UGT. Neříkáme, že to byla jednoduchá záležitost. Samotná skutečnost, že se militantní pracující nacházeli ve dvou soupeřících organizacích, byla důkazem hlubokých ideologických rozdílů. Zatímco ale všechny předchozí pokusy selhaly, heroický boj lidu bez ohledu na politickou příslušnost z 19. července nepochybně vytvořil možnosti spolupráce přinejmenším mezi řadovými členy těchto dvou organizací.
Stejně tak, jako jeden milion členů CNT nebyli všichni anarchisté, bylo by chybné domnívat se, že řadové členstvo UGT bylo politicky homogenní. Pokud prozkoumáme důvody raketového nárůstu jejích členů v době po pádu diktatury Prima de Rivery, když měla méně než 300 000 členů na 1 a čtvrt milionu členů, kterým se mohla pochlubit v roce 1934, uvidíme, že v roce 1936 existovala pro organizované pracující z CNT a UGT možnost najít společný cíl v ozbrojeném boji a sociální revoluci. Nárůst členstva UGT před rokem 1936 nepřišel ze strany horníků, továrních dělníků, nebo železničářů, kteří již byli buď v CNT, nebo UGT, ale od drobných rolníků, bezzemků a zaměstnanců řemeslnických dílen, kteří doufali v to, že nové zákony a přítomnost socialistů ve vládě zlepší jejich životní podmínky. Za situace, kdy se nejméně polovina členů počítala k zemědělským dělníkům, byli předáci UGT z logických důvodů nejvíce zainteresováni na tom, aby byl učiněn nějaký pokus o zemědělskou reformu.
Z pohledu CNT se tak musel každý revoluční program, který zahrnoval zabrání velkostatků, těšit podpoře a ochotě ke spolupráci ze strany UGT. Dalším faktorem, který nemůže být opomenut, je morální kredit CNT před červencem 1936. Byl to právě tento faktor, který společně s neschopností socialistů udělat během tří let, kdy byli u moci, cokoli ohledně agrární reformy, vytvořil revoluční křídlo v řadách UGT, která byla po dobu padesáti let své existence striktně reformistická. Byl to Largo Caballero, prezident UGT, který v únoru 1934 prohlásil, že "jedinou nadějí mas je nyní sociální revoluce. Pouze ta jediná může zachránit Španělsko před fašismem."
Gerald Brenan poukázal na to, že u počátku deziluze socialistů z republiky stála skutečnost, že republikánské strany se odmítly vážně zabývat otázkou pozemkové reformy.
"Byl to pocit, který vyvěral zespodu a zasahoval spíše mladé, než staré, ty, kteří vstoupili nedávno, než osvědčené straníky. Fakt, že byl zvláště silně přítomen v Madridu, byl možná způsoben existencí malého, ale energického anarchistického jádra v tomto městě." Obecně řečeno, malá, ale dobře organizovaná skupina anarchistů v převážně socialistické oblasti tlačila socialisty doleva, zatímco tam, kde měli navrch anarchisté, byli socialisté krajně reformističtí. (Spanish Labyrinth, str. 273)
Překážky pro společnou akci nebo dokonce sloučení UGT a CNT, byly chronické povahy. Na druhém kongresu CNT, který se konal v Madridu v roce 1919, delegáti otevřeně odmítli návrh na sjednocení s UGT a namísto toho navrhli začlenění jejích členů do řad CNT, což bylo poněkud nerealistické, uvážíme-li, že počet členů CNT byl třikrát vyšší, než UGT a představitelé UGT nepřijali pozvání na kongres. Bylo tedy jasné, že by případně nemohli sdílet pozice CNT, natož pak její vůli po sjednocení. Delegáti kongresu poté navrhli, aby konfederace vydala manifest, adresovaný všem španělským námezdně pracujícím, dávající jim lhůtu tří měsíců pro vstup do CNT a prohlašující že ti, kteří tak neučiní, budou považování za amarillos (stávkokaze), stojící mimo hnutí pracujících. Tehdy nicméně panovaly takové represe, že i přes tento rigidní postoj vyjednal Salvador Segui, čelný veterán CNT, později zavražděný nájemnými zabijáky ve službách Martineze Anida, starosty Barcelony, pakt s UGT, který byl jednohlasně odmítnut Plénem CNT, konaným na konci roku 1920.
Protože pakt byl hotovou věcí, bylo rozhodnuto, že CNT podrobí dobrou vůli socialistických předáků zkoušce. V případě následné stávky horníků společnosti Rio Tinto se UGT od počátku distancovala od účasti v generální stávce a navrhovala zprostředkující řešení, která vyústila v prohru. Později se UGT odmítla zúčastnit generální stávky na protest proti vlně vražd předáků CNT (včetně Salvadora Seguiho). Po těchto důkazech nepřítomnosti revolučního ducha v UGT byl pakt mezi dvěma organizacemi námezdně pracujících zrušen.
V následujících letech se problém jednoty námezdně pracujících opět vynořil v diskusích, ale bezvýsledně, pouze kromě Asturie, kde byl v březnu 1934 podepsán revoluční pakt mezi CNT a UGT, deklarující, že jediný možný postup vzhledem k politické a ekonomické situaci spočívá ve společné akci námezdně pracujících s "výlučným cílem podnítit a rozpoutat sociální revoluci." Tato spojenecká smlouva prošla zatěžkávací zkouškou o sedm měsíců později, 6. října 1934, když vypuklo povstání pracujících v Asturii. V praxi se ukázala jako ne zcela uspokojivá z množství důvodů, jejichž vysvětlení se nachází mimo rozsah této práce, ale řečeno s Peiratsem "není pochyb o jeho revoluční důležitosti."
Revolučně zabarvená a politicky nesmlouvavá rezoluce "O revolučním spojenectví" ze Zaragozského kongresu z května 1936 byla pro UGT zcela nepřijatelná. Proč CNT, která od prvního dne boje proti Frankovi uzavírala s politickými stranami a vládou jeden kompromis za druhým, přijala vzhledem k UGT tak neústupnou pozici, ( ) že až do dubna 1938 nedošlo k uzavření žádného spojeneckého paktu, což již ale bylo v době, kdy se boj proměnil v bratrovražednou válku a porážka byla pouze otázkou času ? Do jaké míry ve skutečnosti existovala či neexistovala jednota mezi pracujícími v průmyslu a zemědělství od chvíle, kdy převzali tato odvětví ? Bylo možné, aby dvě organizace námezdně pracujících společně řídily revoluční ekonomiku a ozbrojený boj proti Frankovi ?
Věřím, že odhodlání a iniciativa, která existovala v řadách námezdně pracujících v červenci 1936, by umožnila revoluční spojenectví CNT a UGT prostřednictvím mnohem méně kompromisů a ústupků, než které byly učiněny politickým stranám. Takové spojenectví by umožnilo syndikalistům efektivní kontrolu nad hospodářstvím. Tak by byly neutralizovány pokusy politiků získat moc, což by následně znamenalo centralizaci a koncentraci moci v několika rukou.
Pokud si uvědomíme, že CNT a UGT spojovaly většinu námezdně pracujících včetně kvalifikovaných i nekvalifikovaných dělníků, zdá se neuvěřitelné, že vstoupily do vlády nebo se spojily s politickými stranami, které v červenci přišly o jakýkoli reálný vliv a moc. V momentu, kdy by situaci kontrolovala CNT a UGT, by byly politické strany s dělnickou členskou základnou stále zastoupeny prostřednictvím těch svých členů, kteří byli rovněž v CNT nebo UGT. V izolaci by se ocitli pouze profesionální politici, kteří by neměli možnost promlouvat do vedení boje. Můžeme navíc jen těžko věřit tomu, že by to vůbec někoho zajímalo a jistě by to nemělo žádný dopad na úspěšný průběh boje.
Zmatené uvažování, převládající mezi předáky CNT-FAI, tak jasné z protichůdných výroků, manifestů a rozhodnutí, pramení z mnoha příčin, často protichůdných stejnou měrou. Cítili, že pro dosažení vítězství bylo nezbytné spojit se se všemi anti-frankistickými stranami a organizacemi na základě loajality, ale zároveň ve svém nitru věděli, že tato loajalita bude pouze jednostranná, a to z jejich strany. Cítili, že kvůli udržení mezinárodních politických a ekonomických vztahů je potřebná existence nějaké centrální autority, ale vládě nevěřili ze zásady. Byli v pokušení přistoupit na myšlenku, že boj s disciplinovanou a dobře vyzbrojenou armádou, jakou byla ta Frankova, si vyžaduje rovnocenně centralizované a disciplinované ozbrojené síly, ale v hloubi duše si uvědomovali nepřekonatelnou sílu lidu ve zbrani. ("Madridská vláda si myslí, že může pokračovat ve vytváření takové armády k boji proti Frankovi, která nemá žádného revolučního ducha. Armáda nemůže být výrazem ničeho jiného, než hlasu lidu a musí být stoprocentně proletářská…" abychom ocitovali Garciu Olivera z 10. srpna 1936) Doufali v mezinárodní proletářskou solidaritu, ale zároveň byli tak posedlí možnými reakcemi britské a francouzské vlády a nemožností nakoupit suroviny v zahraničí, že se odhodlali skrýt se za fasádu boje legální vlády se vzbouřenou armádou. Obávali se nastolení "anarchistické diktatury", ale byli pro povinnou vojenskou službu. ( ) Prohlašovali, že válka musí být vyhrána za každou cenu, dokonce i na úkor sociální revoluce, ale ve svém srdci cítili, že válka a revoluce jsou neoddělitelné.
Tento myšlenkový chaos, prožívaný tváří v tvář okolnostem, je podle mne výsledkem hlubšího zmatku v principech a ideálech. Nikdo z anarchistických "kritiků" CNT-FAI nikdy neprohlásil, že v roce 1936 bylo možné ustavit anarchistickou společnost přes noc a že by se anarchisté měli stáhnout z boje, pokud to nebude možné. Ústupky vzhledem k našim ideálům jsou ale něco docela jiného, než ústupky vzhledem k našim zásadám. Konfrontováni s mocným nepřítelem jsme věřili, že byly nezbytné jakékoli snahy a kompromisy vzhledem k našim ideálům, abychom zrealizovali okamžité a efektivní spojenectví mezi dvěma organizacemi námezdně pracujících, existujících ve Španělsku, protože jedině ony představovaly skutečnou sílu a efektivní základnu pro vedení boje proti Frankovi a reorganizaci španělské ekonomiky a zároveň měly kontrolu nad výrobními prostředky a výzbrojí nutnou k boji. Vtáhnout namísto toho tyto dvě organizace do vlády - Generalitat, Antifašistického výboru nebo Rady obrany - což všechno byly vlády, i když se tak nenazývaly - jako menšinu, jednoduše znamenalo přesunout pravomoc z rukou syndikátů do rukou centrálního orgánu, ve kterém byli politici ve většině. To nemohlo mít žádný jiný důsledek, než že politici byli povzbuzeni, aby znovu ustavili vládní instituce s jejich vlastními ozbrojenými složkami a zákony, soudy, vězeními, žalářníky atd. Anarchisté a CNT se na této konspiraci neměli podílet ani v nejmenším, protože poté by proti Revoluci stáli hned dva nepřátelé: Franko a znovuzrozená republikánská vláda. Přesně k tomu ve skutečnosti došlo a jakékoli excesy, spáchané přímo či nepřímo touto vládou (militarizace, Májové dny 1937, ozbrojené útoky na družstva, volná ruka pro komunistickou menšinu, aby kontrolovala armádu a vraždila militantní pracující, vykonstruované procesy s POUM - opoziční komunistickou stranou atd.), na které by za normální situace CNT a FAI odpověděly přinejmenším generální stávkou, byly vládě promíjeny, protože jiná reakce "by otevřela dveře Frankovi".
Můžeme problém shrnout do dvou vět: spojenectví mezi dvěma organizacemi námezdně pracujících, které stály v čele boje, ospravedlnitelné ústupky vzhledem k ideálu (konečnému cíli) bez opouštění principů (např. ekonomická a politická samospráva pracujících) - to bylo přijatelné. Spojenectví s vládními politickými stranami znamenalo rezignaci na principy i ideály (konečné cíle), stejně jako bezprostřední cíle (porážku generála Franka).
Protože toto nebyl přístup předáků CNT-FAI a u některých z nich není ještě dnes, musíme se dále přesunout ke zkoumání důvodů, které vedly CNT k tomu, že přijala křesla ve vládě, toho, jakých dosáhla výsledků a jakou cenu za to zaplatila.

Kapitola VI
CNT vstupuje do katalánské a centrální vlády

Sociální revoluce a ozbrojený boj proti Frankovi nikdy netrpěl nedostatkem mužů nebo ducha sebeobětování a odhodlání zvítězit a přestavět Španělsko na základě nových koncepcí svobody a rovnosti. Co španělští pracující postrádali, byly zbraně, stejně tak, co se týče množství i kvality, suroviny pro válečný průmysl, zavlažovací zařízení a moderní vybavení pro zemědělství, potraviny a nakonec v nikoli zanedbatelné míře zkušenosti jak s organizováním nové ekonomiky, tak s vedením dlouhého ozbrojeného konfliktu. Byli to však pouze političtí vůdci a někteří z nejvýznamnějších členů organizací námezdně pracujících, kdo byl touto situací doslova vystrašen a nevěda, kam se obrátit, nalezl útočiště ve státních institucích. Námezdně pracující namísto toho situaci vyřešili pomocí svého obvyklého zdravého rozumu s použitím dostupných prostředků a vědomostí.
Způsob, jakým převzali provoz veřejných služeb a distribuci potravin, mohl být chaotický, ale žádný kritik dosud nepoukázal na to, že by někdo zemřel hlady. Improvizovaná obrana Barcelony, Madridu a Valencie mohla být neuspořádaná, ale dobře zorganizované a vybavené vojenské jednotky, které očekávaly, že se 19. července stanou pány celého Španělska, byly poraženy. Špatně vyzbrojené dobrovolnické kolony sice nedobyly Zaragozu a jiná klíčová města, ale nicméně zaměstnávaly nepřítele po mnoho týdnů. Mohly se chovat chaoticky, ale jak jasně a stručně řekl profesionální voják plukovník Jimenez de la Beraza, když byl dotázán, co si myslí o těchto improvizovaných kolonách:"Z vojenského hlediska je to chaos, ale chaos, který funguje. Nenarušujte ho !" (citováno Santillanem v "Por que Perdimos la Guerra")
Předejdu kritiky a poukáži na to, že jsem si plně vědom nevýhod tohoto "chaosu", skutečnosti, o které nám Garcia Oliver říká, že doprava byla tak chaotická, že milicionáři na frontě někdy zůstali čtyři dny bez jídla, že nebyly zorganizovány žádné zdravotnické služby, aby byli zranění milicionáři ošetřeni a dokonce docházelo k extrémním případům mezi milicionáři, bránícími Madrid, kteří v sedm hodin večer opustili zákopy a odešli za svými milými do města ! Vše, co chci říci je to, že španělští pracující byli schopni za situace, která paralyzovala vládu (jejíž aktivita se omezila pouze na vydávání nikým nečtených a nesmyslných dekretů v "Gazette") a politiky, zaimprovizovat a zorganizovat se nade všechna očekávání. Další odpor vůči Frankovi byl umožněn pouze tímto slavným "chaosem" v prvních týdnech boje.
Rolí anarchistů by podle mne mělo být podporovat tuto obrovskou masu dobré vůle a energie a pracovat na její konsolidaci a koordinaci pomocí vysvětlování problémů pracujícím okolo sebe, navrhování řešení a neustálého povzbuzování myšlenky, že veškerá pravomoc a iniciativa musí zůstat v rukou pracujících. Nejenom těch z CNT, ale také UGT, kteří si prožili deziluzi ze "socialistických" vlád, stejných, jako kterékoli jiné a popřáli více sluchu podobným argumentům a nikoli slabošským a bázlivým radám většiny svých předáků.
"Bez nepořádku je Revoluce nemožná," napsal Kropotkin. (v dopise příteli z období ruské revoluce. Citováno Woodcockem a Avakumovičem v "The Anarchist Prince", Londýn 1950) Mnoho vlivných členů revolučních organizací bylo namísto toho tak posedlých bojem proti Frankovi, že jejich rady pracujícím se od samého počátku skládaly z napomínání k pořádku, návratu do práce a pobízení k více odpracovaným hodinám, aby byly uspokojeny potřeby ozbrojeného boje. Tento přístup může být shrnut do dvou vět z článku Juana Peiróa, ve kterém se staví proti myšlence na zkrácení pracovní doby pro tovární dělníky v Katalánsku. "Napoleonův oslavovaný výrok je příliš často zapomínán. Války a jejich úspěch vždy závidí na penězích, protože války vždy spočívaly na ekonomické základně." Jak pravdivé to bylo v případě Španělska v srpnu 1936 ! Namísto toho, aby Peiró řekl pracujícím, že jejich prvním krokem by tedy mělo být zajistit, aby banky a zlatá rezerva byla pevně v jejich rukou, napomíná pracující v zázemí, aby pracovali stále déle a déle, aby vyrobili více. Ne, že by to, co napsal, nebyla pravda, ale bylo také nepopiratelné, že ten, kdo měl ve své moci zlatou rezervu, rovněž kontroloval směrování války a chod španělské ekonomiky.
V oněch prvních dnech boje existovala naléhavá potřeba zbraní a surovin. Aby mohli katalánští pracující vyrábět zbraně, bylo nezbytné znovu vybavit továrny. Stroje musely být nakoupeny v zahraničí za zlato. Podobně tomu bylo s letadly, nákladními automobily, puškami, děly a municí a za zlato mohla být získána dokonce i německá a italská výzbroj. Zlatá rezerva byla klíčem k tomu, aby pracující ve zbrani mohli přejít z obrany do útoku. Je sice pravda, že neměli výcvik a bylo naléhavě potřeba koordinovat akce milic, ale bez odpovídající výzbroje a logistiky byly tyto problémy pouze teoretické.
Další věcí, která se přidala k finančním těžkostem, byla rivalita mezi katalánskou a madridskou vládou, které doslova ignorovaly přítomnost společného nepřítele, klepajícího na dveře. Madridská vláda měla zlato ve své moci, což jí dalo výhodu první rány. Využila ji. Pokusila se utlumit revoluci v Katalánsku a sabotovat aragonskou frontu a tažení na baleárské ostrovy, což byly iniciativy CNT. Podle Santillana převládal stejný přístup i poté, když v září převzal úřad od Girala nový premiér Largo Caballero.
Podívejme se dále jaké neštěstí způsobilo to, že zlato zůstalo v těch nesprávných rukou.
24. září 1936 se v Barceloně konalo Regionální plénum syndikátů, na kterém bylo přítomno 505 delegátů, zastupujících 327 syndikátů. Na něm se Juan P. Fabregas, delegát CNT v Ekonomické radě, poté, co načrtl aktivitu syndikátů, zabýval finančními potížemi Katalánska, způsobenými odmítnutím madridské vlády "poskytnout jakoukoli pomoc v ekonomických a finančních problémech, zřejmě proto, že se jí pranic nelíbila práce na praktickém pořádku, která je vykonávána v Katalánsku… Vláda se změnila, ale my čelíme stejným těžkostem." Fabregas dále podal zprávu o komisi, která navštívila Madrid, aby požádala o úvěr na nákup válečného materiálu a surovin a nabízela protihodnotou jednu miliardu v cenných papírech, uloženou ve Španělské bance, přičemž se setkala s otevřeným odmítnutím. Madridské vládě stačilo, že je průmysl v Katalánsku kontrolován pracujícími z CNT k tomu, aby odmítla jakoukoli ničím nepodmíněnou pomoc. Vláda by poskytla finanční subvence pouze výměnou za přijetí vládní kontroly.
Co tato otevřená sabotáž centrální vlády znamená v ukazatelích zbrojní výroby, je odhaleno ve zprávě o rozhovorech, které se konaly 1. září 1937 mezi Eugeniem Vallejem, zastupujícím katalánský válečný průmysl, kontrolovaný CNT a podsekretářem pro munici a výzbroj z centrální vlády, který během nich před svědky přiznal, že "válečný průmysl Katalánska vyprodukoval desetkrát více, než zbytek španělského průmyslu dohromady a souhlasil s Vallejem, že tato produkce mohla být od září 1936 zečtyřnásobena, pokud by Katalánsko mělo přístup k potřebným prostředkům na nákup surovin, které nebyly k dispozici na španělském území." ( )
Vraťme se ale do září 1936. Regionální plénum syndikátů ukončilo svoje jednání 26. 9. Následující den sdělovací prostředky oznámily vstup CNT do katalánské vlády. Ve svém tiskovém prohlášení to ale CNT popřela s tím, že nevstoupila do vlády, ale Regionální obranné rady ! Peirats ani Santillan nám to neobjasňují. Neexistuje rovněž ani zmínka o tom, že by záležitost byla prodiskutována na regionálním plénu. Nicméně se 20. září po sestavení Caballerovy vlády konalo Národní plénum regionálních výborů za předsednictví Národního výboru CNT, jehož cílem bylo najít řešení, které by CNT zachovalo tvář a umožnila "spolupráci". Bylo rozhodnuto, že by měla být sestavena "Národní obranná rada" a existující ministerstva přeměněna na "oddělení". V rezoluci jsou obsažena různá další rozhodnutí ohledně milicí, bank, církevního majetku atd. Dokument ale nemá žádný skutečný význam, protože termín "Národní obranná rada" byl pro CNT pouze méně hrozivě znějící ekvivalent slova "vláda".
Tomu politické strany porozuměly velmi dobře. Nevěnovaly návrhům žádnou pozornost a prohlásily, že CNT blufuje, takže když se o deset dní později konalo další plénum, CNT mohla pouze naříkat nad tím, že její návrhy nebyly přijaty. Na konci tohoto dokumentu z textu nicméně vyplývá, že vytvoření Regionální rady obrany (jak byla eufemicky nazývána katalánská vláda s účastí CNT), bylo výsledkem převládající vůle na plénu a že se bude pokračovat v agitaci ve prospěch Národní obranné rady. Protože ale Regionální obranná rada byla katalánskou vládou, není překvapující to, že v listopadu CNT kapitulovala a čtyři její členové vstoupili do vlády Larga Caballera.
Vytvoření vlády s účastí CNT ukončilo v Katalánsku dualitu moci mezi Výborem antifašistických milic a Generalitat. Výbor byl vyřazen ze hry. I přes všechny svoje nedostatky byl přeci jenom reprezentativnější, co se týče revolučních aspirací a neměl žádnou skutečnou moc, aby prosadil svoje rozhodnutí. Musí být silně zdůrazněno, že v nové vládě byly organizace námezdně pracujících v menšině a většinu měly politické strany. Po necelých dvou měsících tak ponížený Companys z 20. července, který nabízel, že "se stane pouze dalším vojákem ve válce," pokud si to CNT bude přát, nyní držel otěže politické moci ve svých rukou. Jeho dalším krokem bylo přesvědčit se, jestli rovněž může udeřit pěstí do stolu !
Jakým způsobem mohla tato změna prospět boji proti Frankovi ? Santillan nabízí následující vysvětlení:"Pokud by šlo pouze o revoluci, samotná existence vlády by nebyla ničím více, nežli nežádoucím činitelem, překážkou, která by byla odstraněna, ale my jsme byli postaveni před souvislosti krvavé války a mezinárodní diplomacie a jsme připoutáni k nadnárodním trhům a vztahům se světem, složeným ze států. Co se týče organizace a řízení války a podmínek, ve kterých jsme se ocitli, neměli jsme žádný nástroj, který by mohl nahradit starý vládní aparát."
Santillan dále vysvětluje, že "moderní válka vyžaduje rozsáhlý válečný průmysl, a to předpokládá v případě zemí, které nejsou naprosto soběstačné, udržování politických a obchodních vztahů s centry světového kapitalismu, které měly monopol na suroviny. Okolní svět byl ale k revoluci nepřátelský a mohl by odmítnout dodávky, pokud by neexistovalo ani zdání existence vlády." Rozpuštění Výboru antifašistických milicí nebylo poslední obětí, která byla učiněna, aby "demonstrovala naši dobrou vůli a neutuchající touhu zvítězit ve válce. Čím více jsme ale obětovali společnému zájmu, tím více jsme viděli, jak jsme zadupáváni do země kontrarevolucí, zosobněnou v centrální vládě." "Jaké to mělo výsledky ?", ptá se Santillan. Jistě ne takové, které by prospívaly válce, nebo vítězství nad nepřítelem.
Touto dobou se do boje zapojila Moskva a hrstce komunistů v Katalánsku ( ), kteří začali absorbovat různé socialistické skupiny do jednotné strany - PSUC - začalo stoupat sebevědomí díky tomu, že ruští agenti a specialisté začali získávat stále větší kontrolu nad všemi ministerstvy. Záměrem Moskvy bylo zničit revoluční Katalánsko pomocí odříznutí od dodávek zbraní a poté přímým útokem. V této chvíli však pro to ještě neuzrál čas, a proto není překvapivé, že komunisté byli 25. října 1936 připraveni podepsat "Pakt o jednotné činnosti" mezi CNT-FAI, UGT a PSUC. Ten představoval další krok směrem k naprosté koncentraci moci v rukou katalánské vlády. Jednotlivé body dohody se týkaly i kolektivizace výrobních prostředků a vyvlastnění bez náhrady, ale za následující podmínky:"Souhlasíme s tím, že kolektivizace by nepřinesla kýžené plody, pokud by nebyla řízena a koordinována skutečně reprezentativním kolektivním organismem, kterým v této chvíli nemůže být nic jiného, nežli rada Generalitat, v níž jsou zastoupeny všechny společenské síly."
Dohoda se rovněž obecně zabývala převedením bydlení pod správu měst a obcí, stanovením maximální výše nájemného místními orgány, jednotným velením, které bude koordinovat činnost všech bojujících složek, vytvořením milicí, složených z povolanců a jejich přeměnou na širokou Lidovou armádu, posílením disciplíny a znárodněním bank a dělnickou kontrolou nad jejich provozem a všemi transakcemi, provedenými ministerstvem financí a Generalitat prostřednictvím výboru zaměstnanců. Byla rovněž dosažena shoda v otázce "společné akce, zaměřené na likvidaci nekontrolovatelných skupin, které díky nedostatku porozumění, nebo své nečestnosti, ohrožují uskutečnění tohoto programu."
O dva dny později se konal velký veřejný mítink na oslavu tohoto nového vítězství kontrarevoluce. Mezi řečníky byl i regionální sekretář CNT Mariano Vasquez, budoucí "anarchistická" ministryně zdravotnictví Frederika Montseniová, temná postava katalánských socialistů Juan Comorera… a sovětský konzul v Barceloně Antonov-Ovsejenko !
Pakt sjednocení jednoduše vytvářel nástupní prostor pro komunisty vzhledem k jejich plánu na uchopení moci. Již od začátku představovala maloburžoazie kámen úrazu v procesu uskutečňování sociální revoluce. CNT respektovala její zájmy. Nyní se její pozornost snažili přitáhnout právě komunisté, aby si získali tyto příznivce Luise Companyse. Krize v katalánské vládě z prosince 1936 byla pouze zdánlivě vyvolána kvůli přílišné kritické otevřenosti disidentské komunistické organizace POUM (která měla ve vládě jednoho zástupce) v odhalování sovětské mezinárodní politiky. Komunisté využili příležitost k diskreditaci CNT, když se ve svém tisku ptali, proč na aragonské frontě neprobíhají žádné ofenzivní akce (fronta byla držena hlavně anarchisty). ( ) O dva dny později byla krize "vyřešena" odstraněním ministra POUM. (tímto ministrem byl předseda POUM Andrés Nin, později zavražděný GPU, pozn. překl.)
Před jak tragickou bilancí porážek stála CNT v Katalánsku na konci roku 1936 ! Nebyly to porážky vzhledem ke kolektivizační práci, ve které pracující rozšířili a upevnili svá předchozí vítězství. Byly to porážky námezdně pracujících jako takových a zároveň představovaly úspěch pro politiky, kteří na sebe krok za krokem převedli zpět všechny dřívější pravomoci, dosud zůstávající v rukou pracujících a bránící vládě, aby se vynořila ze zaslouženého zapomění. Na konci roku 1936 měl Companys nominálně moc již zcela ve svých rukou, ale i on musel zaplatit za svá vítězství, a to komunistům. Z této situace mohla CNT, pokud by zůstala vně politického boje, bohatě těžit, ale i ona se zmítala v moři kompromisů a raději se dívala stranou. Co mohlo být katastrofálnější pro revoluční hnutí, než tak zaslepení předáci, kteří mohli jako například Garcia Oliver říci, že "Výbor antifašistických milic byl rozpuštěn, protože nyní nás všechny reprezentuje Generalitat !"
Mezitím v Madridu Largo Caballero, který nahradil Girala v premiérském křesle, plnil svůj první úkol a pracoval na vytvoření funkční vlády. Během minulých týdnů, podle Peiratse "masy byly oslněny revolučními výdobytky organizací námezdně pracujících. Tíhly právě k nim, nebo směřovaly do frontových linií, aby čelily společnému nepříteli." Dodává, že "pro záchranu vlády a samotného smyslu její existence bylo nutné heslo a osobnost. Hesla mohou být zaimprovizována a osobnost, poté, co bude situace stabilizována, odstraněna z úřadu. Bylo důležité najít formulku, která by umožnila opětovné vytvoření státního aparátu a vložila by moc do rukou jakékoli vlády, která odzbrojí lid a přivede ho k poslušnosti. Ve zkratce - dá revoluci do svěrací kazajky. Pro tento úkol byl Largo Caballero muž seslaný snad přímo samotnou prozřetelností.
Caballero byl vůdcem socialisty ovládané UGT a "extremistou" socialistické strany. CNT ho pokládala za seriózní osobnost. ( ) Jeho bezprostředním úkolem bylo navrátit prestiž zle pošramoceným republikánským institucím a vdechnout nový život státu a umožnit tak to, čeho předchozí vlády nebyly schopny: militarizaci milic a reorganizaci ozbrojených sil v zázemí. Nebylo obtížné najít hesla: potřeba disciplíny a sjednoceného velení jako reakce na válku a nade vším stojící nutnost úspěšně vést válku a v důsledku zvítězit.
Odpovědí CNT na sestavení Caballerovy vlády bylo Národní plénum regionálních výborů, konané uprostřed září 1936, na kterém bylo navrženo, aby v Madridu byla vytvořena Národní rada obrany, charakterizovaná jako "všeobecný orgán, obdařený pravomocemi k plnění úkolů řízení, obrany a konsolidace politické a ekonomické sféry." Jak jsme již řekli, tato rada by měla pravomoc "vytvořit válečnou milici složenou z povolanců." Jinými slovy, tato rada byla vládou v přestrojení, i když revoluční vládou.
4. listopadu 1936 zasedli čtyři členové CNT v Caballerově vládě. Juan Lopez a Juan Peiro se stali ministry obchodu a průmyslu, Frederika Montseniová obsadila křeslo ministryně zdravotnictví a portfolio ministra spravedlnosti bylo svěřeno Garciovi Oliverovi. Žádný z nich nebyl po šesti měsících přítomnosti představitelů CNT ve vládě schopen prohlásit, že jeho zastávání úřadu přispělo ke zlepšení vojenské situace. Juan Lopez poukázal na nemožnost dosáhnout čehokoli v ekonomické oblasti, když potfeje obchodu a průmyslu byly v rukou syndikalistů a ministerstva zemědělství a financí měli ve svém držení komunisté a pravicoví socialisté. Frederika Montseniová veřejně přiznala, že účast CNT ve vládě skončila neúspěchem a pouze Garcia Oliver nadšeně popisoval svoje úspěchy v legislativě na poli justice. Možná by byl méně nadšen svými "revolučními objevy" v oblasti penologie, kdyby byl seznámen s prací tak umírněných, i když upřímně míněných iniciativ, jako například Howardovy ligy pro reformu vězeňství z kapitalistické Británie. ( )
Přijetí vládních křesel CNT bylo popsáno v deníku Solidaridad Obrera jako "nejzářnější den v politické historii naší země." Článek dále vysvětluje, že "v této chvíli vláda jako regulační nástroj státních institucí přestala být utlačovatelskou silou, namířenou proti třídě námezdně pracujících, stejně jako Stát již nepředstavuje nástroj, který rozděluje společnost do tříd. Oba organismy budou stále méně utlačovat lid, což je výsledkem intervence CNT ve vládě. Funkce státu budou podle dohody s organizacemi námezdně pracujících omezeny na regulování vývoje ekonomického a sociálního života země. Jediným úkolem vlády bude úspěšně vést válku a koordinovat plnění revolučních úkolů podle společného plánu. Naši soudruzi vnesou do vlády kolektivní většinovou vůli pracujících mas, které se budou scházet na širokých obecných shromážděních. Naši soudruzi se nebudou řídit žádnými osobními nebo pocitovými kritérii, ale svobodně vyjádřenou vůlí stovek tisíců pracujících, organizovaných v CNT. Je to historická nevyhnutelnost, doléhající na každého. CNT ji přijímá, aby posloužila zemi svým odhodláním rychle zvítězit ve válce a dohlédnout na to, aby revoluce nebyla zlomena…"
Porovnejte tento oportunistický nesmysl s názory, vyjádřenými o dva měsíce dříve v Informačním bulletinu CNT-FAI číslo 41, datovaném 3. září 1936 a přetištěnými v Solidaridad Obrera, z jejíhož úvodníku jsme právě citovali. Pod jasně hovořícím titulkem "Nesmyslnost vlády", CNT-FAI zdůrazňuje, že "Samotná existence vlády Lidové fronty, která má daleko k tomu, aby byla nezbytnou součástí protifašistického boje, je jeho kvalitativně lacinou napodobeninou.
Není třeba zvláště poukazovat na to, že postavena tváří v tvář před fašistický puč, neučinila Generalitat a madridská vláda vůbec nic. Vláda byla použita pouze na zakrytí manévrů, prováděných reakčními elementy a těmi, jejichž nástroji ať již vědomě či nevědomě byla.
Válka, která je úspěšně vedena ve Španělsku, je totální válkou. Veledůležitá zprostředkující MOC, založená na stabilitě a zachovávání existence společenských tříd, nebude vědět, jaké definitivní stanovisko zaujmout k tomuto boji, ve kterém se otřásají samotné základy státu, nacházejícího se v nebezpečí.
Můžeme prohlásit, že vláda Lidové Fronty ve Španělsku není ničím více, než odrazem kompromisu mezi maloburžoazií a mezinárodním kapitálem.
… myšlenka nahrazení těchto vlád, nemohoucích strážců statu quo, soukromého vlastnictví a zahraničního kapitálu, silnou vládou, založenou na konkrétní ideologii a ´revoluční´ politické organizaci, by posloužila pouze oddálení revolučního povstání.
Nejedná se proto ani o problém marxistů, snažících se uchopit moc, ani omezení lidové akce z politicky oportunních důvodů. ´Dělnický stát´ je konečnou zastávkou pro revoluční činnost a počátkem nového politického otroctví.
Koordinace sil Lidové Fronty, organizace zásobování a rozsáhlá kolektivizace podniků je životně důležitá pro dosažení našich cílů. V této chvíli je zcela jasné, o co jde. Dosud toho bylo dosaženo nevládním, decentralizovaným a antimilitaristickým způsobem… Mnohé se ještě musí zlepšit, abychom uspokojili zmíněné potřeby. Koaliční vláda se svými nevyhnutelnými politickými boji mezi většinou a menšinou, byrokratizací, založenou na vybraných ´elitách´ a se svými bratrovražednými boji, do kterých jsou zataženy proti sobě stojící politické frakce, nemůže prospět naší práci na osvobození Španělska. Vedlo by to pouze k rychlému a radikálnímu omezení naší akceschopnosti a vůle ke jednotě a byl by to počátek nevyhnutelného debaklu tváří v tvář stále ještě velice silnému nepříteli.
Doufáme, že španělští i zahraniční námezdně pracující porozumí oprávněnosti rozhodnutí, které v tomto duchu učinila CNT-FAI. Konečným cílem socialismu je zrušit stát. Události ukazují, že likvidace oslabeného a umírajícího buržoazního státu je výsledkem ekonomického vyvlastnění a nikoli spontánní orientace ´socialistické´ buržoazie. Rusko a Španělsko jsou toho živoucími příklady."
Toto důležité prohlášení obsahuje všechny argumenty, které bych použil, abych poukázal na to, že spolupráce s vládou a politickými stranami byla chybou, ať už se na to díváme z jakékoli strany - z pohledu sociální revoluce a ozbrojeného boje nebo revoluční taktiky a zásad.
Ačkoli proti tomu mohou obhájci kolaboraci namítnout cokoli, události - od dob "válečné vlády" Larga Caballera, až k Negrínově "vládě vítězství", potupné kapitulaci Katalánska a likvidace komunistů a Negrínovy vlády v centrální části Španělska ještě před konečnou porážkou - v každém ohledu potvrzují analýzu, obsaženou v historickém dokumentu, který jsme reprodukovali.
Co způsobilo tento myšlenkový přemet, po němž za pouhých několik týdnů CNT-FAI skončila v ministerských křeslech ? Do jaké míry byli řadoví členové organizace odpovědní za naprosté opuštění anarchistických zásad a revoluční taktiky ?

Kapitola VII
CNT a politika

CNT již od svého počátku měla svoje vlastní politiky a politické demagogy a procházela vnitřními "ideologickými" krizemi. Nemůže být pochyb o tom, že to mělo na konfederaci škodlivý dopad, ale ne do takové míry, jak by se mohlo stát jiné organizaci. Velikost CNT samozřejmě spočívá v jejích řadových veteránech. Přestože organizace neuspěla v tom, aby zabránila politickým vůdcům povstat ze svého středu, vždy si podržela duch nezávislosti jako výsledek své decentralizované struktury a revolučního ducha, který úspěšně odolával snahám reformistů a politiků z jejích vlastních řad.
Vnitřní krize v revolučním hnutí nejsou nezbytně špatné. Jakékoli hnutí, zvláště hnutí masové, které není zkostnatělé, musí podrobovat své ideje a taktiku diskusi. Ve hnutí, které vždy hovoří jednohlasně, existují pouze vůdci a ovládaní. Ne, že by CNT rovněž neměla ty, kteří by se vůdci ochotně stali, zvláště po 19. červenci 1936, ale je pozoruhodné, že přestože díky obtížným okolnostem, kterými Španělsko zrovna procházelo, značně uškodili věci revoluce a boji proti Frankovi, nikdy se jim nepodařilo udělat z řadových militantů CNT ovce.
Jak uvedl jeden očitý svědek fungování španělského hnutí:"Řečník na plénu si mohl vydobýt rozhodnutí ve prospěch kolaborace, ale pak, ponecháni sami sobě, se všichni naši soudruzi vrátili zpět ke svým hlubším ideálům a pokračovali v plnění revolučních úkolů. Tito lidé byli stejně tak schopni vzít do ruky zbraň, jako spravovat družstvo, obdělávat půdu, nebo třímat v ruce kovářské kladivo, řídit lokální setkání nebo setkání syndikátu pomocí svého rozumného pohledu na praktické problémy, které potřebovali vyřešit. Díky této síle a viditelné aktivitě řadových členů španělského libertinského hnutí - zvláště těch, patřících k veteránům, kteří získali své zkušenosti během dlouhých let boje v syndikátech CNT - byly libertinské organizace schopné se dále vyvíjet, navzdory znovuzrození nebo přesněji řečeno konsolidaci státu a rozvoji vládních politických stran." (Gaston Leval: Ne Franco ne Stalin, Le Colletivita anarchiche spanuole nella lotta contro Franco e la reazione staliniana. Ani Franko, ani Stalin, španělská anarchistická družstva v boji proti Frankovi a stalinské reakci, Miláno 1952)
Na jiném místě ten samý autor v souvislosti se vstupem CNT do Caballerovy vlády poukazuje na to, že "…někteří anarchističtí delegáti, kteří se stali ministry nebo veřejnými činiteli na různé úrovni, vzali svoje úkoly vážně a okamžitě začali být korumpováni mocí. Co však bylo zachráněno, byl potenciál španělského anarchistického hnutí. Mělo tisíce zocelených veteránů ve všech nebo téměř všech vesnicích v Aragonu, Levantě a Andalusii. Takřka všichni veteráni CNT měli ve svém oboru slušné zkušenosti s praktickým organizováním, což se týkalo rovněž vesnického života a udržovali si neoddiskutovatelnou morální převahu. Dále byli obdařeni rozvinutým smyslem pro iniciativu.
Existence propasti mezi předáky a řadovými členy CNT-FAI může být jednoduše vysvětlena pomocí dvou doplňujících se citátů, jednoho z Gastona Levala, druhého z Peiratse. Když činí konečné závěry ve své knize, zabývající se španělskými družstvy, Leval zdůrazňuje, že takoví vynikající veteráni, jako například Frederika Monsteniová "nehráli v práci družstev žádnou roli. Od počátku byli pohlceni oficiálními funkcemi, které přijali i navzdory svému tradičnímu odporu k vládním institucím. Jejich přístup byl předurčen antifašistickou jednotou, vírou, že je nezbytné potlačit svoje zásady a činit dočasné ústupky. To jim zabránilo pokračovat v plnění svých úkolů předáků hnutí. Zůstali vně velkého transformačního pohybu, který pracujícím poskytl cenné poučení pro budoucnost." (Leval, str. 307, zdůrazněno autorem)
Peirats v rozebírání politické orientace CNT od počátku boje odkazuje na takřka naprostou jednotu mezi "vlivnými veterány" ohledně otázky spolupráce s politiky, ale dodává, že "značná část veteránů a drtivá většina řadových členů konfederace se zajímala pouze o boj na frontě, pátrání po ukrytých fašistech, expropriace a směrování nové revoluční ekonomiky." (Peirats, díl I, str. 161-162)
Čtenář si v tomto úryvku nemůže nevšimnout zmínky o "vlivných veteránech" a "řadových členech". Možná se v masovém hnutí, přijímajících do svých řad všechny námezdně pracující bez ohledu na jejich politické přesvědčení, přestože jeho cílem je svobodný komunismus, ukáže jako nevyhnutelné se ve snaze uchránit tyto cíle, uchýlit k "zákulisním manévrům" a přijímání rozhodnutí na "vyšší úrovni", což znamená mezi "militanty", nebo "vlivnými veterány". Přestože to může být nevyhnutelné, zcela jistě to vyvolá nespokojenost jak mezi militanty, tak řadovými členy. Takový problém existoval v CNT již od jejího založení a vyústil v nejednu vnitřní krizi. Nemůže být pochyb o tom, že mnoho rozhodnutí a taktických zásad, přijatých CNT v boji proti Frankovi, nebylo prodiskutováno v syndikátech a příliš často o zásadních otázkách rozhodli "vlivní militanti". Delegáti na plénech před ně byli postaveni jako před hotovou věc a nevedla se o nich diskuse na základní úrovni v syndikátech.
Fakt, že CNT opustila svoji tradiční metodu přijímání rozhodnutí, byl omlouván nezbytností jednat s minimálním časovým odstupem. Mohly by se vyskytnout názory, omlouvající podobný přístup, ale co se týče základních otázek principů a revoluční taktiky, tak pro obcházení syndikátů neexistuje omluva. Skutečnost, že CNT-FAI vstoupila do katalánské a madridské vlády až na konci září, respektive listopadu, což znamená dva, případně tři měsíce po červencovém povstání, činí nepravdivý každý názor, že nebyl čas se poradit s organizací předtím, než bylo třeba učinit rozhodnutí. Od července se konalo mnoho lokálních a regionálních plén, ale dosud můžeme s jistotou říci, že se nekonala žádná diskuse na téma vládní spolupráce. Problém byl diskutován pouze jednou na "nejvyšší" úrovni organizace a když bylo nakonec rozhodnuto, že CNT přijme ministerská křesla v Caballerově vládě, konfederace se nikdo nezeptal ani na to, kdo by měli být její představitelé.
V řeči, pronesené Frederikou Montseniovou v roce 1945 v Toulouse (citované ve vnitřním bulletinu MLE-CNT ve Francii, září/říjen 1945) je řečeno: "Podle dohody mezi Largem Caballerem a Horaciem Prietem přijel Prieto do Katalánska a objasnil pozici dosaženou během rozhovorů, které vyústily v nominaci Juana Lopeze, Peiroa, Garcii Olivera a mě do vládních funkcí. Odmítla jsem přijmout. Horacio Prieto a Mariano Vasquez mě přemlouvali. Požádala jsem o lhůtu čtyřiadvaceti hodin, abych si celou věc promyslela. Poradila jsem se se svým otcem a ten prorocky řekl: Víš, co to znamená. Ve skutečnosti to je likvidace anarchismu a CNT. Jakmile jednou uchopíte moc, už se jí nezbavíte…" (Horacio Prieto byl v té době národní sekretář CNT a Mariano Vasquez regionální sekretář CNT v Katalánsku).
Frederika Montseniová a druzí ale do vlády vstoupili jako představitelé organizace. Bylo nám řečeno, že přestože se s CNT nikdo neporadil, její předáci ve skutečnosti zastupovali přání drtivé většiny členů organizace vstoupit do vlády. Taková metoda předurčování názoru organizace může být v pořádku za diktatury, ale je nepřípustná v organizaci typu CNT. Nemůžeme během zkoumání skutečné pozice organizace jako celku přijmout za bernou minci názor předáků, že zastupovali přání drtivé většiny členů organizace a nepoložit si zároveň otázku, jestli se náhodou ta samá "drtivá většina" například na konci září nestavěla proti spolupráci, když se ve Vnitřním bulletinu CNT FAI, ze kterého jsme citovali, objevil článek přesně v tomto smyslu. Po šesti měsících kolaborace v květnu 1937 předáci CNT odmítli vstoupit do Negrínovy vlády. Takové myšlenkové veletoče jsou typické pro politiky, řadové členstvo uvažuje pomaleji a obecně mění názory méně často.
Je pozoruhodné, že zatímco se předáci CNT marně pokoušeli pustit do křížku s profesionálními politiky, řadoví členové a militanti upevňovali svoje vítězství v ekonomické sféře a pracovali naprosto nezávisle mimo dosah vládní kontroly. Jak tedy někdo může říci, že byli pro posílení vlády prostřednictvím účasti svých představitelů, když si dobře uvědomovali, že tato vláda by nikdy nedovolila tak radikální reorganizaci ekonomiky země, kdyby měla moc tomu zabránit ?
Navíc bylo každému jasné a dokonce i vlivní militanti" to nejednou přiznali, že vláda se mnohem více starala o posílení své vnitřní kontroly, než o uspíšení porážky Franka a posílení fronty, kterou držely milice. Fakta uvádějí, že vláda dozajista neměla zájem na Frankově porážce během několika prvních měsíců, když pro to existovaly ty nejlepší předpoklady. Vítězství nad Frankem ještě předtím, než by vláda stačila upevnit svoji pozici, by vyústilo do situace pro politiky naprosto nepředstavitelné, protože jejich postavení by se stalo ještě nejistější, než po částečné porážce generála Franka z 19. července. Jedině tak můžeme vysvětlit fakt, že na aragonské frontě byl například takový nedostatek zbraní, že nebylo možné provést jakoukoli ofenzivní akci směrem na Zaragozu ( ), ale v zázemí se nacházelo 60.000 pušek a více munice, nežli na frontě.
V zázemí neměla zbraně pouze vládě poslušná policie a útočné gardy, ale rovněž politické strany a organizace námezdně pracujících. Byl to svého druhu ozbrojený tábor, ve kterém každá frakce dávala bedlivý pozor na jakýkoli pokus těch dalších prosadit svoji vůlí silou zbraní. Taková situace byla jasnou známkou nemožnosti jakékoli efektivní jednoty mezi revolučními organizacemi námezdně pracujících, politickými stranami a vládními silami. Ozbrojení pracující v zázemí byli připraveni bránit sociální revoluci před narůstajícími útoky ze strany vlády. Aby byly všechny zbraně posílány na frontu, bylo nezbytné nikoli posílit vládu tím, že se CNT začne podřizovat jejím rozhodnutím, ale naopak ji oslabit vyjmutím ozbrojených sil z její pravomoci. Pracující si to na rozdíl od svých "vlivných" předáků uvědomovali.
V říjnu 1936 se stal vážný incident, zasluhující si zmínky, protože nám dává představu o přístupu a náladě anarchistických milicionářů v době, kdy jejich "předáci" vedli rozhovory s Caballerem a rozdělovali si mezi sebou ministerská křesla. Musíme se zmínit o Columna de Hierro (Železné koloně), v této době záložní jednotce na Teruelské frontě, která provedla ozbrojený výpad do zázemí směrem na Valencii, kde se podle jejího zjištění nacházely zbraně, určené nikoli pro muže, bojující na frontách, ale pro posílení vládní autority. Manifest, který posléze kolona vydala, upozornil na to, že již dříve zaslala "zainteresovaným stranám" následující požadavky: úplné rozpuštění četnictva a vyslání všech státních ozbrojených sil na frontu. Manifest rovněž volal po zničení archivů a spisoven kapitalistických a státních institucí.
"Založili jsme tuto petici", prohlásili milicionáři, "na revolučním a ideologickém pohledu na věc. Jako anarchisté a revolucionáři jsme rozeznali nebezpečí, představované pokračující existencí čistě reakčních institucí, například četnictva, které vždy a zvláště dnes naprosto otevřeně ukazuje svého pravého ducha a povahu. Existence četnictva je pro nás nepřijatelná a nepřejeme si, aby dále existovalo, protože mu ze známých důvodů nedůvěřujeme. Proto jsme požádali, aby bylo odzbrojeno. Proto jsme ho odzbrojili.
Požádali jsme, aby všechny ozbrojené složky byly odeslány na frontu, protože zde je nedostatek mužů i zbraní a skutečnost, že obojí zůstávalo ve městě, byla z hlediska současné situace na překážku. Dosáhli jsme toho prozatím pouze částečně a neustaneme, dokud tento úkol nedokončíme.
Nakonec jsme požadovali zničení všech dokumentů, které představovaly celou tyranskou a represivní minulost, vůči které se bouří naše svobodné svědomí. Zničili jsme proto dokumenty…
Tyto cíle nás přivedly do Valencie. Zde jsme je uskutečnili za použití jsme metod, které se nám zdály nejvhodnější."
V případě "Columna de Hierro" se zcela jistě nejednalo o pokus o státní převrat. Byl to akt sebeobrany mužů, kteří byli připraveni obětovat svoje životy na frontě, ale nemohli zůstat stát se založenýma rukama, pokud v zázemí probíhaly přípravy na to, aby jim někdo v příhodném okamžiku vrazil nůž do zad. Takové jasné vědomí dvojakosti všech vlád nemohlo být izolovaným jevem ve hnutí, které koneckonců narozdíl od druhé organizace námezdně pracujících - UGT - vděčilo za svoji existenci právě jemu a odhodlání dosáhnout svého cíle i jinými, než běžnými metodami. Existuje tedy rozumný důvod myslet si, že pokud by byla otázka spolupráce v CNT-FAI prodiskutována v syndikátech a autonomních skupinách na základě komplexních faktů, zdravý rozum řadových členů by převládl nad politicko-právnickými argumenty "vlivných militantů".

Kapitola VIII
Moc korumpuje

Někteří kritici si myslí, že anarchisté přehnaně zdůrazňují korumpující vliv moci na jednotlivce. Zastávají rovněž názor, že ti anarchisté, kteří pohlížejí na všechny vlády stejně, nejsou realističtí a namísto tohoto názoru vždy prosazovali pohled, že z anarchistického hlediska bychom měli upřednostňovat a podporovat vládu, respektující svobodu slova a tisku oproti té, která potlačuje elementární svobody a požaduje od občanů jednohlasné vyjádření podpory. V podstatě to může být oprávněný názor, ale je to nicméně volba mezi dvěma zly, ignorující skutečnost, že vláda, která si může dovolit to, že ji lidé budou kritizovat a slovně napadat, je ve skutečnosti silnější a stabilnější, než vláda, která nepřipouští jakoukoli kritiku společenského uspořádání a lidí u moci. Ta první je proto z revolučního hlediska větší překážkou na naší cestě.
Mnoho anarchistů bylo ovlivněno zmíněnou kritikou a lidmi, kteří sice sympatizují s anarchistickou filozofií, ale nicméně ji považují za utopickou a její praktické uskutečnění za nemožné. "Možná za tisíc let," odpovědí, když se jich zeptáte na vyřešení aktuálních problémů. Tito anarchisté, pobouření obviněním, že jsou jen snílci, se snaží nalézat a prosazovat "praktická řešení", schopná okamžitého uskutečnění. Pokud ale mají být tato řešení "praktická", mohou být dosažena pouze prostřednictvím již existujících vládních a státních institucí, což znamená pouze jediné: dospět k názoru, že naše problémy mohou být vyřešeny vládou. Připustit to znamená popřít anarchistickou kritiku vlády jako takovou - kritiku, založenou nikoli na emocích, nebo předsudcích, ale na nashromážděné znalosti smyslu a funkce vlády a státu.
Poznání, že anarchisté a revoluční syndikalisté nemohou úspěšně prosazovat svoje společenské představy v rámci státních institucí, podle mne neznamená, že tedy musí být odsouzeni k neschopnosti a mlčení. To, co učinilo ve Španělsku z CNT živoucí společenskou sílu v porovnání s početně stejně silnou UGT byla přesně ta skutečnost, že se od samého počátku nacházela v opozici vůči státu a všem vládám a její systém organizace se diametrálně odlišoval od toho státního Organizace byla kontrolována samotnými členy a nikoli jmenovanými funkcionáři, obdařenými výkonnou pravomocí. UGT byla naopak ovládána vůdci socialistické strany, a proto byla vystavena všem nepřízním politického osudu strany, která používala početní sílu UGT jako politickou zbraň s důsledky podobnými těm, které až příliš jasně vidíme ve francouzských či italských odborech, kde nalézáme svazy ovládané katolíky, socialisty a komunisty, v britských odborech, které se již téměř zcela staly integrální součástí státního systému a v ruských odborech, které existují jen na papíře.
Síla CNT spočívala v nekompromisní opozici vůči státu a politickým intrikám, v decentralizované struktuře a opozici k všeobecné praxi zaměstnávání placených státních úředníků, v jejím zájmu o cíle, spočívající v přesvědčení, že pracující by měli sami kontrolovat výrobní prostředky jako nezbytný krok směrem k svobodnému komunismu a v tom, že současně odvážně prosazovala bezprostřední požadavky pracujících mas na lepší pracovní podmínky a uznání jejích elementárních svobod. Ústupky, ke kterým jsou vlády přinuceny silou, mají z anarchistického hlediska pozitivní efekt ve formě oslabení státní autority a nemohu být zaměňovány s politickým reformismem.
Abychom porozuměli tomu, jak bylo možné, že španělští anarchisté hodili za hlavu všechny své zásady, musíme porozumět zvláštní atmosféře, ve které španělský anarchismus vyrostl. Bylo to hnutí založené na akci: většina španělských veteránů žila pro revoluci a věřila, že jí může být dosaženo bez ohledu na to, kdy a jak, tím, že budou neustále a naprosto zapojeni v akci. To mělo vliv na jejich chování až do té míry, že se již vůbec nezajímali o čistě ideologické otázky, neboť většinou věřili, že se jedná o záležitost, která se vyřeší v budoucnosti. Obecně řečeno přesně takový typ si vybíral FAI, protože to pro něj byla organizace akce, vytvořená výlučně akcí pro revoluční akci. Tento veterán se nakonec ve skutečnosti i přes svoji dobrou vůli a upřímnou ochotu činit oběti, stává pro FAI pouze přítěží, protože ji připravuje o jiné, hlubší činnosti a vyprovokovává většinu z různic, ať již pošetilých, či nikoli, pohlcujících drahocenný čas, který mohl být věnován užitečnějším věcem." ( ) Ten samý pozorovatel dodává, že v řadách CNT existovala tendence obviňovat samotnou FAI z odpovědnosti za vyprovokování "militantní mentality" v libertinském hnutí a na obhajobu svého názoru se zmiňuje o řadě mužů, kteří po dlouhá léta zasvětili své životy akcím, během nichž někteří dokonce přišli o život: "Byli zaslepeni praktickými a dočasnými výsledky svých aktivit a vytvořili určitý druh doktríny akce… Zůstává skutečností, že mnoho z těchto lidí, unešených dopadem svých akcí, bylo zasaženo individualistickým konceptem revoluce a dokonce zašlo tak daleko, že vysunulo do popředí myšlenku dobytí moci, aby mohli vyhlásit svobodu z pozice síly."
Opačný extrém představovali ti, o kterých jsme se již zmínili jako o "politicích CNT". Použil jsem toto slovo v jeho původním významu, což znamená, že se tito lidé snažili nejen po červenci 1936, ale i v předchozích letech osvobodit CNT od vlivu FAI (často se zmiňovali o "diktatuře FAI") směrem k otevřené politické akci prostřednictvím politických spojenectví, účasti ve všeobecných a místních volbách a dokonce spolupráce na vládní úrovni. Jak mohla být taková činnost slučitelná s federalistickou strukturou organizace (vyznačující se kontrolou zdola), není jasné.
Zdá se, že z těchto dvou směrů v CNT to byli reformističtí "předáci", jejichž vliv převážil v červenci 1936, a tak předurčil cestu, kterou se konfederace vydala během těchto pamětihodných let. To by ale bylo pouze povrchní a nepřesné zhodnocení situace. Již jsem vyjádřil názor, že předáci CNT chybovali, když soustředili svoji psanou i ústní propagandu na nebezpečí "fašismu". Došli jsme ale rovněž k závěru, že starost předáků CNT-FAI o fašistické nebezpečí byla velice reálným pocitem, který u nich do značné míry paralyzoval objektivní myšlení, přesně tak, jako bylo o tři roky později mnoho revolucionářů na celém světe připraveno i v rozporu se svým přesvědčením podporovat "válku proti nacismu", přičemž věřili, že to vyřeší problém totalitarismu a povede k sociální revoluci.
Znovu a znovu můžeme v pracích španělských revolucionářů, týkajících se oněch prvních dnů boje proti frankistickému povstání, číst o soudružském duchu, který panoval bez ohledu na všechny stranické a třídní hranice mezi muži a ženami, podílejícími se na porážce puče. To zavdalo důvod k falešné naději, založené na myšlence, že každý nenáviděl povstalce stejně, jako pracující z CNT, že lidé zůstanou sjednoceni až do konečné porážky generála Franka. I když již uplynulo mnoho času, nevyžaduje příliš velkou představivost prožít v duchu tyto vzrušené okamžiky a pochopit přehnaně optimistický politický přístup CNT ke svým anti-frankistickým spojencům z července 1936. Podobně můžeme najít částečnou paralelu v osudu hnutí odporu během II. světové války. (Optimismus dlouho nepřetrval návrat politiků po "osvobození"). Pro zocelené revolucionáře je ale nepřijatelná myšlenka, že toto vzrušení a optimismus potrvají nějak dlouho, zvláště když bylo během týdne uplynuvšího od povstání jasné, že se vláda nepřipojila k vlně revolučního entusiasmu a ani nesdílela odhodlání lidu pokračovat v boji proti Frankovi a starému ekonomickému pořádku až do konce.
Upozornil jsem nicméně na tyto pohledy jako na vysvětlení původu myšlenek na kolaboraci mezi předáky CNT, kolaboraci nejenom s druhou organizací námezdně pracujících - UGT - ale rovněž i s politickými stranami. Jakmile přijali myšlenky "jednoty" a "spolupráce", do hry vstoupily další faktory, které rychle podlomily nezávislost CNT a probudily v mnoha veteránech touhu po moci (stejně tak individuálně, jako pro celou organizaci) a právnický přístup, založený na důvěře v to, že vítězství pracujících v ekonomické sféře může být upevněno vládními dekrety. Tento nárůst byrokratických a právnických nálad byl doprovázen i obcházením organizačních metod, jakými se v CNT normálně přijímala rozhodnutí. Jinými slovy, bylo vytvořeno vedení, složené nejenom z politiků a vlivných předáků CNT, ale také množství členů, zastávajících důležité administrativní funkce a velitelské posty v armádě, kteří pracovali v rámci různých výborů a vládních institucí a jen zřídkakdy se s někým radili, nebo podávali zprávy o své činnosti řadovým členům organizace, což znamená syndikátům. Na počátku roku 1938 došlo k dalšímu kroku, když byl vytvořen Výkonný výbor libertinského hnutí v Katalánsku. O něm se detailněji zmíníme v následující kapitole.
Je pravda, že předáci měli rovněž zásluhu na tom, že mezi různými organizacemi pouze CNT-FAI uspořádala tak mnoho plén v době, o které vedeme diskusi. Ve skutečnosti ale pléna byla reprezentativní vzhledem k názorům řadových členů asi jako je rozprava v parlamentu reprezentativní vzhledem k názorům voličů. Znovu a znovu byla pléna s aktuální agendou svolávána jen dva nebo tři dny předem, takže bylo takřka nemožné, aby v daném čase lokální syndikáty a federace mohly prodiskutovat otázky, o kterých měli delegáti hovořit jejich jménem. Mnohem častěji sestávalo prohlášení vydané po takovém plénu pouze z několika sloganů a neurčitých výrazů entusiasmu delegátů, takže řadoví členové se dozvěděli o dosažených rozhodnutích, až když před ně byli postaveni.
Dokonce i dnes historiograf CNT nemůže s jistotou říci, zda vůbec Národní plénum regionálních výborů, konané v říjnu 1936, prodiskutovalo otázku Národní obranné rady, na kterou si můžeme vzpomenout jako na "alternativu" CNT-FAI ke Caballerově vládě.
"Spěch, se kterým bylo (Plénum) svoláno a zatajené prohlášení o dosažených dohodách nám nedovoluje zjistit, jestli byla otázka Národní obranné rady vůbec diskutována." (Peirats, díl I, str. 289)
Navzdory nemožnosti odkazovat na vnitřní materiály CNT-FAI, máme dostatečné důkazy o tom, že pléna sloužila pouze jako zástěrka pro vydávání rozhodnutí samotnými předáky CNT-FAI, nikoli bez jistých obav, jak ukazuje případ Regionálního pléna syndikátů konaného od 22. října 1936 do 26. října. Během těchto čtyř dnů měly syndikáty zhodnotit dohodu s UGT, vyjádřit svůj názor na Obecní rady a zabývat se rezignací regionálního sekretáře a dosazením jeho nástupce.
Na Plénu byla po sekretářově zprávě "diskuse prodlužována a konkretizována, zapojovalo se do ní mnoho delegací, vyjadřujících různý pohled na věc bez toho, aby se vynořovaly nějaké zásadní rozpory, přestože všechny organizace uznávaly skutečnost, že za daných okolností nemůže být požadována striktní poslušnost k zásadám konfederace. Většina delegací nicméně vyjádřila svůj logický požadavek na to, aby kdykoli to bude možné, byli konzultováni řadoví členové a žádala, aby si Výbor kromě výjimečných případů nepřivlastňoval pravomoci náležející jim." (Peirats, dil I, str. 293)
Když prohlásíme, že moc korumpuje své držitele, nemáme na mysli, že se tito lidé nevyhnutelně stanou obětmi pokušení úplatků a vlastního materiálního obohacení, jako například v americkém politickém životě. V co pevně věříme, je to, že nikdo neodolá síle moci, která promění lidskou mysl a osobnost. Jak poznamenal Gaston Leval (str. 81), "někteří anarchističtí delegáti, kteří se stali ministry nebo úředníky na různých úrovních, vzali svoje úkoly vážně a opojení mocí začalo okamžitě účinkovat." Pouze několik silných osobností může poté, co se v něm hřáli, vykročit ven z výsluní moci.
Anarchisté v tomto ohledu jasně porozuměli podstatě lidské slabosti a právě proto obhajují decentralizovanou společnost v opozici vůči centralizaci dnešní společnosti, která dovoluje, aby se moc soustředila v rukou několika lidí. V anarchistickém hnutí byly obecnou formou organizace autonomní nebo pracovní skupiny, které udržovaly kontakty s ostatními prostřednictvím určitého koordinujícího a informujícího sekretariátu, ale ponechávaly si nezávislost a volnost akce. V anarchosyndikalistickém hnutí se uplatňují tytéž principy se syndikátem jako základní jednotkou organizace. Tyto názory španělská CNT-FAI teoreticky sdílela, ale ve skutečnosti se jimi vždy neřídila z důvodů, které jsou charakteristické pro španělské hnutí. Již jsme se zmínili o "militantní mentalitě". Musíme rovněž vzít na vědomí, že po dlouhá údobí své historie se CNT-FAI nacházela v ilegalitě a nemohla tedy pracovat přirozeně. Skutečnost, že CNT byla masovou organizací, sebou podle mne přinášela nebezpečí vlastní všem masovým hnutím, spočívající ve vytvoření skupiny vlivných veteránů mezi jejími členy, jejichž zaměstnáním se stane střežit "čistotu" hnutí před reformistickými prvky.
Výsledkem všech těchto faktorů bylo, že v CNT vždy existovaly výjimečné osobnosti zastupující různé tendence a vnitřní krize CNT nebyly nikdy tak věcí ideologie, jako spíše konfliktu mezi těmito osobnostmi. Za zmínku stojí například to, že poválečná krize v exilové CNT, probíhající zdánlivě mezi kolaborantskými" a "puristickými" tendencemi, byla ve skutečnosti bojem mezi osobnostmi, které chtěly ovládnout organizaci.
Je rovněž významné, že mnoho španělských anarchistů zdá se není schopno diskutovat o myšlenkách, aniž by ihned sklouzlo do osobní roviny. Pečlivé sledování jejich tisku, zvláště v prvním období krize podle mne potvrzuje tento názor. To je ale přece technika mocenské hry každého sebevědomého politika !
Situace vytvořená úspěchem revolučních pracujících v červenci 1936 umožnila další nárůst vlivu předáků CNT-FAI. Celá propagandistická mašinérie, nacházející se v jejich rukou, byla prakticky přes noc posílena neuvěřitelným způsobem. Kromě toho, že měli vlastní rozhlasovou stanici a vydávali denní Informační bulletin v množství cizojazyčných vydání, existovalo i přibližně osm deníků a nespočet týdeníků a měsíčníků, pokrývajících každou oblast společenského života. ( ) Po celém Španělsku se konala obrovská shromáždění, ke kterým promlouvali "nejlepší řečníci hnutí, jako Frederika Montseniová, Garcia Oliver, Gaston Leval, Higinio Noja Felipe atd." Koncentrace politické moci v rukou několika lidí byla dále zvýšena tou skutečností, že mnoho aktivních veteránů, jejichž hlasy mohly posloužit jako protiváha "vlivných militantů", bylo zapojeno do práce v kolektivech, která od nich vyžadovala naprosto vše, nebo se nacházelo v bojujících kolonách, držících frontu. To, že takové množství lidí, schopných řídit propagandistický stroj, nebo zaujmout administrativní posty, se vyhýbalo mocenským pozicím, je jistě důkazem revoluční soudržnosti hnutí jako takového do té míry, že v prvních týdnech boje nebylo možné najít dostatek lidí, kteří by mohli vykonávat tuto práci.
Aby vyřešil problém, rozhodl se Úřad pro informace a propagandu CNT-FAI v Barceloně založit "Školu veteránů" (Escuela de militantes). Z rozhlasového projevu, vysvětlujícím její smysl, vyšlo najevo, že "byla podporována a provozována Regionálním výborem CNT a FAI v Katalánsku, který na ni zároveň dohlížel." Jejím smyslem bylo "vytvořit instituci, mající výlučný cíl kultivovat veterány a připravovat a vybavovat je pro práci na různých místech v organizaci." K tomu, aby byl člověk přijat do školy, bylo nezbytné mít "osobní názory a obecné znalosti, zvláště pak v sociální oblasti", ale především "touhu dosáhnout cílů, které si klade škola." Studenti školy "rovněž měli být ekonomicky zajištěni syndikátem, ke kterému příslušeli." V projevu bylo dále řečeno, že "není pochyb o tom, že jedním z největších úspěchů naší organizace bylo vytvoření této nové instituce. Zatímco se studenti dostanou k praktickým a zajímavým znalostem ze všech oborů lidského myšlení, budou zároveň co nejintenzivněji metodicky připravováni ve svém specializovaném oboru." (zvýrazněno autorem)
Historiograf CNT v exilu nijak nekomentuje tuto instituci, mající daleko k "originalitě" a přivedenou k dokonalosti již dávno předtím moskevskými vládci a používanou britskou Labour Party a britskými odbory pro výchovu budoucích stranických vůdců a odborářských bossů. Podle mne jsou tyto revoluční inkubátory zatíženy mnohem více různými nebezpečími, než výhodami, zvláště když jsou jako v tomto případě zorganizovány propagandistickým byrem kvůli specifickému účelu vyprodukování řečníků a novinářů, od kterých se, pokud budou psát nebo hovořit pro Propagační byro, jasně očekává, že se budou řídit "stranickou linií" a nikoli svými osobními názory; tím více, pokud se stanou placenými propagandisty. ( ) Oficiální linie tak získává vůči menšinovým názorům znatelnou výhodu prostřednictvím svého monopolu na hlavní informační kanály.
Kdybychom na to měli prostor, přál bych si, abychom detailně prozkoumali techniku propagandy jako takové a ve Španělsku byla propaganda šířena všemi politickými stranami a organizacemi v takovém měřítku ( ), že studie použitých metod by nám poskytla cenná ponaučení pro budoucnost. Nyní se však budeme muset omezit na konstatování, že řečničtí demagogové (stojící v protikladu vůči přednášejícím a mluvčím na skupinových setkáních či při jiných příležitostech) představují pro integritu revolučního hnutí zdaleka největší nebezpečí. Mikrofon je prokletím moderní doby a v některých částech Španělska, kde se ještě obdělávala půda pomocí pluhů z doby římské říše, nikdy nebyl a není nedostatek pochromovaných mikrofonů.
Pro politické demagogy je charakteristické očekávání, že lidé budou zítra ochotni přijmout pravý opak toho, co se jim říká dnes. Nalezli jsme již klasický příklad této techniky v dokumentu proti kolaboraci z 3. září 1936, po kterém brzy následovaly chvalozpěvy na vládu, poté co se CNT dohodla s Caballerem. Příkladů je však mnohem více. Garcia Oliver, který patřil k těm nejvýše stojícím v tom, co Frederika Montseniová výmluvně nazvala "anarchistickou dynastií", nám poskytuje veškerý potřebný materiál pro studium korumpujícího účinku moci. Byl to on, kdo na velkém veřejném shromáždění 10. srpna 1936 v Barceloně řekl: "Madridská vláda si myslí, že můžeme pokračovat ve formování armády pro boj proti fašismu bez toho, aby tato armáda měla revolučního ducha. Tato armáda může mít pouze chahrakter, pramenící z hlasu lidu a musí být stoprocentně proletářská. Abych to demonstroval, musíme se zmínit o útočných gardách, pohraničnících a četnictvu, kteréžto jednotky se připojily k masám námezdně pracujících v boji proti fašismu a vytvořily ve spojení s nimi lidovou armádu, která v praxi prokázala svoji nadřazenost klasické představě ozbrojených sil, organizovaných mimo dosah vůle lidu."
4. prosince 1936 ten samý řečník, nyní již ministr spravedlnosti, řekl:"Chceme vyhrát válku? Pak tedy bez ohledu na ideologie nebo zásady organizací námezdně pracujících, pokud chceme zvítězit, musíme si osvojit metody našeho nepřítele, obzvláště pak disciplínu a jednotu. S disciplínou a účinnou vojenskou organizací bezpochyby zvítězíme. Disciplína pro ty, kteří bojují na frontě a na pracovišti, disciplína ve všem, disciplína je základem našeho triumfu."
Šest měsíců v úřadě ministra spravedlnosti proměnilo odvážného a populárního zastánce přímé akce v obhájce vlády a pracovních táborů pro politické vězně. (Zde se hovoří o vládních lágrech, spadajících pod pravomoc tajné republikánské policie SIM, vytvořené v srpnu 1937. Anarchistické "koncentrační tábory" pro zadržené fašisty, fungující v roce 1936, byly v porovnání s nimi velice humánní. Očité svědectví nalezneme např. v knize Augustina Souchyho "Entre los campesinos de Aragon", pozn. překl.) 30. května 1937 podal na veřejném shromáždění krátce po pádu Caballerovy vlády a odvolání ministrů za CNT zprávu o své činnosti ve vládě. (Juan Garcia Oliver: "Mi gestion al Frente del Ministerio de Justicia, Ed. CNT, Valencie 1937. Peirats z ní v druhém díle cituje úryvky, ale naneštěstí vynechává ty postřehy, které jsou nejzajímavější z psychopatologického hlediska).
Řeč byla dvouapůlhodinovou obhajobou sebe sama, významu legislativy a údajného velkého potenciálu vlády. V úvodních slovech Oliver řekl, že název jeho projevu by klidně mohl být "Z továrny v Barceloně až na Ministerstvo spravedlnosti ( ), což znamená od toho být dělníkem barcelonského textilního syndikátu, až k předurčování osudů nového Španělska." Později se znovu zmínil o svém dělnickém původu a dodal: "Ale aby o tom nebylo pochyb a věděli to všichni, tak ministr spravedlnosti, ač dělník, byl Garcia Oliver." A o několik vět dále:"Byl jsem ministrem spravedlnosti, já, Garcia Oliver" a skromně dodává:"ale nevěřím, že bych toho vykonal zas tak mnoho…" Co je na Oliverově řeči zvláště pozoruhodné, je fakt, že se v ní neobjevuje jediná známka studu za vydávání zákonů ve formě dekretů, které zahrnovaly i dlouholeté tresty vězení pro provinilce nebo za návrhy na reformu vězeňského systému. Bylo tomu přesně naopak. Ukazuje se docela zřetelně, jak hluboký vliv na něj měla vládní funkce a jak moc věřil tomu, že podstata vlády se změnila, jakmile do ní vstoupila CNT, což je argument, který může pouze vést k pozicím hájeným společně s reformisty a socialisty, spočívajícím patrně z přesvědčení, že až se bude parlament skládat z anarchistů, tak dosáhneme anarchie.
"Mám důvody věřit tomu," prohlásil Oliver, "když budeme posuzovat ekonomické imperativy, že prostě jsou věci, které musí být kolektivizovány, protože mohou být kolektivizovány, že jsou věci, které musí být převedeny pod správu obcí, protože nemohou být z hlediska ekonomické efektivity, nebo návratnosti kolektivizovány a že jsou věci, které musí být znárodněny, protože za daných ekonomických okolností, ať již přechodných, nebo trvalých, nemohou být ani kolektivizovány, ani převedeny do správy obcí. Mám důvody věřit tomu, že jsou věci, které musí být ponechány svobodnému podnikání drobných vlastníků a malých průmyslníků. Všechny existující problémy mohou být vyřešeny dobrou vládou nad lidem, který pracuje, příliš necestuje a tráví více času řešením problémů a organizováním práce, která musí být vykonána, než politikou."
Ze čtyř ministrů za CNT-FAI v centrální vládě pouze Frederika Montseniová již veřejně odvolala své tehdejší názory, i když u ní, jako u jednoho z "řečníků" hnutí, si nemůžeme být jisti, do jaké míry to bylo motivováno jinými než principiálními důvody. V dopise Juanovi Lopezovi, napsaném krátce po "osvobození" Francie (citováno Lopezem v "Los Principios Libertarios ante la Politica Espaňola", Material de Discusión, Brighton, 15.2. 1946) vyslovila názor, že otázka politické spolupráce nebo abstencionismu nebyla to hlavní a nejdůležitější, co se mělo prodiskutovat. "Problémem zůstává, jak učinit z CNT a libertinského hnutí obecně organizovanou a uvědomělou sílu se zřetelnou ´politickou linií´, s programem akcí, které mají být okamžitě provedeny a jasnou vyhlídkou na zítřek a budoucí možnosti jak ve Španělsku, tak v zahraničí… možná, že se neshodneme ve všech otázkách, ale jsem si jista, že v jedné základní věci ano: nezbytnosti připravit se na návrat do Španělska s docela jinými morálními zásadami, než s těmi z roku 1936. Musíme se nějak spolehnout na svoje zkušenosti a vyvodit důsledky z proběhlých událostí. A CNT ? Ta musí být skutečně pevná, masivní, zorganizovaná podle jasných zásad, musí mít disciplínu a realistické cíle bez toho, aby pozbyla vyhlídek na uskutečnění našich konečných cílů (notre idee), pokud se nechceme stát obětí druhých (politických stran)…"
Juan Lopez, který podle mne správně upozorňuje na "autoritářský duch" tohoto dopisu, zůstal ale sám obhájcem kolaborace. Uvítal vstup představitelů CNT do španělské vlády v exilu, které předsedal Giral, podporoval spolupráci se všemi politickými stranami stavícími se proti Frankovi s výjimkou komunistů a hájil i nezbytnost "realistické" politiky CNT, včetně účasti ve vládě. Mělo by mu ale být přiřčeno k dobru, že se neoznačoval za anarchistu, byl syndikalistou, který věřil v klasickou politiku a "revoluční" vládu.
Jak jsem již řekl, nevíme, jak ospravedlnil svoji kritiku "diktatury FAI" uvnitř CNT, zabraňující skutečné demokracii a kontrole zdola prováděné syndikáty, vzhledem ke své podpoře toho, aby se CNT "vyvinula" směrem k přijetí zásad ústavního pořádku. Zcela jistě nenavrhoval to, aby vláda byla kontrolována ovládanými. Skutečností, že obhajoval vytvoření toho, co by ve skutečnosti bylo výkonným výborem CNT, odpovědným vládě a nikoli organizaci, podle mne Lopez sdílel "autoritářského ducha" společně s Frederikou Montseniovou, Juanem Peiróem (dalším proslulým politickým kolaborantem) a Garcíou Oliverem, který dnes v záchvatu šílenství prosazuje myšlenku anarchistické politické strany. Toto nejsou pouze ojedinělé pohromy, způsobené držením moci v rukou revolučního hnutí. Moc měla vliv na mnoho členů místních zastupitelstev, továrních manažerů a propagandistických pisálků.
Do jaké míry budou tito lidé určovat budoucí politiku CNT ? Přiznám se, že nemám ani tušení. Možná je společenské experimenty a úspěchy španělských dělníků a rolníků z let 1936-39 naučily vážit si hodnoty samosprávného řízení věcí bez vlády a "vlivných předáků". V tom případě ale politiky a demagogy, kteří chtějí vymodelovat CNT podle svých názorů, čeká v budoucích letech těžký boj.

Kapitola IX
Zemědělská družstva

Napsat kritickou studii o úspěších revolučních námezdně pracujících na sociálním a ekonomickém poli je záslužnější úkol, než se zabývat politickým vývojem a intrikami vůdců politických stran a organizací. Je to záslužnější, protože jsme postaveni tváří v tvář před snahy lidí proměnit to, co by se mohlo snadno stát jen klasickým politickým soupeřením, v sociální revoluci, převrat v celé ekonomické a sociální struktuře země, kterou tak dlouho ovládali bohatí statkáři a průmyslníci, církev a zahraniční kapitál. Je to zajímavější, než jakýkoli jiný sociální experiment tohoto druhu, protože to bylo spontánní, improvizované hnutí lidu, ve kterém politici nehráli žádnou roli, kromě pozdější snahy ho zničit, ovládnout, nebo kooptovat - a protože toto hnutí ohrozilo celou státní mašinerii kapitalismu a vykořisťování člověka člověkem.
Zmíněné hnutí je všeobecně ignorováno sociology, hrubě dezinterpretováno bolševickou propagandou a z jasných důvodů zatlačováno do pozadí španělskými politiky. Musíme proto zvláště litovat, že dosud nebyl ze strany španělského anarchistického či anarcho-syndikalistického hnutí učiněn žádný seriózní pokus shromáždit nesmírné množství pramenů, vypovídajících o průmyslových a zemědělských kolektivech na území Španělska a vyvodit z těchto experimentů závěry, které již zítra budou životně důležité nejenom pouze ve Španělsku, ale i pro revoluční hnutí na celém světě.
V současnosti jsou shromážděné prameny ve španělském jazyce dostupné pokud vím ve třech pracích. První dvě jsou nevelké knížky, vydané v Barceloně v roce 1937, podávající očitá svědectví o kolektivech navštívených autory a pak zde ještě máme posledních sto stran prvního dílu Historie CNT ve španělské revoluci od José Peiratse, které obsahují popisy založení a práci množství kolektivních podniků. (A: Souchy: Entre los campesinos de Aragon. A. Souchy a P. Folgare: Colectivizaciones. La Obra Constructive de la Revolución Espaňola. J. Peirats: La CNT en la Revolución Espaňola, díl I, str. 297-386) Peirats ale poukazuje na to, že zabývat se tématem seriózně by si vyžadovalo samostatnou knihu a navíc se nepokouší dát různé experimenty do vzájemných souvislostí, nebo nám poskytnout všeobecný pohled na jejich rozsah, či dokonce od sebe odlišit různé přístupy ke kolektivizaci, přijaté v různých regionech a odvětvích. Jedinou studií o španělských kolektivech, která se o to pokouší, je kniha Gastona Levala. (vydáno v italském překladu: Ne Franco ne Stalin. La colletivita anarchiche spagnuole nella lotta contro Franco e la reazione staliniana. Miláno 1952, 322 stran.)
Tento autor strávil ve Španělsku mnoho let a vždy se zajímal zvláště o problémy reorganizace španělské ekonomiky podle zásad dělnické kontroly. Během revoluce mohl přímo studovat fungování mnoha kolektivů v Katalánsku, Levantě, Aragonu a Kastílii. To mu umožnilo vyvodit pro nás cenné závěry, poskytující pohled na praktické problémy, kterým čelili všichni socialisté a anarchisté, obhajující nutnost reorganizace ekonomického systému podle rovnostářských zásad.
Nemůžeme ale doufat, že v jediné krátké kapitole vyřešíme to, o co se Peirats nepokusil na sto stranách a Gaston Leval pouze částečně na více než třech stech. Vše, co tedy mohu učinit je pokusit se ukázat čtenáři, čím španělské družstevní hnutí vlastně bylo, jaký mělo rozsah a důležitost a pojmout alespoň několik jeho problémů. Nakonec se musím zmínit o opozici, se kterou se setkalo ze strany politiků a popsat metody, které použila španělská vláda a Komunistická strana, aby zničila tyto praktické úspěchy lidu.
Tím myslím přitáhneme pozornost na velké tvořivé schopnosti obyčejných lidí, španělských rolníků a dělníků (jejichž schopnosti sdílí, jak věřím, všichni námezdně pracující na celém světě, když se dostanou do situace, ve které mohou organizovat své životy sami) a zároveň ještě jednou zdůraznit hořkou pravdu, kterou odhalil politický vývoj, a to, že nemůže existovat žádná jednota mezi masami revolučních pracujících a politickými stranami, které aspirují na uchopení moci a vstup do vlády.
Jak zdůraznili všichni autoři píšící o Španělsku, hlavním ekonomickým problémem byla půda. Z 25 milionů obyvatel, kteří ve Španělsku žili v roce 1936, 68% obývalo venkovské oblasti, zatímco 70% průmyslu bylo soustředěno v malé katalánské provincii. Řešení nespočívalo v proměně Španělska v průmyslovou zemi, protože kromě jiného postrádalo suroviny nutné pro rozsáhlý průmysl. Hlavní překážkou řešení bylo to, že většinu půdy vždy držela nepočetná skupina latifundistů, kteří se nezajímali o rozvoj svých statků a v některých případech dokonce ani neobdělávali svoje pozemky. 67% půdy bylo v rukou 2% z celkového počtu vlastníků, dalších 19,69% lidí vlastnilo 21% půdy, zatímco 76,54% vlastnilo 13,16% půdy. Z těch posledních vlastnila celá polovina méně než jeden akr na hlavu, což ve většině oblastí Španělska nestačí na obživu pro rolníka a jeho rodinu. Jen ve třech provinciích - Extremaduře, Andalusii a La Manche, drželo 7000 vlastníků, většina z nichž byla nepřítomna, více než 15 milionů akrů půdy. Agrární otázku by ale nebylo možné jednoduše vyřešit rozdělením půdy mezi bezzemky. Půda byla ubohá a existovaly rozsáhlé oblasti, kde nepadaly takřka žádné srážky, takže rolníci se mohli uživit a získat nějaký přebytek pro uspokojení dalších potřeb pouze prostřednictvím rozsáhlého používání zavlažovacích zařízení a moderní mechanizace. Protože ale sami neměli žádné prostředky na uskutečnění těchto zlepšení, bylo pouhé rozparcelování půdy mezi rolníky odsouzeno k nezdaru. Gerald Brenan upozorňuje na to, že "jediné rozumné řešení ve velké části Španělska je kolektivní… V mnoha oblastech se k němu rolníci staví odmítavě, ale v Andalusii z něj anarchistická ideologie učinila oblíbené místní řešení, což bylo faktorem, ze kterého by těžila každá slušná vláda. Výhody komunitního vlastnictví půdy jsou totiž nesmírné. Za současných podmínek oproti tomu můžeme vidět zemědělské dělníky umírající hladem na pozemcích, kde rozsáhlé plochy půdy určené k obdělávání kukuřice leží ladem, protože se vlastníkovi nevyplatí je obdělávat." (v "The Spanish Labyrinth", kapitola "O agrární otázce", na kterou zdvořile odkazuji každého zvídavého čtenáře)
Obsazení většiny Andalusie Frankovými silami v počáteční fázi boje znemožnilo, aby zde byl vyzkoušen kolektivní experiment, ale v jiných oblastech Španělska známe příklady toho, že velkostatky byly převzaty rolníky a obdělávány kolektivně. V průběhu tohoto experimentu se ukázalo, že prostřednictvím těchto metod lze dosáhnout oslňujících úspěchů. Patrně nejintenzivnější kolektivizace v oblasti zemědělství proběhla v té části Aragonu, která nebyla pod Frankovou vládou, kde bylo založeno více než 400 družstev, čítajících půl milionu členů. V Levantě ale bylo v roce 1938 rovněž více než 500 družstev. Dokonce i v Kastilii, která byla v roce 1936 baštou socialistů, měla Regionální federace rolníků, patřící k CNT, v roce 1937 takřka 100 000 členů v 230 družstvech. Gaston Leval odhadl, že přibližně tři miliony rolníků, mužů, žen a dětí, uspěly v uskutečnění "tohoto systému života s bezprostředním úspěchem, bez snížení produkce, což nové politické instituce obvykle způsobují." O kolektivizaci Aragonu píše: "Způsob založení aragonských kolektivů byl obecně stejný. Poté, co místní obyvatelé přemohli vládní instituce (pokud byly fašistické) nebo je nahradili antifašistickými nebo revolučními výbory, bylo svoláno všeobecné shromáždění, aby bylo rozhodnuto o způsobu práce…
Jedním z prvních bodů bylo zorganizování sklizně nejen polí malých vlastníků, kteří i nadále existovali, ale také, což bylo mnohem důležitější, velkostatkářských pozemků, jejichž majitelé byli všichni konzervativci, sedláckých "caciques" a rychtářů. Byly zorganizovány pracovní skupiny, které sklidily a vymlátily obilí, náležející těmto velkým vlastníkům. Kolektivní práce začaly spontánně. Poté, protože nemohlo být toto obilí rozdáno příslušným vlastníkům, což by bylo nespravedlivé, bylo dáno k dispozici místnímu výboru pro všechny obyvatele buď pro jejich spotřebu, nebo za účelem výměny za průmyslové zboží, jako například šaty, obuv atd., především pro ty nejpotřebnější…
Bylo následně nutné obdělávat velkostatkářskou půdu, která byla v dané oblasti většinou nejcelistvější a nejúrodnější. Tento problém byl znovu vznesen na vesnickém shromáždění. V této chvíli bylo "družstvo", pokud již neexistovalo, protože to bylo většinou provedeno na prvním setkání, definitivně založeno…
Byl zvolen delegát pro rostlinnou a živočišnou výrobu, případně pro každou oblast jeden, pokud byly chovy rozsáhlejší, jeden delegát pro lokální distribuci výrobků, výměnu zboží, veřejné práce, hygienu a vzdělání a revoluční obranu. Někde jich bylo více, někde méně…
Poté byly vytvořeny pracovní skupiny. Ty byly obecně rozděleny do množství oblastí, na které se členily společné pozemky, takže bylo možné jednoduše obsáhnout všechny druhy práce. Každá skupina pracujících jmenovala svého delegáta. Ti se setkávali každý druhý den nebo jednou týdně s pověřencem pro rostlinnou a živočišnou výrobu, aby tak mohli koordinovat všechny různé aktivity…
V rámci nové organizace takřka zmizelo drobné soukromé vlastnictví. V Aragonu se 75% drobných vlastníků dobrovolně přihlásilo k novému pořádku. Ti, kteří odmítli, byli respektováni. Je nepravdivé říci, že ti, kteří vstoupili do družstev, k tomu byli donuceni. Vzhledem k pomluvám, šířených v této souvislosti o kolektivech, nemůže být zmíněný fakt nikdy dostatečně zdůrazněn. Na tom, že byly zemědělské kolektivy ustaveny silou, není ani zbla pravdy a všude existovalo speciální konto pro drobné vlastníky a zvláště pro ně byly tištěn odlišný druh spotřebních průkazů, aby bylo jisté, že dostanou průmyslové zboží, které požadují, stejným způsobem jako ´kolektivisté´…
V procesu transformace vlastnictví musíme zvláště zdůraznit praktický zdravý rozum a psychologickou vynalézavost organizátorů, kteří takřka ve všech vesnicích přiznali nebo dali každé rodině kus půdy, na kterém mohl každý rolník pěstovat pro svoji vlastní potřebu zeleninu, jakou má rád, způsobem, jaký preferuje. Jejich individuální iniciativa se tak může rozvíjet a být uspokojována…
Kolektivní práce umožnila dosáhnout v zemědělství i průmyslu takovou úroveň racionalizace práce, která by za uspořádání, založeném na drobném vlastnictví, nebyla možná ani na velkých pozemkových celcích…
Používá se také lepší osivo. Bylo to umožněno nákupem ve velkém, což by si v minulosti drobný rolník nemohl dovolit. Bramborové sazenice pocházely z Irska a používá se pouze kvalitní osivo. Jsou rovněž používána moderní zavlažovací zařízení. Moderní mechanizace - traktory a moderní pluhy - byla buď získána barterovým obchodem nebo přímo zakoupena v zahraničí a je-li správně používána, umožňuje hlubší orbu a nové osivo poskytuje na jeden akr mnohem vyšší výnosy, než za podmínek minulých let. Tyto nové metody rovněž umožnily zvětšit rozlohu osetých ploch. Moje přímé výzkumy v Aragonu mi dovolují obecně prohlásit, že sklizeň obilnin stoupla o 30%. V pěstování dalších plodin, brambor, cukrovky a vojtěšky bylo rovněž dosaženo zvýšení výnosů, i když jen v malé míře…
Ekonomické podmínky rolníků se v těchto zemědělských oblastech všeobecně zlepšily. Snížily se pouze v těch lokalitách, které se specializovaly na výrobu pro export a kde následně nebylo možné uplatnit výrobky v bartrovém obchodu a obdržet za ně zásoby. To se stalo v jistých oblastech Levanty, jejichž produkce se takřka výlučně skládala z pomerančů. Tento stav však trval pouze několik měsíců…
Poslední zmíněná skutečnost je neobyčejně významná. Poprvé v moderní společnosti byla uskutečněna anarchistická zásada ´každému podle jeho potřeb´. Byla uplatňována dvojím způsobem - v mnoha aragonských vesnicích bez existence peněz a s použitím lokálních peněz v jiných vesnicích a ve většině družstev založených v jiných regionech. Těmito penězi byl vyplácen rodinný plat, který se lišil podle počtu členů v té které rodině. Domácnost, ve které pracovali jak muž, tak žena, protože neměli děti, například dostávala řekněme pět peset denně. Jiná domácnost, ve které pracoval pouze muž, zatímco se jeho žena starala o dvě, tři, nebo i čtyři děti, dostávala šest, sedm, nebo případně osm peset. To, co určuje výši platu nebo způsob rozdělování výrobků tam, kde platy neexistovaly, jsou ´potřeby´ a nikoli ´produktivita´ v ekonomickém slova smyslu…
Tento princip spravedlnosti se neustále rozvíjel. Způsobil zmizení charity, žebrání a speciálních rozpočtů pro potřebné. Už neexistují žádní nuzáci. Ti, kteří pracují, to dělají pro druhé, stejně jako ostatní pracují, aby jindy stejně tak pomohli jim a jejich dětem…
Tato vzájemná pomoc se ale rozšiřuje i za hranice vesnice. Než fašističtí vetřelci zničili aragonská družstva, dělaly regionální federace vše, co bylo v jejich silách, aby vyvážily působení nepříznivých přírodních podmínek tím, že do postižených vesnic dodávaly mechanizaci, mezky, osivo atd… aby jim pomohly zvýšit výnos jejich půdy. Tato podpora se získávala prostřednictvím delegáta federace, který obstarával tyto dodávky pro dvacet, třicet, čtyřicet, nebo dokonce i padesát lokalit a jejich jménem žádal v průmyslových centrech a střediscích živočišné výroby produkty, které byly požadovány…" (Gaston Leval: Social Reconstruction in Spain, Londýn 1938)
Vedení UGT se stavělo proti kolektivizaci a namísto ní obhajovalo znárodnění výrobních prostředků. Je ale důležité se zmínit o tom, jak velký vliv měly experimenty v oblasti kolektivizace na rolníky z UGT a ve skutečnosti se můžeme dočíst o mnoha družstvech, zorganizovaných společně CNT a UGT. Leval zdůrazňuje, že například v Kastilii se kolektivistickému hnutí CNT dostávalo značné podpory od místní Federace pracujících v zemědělství (UGT): "Ve své podstatě měli pracující z UGT často podobné cíle jako ti z CNT. Požadovali vyvlastnění velkostatků a nastolení sociální spravedlnosti. Ve skutečnosti na mnoha místech existovala oficiální dohoda mezi dvěma existujícími rolnickými organizacemi, což vždy bylo ku prospěchu družstev." (Gaston Leval, tamtéž)
Je rovněž zajímavé zmínit se o pomoci jednoho regionu druhému co se týče zakládání zemědělských družstev. Úspěchu kolektivizace v Kastilii nebylo dosaženo pouze prostřednictvím úsilí místních anarchistických aktivistů a socialistů. V červenci 1937 se ne méně než jeden tisíc členů levantských družstev přestěhoval do Kastilie, aby svým soudruhům pomáhali a zprostředkovali jim zkušenosti ze svých vlastních kolektivizačních experimentů. Jak moudré dále například bylo to, že tito rolníci zavedli pro všechny delegáty pravidlo, že "v dobře zorganizovaném družstvu nikdo nesmí přestat být rolníkem" - jinými slovy - delegáti museli i nadále pracovat na poli s ostatními !
Zemědělská družstva nebyla rigidními strukturami, věrnými kopiemi nějakého zaprášeného modelu. Byla především spontánními projevy aktivity obyčejných lidí, kteří vězeli až po krk v nepředstavitelné bídě, ale podrželi si ducha vzpoury a smysl pro spravedlnost, což jim přišlo vhod, když uzrál čas na to vzít svůj osud do vlastních rukou. Jedním z tajemství příčiny úspěchu sociální revoluce v agrární oblasti byla všeobecná tužba rolníků pracovat spíše kolektivně, než vlastnit a individuálně obdělávat svůj kousek půdy. "Musíme vzít na vědomí", píše Gerald Brenan v knize "The Spanish Labyrinth", "že španělská třída námezdně pracujících vykazuje spontánní vlohy pro kooperaci, které předčí cokoli, co bychom dnes mohli spatřit v jiných evropských zemích." Španělští pracující rovněž vykazovali ochotu se učit a uplatňovat v praxi nové způsoby obdělávání půdy. Nikdo se už nebál, že mechanizace přinese nezaměstnanost a mohli bychom citovat řadu příkladů, jak se postupem doby a pomocí zkušeností, získaných v prvních experimentech společného obdělávání půdy, družstva přizpůsobila okolnostem, aby zajistila efektivnější produkci a uskutečnění svých principiálních myšlenek o sociální spravedlnosti a vzájemné pomoci.
V popisech kolektivních podniků nás vždy udeří do očí starost, projevená jejich členy o to, že ti, kteří nebyli ochotni se přidat, mají být přesvědčeni pouze pomocí osobního příkladu, který jim ukáže, že kolektivní způsob práce je lepší. Někdy se říká, že charakter španělského rolníka byl zcela lokální. Jestliže to je pravda vzhledem k minulosti, pak po roce 1936 nastaly pozoruhodné změny. V červenci 1937 se například konalo Národní plénum regionálních federací rolníků ve Valencii, aby prodiskutovalo vytvoření Národní federace rolníků za účelem koordinace a rozšiřování družstevnického hnutí a rovněž zajištění spravedlivé distribuce zemědělských výrobků, nejenom mezi samotnými družstvy, ale v rámci celé země. V říjnu 1937 v Kastilii došlo dále ke sloučení 100 000 členů Regionální federace rolníků a 13 000 pracovníků distribučních center potravin. Představovalo to logický krok v zajišťování lepší vzájemné koordinace a bylo to přijato jako zásada pro celé Španělsko na Národním kongresu družstev, který se konal ve Valencii v listopadu 1937.

Kapitola X
Kolektivizovaný průmysl

Problémy, kterým čelili revoluční pracující v oblasti průmyslu, byly komplexnější, než ty, před které byli postaveni rolníci. Příliš mnoho činitelů nemohli ovlivnit ani v nejmenším na to, aby byla revoluce v průmyslu stejně tak důkladná, jako v zemědělství.
Sociální nepokoje, které nastaly 19. července 1936, byly něčím více, než jen okamžitou změnou postavení rolníků. Velcí pozemkoví vlastníci buď uprchli, nebo byli i tak nepřítomni. Z pohledu rolníků to nebyla překážka, která by je mohla zdržet v provádění úkolů, zatímco fakt, že manažeři a množství technických pracovníků opustilo továrny, byl vážnou překážkou v obnovení předchozí úrovně produkce během krátké doby. V případě rolníků představovala bezprostřední problém sklizeň, která musela být provedena jak na velkostatcích, tak na půdě, která nebyla opuštěna svým majiteli. Z ekonomického hlediska to však představovalo příznivý počátek sociální revoluce. Co se týče budoucnosti, úkolem rolníků v boji proti Frankovi bylo zvýšení produkce a zavedení modernějších metod obdělávání půdy. S výjimkou některého zboží na export rovněž nebyly problémy ani s odbytem.
Jak odlišná byla situace v průmyslu ! Kromě toho, že klíčoví techničtí pracovníci opustili továrny, pracující byli postaveni před problém spočívající v tom, že značná část odvětví se stala přebytečná, protože katalánský průmysl byl Frankovou armádou okamžitě odříznut od svých vnitřních odbytišť. Španělské továrny si nikdy nezískaly větší zahraniční trhy a i ty byly dočasně ztraceny. Stejně vážným problémem se stala závislost Španělska na zahraničních surovinách, nutných pro chod průmyslu, když zdroje zásobování opět přechodně vyschly, což bylo dále ztíženo skutečností, že když bylo znovu možné nakoupit suroviny, centrální vláda často továrnám odmítala poskytnout zdroje, protože byly v rukou dělníků.
Většina španělského zbrojního průmyslu se nacházela na územích okupovaných frankistickými silami, takže dalším problémem, kterému Katalánsko čelilo, byla nezbytnost vytvořit válečný průmysl tam, kde dosud žádný nebyl. Zahrnovalo to nutnost dovézt speciální stroje, přebudovat celé továrny a vyškolit dělníky, kteří v nich budou pracovat. Znamenalo to rovněž vytvoření nového chemického průmyslu a zahájení výroby mnoha artiklů, nikdy předtím ve Španělsku nevyráběných, například osobních a nákladních aut, která byla dříve v zemi pouze kompletována. Během prvního roku byl nicméně tento problém úspěšně vyřešen. A to byly pouze některé z technických problémů, kterým čelili katalánští revoluční pracující.
Z politického hlediska proti nim rovněž stála opozice, používající všechny zbraně, které měla k dispozici, aby ovládla průmysl. V tomto bodě centrální vláda víceméně uspěla, když znárodnila válečný průmysl, který tvořil jádro průmyslového potenciálu země. Jak jsem se již zmínil, tato situace byla umožněna tím, že přestože dělníci měli továrny zcela ve svých rukou, centrální vláda kontrolovala zlato, za které bylo možné v zahraničí nakoupit suroviny, bez kterých byl španělský průmysl paralyzován.
Během prvních revolučních dnů se pracující jednoduše zmocnili těch továren, které byly opuštěny majiteli, v daném regionu byly největší a kde bylo možné obnovit produkci pod dělnickou kontrolou. V některých továrnách všichni pracující dostávali pevný týdenní plat, ale v jiných byl zisk, nebo jiný příjem sdílen všemi zaměstnanci, což bylo jistě spravedlivější, než kdyby peníze skončily v kapse majitele továrny, ale což bylo nicméně neslučitelné s duchem revoluce, který odstranil šéfy a akcionáře a ne pouze zvýšil jejich počet prostřednictvím nějakého druhu kolektivního kapitalismu. Výsledkem byly různě vysoké platy v různých továrnách, a to i dokonce v rámci jednoho odvětví. Prosperující továrny se značnými zásobami surovin a moderním zařízením tak měly nespravedlivou výhodu před továrnami v potížích, které se snažily vyjít se svými skrovnými zásobami. Podobný systém tehdy existoval například v Sovětském svazu, kde je v kolchozech denní plat pracujících pevně závislý na ziscích z předchozího roku. Ke konkrétní výši platu se dojde "prostřednictvím stejného způsobu, jakým se určuje výše dividend, rozdělovaných mezi akcionáře, jako kdyby kolchoz byl kapitalistickým zemědělským podnikem." (Gide: Zpět ze SSSR) Ve Španělsku byla naštěstí nespravedlnost takové formy kolektivizace rozpoznána a syndikáty CNT proti ní bojovaly od samého počátku.
Kolektivizační dekret z 14. října 1936, který "neučinil nic jiného, než legalizoval situaci, již vytvořenou pracujícím," byl legalisty z řad syndikalistů všeobecně oslavován jako jeden z revolučních výdobytků. Tím více, že byl vydán ministrem hospodářství Generalitat, který byl členem CNT. Účelem dekretu mohla být legalizace toho, co již byla hotová věc, ale jednalo se zároveň i o pokus zabránit dalšímu vývoji nové revoluční ekonomiky v katalánském průmyslu. V říjnu 1936 se nacházel experiment ještě v počáteční fázi. Každé odvětví, každá továrna a dílna, musela řešit své vlastní problémy stejně jako těžkosti obecné povahy - odpovědnost průmyslu ke společenskému vývoji a roli, kterou hrál v boji proti Frankovi.
Tím, že dekret omezil kolektivizaci průmyslu na podniky, zaměstnávající více než 100 pracujících, vyloučil početnou část pracujících lidí z účasti na experimentu dělnické kontroly. Bylo nadekretováno, že v každé soukromě vlastněné továrně má být vytvořen Výbor dělnické kontroly, který se na jedné straně měl zabývat ekonomickými i sociálními právy zaměstnanců a na straně druhé zajistit "přísnou disciplínu v pracovním procesu." Měl rovněž dělat vše, co bylo v jeho moci, aby zvýšil produkci prostřednictvím "co nejtěsnější spolupráce s vlastníkem," který byl povinen každý rok předkládat Kontrolnímu výboru účetní záznamy a ty byly dále předkládány Nejvyšší průmyslové radě. Výbor dělnické kontroly měl mnoho povinností, ale žádné pravomoci a zdá se, že moc drželi v rukou všichni kromě námezdně pracujících.
Prozkoumejme ale situaci v kolektivizovaných podnicích, což znamená těch, které zaměstnávaly sto a více pracujících, nebo těch, které měly i méně zaměstnanců, ale jejichž vlastníci byli "zjevní nepřátelé" nebo uprchli. Existovala ještě jedna kategorie průmyslu, na kterou se vztahoval kolektivizační dekret: "Ekonomická rada může rovněž umožnit kolektivizaci těch odvětví, ve kterých je z důvodů jejich důležitosti pro národní ekonomiku nebo z jiných důvodů žádoucí, aby byly vyňaty z rámce soukromého podnikání."
Citovali jsme tuto větu z 2. článku kolektivizačního dekretu, protože jasně ukazuje, že konečnou pravomoc v nové ekonomice neměly syndikáty, ale katalánská vláda a to, že směrování a vývoj ekonomiky byl v rukou politiků a ekonomů. Tímto způsobem byla dělnická kontrola zredukována na pouhý stín původních cílů, které si revoluční pracující předsevzali, když obsadili továrny a dílny.
Management zkolektivizovaných odvětví byl v rukou Podnikové rady, jmenované samotnými pracujícími, kteří rovněž určovali počet jejích členů. V Radě byl ale přítomen také "kontrolor", jmenovaný Generalitat, nominovaný ministerstvem hospodářství "ve shodě s pracujícími". Zatímco v podnicích zaměstnávajících méně než 500 lidí nebo s provozním kapitálem menším, než půl milionu peset, byl manažer jmenován Podnikovou radou, v rozsáhlejších podnicích a těch, které byly spojeny s válečným úsilím, musela být nominace manažera schválena ministerstvem. Dále mohla být Podniková rada odstraněna prostřednictvím všeobecného shromáždění pracujících, ale rovněž i Všeobecnou průmyslovou radou v případech zjevné neschopnosti nebo neuposlechnutí příkazů jí vydaných. (Článek 20)
Na tomto místě musíme vysvětlit roli Všeobecné průmyslové rady, jejíž název se dvakrát objevil v byrokratické břečce, kterou se snažíme čtenáře provést. Všeobecná rada se skládala ze čtyř představitelů Podnikových rad, osmi představitelů odborových organizací (UGT,CNT atd.) a čtyř expertů, jmenovaných ministerstvem hospodářství. Předsedajícím na jejích zasedáních byl mluvčí katalánského ministerstva průmyslu. Rolí Všeobecné rady se zabývá článek 25, ve kterém je zahrnuto i zformulování všeobecného plánu pro průmysl, směrnice pro to, jak mají pracovat Podnikové rady a dále i regulace celkové průmyslové produkce, sjednocení nákladových položek jak je to jen možné, aby se zabránilo konkurenci, studium obecných potřeb průmyslu a vnitřních a vnějších trhů, zřízení bankovních úvěrových služeb, založení výzkumných laboratoří, příprava statistických dat atd… Krátce řečeno: Všeobecná rada by vše řídila a prováděla sama.. kromě skutečné práce, která byla, jak je tomu obvyklé ve všech centralizovaných systémech, ponechána na bedrech námezdně pracujících. Pravomoc Všeobecné rady je odhalena v článku 26, ve kterém se praví: "Rozhodnutí, přijatá Všeobecnou průmyslovou radou budou mít povahu rozhodnutí exekutivy a budou podepřena donucovacími pravomocemi. Žádná Podniková rada nebo soukromý subjekt nebude mít za jakýchkoli okolností možnost odmítnout je provést . Proti těmto rozhodnutím bude možné se odvolat pouze na ministerstvo průmyslu, vůči jehož arbitráži již není odvolání."
Obrázek organizace katalánského průmyslu podle Kolektivizačního dekretu je nyní úplný. Kromě vyšší úrovně kontroly pracujících nad svými pracovními podmínkami, než ve znárodněných odvětvích, byla všechna iniciativa a kontrola odejmuta jednotlivým podnikům a dílnám a předána do vládních úřadů v Barceloně. Skutečnost, že představitelé námezdně pracujících hráli významnou roli jak v Podnikových radách, tak ve Všeobecné průmyslové radě a dokonce i ve vládě, nečiní tento systém kontroly v žádném případě více demokratickým či méně autoritářským. Pokud měli "představitelé" výkonné pravomoci, nebyli představiteli v pravém slova smyslu a co je důležitější, dokud je řízení průmyslu a kontrola produkce a distribuce v rukou výkonné moci, je účinná dělnická kontrola stejně tak nemožná a iluzorní, jako představa vlády kontrolované ovládanými, na kterou bylo pyšných tak mnoho španělských syndikalistů navzdory všem existujícím skutečnostem.
Vládní zásahy z Barcelony a Madridu úspěšně zabránily kolektivizačnímu experimentu v průmyslu, aby se plně rozvinul. Existuje nicméně dostat důkazů, hovořících o tom, že pokud by měli španělští pracující, kteří prokázali iniciativu, vynalézavého ducha a hluboký smysl pro společenskou odpovědnost, volné ruce, což znamená nejen obsadit továrny a kontrolovat finance, mohli dosáhnout nečekaných úspěchů. Bylo tomu například v oblasti veřejných služeb, které nezávisely takovou měrou na vládních financích, nebo surovinách a na rozdíl od průmyslu nemusely brát přílišné ohledy na vyděračskou vládní politiku, což dosvědčují všichni pozorovatelé raných fází španělské revoluce.
O organizačních schopnostech a inteligenci katalánských pracujících vypovídá to, že byli schopni s minimální prodlevou převzít železnici a obnovit veřejné služby, fakt, že celá dopravní obslužnost v Barceloně a na jejích předměstích byla zreorganizována pod dělnickou kontrolou a fungovala lépe nežli předtím, to, že veřejné služby kontrolované pracujícími, jako například telekomunikace, rozvody plynu a elektřiny během osmačtyřiceti hodin od porážky pokusu generála Godeda o vojenský převrat ( ), fungovaly jako obyčejně, to, že pekařský syndikát v Barceloně došel k závěru, že pokud bude k dispozici mouka (průměrná denní potřeba mouky pro Barcelonu byla 3000 pytlů), tak budou mít lidé chleba. K tomuto výčtu bychom mohli dále připojit takové příklady, jako Zdravotní službu, vytvořenou syndikáty, fungující po celém Španělsku, školy, založené odboráři ve městech a na vesnicích, aby vymýtily chronickou chorobu negramotnosti (47% obyvatelstva) a radikální kroky podniknuté k vyřešení problémů starých a nemocných lidí. (viz Leval výše) Španělský lid podal konkrétní důkazy o tom, že byl nejen schopen převzít zodpovědnost, ale rovněž měl představu společnosti, která byla lidštější, spravedlivější a civilizovanější než cokoli, na co by mohli politici a vlády po celém světě byť jen pomyslet.

Kapitola XI
Komunistická strana - předvoj kontrarevoluce

Tím, že jsme bolševikům prokázali poctu a nazvali jsme předvojem kontrarevoluce ve Španělsku, nechceme v žádném případě zmenšit odpovědnost, kterou s nimi sdílí socialisté a jiné protifrankistické strany. Jejich činy v nižádném případě neubírají nic na platnosti faktu, že politika předáků CNT-FAI byla často kontrarevoluční. Chceme se zabývat rolí, kterou sehráli bolševici, abychom odhalili zakořeněný mýtus o důležité roli, kterou sehrála Komunistická strana v boji proti Frankovi, značně rozšířený miliony knih a brožurek, vydaných během oněch pamětihodných let a dnes stále zastávaný komunisty a s nimi spřízněnými autory. Ti jsou naprosto ošáleni pohádkami o "efektivitě" činnosti komunistů a "nezištné" pomoci, poskytnuté Sovětským svazem Španělsku a v neposlední řadě také o komunistické taktice vlády Lidové fronty. Možná rovněž osvětlíme, jak mohla politická strana, nevýznamná co do počtu členů i vlivu, hrát takovou důležitou roli, jakou sehrála komunistická strana ve Španělsku a to nikoli v zájmu jednoty a vítězství nad Frankem, ale jako strůjce nejednotnosti, kontrarevoluce a porážky.
Počet členů Španělské komunistické strany před únorovými volbami z roku 1936 udávají nekomunističtí pozorovatelé cifrou 3000 a dokonce probolševické zdroje tvrdí, že se jednalo pouze o desetinásobek tohoto počtu. Skutečností zůstává, že během patnácti let své existence ve formě politické strany, si nedokázali komunisté vybudovat pevnou členskou základnu mezi námezdně pracujícími, kromě Sevilly a Asturie. Do roku 1934 komunisté poslušně sledovali politickou linii Kominterny. Jejich politika byla levicově extremistická a odmítali jakýkoli kompromis s buržoazním státem. Poté, co byl podepsán pakt mezi Francií a SSSR, Kominterna opustila svoji taktiku levicového extremismu ve prospěch podpory vlády Lidové fronty a infiltrace kdysi tak opovrhovaných buržoazních politických stran. Program Lidové fronty ve Španělsku měl přesně takový umírněný charakter, takže byl stažen dokonce i požadavek socialistů na znárodnění velkostatkářské půdy, protože nebyl přijatelný pro republikány. To však nijak nezasáhlo komunisty, jejichž schopnost měnit politické koncepce bez sebemenšího uzardění je až příliš dobře známa. Moskva v té době dychtila po tom, aby západním mocnostem dokázala, že již přestala být revoluční a stala se přijatelným spojencem. Tento obrat v ruské zahraniční politice vysvětluje posun Španělské komunistické strany a komunistických stran dalších zemí doprava a neochotu, s jakou se SSSR zapojil do ozbrojeného konfliktu ve Španělsku. Nebylo to poprvé, kdy byli moskevští vůdci připraveni obětovat revoluční vývoj, ve kterém byli dokonce zapojeni i jejich spojenci, pokud se dostal do konfliktu se zahraniční politikou Sovětského svazu.
V únorových volbách roku 1936, které vyústily ve vítězství Lidové fronty, získala PCE šestnáct křesel v parlamentu v porovnání s jedním mandátem z minulých voleb, což je nárůst zcela k nepoměru ke zvýšení počtu jejich členů. Během měsíců, které předcházely Frankově povstání, bolševici všemožně hledali způsob, jak rozšířit svoje řady, protože bylo jasné, že dokud počet jejich členů zůstane na třech tisících (nebo i třiceti tisících), byly jakékoli plány na nastolení jejich diktatury odsouzeny k nezdaru. Navzdory své proklamované oddanosti jednotě pracující třídy, jako základu pro emancipaci námezdně pracujících, jejich role v těchto bojích vždy spočívala z rozdělování pracujících. ( )
Náš čtenář si může vzpomenout na dříve citované odkazy z Geralda Brenana, ve kterých poukazuje na to, že v těch oblastech, kde byli anarchisté nejsilnější, bylo socialistické hnutí zdaleka nejreakčnější, zatímco kde byli anarchisté v menšině, uspěli pomocí své militantnosti v posunutí socialistů doleva. Bylo tedy přirozené, že bolševici, jakmile opustili revoluční pozice ve jménu buržoazní demokracie a Lidové fronty, hledali cesty, jak infiltrovat socialistické hnutí v oblastech, kde byli anarchisté nejsilnější a svého prvního úspěchu dosáhli právě v Katalánsku. Zde byli slabí socialisté pod vedením jedné z nejtemnějších postav španělského socialismu Juana Comorery y Soler "více napravo, než jakákoli jiná část španělských socialistů. V Barceloně, kde bylo odborářské hnutí anarchistické, spatřovali svůj hlavní úkol v boji proti anarchismu." (F. Borkenau: "The Communist International")
Pouhé čtyři dny po vojenském povstání se bolševici sloučili s katalánskými socialisty do PSUC, Sjednocené katalánské socialistické strany. Byl to první příklad sloučení socialistické strany s bolševiky, který byl pro ně, mající v té době v Katalánsku ne více než 200 členů, nesmírně výhodný. Jejich dalším krokem bylo získat si podporu dalších odpůrců anarchistů, jako například živnostníků, určité části inteligence, úředníků a buržoazních republikánů. Není tedy vůbec překvapující, že počet členů PSUC během těchto prvních měsíců vyskočil řádově nahoru.
Následujícím krokem Komunistické strany bylo využít rozporů v řadách socialisty kontrolovaných odborů UGT. Tento úkol byl podstatně zjednodušen sloučením Hnutí socialistické mládeže (majícího podle Brenana 200 000 členů) s početně slabší Komunistickou mládeží do JSU - Jednotné socialistické mládeže.
Bylo ale jasné, že předtím, než bolševici budou moci začít uskutečňovat svoji reakční politiku a taktiku mezi revolučními pracujícími, musí přijít ruská pomoc. Sovětské přihlášení se k paktu neintervence dohromady s kontrarevoluční činností Španělské komunistické strany (která byla v opozici vůči vyvlastňování velkostatků a továren pracujícími a vytváření milicí, tvořených námezdně pracujícími, pomáhala vládě obnovit autoritu a podporovala vytvoření regulérní policie a četnictva) dále nijak nepřispělo k rozšíření bolševického vlivu mezi námezdně pracujícími.
Zahájení sovětské intervence ve Španělsku nebylo diktováno revolučními motivy nebo tím, že by Stalin miloval španělský lid, ale potřebou upevnit sovětské pozice v mezinárodních vztazích. Podle generála Krivického (v knize "I was Stalin´s agent", Londýn 1939), který tvrdí, že je "jediný ze skupiny sovětských činitelů přímo zapojených do organizování intervence, který přežil v zahraničí," byla od Hitlerova nástupu k moci v roce 1933 "Stalinova zahraniční politika opatrnická." Stalin se pro intervenci ve Španělsku rozhodl až poté, co bylo jisté, že Franko nezvítězí "snadno a lehce".
"Pomýšlel na to - a mezi těmi, kteří mu sloužili, to bylo všeobecně známo - že začlení Španělsko do sféry vlivu Kremlu. Taková dominace by zabezpečila jeho svazky s Paříží a Londýnem a na druhé straně by posílila jeho pozici ve vyjednávání s Berlínem. Jakmile by byl pánem španělské vlády, mající pro Francii a Velkou Británii strategickou důležitost, dosáhl by toho, čeho chtěl. Stal by se mocností, se kterou je třeba počítat, stal by se žádaným spojencem."
Pokud se na věc podíváme v dnešním kontextu, mohlo by se toto vysvětlení zdát poněkud nemístné, ale nikoli, když si vzpomeneme, že až do roku 1933 "mimo Sovětský svaz neexistovala jediná země, kde by byli bolševici reálnou politickou silou." ( ) Navíc podle Krivického "Stalin zahájil svoji intervenci pod heslem - Držte se mimo frontu !" Ve Španělsku nebylo nikdy zároveň více než 2000 Sovětů - vojenských expertů, techniků, politických agitátorů a členů OGPU, proslulé sovětské tajné policie. Co se týče skutečných bojů, sověti zorganizovali Interbrigády, složené z mužů všech národností, vyjma občanů Sovětského svazu.
Nejenom, že Sovětský svaz dával pozor na to, aby se ani jediný jeho voják nezapojil do bojů, ale rovněž se ujistil, že za intervenci dostane předem zaplaceno formou pěti set tun zlata ze Španělské státní banky, které byly převezeny do Sovětského svazu jako výsledek tajných dohod mezi předsedou vlády Largem Caballerem a sovětskými představiteli ve Španělsku. Zároveň Stalin vyslal do Španělska Artura Staševského, aby manipuloval politické a ekonomické dění a generála Berzina, aby organizoval a řídil armádu. Sověti neměli pochyb o tom, že ten, kdo ovládal zemi po ekonomické stránce, ji rovněž ovládal politicky a Staševskij ihned "napnul všechny své síly k tomu, aby dostal kontrolu státních financí do sovětských rukou." (Krivickij, viz výše)
Nepřátelství komunistů vůči průmyslovým a zemědělským kolektivům bylo nepochybně politicky motivováno a spojeno s úmyslem Sověty ovládaného Negrínova kabinetu centralizovat veškerý ekonomický život země a dostat tak pod svoji kontrolu organizace námezdně pracujících. Nemělo nic společného s oficiálně uváděnými důvody, týkajícími se toho, že půda měla být údajně kolektivizována za použití síly a průmysl údajně nepracoval v zájmu ozbrojeného boje.
Sověti si nehleděli pouze toho, aby měli pod svoji kontrolou Internacionální brigády a již po několika měsících intervence uspěli v tom, že 90% důležitějších postů na Ministerstvu války drželi najisto ve svých rukou a většina politických komisařů v republikánské armádě byli oddaní členové komunistické strany.
Hrdinský boj španělského lidu v červenci 1936 účinkoval jako silný magnet a přitáhl stovky antifašistických emigrantů z Itálie a Německa, stejně jako anti-bolševických revolucionářů z celého světa, kteří se připojili k odporu proti Frankovi. (Tito lidé netvořili část komunistickou stranou pečlivě prokádrovaných a organizovaných Interbrigád, které přijely do Španělska až na konci roku 1936) V rámci sovětské intervence Stalin do Španělska nepřesunul pouze vojenské a ekonomické experty, ale rovněž i tajnou policii. Komunistický plán spočíval v likvidaci individuálních protivníků (zvláště bývalých komunistů, kteří toho "věděli příliš") a zničení španělského revolučního hnutí, které se ukázalo být velice pevnou bariérou vůči pokusům Španělské komunistické strany dosáhnout politické hegemonie. "Co se týče Katalánska," napsala 16. prosince 1936 Pravda, "likvidace trockistů a anarcho-syndikalistů již začala a bude provedena se stejnou razancí, jako v Sovětském svazu." Pro tento účel "komunisté" rozpoutali organizovaný teror. Ti, kteří hlasitě protestovali proti "nekontrolovatelným elementům", si zřídili vlastní soukromá vězení a mučírny, které nazývali "preventoria". Nikomu, dokonce ani s povolením od ministra spravedlnosti, nebylo povoleno je navštívit. John McGovern, anglický poslanec za Independent Labour Party (ILP), přijel do Španělska v listopadu 1937 s delegací, ve které byl i profesor Felicien Challaye z Ústředního výboru pro lidská práva, aby navštívil vězněné členy POUM, kteří byli na popud komunistů drženi bez soudu za mřížemi jako "Frankovi agenti". V brožurce, publikované po svém návratu ( ), McGovern popisuje svoji návštěvu různých vězení a poukazuje na to, že ačkoli dostal od Ředitelství věznic a ministra spravedlnosti povolení pro návštěvu vězení Calle Vallemajor (jednoho z komunistických "preventorií"), byl mu odepřen vstup a strážce prohlásil, že "nepřijímá žádné rozkazy od Ředitelství věznic, nebo ministra spravedlnosti, protože to nejsou jeho nadřízení. Zeptali jsme se ho tedy, kdo jsou jeho nadřízení a on nám dal adresu na velitelství Čeky. Tam bylo našeho povolení znovu odmítnuto a v této záležitosti nezmohla nic ani osobní intervence ministra spravedlnosti, pana Iruja." McGovern celou záležitost uzavírá slovy:"Maska byla stržena. Odhalili jsme závoj a ukázali jsme, kde je skutečná moc. Ministři byli ochotní, ale bezmocní. Čeka byla neochotná a měla moc ve svých rukou. Uvědomili jsme si, že kdybychom zašli dále, ocitli bychom se v nebezpečí sami."
CNT odhalila existenci těchto tajných vězení již o několik měsíců předtím. 15. března 1937 bylo ve Villanueva de Alcardete komunisty zavražděno šestnáct členů CNT. Na požadavky konfederace, aby pachatelé tohoto zločinu byli potrestáni, odpověděl deník Mundo Obrero, komunistická hlásná trouba, schvalováním vražd. Následné soudní vyšetřování odhalilo skutečnost, že v oblasti operoval pod názvem "Obranný výbor" gang složený pouze z komunistů, včetně starostů vesnic Villanueva a Villamajor, který vraždil politické protivníky, raboval, vymáhal výpalné a znásilnil množství žen. Pět komunistů bylo odsouzeno k smrti. V dubnu CNT na základě přímých důkazů odhalila existenci tajného vězení v Murcii, a to i navzdory snahám policie zatajit skutečnosti prostřednictvím konfiskace celého vydání novin CNT Cartagena Nueva, které přinesly očité svědectví dělníka, dopraveného do vězení k výslechu. (Přetištěno v "La CNT en la Revolución Espaňola", II. díl) Mezi těmi, kteří byli do celé záležitosti zapleteni, byli policejní důstojníci a španělští členové OGPU.
Je nemožné, abychom na prostoru, který máme k dispozici, detailně ukázali stovky případů bolševického teroru, který byl průvodním jevem Stalinova zásahu do osudů Španělska. ( ) "Komunistické" propagandě se ve spojení s komunisty nakloněným autorům podařilo liberální a pokrokovou veřejnost v západních zemích tak úspěšně přesvědčit o tom, že PCE společně se Stalinem, který byl údajně jediným přítelem, na kterého se španělský lid mohl obrátit s žádostí o pomoc, představovala předvoj ozbrojeného boje proti Frankovi, že hlasy revolučních skupin, obracejících se na pracující celého světa, aby zachránili životy Stalinových obětí ve Španělsku, zůstaly nevyslyšeny. Když pak v květnu 1937 propukl v ulicích Barcelony bolševiky vyprovokovaný bratrovražedný boj, ve kterém přišly o život stovky pracujících a v červnu následovaly rozsáhlé ozbrojené útoky na zemědělská družstva v Aragonu, byli komunisté oslavováni jako zachránci práva a pořádku před nekontrolovatelnými anarchistickými teroristy, kteří se v Barceloně pokusili uchopit moc a přinutili rolníky, aby kolektivizovali svoje pozemky pod hrozbou anarchistických bajonetů ! Nejen Hitler přišel na to, že čím větší je nějaká lež, tím spíše je pravděpodobnější, že ji lidé uvěří.

Kapitola XII
Májové dny v Barceloně

Během funkčního období své vlády od září 1936 do května 1937, ve které byl rovněž ministrem obrany, socialistický vůdce Largo Caballero věrně sloužil kontrarevoluci. Jak uvedl Peirats, Caballero zachránil vládu jako takovou a zvýšil její prestiž. Postupem doby se ale vážně zapletl s bolševiky a jejich sovětskými pány. Zdá se, že neměl o loajalitě komunistů žádné iluze, ale myslel si, že má schopnosti na to, aby je udržel na uzdě, zároveň řídil vládní politiku a byl "španělským Leninem," který by pouhou vahou své osobnosti udržel rovnováhu mezi revolučními a reakčními silami zastoupenými ve svém kabinetu. Nechtěl ani milice, ani pravidelnou armádu, nechtěl ani starý pořádek, ani revoluční pořádek, nechtěl ani soukromé vlastnictví, ani expropriaci. Komunistům slíbil zavedení branné povinnosti a vybudování mohutných obranných sil, anarchistům slíbil pokračování v revoluční válce - vše ale pod jeho osobním vedením. Nesplnil ani jeden z těchto slibů a období jeho vlády se vyznačovalo sérií vojenských katastrof, posilováním státních institucí a moci kontrarevoluce.
"Španělský Lenin" sloužil svému účelu, dokud to bylo v zájmu komunistů. Jeho tvrdošíjnost a domýšlivost mu nedovolila, aby se stal povolným nástrojem bolševické politiky, ale v květnu 1937, když byl takřka naprosto izolován, dokonce i v UGT, na jejíž síle a autoritě jako vůdce této organizace závisel, nastal čas nahradit ho člověkem poddajnějším k příkazům vydávaným ze Sovětského svazu. PCE a její reakční spojenci ucítili, že nyní jsou již dostatečně silní, aby za podpory ozbrojených složek, utvořených za zády Caballerovy vlády, jednou provždy eliminovali veškerý vliv revolučních organizací. Jejich prvním cílem byla POUM (anti-stalinistická marxistická politická strana) v Katalánsku, po čemž měl následovat soustředěný útok na CNT-FAI.
Od začátku roku 1937 se komunisté začali projevovat v izolovaných ozbrojených incidentech a provokacích (La Fatarella, Molins de Llobregat, Puigcerda). V té samé době (12. ledna) vydala katalánská vláda sérii 55 dekretů, jejichž cílem bylo zadusit sociální revoluci prostřednictvím zvýšení vládní kontroly nad kolektivizovanými podniky a jejich zatížení novou daní, odvozenou od celkové produkce. Konečně v březnu dekret vydaný ministrem pro veřejný pořádek rozpustil dělnické "Patrullas de Control" (Bezpečnostní hlídky) a přikázal, že členové jakýchkoli vládních ozbrojených složek v zázemí nesmí patřit k žádné politické straně či organizaci. Zároveň začal být tento plán na "odzbrojení zázemí" uskutečňován. Kdokoli, kdo by držel zbraň bez úředního povolení, mohl být odzbrojen a poslán před soud. O záměru, skrývajícím se za těmito kroky, nemůže být pochyb.
V tomto případě byla ale reakce řadových militantů taková, že jejich "představitelé" v Generalitat museli podat demisi a byla vyprovokována další vládní krize. Prohlášení, vydaná Regionálním výborem CNT, hovořila jasně a přestože stále zůstávala v rámci spolupráce různých organizací a politických stran, ukazovala větší rozhodnost a revolučního ducha, nežli mnoho těch předešlých. Díky osobní intervenci prezidenta Companyse byla 26. dubna 1937 vytvořena prozatímní vláda "interního charakteru", ve které byla zastoupena CNT, UGT a Esquerra. To ale nemohlo zastavit propuknutí skutečné krize, ve které katalánská vláda na popud komunistů otevřeně použila svoji síly proti barcelonským revolucionářům. Pro atmosféru, která v roce 1937 vládla v Katalánsku, je typické, že se komunisté odmítli zúčastnit jakýchkoli oslav Prvního máje, což bylo v souvislosti se zvýšenou aktivitou policie v ulicích Barcelony zcela jasně zamýšleno jako signál k vyvolání nepokojů. Solidaridad Obrera (barcelonský deník CNT), ve svém vydání z 2. května odpověděla na provokace jasným prohlášením:"Jedinou zárukou revoluce je lid ve zbrani. Pokusit se odzbrojit lid znamená postavit se na druhou stranu barikády. Dokonce ani nějaký ministr nebo komisař nemohou diktovat pracujícím, kteří bojují proti fašismu mnohem obětavěji a hrdinněji, než všichni politici v zázemí, jejichž drzosti a neschopnost nezůstávají nepovšimnuty. Pracující: nedovolte, aby byť jen jeden jediný z vás byl odzbrojen!"
Ve tři hodiny odpoledne následujícího dne, 3. května, zahájila vláda svůj první organizovaný útok a vyprovokovala několik dní trvající ozbrojený střet v ulicích Barcelony, který si vyžádal životy pěti set pracujících. Více než tisíc lidí bylo zraněno a vězení byla znovu přeplněna revolučními militanty.
Nechci se zabývat "Májovými dny" (jak se obvykle obecně nazývá krvavý boj v Barceloně a Katalánsku). Literatura o skutečně proběhlých událostech je rozsáhlá a čtenáře, majícího hlubší zájem, odkazuji na publikovaná očitá svědectví i na oficiální verze politických stran a organizací, zapojených do událostí. ( ) V naší studii se omezíme na prozkoumání politických hledisek konfliktu.
Vládní akcí, která vyprovokovala Májové dny, byl překvapivý útok policie ve třech nákladních autech pod velením Rodrigueze Salase, nejvyššího komisaře veřejného pořádku na budovu barcelonské telefonní ústředny, dominující nejrušnějšímu náměstí katalánské metropole Plaza de Catalunya. Salas jednal na základě rozkazu vydaného ministrem vnitřní bezpečnosti Artemiem Ayguadém (členem Companysovy politické strany - Esquerry), který ho opravňoval k obsazení budovy. Podle Peiratse (José Peirats:"La CNT en la Revolución Espaňola", díl II, str. 191) byl rozkaz vydán zjevně bez předchozí konzultace s dalšími členy nedávno zformované prozatímní vlády, alespoň čtyři ministři za CNT později prohlásili, že o něm nevěděli.
Pracující, kteří spravovali ústřednu, byli překvapeni a nebyli schopni zabránit policii, aby okupovala přízemí, ale dále se už útočníci nedostali. Zpráva o události se, což není nijak překvapující, rozšířila bleskovou rychlostí a během dvou hodin již byly v plné práci obranné výbory CNT-FAI. Shromáždily se ve svých lokálních centrech, ozbrojily se, začaly stavět barikády a byly v plné pohotovosti kvůli možnému dalšímu rozšíření incidentu. Mezitím Valerio Mas, regionální sekretář CNT, kontaktoval předsedu vlády Tarradellase a ministra vnitra Ayguadého a byl oběma ujištěn o tom, že o událostech nic nevědí, přestože bylo následně prokázáno, že ve skutečnosti Ayguadé rozkaz sám vydal. Během rozhovorů vláda přislíbila stáhnout policejní síly. Tu noc nebylo slyšet žádnou střelbu, ale ihned následujícího rána, když policie obsadila Justiční palác, bylo jasné, že události včerejšího dne nebyly izolovaným incidentem, ale počátkem cílené snahy katalánské vlády okupovat strategická místa ve městě a po dosažení převahy zlikvidovat jednou provždy revoluci. Pracující z CNT-FAI prokázali stejnou odvahu a iniciativu jako v boji proti vojenskému povstání v červenci 1936. Společně s POUM úspěšně odolali spojenému útoku vládních sil a komunisty kontrolované PSUC.
Důvodem, udávaným Rodriguezem Salasem pro ospravedlnění útoku na budovu barcelonské telefonní ústředny bylo to, že pracující z CNT, kteří ji spravovali, "odposlouchávali" telefonní hovory mezi ministerstvy v Barceloně a Valencii. To samé uvedl i Juan Comorera, ministr veřejných prací Generalitat a generální sekretář katalánské PSUC na jednom veřejném shromáždění v Barceloně: "Ministr vnitřní bezpečnosti se v souladu se svými povinnostmi rozhodl učinit přítrž nenormální situaci v Telefonní ústředně. Pokud víme, tak ta není majetkem CNT. Je vlastnictvím CNT stejně jako UGT, protože stejně tak jako mnoho lidí tam zaměstnaných patří k CNT, mnozí náleží k UGT. Ve skutečnosti však ústředna nepatří jako taková nikomu a od té chvíle, kdy vláda znárodnila telefonní sítě, se nepochybně jedná o společný majetek. V ústředně se ale děly závažné věci, kterým vláda musela zamezit. Ve skutečnosti všechny vnitřní kontrolní orgány v ústředně nesloužily veřejnosti, ale jedné organizaci a ani prezident Azaňa, prezident Companys, nebo kdokoli jiný, nemohl mluvit bez toho, aby jejich rozhovoru nenaslouchalo indiskrétní ucho nějakého kontrolora. To přirozeně muselo přestat, jak se stalo onoho dne a stejně tak se to mohlo stát den poté, či o měsíc dříve. Náš soudruh Rodriguez Salas plnil rozkazy a začal obsazovat telefonní ústřednu, ale ihned přišla stejná odpověď jako v minulosti - všeobecná mobilizace a stavění barikád. Jestliže ministr vnitřní bezpečnosti nějak překročil svoje pravomoci, nebyli zde čtyři ministři za CNT, kteří mohli žádat nápravu a jeho demisi? Oni ale nechtěli postupovat normálním způsobem a namísto toho odpověděli na vládní akce mohutnou mobilizací svých skupin, které obsadily všechna strategická místa ve městě." ( )
Předložili jsme čtenáři tyto verbální zvratky nejen abychom i s pomocí bolševických pramenů potvrdili, že boje v Barceloně byly vyprovokovány útokem na budovu telefonní ústředny (Je nezbytné prokázat dokonce i tuto skutečnost, pokud jsme měli možnost číst lživá prohlášení, například od Alvareze de Vayo, který udává jako původce povstání POUM v "Freedom´s Battle, Londýn 1940), ale rovněž i proto, abychom odhalili naprosto nečestné jednání Španělské komunistické strany. Zaprvé, Comorera neprohlašuje, že Azaňa nemohl s Companysem hovořit po telefonu, ale že jejich rozhovory byly odposlouchávány. Věci se tedy neměly tak, že prezidenti centrální i katalánské vlády neměli telefony k vůbec k dispozici. Za druhé, pracující z CNT měli v ústředně velkou většinu. List Daily Worker, který nemůže být podezříván z toho, že by nadhodnocoval sílu anarchistů, napsal v oné době (11. května) následující: "Salas vyslal ozbrojenou republikánskou policii, aby odzbrojila tamější zaměstnance, většina z nichž patřila k odborářům z CNT." (zvýrazněno autorem) Dále se ve skutečnosti nikdy nejednalo o otázku nějakého vlastnictví, protože ústředna byla kolektivizována a nacházela se pod společnou správou CNT a UGT. Komunisté jako puntíčkářští legalisté věděli, že tato situace byla potvrzena Kolektivizačním dekretem z října 1936 a mimochodem znamenala, že vláda měla koneckonců v místní Podnikové radě svého zástupce. Za třetí, CNT ve skutečnosti opravdu požadovala Salasovo a Ayguadého odvolání, což bylo odmítnuto. Podle Peiratse "nepředvídavost ostatních zainteresovaných stran a zejména oportunistický přístup katalánského prezidenta, který se rozhodně postavil proti jejich odvolání, vyprovokoval generální stávku a následné vypuknutí bojů."
Ve výše citované pasáži z Comorery nemohu ponechat bez povšimnutí zvláště jednu skutečnost, a to naprosto reakcionářský přístup politické strany, která ve skutečnosti nedělá nic jiného, než že si stěžuje na ostražitost revolučních pracujících, kteří podrobně kontrolovali rozhovory mezi politiky. Vše by bylo samozřejmě jinak, kdyby ono "indiskrétní ucho" patřilo sovětské tajné policii !
Ještě dnes není zcela jasné, co stálo za provokací, která vyústila v Májové dny. Na druhé straně barikády proti CNT-FAI a POUM stáli členové PSUC a "Estat Catalá", tj. komunisty ovládaní socialisté a členové "Státu Katalánsko", extrémního separatistického hnutí. V "Manifestu Národního výboru CNT o Májových dnech v Barceloně" (Augustin Souchy, tamtéž, str. 44-48) se nachází značné množství důkazů, poukazujících na to, že předáci Estat Catalá konspirovali ve Francii, aby dosáhli "nezávislosti Katalánska". "Separatisté, zcela jasně patřící k buržoazii, se nemohli smířit s tou skutečností, že pro ně vyvstala hrozba ztráty majetků. Ve snaze najít náhradní řešení zahájili rozhovory s Itálií, aby vyprovokovali interní sváry, které by připravily půdu pro zahraniční intervenci a umožnily uznání Katalánska jako nezávislého státu, čímž by zároveň podkopali antifašistickou frontu. Všichni, kteří chtěli, aby se Katalánsko vrátilo ke státu quo, panujícímu před 18. červencem, tyto návrhy přijali."
V Manifestu se rovněž nalézají dva zajímavé detaily, odkazující na Ayguadého a Comoreru:"Musíme připomenout, že Ayguadé byl ministrem vnitřní bezpečnosti, členem Estat Catalá a je rovněž podezřelý z účasti na konspiraci. 20. dubna se Comorera, vůdce katalánské komunistické strany, nacházel v Paříži. Mezi lidmi, které navštívil, byl i sekretář Ventury Gassola (člena Estat Catalá) a jistý Castaňer. Kdo je tento Castaňer ? Bylo nám řečeno, že je to ´agent katalánské vlády´. ( ) Vyšetřovatelé odhalili, že je ve spojení s jistým Vintrem, což je sekretář Octavia Salta, novináře ve službách španělských fašistů… Udržuje rovněž úzké vztahy s členy Estat Catalá, zvláště s Dencasem a Casanovasem. Dencas navštívil Castaňera v jeho domě a ten nato zase navštívil Casanovase."
Kromě této poznámky o Comorerovi se v manifestu CNT vůbec nehovoří o roli komunistů v rozdmýchání boje. Peirats podporuje teorii, že "Národní výbor CNT z politických důvodů ponechal bez povšimnutí důležitou a hlavní roli, kterou v Májových dnech sehrála Stalinova tajná policie, představující hlavní zdroj provokací." Má za to, že výbor nedržel v ruce nepopiratelné důkazy, nebo neměl k dispozici žádná fakta.

Kapitola XIII
Revoluční význam "Májových dnů"

Jestli Májové dny byly či nebyly částí pečlivě připraveného plánu, není možno na základě dnes dostupných důkazů spolehlivě prohlásit. Generál Krivickij uvádí ve své knize I was Stalin´s agent, že věděl o nadcházejících Májových dnech. Podle zpráv, které měl v té době v Moskvě k dispozici, "…bylo jasné, že se OGPU připravuje na zničení ´nekontrolovatelných elementů´ z Barcelony a převzetí moci pod Stalinovou kontrolou… Ve skutečnosti byla většina pracujících v Katalánsku zuřivými anti-stalinisty. Stalin věděl, že se nevyhne otevřenému konfliktu, ale rovněž mu bylo známo, že opoziční síly jsou rozdrobené a mohou být zničeny rychlou a tvrdou akcí. OGPU přilévala olej do ohně a vzájemně proti sobě štvala syndikalisty, anarchisty a socialisty."
Krivickij rovněž uvádí, že Moskva již o několik měsíců dříve vybrala Negrína jako Caballerova nástupce a vedlejším účinkem Májových dnů mělo být vyprovokování krize v Caballerově vládě a přinutit "Španělského Lenina" podat demisi. To vše může být pravda, ale například Peirats, který rovněž stojí za tímto názorem, neuvádí žádné hodnověrné důkazy a omezuje se na dlouhé citace z Krivického. Jestliže měl tedy být útok na telefonní ústřednu signálem pro komunisty a jejich spojence, aby se pokusili o ozbrojenou likvidaci revolučního hnutí v Barceloně, zdá se, že počáteční fáze beznadějně zkrachovala. Rodriguez Salas a jeho muži dorazili do ústředny asi ve tři hodiny odpoledne 3. května. Jejich útok byl zastaven podle Peiratse "tím, že volání na poplach obležených zaměstnanců bylo vyslyšeno pracujícími z předměstí a jejich energický zásah zahájil krvavý boj o opevněná místa a barikády."
Souchy (viz výše, anglické vydání) ve své detailní zprávě o bojích uvádí, že v tu samou dobu byly zahájeny rozhovory mezi CNT a vládou, trvající až do šesti hodin ráno 4. května a dodává:"K ránu začali pracující na předměstích stavět barikády. Během této první noci nedošlo k žádným srážkám, ale všeobecné napětí se zvýšilo." Boje začaly teprve, když policie obsadila justiční palác a dokonce i tehdy pokračovala jednání mezi Regionálním výborem CNT a vládou.
Vláda odmítla přistoupit na požadavky CNT týkající se stažení policie a odvolání Salase a Ayguadého a nechtěla pokračovat v jednání, dokud byly ulice zaplněny ozbrojenými pracujícími. Companys a ostatní politici se bezpochyby ocitli v kritické situaci. Tím, že by se podvolili revolučním pracujícím, by připustili, že když dojde na lámání chleba, je jejich moc pouhým mýtem a ozbrojení pracující s nimi opět jednají z pozice síly, jako 19. července a vláda je opět stejně slabá. Znamenalo by to, že všechny ty dlouhé měsíce intrik, politických kejklů a manévrování by byly smeteny ze stolu během jednoho jediného dne. Vláda mohla učinit pouze jediné: nepřipustit žádný kompromis s revolučními pracujícími.
Bylo zabráněno "otevřenému konfliktu" a vláda upevnila svoje pozice za pomoci předáků dělnických organizací, kteří v bojích sehráli roli usmiřovatelů. Jakmile vláda odmítla jednat, obrátili se na pracující, aby složili zbraně, přičemž použili dobře známý politický žargon - co si o tom budou myslet chlapci na frontě, že taková akce prospívá pouze Frankovi atd. atd. Stará vláda mezitím podala demisi a byla vytvořena prozatímní vláda, sestávající z jednoho člena z každé politické strany a organizace v ní původně zastoupené. (tímto způsobem bylo možné vyhodit Salase a Ayguadého bez ztráty tváře) V tomto okamžiku do Barcelony dorazila delegace z Valencie, složená z Mariana Vasqueze, sekretáře Národního výboru CNT a "anarchistického" ministra spravedlnosti Garcii Olivera. Později se k nim připojila "anarchistická" ministryně zdravotnictví Frederika Montseniová. Z Valencie rovněž přijeli členové Výkonného výboru UGT. Jejich snahy byly soustředěny na uklidnění situace za jakoukoli cenu až potud, dokud to vyhovovalo předákům CNT. Tento přístup rozhodně nebyl motivován špatnou situací na barikádách. Podle Souchyho nazítří ze všech částí Barcelony a provinčních částí Katalánska přišly zprávy, hovořící o tom, že "…drtivá většina obyvatelstva stojí za CNT a většina měst a vesnic je v rukou našich organizací. Pokud by se zodpovědný výbor rozhodl, bylo by snadné zaútočit na střed města. Stačilo se pouze obrátit na obranné výbory v předměstských čtvrtích. Regionální výbor CNT se ale proti tomu postavil. Každý návrh na útok jím byl jednohlasně odmítnut, včetně FAI."
Přístup předáků CNT-FAI byl založen na přesvědčení, že nepřátelé revolučních námezdně pracujících chtěli vyvolat tento boj jako záminku pro jejich likvidaci a pracující by tedy měli odmítnout hrát nepříteli do karet. Na druhé straně zde bylo množství veteránů, kteří měli za to, že CNT-FAI již sama příliš dlouho skákala tak, jak vláda píská na úkor sociální revoluce a boje proti Frankovi a to, co se nyní odehrávalo v Barceloně byl onen "otevřený konflikt".
Souchy, který se přiklonil k názoru "předáků", ve svém svědectví o událostech přiznává, že "možná jindy by nemusel mít útok na telefonní ústřednu takové důsledky. Nahromadění politických konfliktů během minulých několika měsíců ale vyostřilo situaci. Bylo nemožné potlačit pobouření mas." (zvýrazněno autorem)
Peirats se rovněž zmiňuje o skutečnosti, že pracující z CNT nebyli ochotni přijmout neustále opakované výzvy svých předáků k "příměří", "klidu" a "přerušení bojů".
"Mezi pracujícími rostla nespokojenost. Značná část řadových členů začala vyjadřovat svůj nesouhlas s přístupem výborů. V čele extrémního proudu byli ´Přátelé Durrutiho´ (Los Amigos de Durruti). Toto uskupení se skládalo z elementů, které se stavěly nepřátelsky k militarizaci a mnoho z nich opustilo nově zformovanou Lidovou armádu poté, co byly rozpuštěny dobrovolnické milice."
Jejich tiskový orgán El Amigo de Pueblo (Přítel Lidu) soustavně psal proti ministrům za CNT a různým výborům a obhajoval pokračování v revolučním boji, započatém 19. července. Výbory CNT "Přátele Durrutiho" okamžitě odsoudily. "Navzdory tomu oni nevymizeli," komentuje věc poněkud záhadně Peirats. Musíme následně zvláště litovat toho, že této "značné části" členů CNT věnuje její historiograf ne více než osmnáct řádek. Podle jednoho trockistického autora "Regionální výbor CNT poskytl všem novinám - včetně buržoazních a stalinistických - udavačské prohlášení, hovořící o tom, že Přátelé Durrutiho jsou agenti-provokatéři." ( )
Přesně jak byla obrana Barcelony v červenci 1936 spontánním hnutím pracujících, podobně v květnu 1937 vzešlo rozhodnutí být ve střehu před možnými útoky znovu z řad obyčejných členů CNT-FAI. V červenci byli předáci, jak jsme již ukázali, zaneprázdněni snahou podrobit si hnutí. Báli se, že rozmach, který tak rychle obrátil na útěk Frankovy jednotky, by mohl dovést sociální revoluci až k bodu, od kterého by se jim vymkla v rukou. Tohoto přístupu předáků CNT si politici samozřejmě povšimli. Co může být větší pohanou pro předáky CNT, než odpověď prezidenta Companyse jednomu zahraničnímu novináři, který v dubnu 1937 předvídal, že zavraždění Antonia Martina, anarchistického starosty města Puigcerda a tří jeho soudruhů povede ke vzpouře:"(Companys) se pohrdlivě zasmál a řekl, že anarchisté by kapitulovali, stejně jako vždy předtím." (Lister Oak ve "New Statesman & Nation", 15. května 1937)
Companys měl pravdu, pokud měl na mysli předáky, kteří ten samý měsíc dovolili, aby byla krize v Generalitat vyřešena - podle Souchyho "tak, že se zachovali velmi povolně. Odvolali svoje předchozí požadavky, upravili touhy proletariátu tak, že zdůraznili potřeby vedení války proti fašismu a naléhali na pracující, aby si šetřili svoje síly pro období po porážce fašistů."
Není tedy překvapivé, že poté, co Vasquez a Oliver nebyli schopni přesvědčit pracující, aby opustili barikády (Oliverova rozhlasová řeč byla správně charakterizována jako "mistrovský řečnický kousek, který mohl snad někoho přimět k slzám, ale ne přivést k poslušnosti."), byla jménem valencijské vlády vyslána Frederika Montseniová, aby vyzkoušela svůj řečnický um na "nekontrolovatelných" barcelonských pracujících. Přijela v tu samou dobu, kdy centrální vláda již stáhla některé jednotky z fronty a držela je v pohotovosti, aby mohly odjet do Barcelony. Než ale Montseniová odjela z Valencie, dosáhla uzavření vládní dohody o tom, že "tyto síly nebudou nasazeny, dokud to neuzná za vhodné ministryně zdravotnictví." (Citováno v Peiratsovi, díl II.) Je docela dobře možné, že Frederika Montseniová v žádném případě neměla v úmyslu povolat do Barcelony vládní jednotky, aby ukončily pouliční boje, ale to v žádném případě neumenšuje závažnost jejího prohlášení vzhledem k veřejnosti, nebo jako další příklad pocitů vlastní důležitosti a moci, které si vypěstovali takzvaní anarchističtí ministři.
Podle toho, co máme k dispozici, bylo výsledkem intervence vlivných členů CNT-FAI vyvolání chaosu v řadách pracujících a zavázání členů CNT ke všem myslitelným kompromisům. Tak tedy ve čtvrtek 6. května, aby ukázali svoji "ochotu nastolit mír", souhlasili zaměstnanci z řad CNT s opuštěním budovy telefonní ústředny. Vláda přislíbila současné stažení útočných gard. Namísto toho byla okamžitě okupována celá budova a přivedeni členové UGT, aby převzali práci vykonávanou normálně zaměstnanci z řad CNT. Souchy píše:"Členové CNT viděli, že jsou zrazeni a okamžitě informovali Regionální výbor, který intervenoval na vládě. Požadoval, aby byla policie stažena… Hodinu a půl nato vláda odpověděla: "To, co se stalo, nemůže se odestát." Souchy pokračuje: "Toto porušení dohody vzbudilo mezi pracujícími z CNT velkou nevoli. Pokud by byli bývali pracující na předměstích ihned zpraveni o tomto vývoji, jistě by trvali na nutnosti přijetí dalších opatření a obnovili by útok. Když ale byla celá záležitost prodiskutována později, převážil umírněnější pohled." (zvýrazněno autorem)
Znovu byly informace zatajovány před řadovými pracujícími a rozhodnutí byla přijata na vyšší úrovni. Řečeno slovy Generalitat: "Co se stalo, nemůže se odestát." Pracující byli opět zrazeni.
Kompromis boje neukončil. Vše, čeho bylo dosaženo, učinilo úkoly pracujících ještě složitější, neboť nyní již nedrželi ústřednu a jejich komunikační prostředky byly omezeny na krátkovlnnou radiovou stanici, umístěnou v hlavní budově CNT-FAI, od které mohly být očekávány pouze rozkazy vrátit se do práce a kapitulovat.
Když v pátek sedmého května boje ustaly až na několik příležitostných nedůležitých šarvátek, cítila se vláda natolik silná, aby mohla ignorovat jakékoli požadavky vyslovené pracujícími. Z Valencie přijelo několik tisíc mužů vládních jednotek a spolu s nimi se pravomoc nad bojovými jednotkami a policejními silami v Katalánsku přesunula do rukou centrální vlády. Rukojmí, která vláda vzala během bojů, nebyla propuštěna, navzdory slavnostním slibům, že se tak stane. (Podle "Solidaridad Obrera" z 11. května 1937:"V celách na policejním ředitelství se nachází asi tři sta našich soudruhů, kteří musí být okamžitě propuštěni. Byli tam drženi po šest dní a dosud je nikdo ani nevyslechl…") Jakmile skončily boje, proběhlo dokonce nové zatýkání. Byla nastolena ostrá tisková cenzura a nejrůznější dekrety, které vyprovokovaly dubnovou krizi, vstoupily v platnost. Buržoazie získala jasné vítězství, sociální revoluce utrpěla rozhodující porážku.

Kapitola XIV
CNT a krize Caballerovy vlády

Sotva byla revoluční krize v Katalánsku horko těžko "vyřešena", další politická krize ve valencijské vládě znovu odvedla pozornost od podstatných věcí k osobním rozporům. Na schůzi vlády, konané 15. května kvůli vyhodnocení situace v Katalánsku, požádali dva komunističtí ministři - Jesus Hernandez a Vicente Uribe - o zahájení represí vůči těm, kteří byli zodpovědní za Májové dny. Caballero souhlasil, ale nemohl sdílet bolševickou pozici, že veškerá zodpovědnost padá na bedra CNT-FAI a POUM. Oba komunisté ihned vstali a vzdálili se. Caballero zareagoval slovy:"Schůze vlády pokračuje." Jeho odhodlání dlouho nevydrželo, neboť gesto komunistických ministrů bylo signálem pro Prieta, Negrína, Alvareze de Vaya, Girala a Iruja, aby pro změnu povstali oni a rovněž opustili místnost. Sedět zůstali pouze Anastazio de Gracia a Angel Galarza, loajální socialističtí Caballerovi přátelé a pak ještě jeho čtyři věrní "anarchističtí" ministři.
Po následných rozhovorech s prezidentem byl úkolem sestavit novou vládu znovu pověřen Caballero. CNT stejně jako UGT navrhovala vládu vedenou Caballerem a založenou především na organizacích námezdně pracujících se zastoupením všech politických stran. Komunisté na druhé straně navrhli vytvoření vlády "vedené socialistou, ve které budou všechny strany Lidové fronty, stejně jako organizace námezdně pracujících."
Caballerovým řešením bylo nabídnout tři ministerská křesla UGT a dvě socialistům, což byly všechno klíčové resorty, zahrnující vedení válečných operací, vojenské velení a řízení národního hospodářství. Komunistům, levým republikánům a Republikánskému svazu vyhradil po dvou křeslech a svým oddaným přátelům ze CNT nabídl dvě ministerstva: zdravotnictví a spravedlnosti! Komunisté i CNT odmítli přistoupit na tuto dohodu. Komunisté měli zájem hlavně o to, aby ministerstvo války nedržel zároveň premiér. Caballero tento návrh nemohl přijmout a protože dohoda republikánů a socialistů zněla, že nová vláda bez účasti Komunistické strany by již nebyla vládou Lidové fronty, bylo jasné, že Caballero není schopen sestavit nový kabinet přijatelný i pro komunisty. Námitky CNT byly na druhé straně vyjádřeny ve smířlivém dopise sekretáře Mariana Vasqueze, nesoucím se spíše v plačtivém, než rozhněvaném tónu, ve kterém bylo zdůrazněno, že CNT nemůže přijmout situaci, ve které by měla menší počet křesel, že UGT, či paritu s komunisty a rovněž ani pomyšlení na to, že by řízení národní ekonomiky mělo být soustředěno v rukou jedné politické strany.
Krizi vyřešil prezident tím, že pověřil doktora Juana Negrína, pravicového socialistu a Stalinova člověka, aby sestavil vládu bez účasti UGT a CNT. Caballerův zapřisáhlý nepřítel Indalecio Prieto dostal na starost resort národní obrany, zatímco Negrín, kromě toho, že byl premiérem, držel ve svých rukou rovněž ministerstvo hospodářství. Ministrem zemědělství se stal komunista Vicente Uribe.
Reakce CNT byla prazvláštní. Ve svém komuniké z 18. května prohlásila, že Negrínova vláda byla vytvořena bez její účasti a nemůže se tedy spolehnout na její spolupráci: "Co bychom chtěli nyní zvláště zdůraznit, je to, aby pracující náležející k CNT dnes více nežli jindy věnovali pozornost instrukcím přicházejícím z odpovědných výborů. Kontrarevoluci můžeme porazit jen tehdy, když naše akce budou jednotné. Jen tak se neocitneme ve smrtelném nebezpečí. Soudruzi: bedlivě sledujte instrukce odpovědných výborů ! Nepřistupujte nikdo na hru provokatérů ! Klid ! Neústupnost a jednotu ! Ať žije spojenectví organizací námezdně pracujících !"
Není možné nepovšimnout si viditelné změny v přístupu předáků CNT k situaci během Májových dnů a vládní krize. V prvním případě byli připraveni učinit jakýkoli kompromis - pracujícím z CNT-FAI nařídili dokonce v zájmu jednoty a udržení "antifašistické fronty" proti Frankovi dodržovat jednostranné příměří, aniž by dosáhli toho, aby vláda přijala byť jeden jediný z jejich požadavků. Během vládní krize naopak tvrdošíjně odmítali vstoupit do takové vlády, které nepředsedal Largo Caballero nebo s ní byť jen spolupracovat. Takový přístup by se nám nemohl jevit v jasném protikladu k Májovým dnům, pokud by to znamenalo, že si vedení CNT-FAI vzalo ponaučení z barcelonských barikád a pokoušelo se vrátit ke svým tradičním revolučním pozicím. To je však daleko od pravdy. V tiskovém komuniké, vydaném jen několik dní po sestavení Negrínovy vlády, prohlásil Mariano Vasquez, národní sekretář CNT, že "Účast CNT ve vládě je nezbytná, pokud má vláda obstát se ctí a rychle ukončit válku. Organizace námezdně pracujících musí být zastoupené ve vládě. Nemůžeme opomenout nejaktivnější složku lidu, která tvrdě pracuje v zázemí a má většinu svých mužů na frontě. Opomenout účast CNT ve vládě znamená dohnat ji zpět do jejího postavení v opozici. Všichni naši nepřátelé si o slavný znak CNT rozbili hlavy, jakoby útočili proti zdi. Ten, kdo se pokusí udržet nás v ústraní, bude zničen, ale CNT stále půjde vpřed. Proto se s ní tedy musí počítat a musí jí být ve vládě poskytnut takový prostor, jaký si zasluhuje."
Pomineme-li všechny výhružky, obsažené v tomto prohlášení, především vidíme, že se pro tyto "anarchisty" stalo nepředstavitelné pomyšlení na to, že by se ocitli v opozici. Celá jejich propaganda se od tohoto okamžiku nenesla v revolučnějším duchu, ale naopak, představovala každodenní oplakávání skutečnosti, že CNT byla vyloučena z vlády a nekonečného nostalgického vzpomínání na staré dobré časy Larga Caballera, když vláda ještě byla "revoluční". Vždy jsem si myslel, že mýtus o revoluční vládě byl anarchisty odmítnut již dávno předtím a že to byla pouze hýčkaná iluze marxistů. Je jasné, že dokonce i někteří z předáků CNT tehdy navzdory svému přístupu a dikci svých projevů ve skutečnosti nevěřili tomu, že by nějaká vláda mohla být lepší, než ty ostatní. Věc se spíše měla tak, že nevěděli, jak se bez ztráty tváře vymotat ze sítí politického handlování, do kterých byli chyceni zkušenějšími politiky. Jejich duševní proměna pokročila již příliš daleko a pocity vlastní důležitosti a politická vychytralost způsobily to, že považovali návrat CNT-FAI k revolučním pozicím v opozici proti všem vládám za krok zpět, za který je historie zatratí.
Co přesně CNT dělala během několika měsíců v "opozici" ? Předáci se zaprvé obraceli na veřejnost, aby ji přesvědčili o tom, že jejich vyloučení z vlády bylo špatným krokem. Za druhé obnovili své úsilí o dosažení aliance s UGT. Za třetí nelitovali žádných obětí, aby dosáhli rehabilitace Larga Caballera, který byl pravicovými socialisty Prietem a Negrínem zcela jasně vyšachován z boje o moc. Caballero na to přirozeně slyšel, protože byl odstaven a politicky izolován.
Období "opozice" bylo odstartováno sérií čtyř masových shromáždění, přenášených rozhlasem po celém Španělsku, na kterých podal každý ze čtyř ex-ministrů zprávu o své práci ve vládní funkci. (Známka stále ještě nedotčené moci a vysoké prestiže CNT-FAI navzdory porážce v Májových dnech) Již jsem se zmínil o řeči pronesené Garcíou Oliverem u této příležitosti. Řeč Frederiky Montseniové, prominentní členky CNT-FAI a dnes vlivné osobnosti v MLE - Španělském libertinském hnutí - v exilu je dokonce ještě pozoruhodnější. Montseniová hrála hlavní roli v procesu zastavení pouličních bojů během Májových dnů v Barceloně a její úvahy na toto téma jsou tedy obzvláště zajímavé. "Zůstala jsem v Katalánsku týden, jeden týden, který byl naplněn neustálou prací. Hledala jsem řešení všech problémů a instruovala soudruhy ze své organizace. Naše snahy byly úspěšné. Byla to poučná a opravdová zkušenost pro každého - či spíše - měla by být. Když jsem se vrátila do Valencie, spokojena a přesvědčena, že se jak doma, tak i v zahraničí můžeme komukoli podívat zpříma do očí, protože organizace námezdně pracujících a vláda ukázaly, že mají naprostou kontrolu nad masami a vláda nikdy neměla takovou prestiž, jako poté, co jsme vyřešili neskutečně důležitý problém bez krveprolévání - když jsem se, jak jsem již řekla, vrátila do Valencie a byla jsem radostně přesvědčena, že se vracím jako vítězka pokryta vavřínovými věnci, uvědomila jsem si, že krize byla naplánována přesně na den našeho příjezdu." (zvýrazněno autorem)
To však není vše. Později se Frederika Montseniová zabývala účastí CNT ve vládě. "Já jsem jako anarchistka odmítající stát, přičítala jen velice nízký kredit a důvěru možnosti uskutečnit revoluci shora… A ti, kteří by nám měli být vděční, protože jsme upustili od pouličních vystoupení a násilí a přijali jsme vládní zodpovědnost a byli jsme svázáni zákony, přijatými někým jiným, nepřestali, dokud nedosáhli toho, že jsme se my, revolucionáři z ulice, na ulici také vrátili. Problém nyní spočívá právě v tom. CNT je zpátky na ulici. Zmínění lidé si neuvědomují, jak strašnou odpovědnost nesou za to, že nás tam dostali. Co navíc - odejmuli nám vládní zodpovědnost, odejmuli ji organizaci a mocnému hnutí, které neztratilo nic ze své kuráže a schopností a bylo naopak posíleno prostřednictvím disciplíny a koordinace, čehož se mu dříve nedostávalo…" (zvýrazněno autorem)
(Stojí za to si v souvislosti se stížností Frederiky Montseniové na fakt, že CNT je opět na ulici, přečíst následující pasáž z Kropotkinovy Velké francouzské revoluce: "Můžeme se ptát, jaké mohly být vůbec očekávány výsledky od těchto představitelů, kteří se vždy striktně drželi práva - královského a feudálního práva. Anarchisté naštěstí mají k tomuto tématu co říci. Tito "anarchisté" věděli, že jejich místo nebylo v Konventu mezi poslanci - jejich místo bylo na ulici, oni věděli, že pokud mají někdy vůbec vkročit do Konventu, nebude to proto, aby debatovali s ´členy pravice´, nebo ´žábami z Bažiny ´ ("Bažina" - slangové označení skupiny centristických poslanců, jejichž sympatie se podle okolností přelévaly mezi ´pravicí´ a ´levicí´ - pozn. překl.), ale aby učinili něco konkrétního, ať již z galerií, kde seděla veřejnost, nebo prostřednictvím vpádu do Konventu, když lid půjde za nimi.")
Závěry Frederiky Montseniové hovořily v tom smyslu, že účast organizací námezdně pracujících ve vládě byla "tou nejdůležitější revolucí provedenou v oblasti politiky i ekonomiky." Vstup CNT do vlády "se smyslem pro odpovědnost" se vší její obvyklou praktickou činností, s tím, že se úkoly budou řešit bez hádek, otevírá zcela novou perspektivu pro všechny organizace námezdně pracujících." Frederika Montseniová se snažila ukázat, že poté, co pracující uskutečnili revoluci, zároveň zničili základy starého řádu a vybudovali novou společnost, měli tedy právo být reprezentováni ve vládě jako třída. Stejně jako to před ní učinil García Oliver, Frederika Montseniová vyzdvihuje obnošené reformistické myšlenky, jako by to byly nějaké revoluční objevy.
V novinovém článku, týkajícím se tohoto problému ("Fragua Social", Valencie 9. června 1937), uvedl Juan Lopez, exministr obchodu za CNT, že kolaborace CNT nevyústila v žádném případě ve vnitřní rozklad konfederace. Pokud něco přeci jenom bylo na konci tohoto procesu, byl to pravý opak. "Náš vliv mezi pracujícími je rozhodující. V rámci organizace se vysoce rozvinul smysl pro disciplínu a co se týče morální a vnitřní jednoty, tak v té CNT nepředčí žádná jiná organizace či politická strana."
Měřit zdraví organizace pomocí termínů jako "disciplína" a "vnitřní jednota" je podle mne nebezpečné, zavádějící a nepřesvědčivé. Všichni politici a odboroví předáci sní o disciplinovaných masách. Předáci CNT nebyli žádnou výjimkou. Aby nemohlo být řečeno, že jsem názory Juana Lopeze dezinterpretoval, budeme citovat z článku, který publikoval o měsíc později: "Každý musí k vnitřní disciplíně našeho hnutí zaujmout pevný postoj. V tomto období války a překotných změn musí v libertinském hnutí existovat pouze jedno jediné skutečné vedení. To znamená jednotný názor a jednotnou frontu. Lokální problémy, místní krize - zcela vše musí být vyřešeno prostřednictvím přímé intervence nejvyšších orgánů našeho hnutí. Musíme se vzdát protichůdných postojů a protože jsme sjednoceni jedním ideálem, musíme hájit shodné zájmy." ("Fragua Social, 10. července 1937)
Juan Lopez nebyl jediný, kdo toužil po centralizované kontrole v CNT a navrhoval její zavedení. O několik měsíců dříve, 28. března 1937, svolal Národní výbor konferenci všech tiskových orgánů konfederace a anarchistického hnutí, která se konala v době CNT-FAI v Barceloně. "Jejím hlavním cílem (José Peirats, tamtéž, díl II) bylo podřízení všech sdělovacích prostředků ve službách anarcho-syndikalismu Národním výborům. Měly být potlačeny jisté nesouhlasné projevy, například svoboda kritiky pro jistá periodika, která se dostala do pozice obhájců politických principů a poukazovala na stinné stránky práce výborů a ministrů za CNT. Výsledek této konference byl tou nejpádnější odpovědí všem, kteří věřili v nějakou pomyslnou disciplínu uvnitř Konfederace. Přestože konference schválila většinu agendy, tak byl návrh na to, aby se libertinský tisk stal zdánlivě pouze hlásnou troubou různých výborů, přijat pouze prostou většinou, "což je Pyrrhovo vítězství, pokud si uvědomíme, že na samém konci konference menšina zopakovala svoje rozhodnutí ignorovat celé hlasování." ( )
CNT jako hnutí neutrpěla touto kolaborantskou politikou a centralizací tak, jako mnohé jiné organizace námezdně pracujících za podobných okolností jednoduše proto, že její předáci byli do značné míry neschopní přimět řadové veterány, aby realizovali jejich rozhodnutí. Jasným důkazem je to, jak svižně zmobilizovali svoje síly během Májových dnů v Barceloně a jak bylo pro "vlivné veterány" obtížné přimět je opustit barikády. Nemůžeme ale zakrýt skutečnost, že po porážce, ke které byli během Májových dnů dohnáni, následovala mezi revolučními pracujícími viditelná demoralizace. Organizované ozbrojené útoky na anarchistická družstva v Aragonu, draze zaplacené a nesmyslné vojenské operace, prováděné pouze z politických důvodů, vážný nedostatek potravin a surovin pro průmysl a narůstající počet uprchlíků ze stále více měst a vesnic, okupovaných Frankem - to vše muselo mít nutně hluboký dopad na morálku.
Je pravda, že během tohoto období CNT nebyla ve vládě a existují tací obhájci kolaborace, kteří tvrdí, že pokud by v Negrínově vládě byli ministři za CNT, nedošlo by po Májových dnech k útokům na pozice námezdně pracujících. ( ) Já ale věřím tomu, že uvádět takový argument znamená odmítnout uznat jasná fakta. Především by to znamenalo ignorovat veledůležitou skutečnost, že na kontě Caballerovy vlády bylo minimálně jedno vítězství: obnovení autority vlády, která během prvních dvou měsíců boje neexistovala. V tomto úkolu Caballerovi do značné míry napomáhali vlivní členové CNT-FAI v jeho kabinetu a narůstající byrokracie ve všech sektorech veřejného života, ve které hráli členové CNT-FAI důležitou roli.
Přesně tak, jak se během Májových dnů uskutečnily provokace i přesto, že ve vládě byli čtyři ministři za CNT, by byly spáchány další podobné zločiny na revolučních pracujících, ať již by CNT měla v centrální (valenciské) vládě své zástupce, či nikoli. Jak mimořádně výmluvně řekla při jedné příležitosti Frederika Montseniová: "V politice jsme (my - CNT-FAI) byli naprosto otevření."

Kapitola XV
FAI a politický boj

Protože tato práce je pokusem vyvodit z průběhu španělské revoluce nějaká poučení, navrhuji, abychom se posledními osmnácti měsíci boje z logických důvodů nezabývali tak podrobně jako prvním rokem.
V červenci 1937 stát a vládní instituce znovu sklízely plody své činnosti: ozbrojený boj proti Frankovi, řízený vládou a profesionálními vojáky a vedený jako klasická válka na frontových liniích, nemohl skončit vítězně. Zhroutila se celá severní fronta a na jihu byla ztracena Malaga. Organizace námezdně pracujících se zmítaly v bojích, které mezi sebou vedli jejich předáci a byly stále více a více centralizovány. Magické slovo "jednota", tolik stavěné na odiv, se stalo synonymem slepého přijímání instrukcí z "nejvyšších orgánů", ať již státu, nebo vlastních organizací námezdně pracujících.
UGT byla rozpolcená politickým bojem, který o nadvládu v ní vedli bolševici a pravé a levé křídlo Socialistické strany. CNT se propadala do bažiny kompromisů. Její výbory a odborářská byrokracie v Podnikových radách, armádních štábech, bezpečnostních silách, na radnicích a všech ostatních státních institucích, byla naprosto oddělena od aspirací revolučních mas a ve jménu jednoty a vítězství nad Frankem házela přes palubu jeden po druhém všechny revoluční výdobytky pracujících a své politické zásady. Jak jsem již řekl - Májové dny v Barceloně v žádném případě nebyly signálem k zastavení tohoto procesu. Následující činy předáků potvrdily, že revoluce byla poražena.
Vše bylo zpečetěno Plénem FAI, konajícím se na počátku července 1937 ve Valencii, na kterém padl návrh zreorganizovat federaci způsobem umožňujícím značně zvýšit počet jejích členů a její "vliv". Z předchozího textu je ale jasné, pokud nestačí že události již hovořily samy za sebe, že tato reorganizace FAI nebyla pokusem o záchranu revoluce. Jednalo se o pokus urvat něco z toho, co z ní zbylo poté, co ji "válečné potřeby" a usilovné snahy politiků vykastrovaly. V oběžníku vydaném Celofederačním výborem FAI v říjnu 1936, je účast anarchistů v "oficiálních institucích" ospravedlněna argumentem, že si to vyžaduje situace. Výbor se dále zabýval budoucí rolí CNT, která bude během ekonomické obnovy země zavázána spolupracovat se všemi částmi "antifašistické fronty", protože těchto úkolů se nemůže zhostit pouze část společnosti, ale jejich povaha si vyžaduje "jednotnou instituci, ve které jsou obsaženy všechny společné zájmy" týkající se průmyslu a zemědělství. Tento názor je ospravedlněn tvrzením, že "pokud způsobíme neshody v ekonomické rovině a zmaříme snahy, které usilují o tuto rekonstrukci, vyvoláme chaotickou situaci… Z těchto důvodů musíme ve světle budoucího vývoje za jistých okolností předvídat zánik Syndikátu jak ho známe nyní a dále sloučení našich bojových organizací s dalšími podobnými subjekty, náležejícími k jiným politickým tendencím."
Nyní jsou již motivy plánu na reorganizaci FAI jasné. Ve zkratce je řečeno následující: protože se syndikáty budou zabývat pouze ekonomickými otázkami a budou mít pouze odborný vliv v oblastech své činnosti, bude nezbytné, aby existovala ještě nějaká vnější síla, která bude tohoto ekonomického robota řídit směrem k uskutečnění cílů "na které aspiruje lidstvo." Touto vnější silou měla být "zvláštní organizace." (Organisacion Especifica) Není již třeba dodávat, že FAI považovala sama sebe za ideálního představitele této role! To by byl první krok k přeměně FAI na politickou stranu. Druhým krokem bylo upevnit její vnitřní strukturu. Základem FAI, založené v roce 1927 na konferenci konané ve Valencii, byly "autonomní frakce" Ty pak byly spojeny v místních, lokálních a regionálních federacích. Svazkem všech federací, včetně Portugalské federace, byla Iberská anarchistická federace (FAI), představovaná Celofederačním výborem.
Na Plénu regionálních výborů, konaném ve Valencii v červenci 1937, bylo deklarováno, že "autonomní frakce byla po více než padesát let nejefektivnějším nástrojem propagandy, sdružování i anarchistické činnosti. Společně s tím, jak si doba vyžaduje, aby se FAI zreorganizovala, zmizela i původní role autonomních frakcí. Je záměrem Pléna, aby autonomní frakce byly i nadále respektovány, ale protože FAI přijala jistá rozhodnutí, nebudou se moci účastnit politické práce FAI pod svými jmény." (Zde nastává menší terminologický zmatek. Autorem používaný výraz "affinity group" je obvykle překládán jako "autonomní skupina", což je nejen v česko- slovenském anarchistickém hnutí chápáno jako místní skupina vymezená geograficky. V případě FAI se ale jednalo o "autonomní frakci", tedy skupinu vymezenou ideologicky, jejíž členové mohli být rozprostřeni i po celém Španělsku, pozn. překl.)
Novým základem organizace FAI měly být autonomní skupiny, zorganizované podle venkovských okresů a městských čtvrtí. Ty se měly sjednocovat v místních, lokálních, provinciálních a regionálních federacích. Regiony měly dohlížet na to, že přihlášky do FAI budou posuzovány zvláštní komisí, připojenou ke každé venkovské či městské skupině a místní federaci. Dokud probíhala reorganizace FAI, plnoprávné členství byl přiznáno všem veteránům, kteří již byli členy FAI, a těm, kteří byli členy odborářských, kulturních a jiných organizací, patřících k anarchistickému hnutí před 1. lednem 1936. Těm, kteří nesplňovali tyto podmínky, ale měli příznivé posudky, bylo přiznáno podmíněné členství a během prvních šesti měsíců nemohli zastávat žádné funkce.
To byly podmínky přijetí do nové FAI, ale co programové prohlášení? Pokud nezapomeneme, že cílem reorganizace bylo zvýšit počet členů "v co nejkratší možné době", není překvapující, že dokument nic takového neobsahuje, pokud bychom za programové prohlášení neměli pokládat následující odstavec:"Jako anarchisté jsme nepřátelé jakékoli diktatury, ať už národnostně, či politiky laděné, jsme nepřátelé totalitní formy vlády a věříme, že budoucí směřování našeho lidu bude výsledkem spojené akce celé veřejnosti, vyjadřující svůj souhlas s vytvořením společnosti bez třídních privilegií, ve které jsou určujícími institucemi pro uspokojování potřeb rozdílných regionů celého Španělska podle federálních norem místní organizace práce, administrativy a společného života." (zvýrazněno autorem)
Od organizace, která prohlašuje, že stojí v opozici vůči "totalitní formě vlády", ale nikoli proti vládě jako takové, nemůžeme očekávat jakoukoli zmínku o opozici vůči státu. Více se dočteme na jiném místě v tomtéž dokumentu: "FAI bere ohled na vývoj války, které samozřejmě přiznává velkou důležitost, nevzdává se svých konečných cílů a navrhuje pokračovat v Revoluci ve všech lidových institucích, ve kterých mohou být takové aktivity efektivní vzhledem k nasměrování výsledků současné revoluce směrem k pokroku." Na jiném místě: "Požadujeme naprosté vymizení všech buržoazních přežitků, které stále přetrvávají a učiníme vše, co bude v našich silách, abychom v tomto smyslu podpořili všechny organizace, mající stejný cíl. Věříme nicméně v to, že v protikladu k našemu opozičnímu přístupu k minulosti, je povinností všech anarchistů pracovat v těch veřejných institucích, které mohou sloužit účelu zabezpečení a dalšího rozvíjení nového pořádku." (zvýrazněno autorem)
Členové FAI, zastávající veřejnou funkci "jsou povinni předkládat výborům zprávy o svých úkolech a činnosti a udržovat s nimi těsný kontakt, aby se vždy mohli řídit jejich inspiraciones (inspiracion - inspirace, či spíše v eufemickém žargonu profesionálních politiků příkazy a direktivy) v každém zvláštním případě. Kterýkoli člen FAI, vyslaný do veřejné funkce bez ohledu na její status, může být této funkce zbaven a odvolán z úřadu kdykoli, kdy to pravomocné orgány federace uznají za vhodné…"
Výše řečené je jasným důkazem toho, že FAI zamýšlela ve vládních záležitostech hrát roli politické strany. Aby mohla nominovat své členy pro zastávání "veřejného úřadu", musela by se FAI nechat zaregistrovat vládou jako jedna z politických stran, tvořících "antifašistickou frontu". Členové FAI si byli plně vědomi možných důsledků svých činů z anarchistického hlediska, ale to je nezastrašilo a ve všech větších městech po celém Španělsku se konala veřejná shromáždění, aby tuto příšeru vypustila z klece ve jménu anarchismu.
Ve svém prohlášení pro mezinárodní anarchistické hnutí (Federacion Anarquista Iberica al Movimiento Inernacional, vydáno v Informačním bulletinu CNT-FAI, španělské vydání, Barcelona 20. září 1937, číslo 367) FAI žádala o porozumění pro svůj postup a respekt pro rozhodnutí, přijatá pouze po "svobodné a vášnivé diskusi." Není zde samozřejmě ani zmínka o tom, že ti členové FAI, kteří byli na frontě - a bylo jich mnoho - do těchto událostí nemohli vůbec promluvit. ( ) "Nová struktura FAI, ve které je přijatelná práce formou klasické politické činnosti, včetně jejích zvláštních stránek, jako účasti FAI v institucích, vytvořených revolucí a na všech místech, kde je naše přítomnost nezbytná pro urychlení práci a ovlivnění pracujících mas a bojovníků na frontě, byla například podrobena mnoha bouřlivým diskusím bez toho, aby se jednalo o nějakou fundamentální změnu naší taktiky a našich zásad, ale jednoduše a pouze o chvilkové přizpůsobení se požadavkům války a novým problémům vytvořeným Revolucí."
Opozice vůči reorganizaci FAI byla přesto značná, zvláště v Katalánsku, kde na Regionálním plénu autonomních skupin množství delegátů vystoupilo z organizace. O dva měsíce později se v článku otištěném v Solidaridad Obrera z 12. října 1937 zmínil Gilabert, sekretář lokální federace anarchistických skupin v Barceloně, znovu o "významné a početné menšině" (minoria considerable), stojící v opozici a dodal, že "rozpory dosáhly již takového bodu, že některé skupiny pohrozily vyvoláním rozpadu organizace." Byl jmenován výbor, aby vyřešil vzniklou situaci. Řešení spočívalo v tom, že početná opozice mohla pokračovat v činnosti ve formě autonomních frakcí, ale "jejich pravomocná rozhodnutí budou brána v potaz pouze s ohledem k počtu členů, kteří za nimi stojí." Tento návrh musel být nicméně postoupen Celofederačnímu výboru k ratifikaci.
Plán raketově zvýšit počet členů FAI pomocí rozšíření její politické základny se nesetkal s takovým úspěchem, jaký se od něj očekával. Před červencem 1936 se počet členů FAI odhadoval na asi 30.000. Podle Santillana (V "Por que Perdimos la Guerra," Buenos Aires 1940) se toto číslo na konci roku 1937 pohybovalo na úrovni 154.000. Co bylo ale získáno v kvantitě, bylo ztraceno v revoluční kvalitě. Výzvy k vytvoření masového hnutí bylo uposlechnuto pouze na úkor individuálního svědomí a anarchistických zásad.

Část II

Úvod

Během posledních osmnácti měsíců boje žilo revoluční a antifašistické hnutí ve lži. V situaci, kdy byl ekonomický život země a vedení války v rukou stalinistických agentů, podporovaných všemi politickými nepřáteli revoluce s vědomou či nevědomou spoluúčastí mnoha těch, kteří sami sebe označovali za revolucionáře, se nemohlo stát nic jiného, než že zvítězil Franko a jeho spojenci. Ofenzívy zahájené Negrínovou vládou se proměnily ve strašlivé katastrofy nebo draze zaplacená dobrodružství, ve kterých se vojenské úspěchy rychle proměnily v další ústup. Za všemi operacemi stály politické a nikoli vojenské úvahy, takže jejich výsledky byli trpce zklamáni i zastánci jednotného velení, armády a železné disciplíny.
Skutečné pocity anarchistických militantů a předáků vejdou ve známost až poté, co se pro historiky revoluce otevřou archívy CNT-FAI, protože její tisk, zamořený optimistickými hesly, militaristickou propagandou, glorifikací války a výhružkami pro všechny, kteří se vyhýbali své "povinnosti" k "vlasti", již nebyl hlasem organizace, ale hlásnou troubou vlády a "revolučních" šovinistů. I když pro to nemáme žádné důkazy, nemůžeme uvěřit, že by předáci CNT-FAI byli tak naivní, aby ještě doufali ve Frankovu porážku, nýbrž v to, že mnoho z nich sdílelo s některými členy vlády názor, hovořící o nutnosti soustředit všechny síly na protahování války za každou cenu, dokud nepropukne otevřený konflikt mezi Německem a Británií, což všichni považovali za nevyhnutelné. Stejně jako mnozí doufali, že vítězství bude umožněno exportem konfliktu za hranice, tak se další postavili na stranu Spojenců ve II. světové válce, protože věřili, že vítězství "demokracií" (včetně Sovětského svazu !) vyústí v automatické osvobození Španělska zpod franko-fašistické tyranie. Tyto naděje byly podivnou směsí politického oportunismu a naivity. Oportunismus je společný všem klasickým masovým organizacím, ale kombinace těchto dvou vlastností je zvláštním rysem španělských revolučních předáků - zdá se, že si toho byla Frederika Montseniová vědoma, když prohlásila, že "v politice jsme byli zcela otevření." Viděli jsme, jak byli předáci již od prvních okamžiků boje ve Španělsku ve všech podstatných záležitostech přechytračeni a vymanévrováni politiky. Stejně důležitá je i skutečnost, že jejich každodenní styk s politiky neměl na lidi jako Companys žádný ideologický vliv, zatímco řada předních členů CNT byla nakonec získána pro samotnou myšlenku oprávněnosti vlády a centralizované moci, nikoli "dané okolnostmi", ale trvalé (Horacio Prieto, Garcia Oliver, Juan Peiro a Juan Lopez, abychom se zmínili o těch nejznámějších destacados militantes, na které si vzpomínám).
Po porážce revoluce centrální vládou v květnu 1937 již předáci CNT-FAI nepředstavovali sílu, na kterou by vláda, pokračující v rozpouštění milic, rušení dělnických hlídek v zázemí a ničení družstev, musela brát ohled. Revoluce přišla o všechny svoje drápy. Zlomení jejího srdce bylo ponecháno na předácích CNT.
Posledních osmnáct měsíců boje se nevyznačovalo pouze vojenskými porážkami, ve kterých byly obětovány desítky tisíc životů, ale rovněž soustředěnou snahou zevnitř proměnit CNT až k nepoznání. Navrhuji, abychom se na následujících stranách zabývali právě tímto vývojem. Myslím si, že pro anarchistické revolucionáře je převelice významné, že zatímco španělští veteráni poněkud pohodlně vysvětlují každý učiněný krok jako diktát "okolností", nám se zdá, že rapidní nárůst vlivu autoritářských předáků v CNT, stejně jako neschopnost řadových členů a militantů tomu zabránit, ve skutečnosti přímo vyplývá z ústupků učiněných vzhledem k základním principům anarchismu již od samého počátku boje v červnu 1936.

Kapitola XVI
Od milicí k militarizaci

"Jsou nám lhostejné medaile a generálské výložky. Nechceme žádné výbory ani ministry. Až zvítězíme, vrátíme se do továren a dílen, odkud jsme vzešli a budeme se držet stranou od teplých místeček za jejichž zrušení jsme dlouho bojovali. Skutečná armáda na obranu Španělska vzejde z továren, polí a dolů."
Durruti v Solidaridad Obrera, 12. září 1936

"Vláda povýšila vynikajícího libertinského předáka Bonaventuru Durrutiho u příležitosti výročí jeho smrti in memoriam do hodnosti podplukovníka."
Titulky v Solidaridad Obrera, 30. dubna 1938

Navzdory své násilné tradici měla CNT-FAI rovněž i tradici anti-militaristickou a protiválečnou, která byla shrnuta na zaragozském kongresu (květen 1936) do Návrhu prohlášení o politicko-vojenské situaci následujícími slovy: "Za šesté: provést agitační kampaň slovem i tiskem proti válce a těm, kteří ji rozdmýchávají. Založit anti-militaristické Výbory, které vejdou v přímý kontakt s IWMA, aby byly informovány o mezinárodních záležitostech a budou mezi mladými lidmi prostřednictvím množství letáků a brožurek rozdmýchávat nenávist k válce a aktivní odpírání vojenské služby. Za sedmé: V případě, že španělská vláda vyhlásí válečnou mobilizaci, bude vyhlášena generální revoluční stávka."
Musíme poznamenat, že toto prohlášení bylo zveřejněno pouhé dva měsíce před vojenským povstáním s plným vědomím probíhajících příprav. V preambuli ke zmíněnému návrhu dokonce čteme: "Maje na paměti, že Španělsko prochází jasně revolučním obdobím, myslíme si, že pokud se CNT neodváží vystoupit na obranu svobod, oklešťovaných všemi pravicovými i levicovými politiky (gobernates), v otázce rozhodnutí o možnosti její další činnosti bude vydána na milost a nemilost politikům. Je tedy nezbytné shodnout se na společné akci, důrazně zaměřené proti represivním zákonům a těm, kteří jsou proti svobodě sdružování a projevu… Jsme si vědomi zhroucení současného demokratického režimu a věříme, že prostřednictvím Parlamentu nebude nalezeno žádné řešení naší politické a ekonomické situace. Rozklad parlamentu způsobí nástup pravicové reakce nebo případně i diktatury, ať už bude jakákoli. Musí to být právě CNT, která upevní svoje politické zásady a jasně se vyjádří k neschopnosti a úpadkovosti parlamentarismu."
Za měsíc po začátku povstání, červnu 1936, prošly tyto deklarované zásady a taktika zkouškou ohněm, protože madridská vláda nařídila mobilizaci ročníků 1934,35 a 36. Mladí Katalánci na to odpověděli uspořádáním masového shromáždění v Teartro Olimpia v Barceloně, kde vyhlásili svoje "odmítnutí vrátit se do kasáren." CNT v podobně znějícím manifestu jejich postoj podpořila. Manifest zněl podobně, protože se netýkal odporu proti mobilizaci a principu povinné vojenské služby, ale šlo o sebeobranu mladých lidí, volajících "Abajo el ejercito! Viva las milicias populares!" (Pryč s armádou! Ať žijí lidové milice!) Manifest nicméně končí silně pozitivně znějícími slovy, určenými katalánské a madridské vládě: "Nemůžeme obhajovat existenci pravidelné, uniformované a na odvodech založené armády, ani porozumět potřebě jejího ustavení. Tato armáda musí být nahrazena lidovými milicemi, skutečným lidem ve zbrani, který jediný zaručuje, že svoboda bude bráněna s nadšením a ve skrytu nebudou upředeny nové konspirace."
Mezitím Plénum lokálních a místních skupin FAI vyjádřilo svoji pozici následujícími slovy: "Plénum… přijímá existenci lidových milicí jako danou skutečnost, nevyhnutelnou potřebu vynucenou občanskou válkou. Plénum vyjadřuje svůj nesouhlas s militarizací milic, ale zároveň uznává potřebu organizace akcí, která je nezbytná v každé válce."
Skutečný význam a upřímnost předchozích slov může být podle mne nejlépe posouzen v souvislosti s prohlášením, vydaným Výborem antifašistických milic 5. srpna, ve kterém se píše, že "Centrální výbor antifašistických milic v Katalánsku rozhodl, že se vojáci ročníků 1934, 35 a 36 mají neprodleně hlásit v kasárnách a dát se do služeb výboru milicí, který spadá pod pravomoc Centrálního výboru."
V tomto okamžiku se stal Centrální výbor (a později se k tomu ještě vrátíme) ve skutečnosti a nikoli jen teoreticky "revoluční vládou" v Katalánsku, skládající se ze zástupců všech politických stran a organizací námezdně pracujících. FAI reprezentovali Santillan a Aurelio Fernandez, zatímco CNT Durruti, Garcia Oliver a Asens.
V prvních zveřejněných rezolucích Centrálního výboru, jejichž uposlechnutí bylo povinné pro každého ("cuyo cumplimiento es obligatorio para todo los ciudadanos") článek 7 ozřejmuje situaci docela jasně, pokud to již nevyplývá z věty, kterou jsem výše vypíchl. Výbor očekává, že bude vydávat příkazy, které budou plněny: "Výbor věří, že vzhledem k potřebě vybudování revolučního pořádku, který by se vypořádal s fašismem, budou jeho příkazy plněny bez toho, aby se musel uchýlit k disciplinárním opatřením."
Je tedy jasné, že již od začátku si revoluční předáci představovali boj, ve kterém by nebyli vůdci a koordinátory lidového nadšení, ale těmi, kteří ho ovládají, boj, ve kterém alternativou ke zhroucené Centrální vládě a Generalitat nebyla nová forma organizace, ale jakobínská vláda v přestrojení El Comite Central de Milicias Antifascistas, boj, ve kterém odpovědí na vojenské povstání není lid ve zbrani, ale "lidová" armáda složená z dobrovolníků a odvedenců, pokoušejících se napodobit militaristy v jejich vlastním řemesle - válce!
Za těchto podmínek není překvapivé, že názory revolučních předáků se měnily týden co týden. Na konci srpna 1936 jsme mohli zaznamenat nový přístup. 29. 8. bylo na titulní straně v Solidaridad Obrera otištěno "Prohlášení vydávané Durrutiho kolonou na všech územích, která obsadila," podepsané delegátem "setnin" José Esplugem, ve kterém "jménem antifašistických výborů a na základě dekretu madridské vlády povolávající rezervisty ročníků 34 až 36, se jim oznamuje, že jejich nevyhnutelnou povinností je vstoupit do řad milice, buď podle regionu, nebo v rámci nějaké kolony, pokud možno této." (Originální text zní "hace saber la obligacion ineludible de incorporarse a filas." Autorův překlad se zakládá na nejčastějším překladu slov "obligaction ineludible")
Někteří předáci, jako například García Oliver, opustili koncepci milicí již na začátku srpna 1936, méně než měsíc po vojenském povstání. Na velkém shromáždění v Barceloně, které oslovil, řekl Oliver, že "Lidová armáda, která vyrostla z milic, musí být organizována a založena podle nových koncepcí." Ihned zdůraznil kroky, podniknuté k tomuto účelu: "Založíme revoluční vojenskou školu, ve které budeme vychovávat technické velitelské kádry. Ty nebudou kopií starého důstojnického sboru, ale prostě techniky, řídícími se navíc direktivami (indicaciones) důstojníků-instruktorů, kteří projevili svoji věrnost lidu a proletariátu."
O sedm měsíců později ministr spravedlnosti Garcia Oliver varoval ve svém proslovu studenty Vojenské školy následujícím způsobem: "Důstojníci Lidové armády, musíte dodržovat přímo ocelovou disciplínu a vyžadovat ji také od svých mužů, kteří, jakmile se octnou pod vaším velením, musí přestat být vašimi soudruhy, ale stát se jednoduše ozubenými kolečky ve vojenském stroji naší armády." Tolik o Lidové armádě, "založené na nových koncepcích."
Sestavení Caballerovy vlády na počátku září 1936 a narůstající moc komunistů, to vše bylo signálem pro rozhodný pokus vybudovat vládou kontrolovanou vojenskou mašinérii. Jestli toto opatření zajistí vítězství nad Frankem, bylo nejisté, ale nepochybně by zasadilo tvrdý úder sociální revoluci. Jednotné velení (comando unico) bylo pohádkou již od samého počátku, protože jednotliví generálové byli loutkami v rukou politických stran. Jejich výběr byl založen na politických motivech a operace, které skončily těžkými ztrátami na lidech i technice, byly zahajovány pouze kvůli politickým cílům některé ze stran.
Nevěřím tomu, že předáci CNT měli nějaké iluze o upřímnosti politiků, ale poté, co odmítli revoluční řešení ve prospěch vlády, se již od samého počátku sami zapojili do politické hry, ve které jak sami pociťovali, mohli hrát jednu z hlavních rolí pouze tehdy, když byli schopni podržet si klíčové posty ve státním mechanismu. Během několika prvních měsíců militanti CNT kladli odpor reakční vládní politice svých předáků i přes jejich takřka naprostý monopol na tisk a další prostředky propagandy, rychlý nástup Frankových sil, ohrožujících Madrid a materiální těžkosti, ale i tak byla přijata různá opatření "vynucená okolnostmi". Předáci CNT byli co se týče obsazování klíčových pozic vždy o jeden krok pozadu za politiky. Rozvinulo se u nich byrokratické a legalistické myšlení a politická hra se pro ně stala svého druhu posedlostí.
Reakce militantů CNT na militarizaci popisuje Peirats následujícími slovy: "Kolony patřící ke konfederaci a anarchistům, byly mezi těmi, které se nejvíce zdráhaly přijmout novou situaci (modalidad) a považovaly ji za nevratný krok směrem ke klasickému militarismu, legalizaci války a kasárenské disciplíně. Když se vyšší výbory CNT-FAI (Comités superiores) vyjádřily ve prospěch všeobecné militarizace lidových milic, což byl krok, na kterých ministři za CNT tlačili shora, na všech frontách, kde bojovali členové konfederace, zavládl hrozný zmatek. Uskutečnila se bouřlivá setkání mezi bojovníky a delegacemi z výborů, které byly vyslány na frontu, aby splnily svoje, přiznejme si obtížné, poslání. Mnoho předvídavých milicionářů, kteří se zapojili do ozbrojeného boje jako dobrovolníci, odvolalo svůj slib a odešlo do zázemí. Později se vrátili. Durrutiho kolona se v procesu militarizace stala 26. divizí. Mezi novými důstojníky a jejím mužstvem jakoby zázrakem vydrželo revoluční a soudružské klima až do konce války." ( )
Dokonce i Columna de Hierro, o jejíž revoluční ostražitosti v prvních dnech boje jsme se již zmínili, se sama rozpustila na veřejném shromáždění, kde prohlásila, že tak činí proto, "aby se neizolovala od boje, vedeného proti fašismu." Možná měli tito stateční lidé později důvod litovat svého rozhodnutí.
Jakmile přistoupili na myšlenku militarizace, vrhli se předáci CNT-FAI plnou vahou svých osobností do úkolu předvést přede všemi, že jejich řadoví členové jsou těmi nejdisciplinovanějšími a nejstatečnějšími příslušníky ozbrojených sil. Tisk CNT zveřejnil nespočet fotografií svých vojenských velitelů, oblečených v důstojnických uniformách, dělal s nimi rozhovory a otiskoval vroucné gratulace u příležitosti jejich povýšení do vysokých hodností plukovníků či majorů. Jak se vojenská situace zhoršovala, tón tisku CNT se stále více nesl v agresivním a militaristickém duchu. Solidaridad Obrera každý den otiskovala seznamy mužů, odsouzených vojenskými tribunály v Barceloně a zastřelených za "fašistické aktivity", "défétismus", či "dezerci". Můžeme se dočíst i o člověku, který byl odsouzen k smrti, protože pomáhal povolancům uprchnout přes hranice. Ve zprávě z Valencie, otištěné v Solidaridad Obrera 24. dubna 1938 pod titulkem "Sentencia Cumplida" (Rozsudek byl vykonán) čteme: "Vojenský stanný tribunál odsoudil poručíka Mariana Sanze Navarra (administrativa) za zločin opuštění bojového stanoviště. Sanz byl postaven před Stálý tribunál soudního dvora 22. armádního sboru pro obvinění na základě článku 17 a jeho poprava se konala ve vesnici Villafamat, kam byl převezen, aby bylo vykonání rozsudku příkladem pro ostatní. Vojáci místní posádky byli přítomni a posléze procházeli před tělem por. Sanze a provolávali slávu Republice."
Kampaň za dosažení disciplíny prostřednictvím strachu a teroru - otázkou se můžeme zabývat z prostorových důvodů jen krátce, přestože dobové materiály CNT přímo oplývají podobnými příklady - nezastavila rozsáhlé dezerce z fronty (jen zřídka směrem do frankistických linií) a prudké snížení úrovně produkce v továrnách.
Existují doložené důkazy o pádu produkce válečného průmyslu, způsobeném znárodněním všech továren zapojených do zbrojní výroby, které ilustrují fakt, že i přes všechny své nedostatky dělnická samospráva v továrnách vyústila ve vyšší produktivitu práce ve srovnání s následnou situací, kdy vláda převzala průmysl ve jménu větší efektivity práce (přestože to ve skutečnosti udělala proto, aby dostala pod svoji kontrolu tyto potenciální zbrojnice pro "lid ve zbrani"). Nemáme důvod pochybovat o tom, že ze stejných důvodů byla morálka milicionářů nejvyšší v tom období, kdy vládní kontrola a reglementace ozbrojených sil neexistovala.
Z anarchistického hlediska existují dvě zásadní námitky k militarizaci: zaprvé, že vyústí ve zdeformování ozbrojeného boje, který začal v jasně sociálně-revolučním duchu, do podoby státem vedené války, jejíž výsledek prospěje pouze vládnoucí třídě. Za druhé, že militarizace znamená centralizaci moci, mobilizaci a odvody a je negací individuální svobody. V poslední kapitole se těmto otázkám budu věnovat podrobněji.

Kapitola XVII
Rozšířené národní ekonomické plénum z ledna 1938

Pleno Nacional economico ampliado CNT, konané v lednu 1938 ve Valencii, bylo prvním početnějším shromážděním konfederace od zaragozského kongresu z května 1936. Zúčastnilo se ho více než 800 delegátů, zastupujících přibližně 1.700.000 členů. Záznam jednání není k dispozici a musíme se proto uchýlit k útržkovitým zprávám, zveřejněným v tisku a k brožurce, vydané Národním výborem CNT, ve které jsou přetištěny rezoluce přijaté Plénem, na kterém podle Peiratse, "jednou z pozoruhodných zvláštností bylo přehnané zdůrazňování názoru Národního výboru na všechny body jednání. To je v rozporu s tradiční procedurou. Přestože všechna stanoviska, která předtím Národní výbor prodiskutoval s přítomnými delegáty, byla schválena, tento postup by byl za jiných okolností považován za nemorální. Nepřípustné by bylo i svévolné zasahování Národního výboru do všech diskusí a zvláště během obhajoby jeho Dictamens (stanovisek)." (Peirats, tamtéž, díl III, str. 12)
Podle generálního sekretáře CNT bylo účelem pléna odstranit některé zásadní rozpory, demonstrovat vyspělost, kterou organizace dosáhla během osmnácti měsíců konstruktivního experimentu v ekonomice, vyřešit všechny problémy s "precision, claridad y positivismo" a vytvořit všeobecný dojem, že námezdně pracující jsou schopni vyřešit všechny obtíže bez ohledu na to, jaké oběti musí být přinášeny a jaké nedostatky překonány. Nakonec mělo plénum prodiskutovat ekonomickou situaci jako takovou, "abstrahovanou od politických a vojenských úvah" a najít nejracionálnější a nejvíce odpovídající řešení.
Ve světle narůstající centralizace uvnitř CNT není překvapující, že mnohé rezoluce na tomto plénu hledaly způsoby, jak zvýšit pravomoci administrativy v řízení a managementu průmyslu a vnitřním životě organizace. Kontroverzní bod 4) na pořadu jednání tak navrhoval (a byla to jedna z pouhých tří rezolucí, schválených prostou většinou, o ostatních bylo rozhodnuto jednohlasně) vytvoření Pracovní Inspekce v rámci těch továren, "které byly v rukou námezdně pracujících". Potřeba této inspekce je v memorandu Národního výboru CNT popisována těmito slovy: "Víme, že zdrcující většina pracujících i bojovníků plné svoje povinnosti a snaží se ze všech sil zvýšit produkci. Víme nicméně i o naprosto nezodpovědných a ignorantských menšinách v zázemí, které nepracují tak, jak se od nich očekává."
Inspektoři měli být jmenování Národní federací průmyslu a jejich povinnosti a pravomoci jsou popsány následovně: "1) Tito delegáti budou sledovat plnění očekávaných norem, které efektivně nasměrují různá odvětví průmyslu směrem ke zlepšení hospodárnosti a administrativy. Inspektoři nebudou moci jednat ze své vlastní iniciativy. Bude na odpovědných činitelích (encargados), aby sledovali, jestli někdo neporušuje rozhodnutí Podnikové rady, za které jsou zodpovědní. 2) Pro dosažení vyšší efektivity a produktivity práce a v případech, kdy to bude považováno za nezbytné, navrhne Podniková rada, aby byla Inspekce obdařena výkonnou pravomocí pro uvalování účinných sankcí vůči těm kolektivům nebo jednotlivcům, kteří si to zasluhují, protože nesplnili své povinnosti. 3) Organizace bude souhlasit s rozšířením donucovacích pravomocí u institucí, které budou muset využívat tato práva a vydá nařízení je definující. To vše se týká pouze těch průmyslových odvětví, která jsou v rukou námezdně pracujících."
Abychom pochopili skutečnou moc Inspekce, musíme se začíst do jedenáctého bodu jednání, který se zabývá "Stanovením pracovních norem." Tento návrh počítá s tím, že v každé továrně bude založen Kontrolní výbor syndikátu, "který se stane součástí správní rady a bude dbát na to, aby práce byla vykonávána uspokojivě. Bude spolupracovat na zlepšování pracovních metod a nárůstu produkce, o což se bude neustále průběžně snažit. Kontrolní výbor syndikátu bude ve všech otázkách zodpovědný Výboru syndikátu (Junta syndical). Bude Technicko-administrativní radě navrhovat vhodné distributory zboží a odpovědné pracovníky. Učiní snazším odhalování potížistů a bude podávat zprávy o neschopnosti zaměstnanců, o které se dozví. Bude navrhovat postup v profesionálním žebříčku pro ty, kteří si to zaslouží a nepovšimli si jich distributoři. Bude se snažit, seč to bude možné o lepšení materiálních podmínek práce. Bude se zabývat hygienou, propagandou a posilováním soudružských vztahů mezi pracujícími ve zespolečenštěné výrobě. Bude pravidelně kontrolovat účetnictví a předkládat Technicko-administrativní radě všechnu kritiku i příznivé ohlasy zezdola a stejně tak i Výboru syndikátu. Bude k dispozici předákům pracovních kolektivů při jakékoli příležitosti."
Následně připaví Consejo Nacional de Economia "výrobní knížku, obsahující seznam práv a povinností pro všechny členy konfederace aktivní na ekonomickém poli, shrnující hlavní dohody, dosažené na Rozšířeném ekonomickém plénu."
To ale ještě není všechno. Každý pracující dostane kromě své členské legitimace a výrobní knížky ještě pracovní knížku! Potenciálně nebezpečný účel, ke kterému mohla být pracovní knížka zneužita, je odhalen v části, zabývající se nespolehlivými pracovníky. Tato záležitost je tak důležitá, že pasáž přetiskneme celou: "Vedoucí pracovník, odpovědný za personální otázky, výrobu a Kontrolní výbor syndikátu, může navrhnout propuštění zaměstnance a po dohodě s generálním ředitelem může být tato záležitost vyřízena obratem.
Týká se to případů neomluvené absence, opakovaného pozdního příchodu, neschopnosti splnit požadované normy, potížistů, podněcujících neshody mezi pracujícími a zodpovědnými pracovníky (los responsables del trabajo), nebo představiteli odborů.
Pokud byl již zaměstnanec předběžně propuštěn v souladu s výše uvedenými zásadami, je podnik povinen mu najít práci jinde a poskytnout mu odpovídající školení.
Pokud se zaměstnanec na novém místě nezbaví svých špatných návyků a je znovu propuštěn pomocí zmíněné procedury, nebude mu již v dané oblasti nabídnuta práce a podnik ho nasměruje jinam, kde, pokud to bude třeba, bude zaměstnán. Jestliže se i nyní bude opakovat jeho předešlé chování, tak bude jeho poslední záznam vyznačen v jeho pracovní knížce a členské průkazce odborů, na jejichž úvaze bude ponecháno, jakou sankci vůči němu uplatnit ve formě dočasného vyloučení z pracovního procesu, což je vždy ta poslední možnost.
Pracovní nasazení úřednictva v jakémkoli podniku bude kontrolováno komisí Technicko-administrativní rady daného syndikátu. Všichni pracující a zaměstnanci budou mít svůj spis, do kterého se budou zaznamenávat jejich pracovní a společenské výsledky. Technicko administrativní rada bude sestavena z členů různých částí syndikátů, kteří budou vybráni pro své osobní kvality a profesionální schopnosti."
Toto CNT v lednu 1938 nazývá "Organizacion responsable"! Bez váhání můžeme označit carnet de trabajo (pracovní knížku) za otrocký cejch, jehož zavedení by i reakční a reformistické odbory v Americe či Británii kladly odpor až do posledního muže, ale který byl přijat CNT 516 hlasy pro, 120 proti a 82 delegátů se zdrželo hlasování.
Nejvýznamnějším bodem v otázce upevňování "jednoty organizace" je bod 8. V něm se volá po drastickém omezení vydávání vlastních tiskovin, údajně kvůli nedostatku papíru, zbytečnému překrývání obsahu a nízkému počtu "kompetentních soudruhů", schopných vykonávat práci redaktorů. Výraz "kompetentní" dostává poněkud zvláštní zabarvení, uvědomíme-li si, že dalším údajným důvodem pro redukci tiskovin je potřeba vtisknout jim jednotnou podobu. "Musíme skoncovat s antagonistickými projevy v našem hnutí." Za tím účelem bylo ustanoveno, že v Barceloně, Valencii a Madridu "musí vycházet" (deben parecer) deníky a večerníky, zatímco v dalších vyjmenovaných městech "mohou být vydávány" (puede editarse) večerníky. Za touto instrukcí následuje výhružně znějící varování, že "všechny deníky, které se nepřidrží tohoto plánu, musí být zastaveny, protože jejich vydávání není nutné a je neekonomické."
Je rovněž kategoricky určeno, co mají deníky a časopisy tisknout. Veškeré deníky mají podle rozhodnutí Národního pléna "povinnost" (quedan obligados) věnovat denně minimálně půl strany či celou stránku rolníkům. Měsíčně vydávané bulletiny každé Národní federace průmyslu se budou zabývat pouze aktivitami spojenými s chodem průmyslu a "v žádném případě politickým či válečným vývojem, což uznají za exkluzivní téma deníků." Podobně bude i Národní federace rolníků vydávat měsíčník, který "se bude muset omezit na odborné příspěvky a články o technických problémech a zcela se vystříhá jakýchkoli poznámek o politickém a odborářském životě, protože politikou se zabývají výlučně deníky CNT a odborovými otázkami její vnitřní bulletiny."
Snaha o kontrolu vyjadřování politických názorů je zcela zřejmá. Bylo by zajímavé dozvědět se, jak se následně změnilo personální složení redakcí deníků CNT a jaký to mělo politický význam. Nikoli nezajímavé by rovněž bylo vědět, na čí příkaz se tyto změny uskutečnily. Takové informace dnes nemáme k dispozici, ačkoli se jedná o životně důležitý materiál, který potřebujeme k tomu, abychom zjistili, kdo v oněch pohnutých letech měl v CNT skutečnou moc.
Směr, který nabrala CNT na svém lednovém plénu z roku 1938, je otevřeně reakční takovým stylem, že před ním musíme stanout v němém úžasu. Překonává i vytvoření Výkonného výboru MLE (Španělského libertinského hnutí) na počátku dubna téhož roku, o kterém se píše, že "Tento výbor bude v rámci organizace pracovat následujícím způsobem. Všechna rozhodnutí budou přijímána buď jednohlasně nebo prostou většinou. V případě nerozhodného hlasování bude výbor nucen rezignovat. Všechny místní a lokální součásti třech hnutí (CNT, FAI a FIJL) se podřídí rozhodnutím tohoto výboru a bezezbytku je vyplní… Výkonný výbor libertinského hnutí bude mít jako svůj poradní orgán Vojenskou komisi, která bude v předstihu reagovat na události… Ve shodě s nejvyššími výbory (Comités) hnutí, má Výkonný výbor pravomoc jmenovat členy poradních politických a vojenských komisí… Výkonná pravomoc tohoto výboru zahrnuje i okamžité vyloučení jednotlivců, skupin, syndikátů, lokálních a místních skupin, nebo nižších výborů, nerespektujících obecné rezoluce hnutí a poškozujících ho svým jednáním… Výbor bude rovněž přijímat sankce vůči těm členům, podporujícím ty, kteří byli vyloučeni z jakékoli ze tří organizací hnutí z výše vyjmenovaných důvodů… Výkonná a disciplinární pravomoc tohoto výboru se vztahuje jak na zázemí, tak na frontové linie."
Z představy, že CNT je revoluční organizací kontrolovanou samotnými členy, nezbyla ani ta nejmenší iluze. Nyní již bylo snadné najít společnou řeč s vůdci UGT a podepsat další z mnoha paktů jednoty, kterými čím dál tím více rozdělené Španělsko přímo oplývalo.

Kapitola XVIII
Pakt UGT a CNT

"Vývoj" CNT, dokumentovaný valencijským plénem z ledna 1938, nepochybně uspíšil zahájení rozhovorů o uzavření "Paktu sjednocení" se socialisty ovládanými odbory UGT. V myslích předáků CNT již byla dávno revoluční předvídavost z roku 1936 nahrazena starostí o to, co považovali za "spravedlivý podíl" organizace na vládní pravomoci na všech úrovních, nejen za současných "výjimečných okolností", způsobených vypuknutím ozbrojeného boje, ale i pro budoucí časy v případě zázračného vítězství nad Frankem.
Jediná fungující jednota je ta, kterou uskuteční samotní námezdně pracující na svých pracovištích a ve svých komunitách - jednota zrozená ze společných problémů a potřeby vzájemného respektu. Taková jednota se stala skutečností v mnoha továrnách a družstvech po celém Španělsku již od počátku revoluce. Byla nemožná tam, kde se UGT například nacházela pod politickým vlivem komunistů, nebo pravicových socialistů. Vše, o co se mohla pokusit CNT, bylo respektovat práva těch, kteří nesouhlasily s jejím pohledem na sociální a ekonomickou reorganizaci země a zároveň bránit svá vlastní rovnocenná práva před vnějšími zásahy.)
Předáci CNT a UGT, dychtící po dosažení dohody, která by jim umožnila podílet se proporcionálně na politické moci a určovat budoucí osudy Španělska, byli připraveni eliminovat rozdíly, odlišující od sebe jejich organizace pomocí cáru papíru, nesoucího jejich podpisy a nazvaného "Pakt sjednocení". Jejich pocit vlastní důležitosti jako předáků a jejich víra v to, že skutečné hluboké problémy mohou být vyřešeny nějakým vyjednáváním na vysoké úrovni, patří zajisté k nejobskurnějším rysům mocenské politiky.
V předběžných návrzích, podaných CNT a UGT, si ihned povšimneme, že UGT neučinila ani jeden ústupek vzhledem k revolučním cílům CNT s výjimkou čistě formální zmínky o důležitosti dělnické kontroly, která je charakterizována jako "jeden z nejdůležitějších a nejcennějších výdobytků námezdně pracujících" a požadavků na to, aby vláda dělnickou kontrolu plně legalizovala, protože "brání stanovená práva a povinnosti pracujících v procesu výroby a distribuce." CNT na druhé straně zdá se učinila zoufalý pokus najít společnou řeč s reformistickou UGT a zdůraznila práci "Společného národního výboru", který má "zajistit efektivní podílení se proletariátu na fungování španělského státu a ujmout se právě nyní obrany skutečně demokratického režimu v opozici vůči všem totalitním myšlenkám a ambicím." Co se týče "národní obrany", CNT kromě jiného navrhovala, aby konfederace a UGT "všemi silami přispívaly k vytvoření efektivní pravidelné armády, která by vyhrála tuto válku a v budoucnu strážila naše svobody." CNT sice obhajovala existenci dělnické kontroly, ale zároveň i vytvoření Národní ekonomické rady, složené z představitelů syndikátů a vlády, jejíž funkce by spočívala v "řízení výroby, distribuce, úvěrové politiky, obchodu a otázek majetkového vyrovnání prostřednictvím regionálních rad průmyslu, které by byly ustaveny stejným způsobem jako Národní ekonomická rada." (Text těchto návrhů a komentáře FAI byly otištěny ve "Spain and The World", Londýn, 4. března 1938, sv. 2, č. 31)
Španělská anarchistická federace ve svém komentáři k těmto dokumentům prohlásila o návrzích UGT, že "od začátku až do konce představují vládní pohled na věc." Předáci UGT nemají zájem na skutečné jednotě a "pouze předstírají tuto vůli pro veřejnost." K návrhům CNT dodala FAI toto:"Jsou výsledkem dvojí potřeby - projevit naší vůli ke spolupráci a neslevit z našich zásad. V návrzích CNT jsou učiněny všechny přípustné ústupky vzhledem k našim zásadám a jsou bráněny naše revoluční výdobytky… CNT znovu požaduje zastoupení v antifašistické vládě a nabízí svoji spolupráci, zvláště, co se týče ministerstev války a hospodářství… Na druhé straně CNT přijala znárodnění zbrojního průmyslu, železnice, bank, telegrafu atd. a učinila mnoho ústupků, pouze s výjimkou principu zastoupení syndikátů ve správních radách."
Program sjednocené akce UGT a CNT (přetištěn ve "Spain and the World", 8. dubna 1938, ročník 2, číslo 33 a pak rovněž v Peiratsovi, díl III, kap. 28), byl výsledkem návrhů již dříve učiněných oběma organizacemi a představuje dokument, který jasně uznává svrchovanou pravomoc a autoritu vlády a státu a jak je to jen možné, hledá způsoby, jakými by začlenil organizace námezdně pracujících do státních institucí a vládní mašinérie. Vláda má rozhodující slovo dokonce i v otázce družstev:"1). UGT a CNT uznávají, že družstva mají být postavena do zákonného rámce, a proto je nutné vytvořit příslušnou legislativu, podle níž se určí, která družstva mají nadále fungovat, za jakých podmínek, jak budou ustavena a do jaké míry bude stát moci zasahovat do jejich práce. 2) Takovým družstvům, které budou respektovat zmíněné zákony a budou ekonomicky prospěšná, bude stát napomáhat. 3) Legislativa týkající se družstev bude připravena Národní ekonomickou radou a poté předložena vládě."
Jsem v pokušení se zeptat, kdo bude rozhodovat o tom, která družstva jsou "ekonomicky prospěšná" a komu vlastně ? Tím, že legislativcům byla dána pravomoc určit, které z družstev mohou nadále existovat, mizí i samotná podstata kolektivů, to, že jsou spontánními projekty lidí, kteří v nich pracují.
Ve společném programu CNT-UGT je ponecháno na vládě "aby kontrolovala výrobu a regulovala vnitřní spotřebu, což jsou základy pro naši exportní politiku." Co se týče platů, "UGT a CNT obhajují stanovení minimální mzdy, odvozující se od životních nákladů a berou na vědomí možné rozdíly díky profesionálním dovednostem a individuální produktivitě práce. V tomto kontextu se drží zásady ´každému kdo pracuje více, větší plat bez rozdílu věku či pohlaví. To vše dokud trvají okolnosti způsobené potřebou rekonstrukce celé země." (zvýrazněno autorem) ( )
Takové metody zvýšení produkce si vyžádaly vznik nové byrokracie, složené z expertů na produktivitu, normovačů, plánovačů a jiných dalších parazitů, když si odmyslíme skutečnost, že pracující tak brzy byli rozděleni podle výkonnosti a rozeštváni. Odměna počítaná podle produktivity práce je v naprostém protikladu vůči vzájemné pomoci, na které byla založena kolektivizace během španělské revoluce a která ji například odlišovala od kolektivizace sovětské.
V návrzích týkajících se zemědělských družstev je obsažen dokonce ještě další pokus zničit ducha vzájemné pomoci. Návrh CNT a UGT spočíval z toho, že půda měla být znárodněna "a plody tohoto znárodnění by měly sklidit především zemědělské kolektivy a družstva, zvláště ty, založené CNT a UGT… Stát by měl přijmout politiku pomoci existujícím kolektivům, zvláště těm z řad UGT a CNT a legálně ustaveným dobrovolným syndikátům zemědělských dělníků." (zvýrazněno autorem)
Vláda by měla za úkol pomáhat rolníkům získat mechanizaci, osivo atd. a garantovat jejich úvěry u Národní zemědělské úvěrové banky. Kontrola by tak byla vždy v rukou centrální vlády, čehož mohlo být dosaženo pouze na úkor lokální iniciativy.
Měli bychom se ještě letmo zmínit o tom, že návrhy, týkající se zemědělství, byly v příkrém rozporu s duchem rozhodnutí, přijatých rolnickými syndikáty na jejich plénu ve Valencii v červnu 1937, během něhož došlo k dohodě o koordinaci činnosti na celostátní úrovni nikoli prostřednictvím státních zásahů, ale pomoci vlastních institucí vytvořených námezdně pracujícími. Duch vzájemné pomoci byl jasně vyjádřen v článku 26c) závěrečné rezoluce, ve kterém se praví: "Přestože jak kolektivní, tak individuální podniky si původně mohly myslet, že mohou své potřeby volně odvozovat od výroby, je jasné, že všichni deklarujeme jako svůj cíl spravedlivou distribuci zemědělských výrobků na takové bázi, která by všem spotřebitelům po celé zemi přiznala rovná práva v co nejširším slova smyslu."
Zmínky o dělnické kontrole v paktu CNT-UGT jsou ve skutečnosti pouze vyhlášením toho, že se organizace námezdně pracujících budou podílet na práci společných konzultačních komisí v průmyslových odvětvích, zatímco přidělování surovin a výroba s distribucí budou pod vládní kontrolou. I bez dalších úvah je naprosto jasné, že tam, kde pracující nekontrolují ekonomiku, nemůže existovat nic jako "dělnická kontrola".
O paktu CNT-UGT prohlásil přední socialistický vůdce Luis Agaquistain toto: "Bakunin a Marx by se nad dokumentem CNT mohli obejmout," na což barcelonský anarchistický týdeník "Tierra y Libertad" odpověděl níže citovaným přiléhavým a inteligentním článkem, ve kterém o samotném paktu nepadlo ani slovo, ale čtenář mohl mezi řádky vyčíst kritický nesouhlas s celým dokumentem:"Frázovité myšlení často vede k tomu, že se dostaneme na tenký led a můžeme učinit vážné historické chyby. Výraz ´objetí Marxe s Bakuninem´ představuje jednotu protichůdných myšlenek, která ve skutečnosti neexistuje a nebude tomu pravděpodobně ani v budoucnu. Je to fráze, která pokud projde bez povšimnutí, může způsobit velký zmatek."
´Objetí´ všech se všemi v boji za rekonstrukci společnosti? Ano. ´Objetí´ všech toužících po revoluci, která osvobodí proletariát ? Rovněž ano. ´Objetí´ bojovníků proti společnému nepříteli, dnes i zítra ? Ano. Dnes jsou následovníci Bakunina a Marxe sjednocení a měli by být sjednoceni i zítra, pokud chtějí zachránit španělský lid a jeho revoluci.
Ti, kteří nadále pokračují ve své práci jako anarchisté a marxisté, tímto ´objetím´ nevymazali zásadní rozpory, které je rozdělují. Přestože nás sjednocuje revoluční taktika a přímá akce proletariátu, zůstává mezi námi nepřekročitelná dělicí čára. Pokud zůstáváme anarchisty, myslíme si, že stát nemůže být nástrojem revoluce a že by neměl být tolerován jako politická entita, beroucí na sebe odpovědnost za osvobození lidu. Marxisté si budou naopak stále myslet, že ze státu musí být učiněn nástroj (ať již přechodný či nikoli) vybudování svobodné společnosti. Naprostá jednota mezi těmito dvěma směry je nemožná…
Marxisté a anarchisté se mohou dohodnout a dodržovat své závazky do té míry, že nebudou muset porušovat své principiální zásady. Mezi diktaturou a svobodou ale existuje velký rozdíl stejně jako mezi státním centralismem a svobodným sdružováním lidí, rozdíl, který nemůže být vymazán, dokud všichni neuznají, že jedinou základnou pro skutečný socialismus je svoboda…
Pro revolucionáře poučeného historickým vývojem neexistuje žádný národní, vlastenecký nebo jiný podobný sentiment, který by mohl přehlušit základní protichůdné body obou teorií a mezi dvěma tradičními proudy, které spolu zápasí a navzájem se vytlačují, nemůže nastat syntéza. Můžeme se sjednotit v konkrétním boji. Můžeme se obejmout během revolučního povstání. Autoritářství a svoboda, stát a anarchismus, diktatura a svobodná federace lidu - to vše zůstává nesmiřitelně antagonistické do té doby, než všichni pochopíme, že není možná žádná jednota kromě té, kterou svobodně uskuteční sami lidé…
Krátce řečeno, ´objetí´ mezi Bakuninem a Marxem by se proměnilo ve skutečnost pouze tehdy, pokud by se socialisté, kteří podle Marxe chtějí koneckonců dosáhnout anarchismu, vzdali svého klasického paradoxního příklonu ke státní diktatuře, která má údajně potlačit stát."
Závěry paktu UGT-CNT nikdy nebyly naplněny, přestože oběma organizacím byla nabídnuta křesla v reorganizované Negrínově vládě, což přijaly. Stalo se to po odvolání ministra národní obrany Indalecia Prieta ( ) a podle provládních syndikalistů se CNT i UGT nacházely v takové situaci, že mohly s vládou jednat z pozice síly. Tato tvrzení však zůstávají pouhými iluzemi, kterých se dodnes někteří nestačili zbavit.

Kapitola XIX
Kult organizace a osobností

Nadpis této kapitoly se může na první pohled jevit jako paradox těm, kteří si myslí, že kult všemocné a všeznalé organizace znamená ve svém důsledku podřízenost individuální osobnosti celku. Všemocná organizace, ať již katolická církev, komunistická strana, nebo průmyslová společnost, je bezvýrazná, pokud se neřídí "zasvěcenými myšlenkami" nějakého vůdce, ať již papeže, Lenina, nebo Henryho Forda. Čím větší je, tím větší je i všeobecná potřeba podřídit vše její vůli a potlačit individuální svědomí, které je následně svěřeno do opatrování těm, kteří si z různých důvodů přisvojují roli mluvčích a neomylných vůdců.
Teoreticky se nám může zdát, že CNT byla před tímto nebezpečím uchráněna svoji decentralizovanou strukturou. Ve skutečnosti tomu tak nebylo. Důvod podle mne spočívá v tom, že individuální člen CNT si sice podržel svoje osobní názory, ale vždy si velice dobře uvědomoval svoji příslušnost k nějaké skupině nebo syndikátu, který byl zase částí lokální federace, ta byla částí regionální federace, ze kterých se skládala organizace jako celek. Organizace existovala nezávisle na jednotlivcích, kteří k ní příslušeli. Organizace byla neměnná a založená na neporušitelných zásadách. Chyby byly lidské, ale organizace byla obklopena takřka náboženskou svatozáří, pocitem, že cokoli se stane, CNT přežije. Když čteme manifest Národního výboru CNT, končící slovy "Ať žije nesmrtelná CNT," nemůžeme označit toto adjektivum za pouhou demagogii, ale musíme ho připodobnit k přímo náboženskému výrazivu. Skutečností je, že CNT se po většinu své existence nacházela v ilegalitě a občas se znovu a znovu vynořovala na povrch. Když byla někdy opět legalizována, pokaždé byla alespoň o něco početně silnější a na její "neměnné" principy se příliš nehledělo. Vnitřně, na lidské rovině, neustále narůstal boj mezi reformistickými a revolučními frakcemi a vždy se zdálo, že se nese ve znamení sporů známých osobností. Polemika Juana Peiróa s Angelem Pestaňou z roku 1929 odráží jak klasický střet dvou osobností, tak zmíněný mystický přístup k CNT. Peiró, jehož mnohé činy i dikce jeho řeči byla v přímém rozporu s principy CNT, nicméně nikdy nepopíral "nezbytnost stálých a zásadních základních principů. Kongresy konfederace mohou upravit všechny principy CNT, u kterých to pokládají za nutné. Co ale žádný kongres, ani jednotlivý člen nemůže učinit bez ohledu na to, jakou má reálnou vizi, či ´praktického ducha´ , je popřít zásady, tvořící nejvnitřnější podstatu, zakotvení a smysl existence CNT - antiparlamentarismus a přímou akci… Pokud se tak stane, pak není důvod, aby CNT nadále existovala. A já nyní nečiním nic jiného, než že bráním to, co dává CNT smysl její existence." (citováno Peiratsem, 1. díl, str. 32)
O méně než dvanáct měsíců později, v roce 1930, najdeme Peiróův podpis na manifestu Inteligencia Republicana, který byl pokusem vytvořit Lidovou frontu na prosazení svého druhu demokratického a socialistického politického programu. Měsíc po zveřejnění manifestu Peiró publikoval v časopisu Acción Social Obrera následující prohlášení: "Stále věřím v upřímnost a neskrývám před veřejností naprosto nic. Ano, připojil jsem svůj podpis k tomuto politickému manifestu… Je jasné, že jsem se tímto ocitl v konfliktu se svými vlastními myšlenkami a prohlašuji, že můj čin, ať již správný či špatný, byl proveden za plného vědomí jeho protikladnosti. Oficiálně prohlašuji, že se jedná o moji čistě osobní iniciativu. Nikdo nemůže říci, že jsem přesvědčoval ostatní, aby mě následovali. Je to otázka spontánního rozhodnutí… Včera jsem nicméně obdržel prohlášení, která mě varovala, že tato moje čistě osobní akce není pouze politováníhodnou a do očí bijící chybou, ale že v sobě rovněž skrývá jistá nebezpečí, kterým já sám nemohu čelit. Protože mi bylo řečeno právě toto a já si nepřeji poškodit to, co je mi drahé, došel jsem k závěru, že mám pouze dvě alternativy: buď odvolat svůj podpis pod oním manifestem, nebo se nechat ostrakizovat… Prohlašuji tedy, že proto, abych jakýmkoli způsobem neohrozil věci, které pro mne musí být posvátné, od této chvíle končím veškerou svoji aktivitu v oblasti ideologie i tisku naší organizace a zaujmu své místo mezi těmi mnohými, kteří poslušně následují vůdce, řídící naše osudy." (zvýrazněno autorem, citováno Peiratsem, díl 1, str. 38-39)
O osm let později Peiró vysvětloval, jak bylo možné, že se on, který byl z taktických důvodů proti vstupu CNT do vlády, mohl sám stát ministrem: "Myšlení není závislé na disciplíně. Myšlení náleží jednotlivci a vše ostatní jedinec odevzdává kolektivu, organizaci, ke které přísluší."
Jsem v pokušení dlouze okomentovat výše ocitované a podle mne důležité dokumenty, pomáhající nám pochopit, jak bylo možné, že se v roce 1936 předáci - nebo jestli dáte přednost Peiróově výrazu "vůdci řídící naše osudy" - mohli vrhnout na politickou dráhu, což bylo v přímém rozporu s principy, systematicky obhajovanými na nejrůznějších kongresech a v anarchistickém tisku. Vysvětlovali nám, že každý kompromis a každá úchylka nepředstavovaly "pokřivení" nějakých posvátných principů CNT, ale jednoduše čin determinovaný okolnostmi. Až ty pominou, opět se vrátíme k našim zásadám. Člen CNT nemohl jednat jako jednotlivec. Cumplir con su deber, tak zněla zásada tisíckrát opakovaná v tisku a na veřejných shromážděních, která znamenala, že jednotlivec musel potlačit svoje čistě osobní hodnoty a pocity v zájmu organizace.
Jeden z veteránů, Marcos Alcón, popisuje, jak odmítl nařízení lokální federace CNT, aby přijal úřednické místo na radnici a byl následně předvolán na setkání, na kterém byli přítomni delegáti lokální federace a Regionálního výboru. Poté, co uvedl svoje důvody pro nepřijetí místa, regionální sekretář Mariano Vasquez mu řekl, že "jeho povinnost jako militanta mu ukládá jít kamkoli, kam ho organizace vyšle."
Alcón byl jedním z mála veteránů, kteří se postavili na odpor a pohlížel na svoji organizaci v jiném světle: "Patřím k CNT," řekl , "protože věřím, že představuje cíle, kterých se snažíme dosáhnout. Jestliže přestane plnit svoji roli, kterou jsme jí přisoudili a pokusí se přimět mě, abych zradil svoje osobní přesvědčení, pak z ní vystoupím."
Znamená to, že organizace musí sloužit člověku, nikoli naopak. Nicméně se zdá, že kult organizace má i svoje slabá místa. Pro antiautoritářskou organizaci se v jeho zdánlivé síle nachází i zárodky vlastní destrukce, protože se předpokládá, že organizace bude myslet a jednat jako jeden muž, kvůli čemuž se stává nezbytné vychovat dominantní osobnosti, o jejichž slovu se nepochybuje a o jejichž činech se nediskutuje. Těmito vůdčími osobnostmi byli vynikající řečníci a "muži akce". Ildefonso Gonzalez poznamenal (v Il Movimiento Libertario Spagnuolo, viz pozn 25): "Existovalo množství mužů, kteří po dlouhá léta zasvětili svůj život akci, přičemž často přišli o život. Patřili k FAI a byli obklopeni takřka mystickou aurou. Byli zaslepeni ´praktickými´ a momentálními výsledky své činnosti a vytvořili svého druhu samostatnou doktrínu akce."
Takovým mužem byl například García Olíver a jeho "slavná" minulost mu v červenci 1936 zajistila ohromnou prestiž v očích pracujících. Při jakékoli příležitosti tisk CNT a její propaganda dodával lesk jeho jménu. Osobnosti jako on musely být neustále vystavovány na odiv veřejnosti. Kam až mohlo dojít toto patolízalství, vidíme ve zprávě otištěné v Solidaridad Obrera (29. srpna 1936) u příležitosti Oliverova odjezdu na frontu. Je střídavě označován jako "náš drahý soudruh", "vynikající veterán", "statečný soudruh", "náš nejmilovanější soudruh," který, jak pokračuje text "svoji vřelou výřečností na velkých shromážděních pracujících rozbouřil revoluční cítění, svými prostými slovy uhranul lid na náměstích, vzdoroval dešti kulek se svoji příslovečnou kuráží a nyní se opět odebírá vstříc nebezpečí."
Propagandistické oddělení CNT-FAI ve svém Informačním bulletinu (číslo 347, španělské vydání, 27.8. 1937, Barcelona) věnovalo v jednom čísle celou stranu jeho profilu pod titulem "Muž - Garcia Oliver":"Muži jako tento soudruh musí být na důležitých a zodpovědných místech, odkud mohou předávat svým bratrům svoji odvahu, životní sílu a - můžeme dokonce říci - i svoje návody na práci.
Spojení jeho životní energie a statečnosti můžeme připodobnit ke skutečně neporazitelné armádě, která útokem až na bodáky (valladar) drtí fašismus. Co více, jeho duch může bojovníkům pomoci opět v sobě najít vůli k sebeobětování, která jim umožní znovu se zvednout a čelit nebezpečenstvím nerovného boje s hlavou hrdě vztyčenou.
Muži, kteří kráčí vpřed za symbolem, umírají s úsměvem jako naši milicionáři, a tak budou umírat i vojáci dnešní Lidové armády, uhněteni (plasmados) duchem soudruha Garcii Olivera."
Mohli bychom ještě ocitovat zmínky o jeho "tvořivém géniu" a Oliver je rovněž porovnáván s "jinou velkou postavou, s naším nesmrtelným Durrutim, který povstává ze svého hrobu a křičí ´Vpřed !!!´ " Tato neuvěřitelná mystická demagogie nebyla ojedinělá. Soudobý tisk CNT nám poskytuje nesčetné příklady. Stejně tak vážná je i skutečnost, že lidé jako Garcia Oliver o sobě zcela samozřejmě uvažovali v těchto exaltovaných pojmech, což například dosvědčuje Oliverův rozhlasový projev, pronesený během Májových dnů v Barceloně:"…Znáte mne dosti dobře na to, abyste poznali, že v této chvíli k vám hovořím na popud své naprosto svobodné (liberrima) vůle, protože víte lépe, nežli kdokoli jiný, že ani v minulosti, ani v přítomnosti či budoucnosti nikdo není schopen přinutit mě k neupřímným slovům. Poté, co jsem řekl právě toto, musím dodat: všichni kteří dnes zemřeli, jsou moji bratři. Padám před nimi na kolena a všechny je objímám. Salud !, soudruzi pracující z Katalánska."
Tisk, rádio a řečnický pult mohou být zbraněmi v boji za emancipaci lidstva i prostředky jeho ujařmení. Média se vždy stanou nebezpečná, pokud si je pro sebe monopolizuje malá skupinka lidí. Je výmluvné, že z většiny vynikajících řečníků španělského revolučního hnutí se stali reformisté, revizionisté a politici. Podle mého soudu byl tento proces dezintegrace zastaven pouze díky vojenskému vítězství generála Franka. ( ) Důsledky jsou viditelné ještě dnes mezi španělskými revolucionáři v exilu, mezi nimiž kolaborantské a patolízalské myšlenky rozpoltily hnutí na dva proti sobě stojící a navzájem nepřátelské tábory.
Nemusíme se snad zmiňovat o tom, že organizace, která podporuje kult vůdců, nemůže zároveň rozvíjet smysl pro odpovědnost mezi svými členy, který je naprosto zásadní pro integritu organizace anarchistického typu. Jak jsem se již nejednou zmínil, bylo velké štěstí, že se mnoho námezdně pracujících z CNT nenechalo zhypnotizovat oněmi supermany. Za převládajícího ekonomického a politického úpadku ale nebyli schopni dostat revoluční hnutí zpět na jeho tradiční pozice. Příliš mnoho předních veteránů sedělo v mocenských pozicích - a musím zdůraznit, že ve skutečnosti to byly pozice veledůležité. ( )

Kapitola XX
Odpovědnost řadových členů

Jedna z kritik, namířených proti prvnímu vydání této knihy, se od příznivců i nepřátel nesla v tom duchu, že jsem přehnaně zdůraznil chyby předáků CNT-FAI a zároveň jsem byl podle slov jednoho autora ( ) "příliš shovívavý k řadovým členům revolučních organizací." Věřím, že tato kritika může být pravdivá, ale rovněž věřím, že v tomto případě jsem v jistém slova smyslu chyboval tím správným způsobem. Ze stejných důvodů v Orwellově Zvířecí farmě po "revoluci" zůstává ´nejlidštější´ (pokud je něco takového možné říci o zvířatech) a nezapomenutelnou postavou Boxer, těžce pracující přátelský kůň, z hlediska chladné historické logiky pouze jednoduchoučké důvěřivé stvoření, které i navzdory prasatům nese dál poselství naděje v budoucnost.
Pokud se na chvíli zastavíme a zeptáme se, jaká stránka boje ve Španělsku nás opravňuje k používání slova "revoluce", udeří nás do očí skutečnost, že se jedná výlučně o svět anonymních mužů a žen, pracujících na polích, v továrnách a ve veřejných službách, lidí z vesnice a milicionářů, kteří se hlásili hned v prvních dnech. Odtud se nám naskytne pohled na hlubokou revoluční změnu v sociální a ekonomické struktuře Španělska. Na politické rovině, čímž mám na mysli vládní úroveň, na které se pohybovali revoluční předáci, zůstaly koncepce státu a vlády nedotčeny. Je pravda, že přestože nebyl rozpuštěn, parlament nefungoval. Můžeme ale se klidným svědomím prohlásit, že potlačení parlamentu při zachování vlády není ničím jiným, než značným posunem směrem k diktatuře, což jistě není v revolučním slova smyslu známka pokroku. Převládala iluze, že podstata vládnutí může být změněna k lepšímu. Slovy Frederiky Montseniové bylo "přímé zapojení" CNT do Centrální vlády "námi považováno za nejdalekosáhlejší revoluci, učiněnou kdy v politické a ekonomické oblasti."
O těchto slovech jsem se již vyjádřil jako o starých známých reformistických idejích, zahrnujících i víru v to, že přítomnost ministrů CNT ve vládě dává pracujícím "přímé zastoupení" v procesu určování ekonomického a politického chodu země.
I když s tímto pohledem nesouhlasíme, můžeme porozumět tomu, že dokud mohli revoluční námezdně pracující pokračovat v provádění své sociální revoluce, tak se pranic nezajímali o intrikánství a honbu po teplých místečcích mezi svými vlastními předáky a politiky. Tento názor byl posílen skutečností, že v prvních měsících boje byly vládní direktivy a dekrety, ani nemluvě o vlasteneckých tirádách různých výborů CNT-FAI, všeobecně naprosto ignorovány. Dokonce i poté, co vláda obnovila svoji autoritu, je z četných projevů odporu jasné, že dělníci a rolníci se nepřimkli k myšlence, že sociální revoluce může být uskutečněna prostřednictvím vlády, i navzdory prohlášením Frederiky Montseniové a jí podobných, kteří rovněž "v otázce dosažení revoluce shora nedůvěřovali státu a neměli k němu úctu."
Řadoví členové viděli - případně snad i "instinktivně cítili" - jasněji, nežli předáci, o čemž vůbec nepochybuji, že pracující, kteří v květnu 1937 postavili znovu barikády v ulicích Barcelony, se naposledy zoufale pokusili zachránit revoluci předtím, než bude gilotinována jakobíny a reakčními politiky, kteří se opět uhnízdili na mocenských postech. Májové dny v Barceloně roku 1937 znamenaly pro španělskou revoluci totéž, co pro ruskou revoluci o šestnáct let dříve Kronštadt. (viz. Volin: The Unknown Revolution, Freedom Press 1955)
Existovaly nejméně tři způsoby, jakými mohlo revoluční hnutí vyjádřit svůj nesouhlas s kontrarevoluční politikou vlády a různých výborů CNT-FAI.
1) Odvolat a nahradit členy výborů. Pokud vím, tak toto se během války nestalo nikdy, ale v podstatě nemáme po ruce žádné důkazy o tom, že pracující ve svých syndikátech, nebo příslušníci ozbrojených sil měli vůbec kdy nějakou možnost svobodně vyjádřit svůj souhlas nebo nesouhlas s činností výborů. ( )
2) Prostřednictvím diskuse v tisku CNT a FAI. Jak jsem již ukázal v předcházejících kapitolách, tisk byl stále intenzivněji pod kontrolou výborů, které - odhlédneme-li od jejich posedlosti přimět veřejnost, aby uvěřila, že organizace je "jednotná", protože zní jednohlasně - by jen velice těžko dovolily, aby byl tisk používán pro kritiku jejich činnosti. Jestliže chtěli udržet mýtus vědoucích předáků, nemohli dovolit, aby někdo veřejně prohlásil, že jejich obr stojí na hliněných nohou.
3) Pomocí otevřeného odporu vůči příkazům a dekretům. K tomuto tématu se vztahuje pozoruhodné množství pramenů. Obecně řečeno odpor byl víceméně nekoordinovaný (kromě prvních několika týdnů) a pracující byli stavěni před hotové věci, kterým se podřídili nikoli proto, že by jim věřili, ale částečně proto, že chybně pochopili potřebu "loajality" k antifašistickému boji a byli si vědomi, že vláda již byla dostatečně silná, aby jejich odpor zlomila - zvláště když měla podporu předáků CNT.
Na ilustraci toho, jak vláda oklešťovala revoluční výdobytky pracujících a jak byli v této otázce předáci CNT dvojací, zmíníme se detailněji o dvou incidentech, z nichž jeden proběhl před a druhý po Májových dnech v Barceloně.
První se stal v Katalánsku. Tam byla po porážce frankistických sil většina veřejných služeb včetně divadel a kin převzata pracujícími. Z blíže neznámých důvodů nespadala divadla a kina pod Kolektivizační dekret z října 1936. (viz kapitola X) Prvního února 1937 ale ministerstvo hospodářství Generalitat vydalo oznámení, že tento obor bude předán do správy Kontrolní komise kulturních podniků v Katalánsku, složené ze tří osob, jmenovaných Generalitat a náměstka ministra hospodářství. Mohli bychom si myslet, že všichni tři jmenovaní, kteří patřili k CNT, byli navrženi svými syndikáty. V žádném případě ! V tomto konkrétním případě máme navíc k ruce očité svědectví aktivního člena jedné z institucí postižených zmíněným příkazem. (Datos para la Historia, Marcos Alcon, in: Cultura Proletaria, 22.5. 1943, New York.)
Ze svědectví Marcose Alcona je jasné, že Regionální výbor CNT činil na zainteresované veškerý možný i nemožný nátlak, což vyústilo pouze v rozdělení pracujících na dva tábory. Poté, co se nikomu nepodařilo je přesvědčit, ani navnadit příslibem třech míst v odboru ministerstva hospodářství, který měl podniky převzít, další krok spočíval již jen v prostém zveřejnění Intervenčního dekretu o převzetí, čímž byli pracující postaveni před hotovou věc. Následovaly další rozhovory s Regionálním výborem, který se obrátil na poslední instanci a předal věc nedávno vytvořenému Výkonnému výboru (jehož prezidentem nebyl nikdo jiný, než Garcia Oliver) a ten odpověděl, že se "s tím musíte smířit." Boj skončil, ale můžeme si docela snadno představit, že poučení, které si z toho vzali řadoví členové, spočívalo v toho, že Regionální a Výkonný výbor nepracují pro ně, ale pro Generalitat.
Ve druhém případě předkládáme čtenáři případ incidentu v dělnické čtvrti ve Vilanese, který vyústil v povraždění množství rolníků vládními jednotkami. Fakta jsou následující: na počátku roku 1937 vydal ministr obchodu dekret, kterým chtěl do své pravomoci převzít všechny finanční transakce, spojené s exportem zboží a služeb, které si mnoho družstev dosud zařizovalo samo. Mimo jiné to znamenalo, že vláda by měla ve svých rukou volně k dispozici valuty, kterými zahraniční odběratelé platili. Družstva přirozeně na dekret pohlížela podezřívavě a bránila jeho zavedení. Vláda odpověděla tím, že do Vilanesy vyslala jednotky četnictva. Družstevníci se ale postavili na odpor i těm. Co se týče následného zásahu, "ministři za CNT i výbory CNT si myslí, že měl pro celý region včetně fronty mimořádně závažné následky." (Peirats, díl 2, str. 78)
Vilaneský incident byl diskutován na Regionálním plénu rolnických syndikátů, které se konalo v březnu toho roku ve Valencii. Delegáti vyjádřili svůj protest proti vládní akci a žádali osvobození uvězněných členů CNT z dalšího odbojného družstva Torres de Cuarte.
Národní výbor CNT uvedl, že incidenty by mohly být připsány individuím "nasazeným v syndikátech a na vesnicích, aby rozdmýchávaly nepokoje. Výbor se obrátil na všechny s výzvou, aby se vystříhali vyvolávání podobných incidentů, které mohly ve spojení se zaslepeností vládních činitelů vyústit v hrozné masakry. Výbor upřednostnil svoje vlastní vysvětlení incidentů, které podle jeho názoru prospívaly pouze nepříteli. Dodal, že se nikdo neobtěžoval v předstihu informovat Národní výbor o tom, co se chystá, ani o mobilizaci sil, která proběhla bez jeho vědomí a souhlasu. Výbory se dotázaly u vládních autorit na ty, kteří byli uvězněni a dostalo se jim odpovědi, že s nimi bude zacházeno spravedlivě. Dále byly podniknuty kroky, aby bylo zajištěno, že se již žádné takové incidenty nebudou opakovat. Výbory se obrátily na všechny členy, aby nečinili naprosto nic bez předchozí konzultace, protože oni poté musí nést odpovědnost za to, co se stane…"
Prohlášení Národního výboru o tom, že se "nikdo neobtěžoval předem uvědomit odpovědný výbor CNT," je zvláště zajímavé, protože v té době byl ministrem obchodu člen CNT Juan Lopez ! Právě on vydal zmíněný dekret a to s největší pravděpodobností bez jakékoli porady s pracujícími z družstev, protože ti se ve chvíli, kdy se vláda pokusila dekret prosadit, postavili na odpor. Ať už bylo za použití síly proti rolníkům z Vilanesy odpovědné jakékoli ministerstvo, ministr obchodu jako člen vlády nesl za tuto akci svoji část zodpovědnosti.
Ze dvou příkladů, které jsme probrali, je zcela jasné, že revoluční pracující měli částečnou odpovědnost za fakt, že vládě bylo umožněno obnovit svoji autoritu a dát svoje lidi dohromady - a za to, že dovolili ve své vlastní organizaci nárůst moci předáků. Za svoji politickou nevědomost a dobrou víru draze zaplatili. Nemůžeme ale srovnávat jejich odpovědnost s tou, kterou nesli revolucionáři s dlouholetými zkušenostmi z boje a útrap, kteří nejenom že nevarovali pracující před nebezpečím, představovaným výkonnou mocí, ale sami ji používali, hájili a pak se vyhřívali na výsluní popularity.

Kapitola XXI
Některé závěry

Napsal jsem tuto studii o španělské revoluci s pocitem pokory a nyní se pokusím vyvodit některé závěry. Nikoli jako politicko-vojenský stratég, jehož recept zajistí vítězství. To ať činí ti, kdož k tomu mají předpoklady. Skutečnost, že jsem vyjádřil svoje pohoršení nad těmi španělskými lidmi, kteří si uzurpovali delegátské funkce, aby mohli předurčovat osudy svých bližních, je myslím dostatečný důkaz, že sám netoužím po podobných postech. To, co se stalo ve Španělsku - a zvláště role, jakou sehráli ti, kteří prohlašovali, že jednají ve jménu anarchismu, svobodného komunismu a sociální revoluce - má nesmírný mezinárodní význam pro všechny, kteří se nazývají anarchisty a revolucionáři.
Nejdříve však musíme vyjádřit svoje přesvědčení, že poučení ze španělské revoluce nemá žádný vliv na právoplatnost anarchismu jako životního přesvědčení. Anarchisté a svobodně smýšlející lidé hledají takovou formu společnosti, ve které všichni muži a ženy budou svobodně žít život, který je naplňuje a dává jim smysl. V žádném případě z toho nevyplývá jakýkoli druh uniformity či konformity, ani záruka dokonalého štěstí. Anarchismus není založen na vědecké formulce, ale na našich tužbách, náklonnosti k takovému životu, který bychom chtěli žít. Věda pouze potvrzuje, že drtivá většina našich bližních touží po podobném svobodném prostředí, ve kterém se potřebuje rozvíjet. Jestliže by věda naopak prokázala, že se věci mají opačně, v žádném případě by to nesnížilo právoplatnost našich aspirací. Znamenalo by to pouze, že překážky na cestě k dosažení anarchistické společnosti budou ještě větší, nežli dnes. To však není nic nepřekonatelného, pokud ovšem nevěříme v naprostou neomylnost vědy.
Podstata toho, proč je pro anarchisty kritická studie o španělské revoluci tak důležitá, nespočívá v problému cílů anarchismu, ale prostředků, které k nim mají vést. Odhaluje se tak i problém, co mají činit anarchisté, pokud se octnou v situaci, která je sice revoluční, ale zároveň je jasné, že řešení nemůže být anarchistické.
Mezi španělskými anarchisty (FAI) a syndikalisty (CNT) panuje všeobecná shoda v tom, že situace vyvolaná vojenským převratem a následnou reakcí námezdně pracujících během prvních dnů, nemohla být vyřešena samotnou CNT-FAI bez pomoci jiných skupin.
Abychom interpretovali jejich pohled na věc co nejpřesněji, musíme dodat, že mnoho veteránů se posléze přiznalo, že podcenili rozsah vojenské vzpoury a následně promrhali mnoho drahocenného času. Pokud by po počátečním úspěchu, říkají, byly ozbrojené kolony zorganizovány okamžitě, Franco by neměl čas na přeskupení svých sil a povstání by bylo poraženo dříve, než mohlo být nasazeno jádro jeho jednotek, nacházející se v Maroku. Všeobecná shoda panuje rovněž co se týče názoru, že pokud by bylo ihned na počátku dosaženo dohody s UGT, nebylo by nutné činit jakékoli kompromisy s politiky.
Ve skutečnosti jsme viděli, že na obou stranách existovalo mnoho politických překážek, které bránily spojenectví svou zmíněných organizací a vzhledem k okolnostem byl pro předáky CNT problém zredukován na volbu mezi menším a větším zlem: buď vítězství nad Frankem prostřednictvím umírněné vlády Lidové fronty, nebo vítězství nad Frankem se všemi těmito politickými silami za zády. Není pochyb o tom, že jejich postoj se vytvořil během prvních dnů boje, když byla revoluční akce pracujících - například vyvlastnění nejdůležitějších veřejných služeb a jejich reorganizace pod dělnickou kontrolou - teprve ve svých počátcích. Výsledkem bylo, že ani zdaleka nezajistili, aby revoluce šla tak daleko, až kam by ji chtěli dovést pracující. Jejich rozhodnutí respektovat stát a autoritu buržoazně-demokratické vlády způsobilo zmatek v řadách námezdně pracujících a namísto toho, aby se pokusili zničit buržoazní instituce pomocí vytvoření revolučních institucí, předáci najednou zjistili, že zastávají funkce v přesně těch institucích, které měly být podle jejich vlastních zkušeností zrušeny ihned v první fázi jakékoli skutečné revoluce. Jak správně podotkl jeden pozorovatel (F. Borkenau: The Spanish Cockpit, viz výše.) "znovu se potvrdila stará revoluční zásada: revoluce musí buď být dotažena až do konce, nebo raději vůbec nezahájena."
Tím, že se vyslovila proti pokusu zničit buržoazní stát byť i jen vlastními silami, pokud by bylo třeba, CNT-FAI přijala menší zlo - názor, že vše bylo přijatelnější, než Franco ( ) a ve jménu vítězství nad Frankem musí být učiněny jakékoli kompromisy - a ospravedlnila tuto pozici tvrzením, že porážka ve válce by rovněž znamenala porážku pro všechny výdobytky námezdně pracujících.
Na druhé straně barcelonská a madridská vláda (která, což bychom si měli pamatovat, až poté, co selhaly pokusy o kompromis s Frankem) poznala, že není možné vyhrát válku proti Frankovi bez pomoci CNT-FAI a v zoufalé snaze odvrátit porážku byla ochotná učinit značné ústupky revolučním pracujícím, které opět, jak se dalo čekat zrušila ihned poté, co pominulo bezprostřední nebezpečí a otřesený vládní aparát se vzpamatoval natolik, aby mohl opět vyžadovat poslušnost.
Otázky, na které v takové situaci musí odpovědět revoluční organizace, jsou následující: jak může být nejlépe veden společný boj proti Frankovi, jaká opatření musí být přijata k rozšíření a upevnění sociální revoluce a jak může být zabráněno vládě, aby obnovila svoji moc, kterou jakmile jen bude moci, použije na podporu kontrarevoluce.
CNT-FAI se snažila na tyto otázky odpovědět účastí ve vládě a všech vládních institucích. Argumenty pro tento postup mohou být podle mne shrnuty následujícím způsobem: zaprvé, že centrální vláda se stane platformou pro všechny "antifašistické" síly, že zorganizuje lidovou armádu se sjednoceným velením, že má ve své moci finanční zdroje a může tak nakupovat zbraně a suroviny nutné pro vedení války. Zadruhé, že přítomnost představitelů CNT ve vládě umožní legalizovat revoluční výdobytky a bude možné nasměrovat další ministry na cestu navazující "revoluční" legislativy. Zatřetí, že zájmy námezdně pracujících mohou být zabezpečeny pouze účastí ve vládě a ministři za CNT zabrání jakémukoli pokusu podkopat revoluci.

Anarchismus a syndikalismus

V organizacích s masovou členskou základnou si může nepočetná anarchistická menšina udržet svoji identitu a revoluční vliv jen tehdy, když se bude chovat předvídavě. Nemyslím tím, že by se měla stavět proti akcím, které pracující mohou podniknout na zlepšení své ekonomické situace a pracovních podmínek. Anarchisté by měli být naopak první, kdo bude podněcovat takovou aktivitu, ale nicméně pochopí, že je ve své podstatě reformistická a sama o sobě nemůže vyústit v sociální revoluci, mající za cíl zrušení všech tříd a privilegií.
Jak vidíme z odborářské praxe, rozhovory o zvýšení platů již dávno nejsou bojem mezi pracujícími a zaměstnavatelem kvůli komplexnosti ekonomického procesu jako takového, tomu, jaké vážné důsledky může mít růst mezd v jednom odvětví na odvětví jiné a na životní náklady. Jsou spíše procesem předurčovaným na vládní úrovni, ve výborech, na kterých prominentní specialisté interpretují různé dohody a ve vztahu k ukazatelům životních nákladů a jiných statistickým údajům, jejichž rozhodnutí jsou závazná jak pro pracující, tak zaměstnavatele. Možná, že jsem uvedl extrémní příklad, ale i ten představuje jasně viditelný trend, zvláště ve vysoce industrializovaných zemích. Masová organizace se tak namísto toho, aby byla zbraní v boji proti ekonomické nespravedlnosti a privilegiím, stává obrovským vězením, ve kterém jedinec ztrácí svoji identitu a není ničím více, nežli kolečkem v kapitalistickém stroji produkce a indexu životních nákladů.
Protože někteří anarchisté nevěří, že vytvoření anarchosyndikalistické organizace je nezbytným prvním krokem k vybudování uvědomělého a militantního revolučního hnutí, jsou nazýváni stoupenci "anti-organizační" tendence či dokonce "individualisty".
Z prostorových důvodů musím předpokládat, že čtenář je seznámen s kořeny anarchosyndikalismu. Podle mne rozdíly mezi anarchisty a anarchosyndikalisty nejsou ideologické, ale spíše spočívají v odlišném zhodnocení situace.
Pokud si chtějí anarchosyndikalisté podržet myšlenkovou soudružnost, musí podle mne věřit tomu, že důvodem, proč nejsou pracující revolučně orientovaní je to, že odbory jsou reformistické a reakční a jejich struktura znemožňuje kontrolu zdola a zcela otevřeně nahrává vytvoření byrokracie, přebírající veškerou iniciativu do svých rukou atd. Tento pohled se mi zdá chybný. Pokládá totiž za danost, že námezdně pracující jsou prostě v jádru revoluční, namísto aby uznal, že jsou víceméně stejně jako i my odrazem (a obětí) společnosti, ve které žijeme. Klasické odbory stejně jako kterékoli další do sebe uzavřené koncentrace lidí, například jako vězení, armády a nemocnice, jsou malými kopiemi existující společnosti se všemi jejími přednostmi i chybami.
Jinými slovy - odbory jsou takové, protože takoví jsou pracující v nich sdružení a nikoli naopak. Z tohoto důvodu ti anarchisté, kteří se příliš nezajímají o revoluční organizace námezdně pracujících, považují problém organizace za druhořadý v porovnání s problémem individuality - toho, že dnes existuje nadbytek lidí, kteří by se nechali pohltit každodenním vyjednáváním mezi pracujícím a zaměstnavatelem, ale je příliš málo těch, kteří by poukázali na nesmyslnost takové činnosti jako konečného cíle. Nepochybuji o tom, že až se dostatečný počet pracujících stane revolucionáři, pak tedy pokud to budou považovat za potřebné, vybudují svoje vlastní organizace. To se značně liší od přístupu nejdříve vytvořit revoluční organizaci a pak se teprve poohlížet po revolucionářích v reformistických odborech, ve kterých se nalézá většina námezdně pracujících.
Napsal jsem tuto dlouhou vsuvku na téma vztahů mezi anarchisty a syndikalisty, protože pro revoluční a zvláště pak anarchistické hnutí ve Španělsku je tento vztah jak před zahájením boje proti Frankovi, tak i posléze nesmírně důležitý. Od svého založení v roce 1910 CNT jen zřídkakdy neprožívala vnitřní boj mezi reformistickými či revizionistickými prvky a anarchisty, jejichž úkolem bylo udržet anarchistického ducha, kterým organizaci prodchli její zakladatelé. Tyto boje byly částečně odrazem mezinárodních událostí, jako například I. světové války 1914-1918, ve které se někteří postavili za spojence a jiní zůstali neutrální, nebo ruské revoluce, vyústivší v odchod některých předních členů, včetně Nina a Maurína, kteří se později stali zakladateli a následně i obětmi Španělské komunistické strany.
Anarchisté byli rovněž často roztrpčeni tím, že tyto boje byly až příliš často pouhými střety mezi potenciálními vůdci organizace. Lidé jako Seguí, Pestaňa a Peiró hráli rozhodující - mohli bychom dokonce říci osobní - roli ve vývoji CNT a přestože v manifestech a rezolucích organizace postupně převládala revoluční pozice, v oblasti praktické činnosti se reformistická a revizionistická tendence neustále projevovala buď prostřednictvím individuálních akcí osobností, které pak postavily organizaci před hotovou věc (Seguí a jeho pakt s UGT, uzavřený za zády členů CNT), Nin a jeho svévolné přihlášení CNT do Třetí Internacionály, nebo v zákulisních rozhovorech s politiky. "Chtěl jsem promluvit," řekl Juan Peiró na kongresu CNT konaném po vyhlášení republiky v roce 1931, "abych vás ujistil, že od roky 1923 ani jeden Národní nebo Regionální výbor CNT nepřestal být v kontaktu s politickými elementy," a dodal, že nikoli proto, aby napomohl vyhlášení republiky, ale aby zbavil zemi diktatury Prima de Rivery. Tato politická činnost dosáhla svého vrcholu následně v letech 1936-39 v podobě skutečné účasti CNT na vládě se všemi z toho vyplývajícími důsledky. Neexistují žádné důkazy, poukazující na to, že by společně s porážkou generála Franca skončil i revizionismus v řadách CNT. Politická pozice MLE (Španělského libertinského hnutí) ve Španělsku dodnes není jasná. Je rozděleno na dva tábory, většina volá po návratu k revolučním principům CNT a menšina je nakloněna pokračování a dokonce i rozšiřování politiky spolupráce.
Jaká byla role anarchistů ve vnitřních bojích CNT ? Na celostátní anarchistické konferenci konané v Barceloně v zimě roku 1918 se specifickým účelem prodiskutovat vztah anarchistů k syndikalistickým organizacím, bylo dosaženo shody v názoru, že přestože takové masové hnutí námezdně pracujících jako CNT nemůže být charakterizováno jako anarchistické, "musí být v nejvyšší možné míře prostoupeno libertinským nebo anarchistickým duchem a být jím vedeno a směrováno." (Gerald Brenan: The Spanish Labyrinth) Na kongresu anarchistických skupin konaném v Madridu v roce 1922 bylo rozhodnuto, že "všichni anarchisté by měli vstoupit do CNT a chovat se k ní jako ke svému poli práce. Dosud se mnoho z nás drželo stranou syndikalistických organizací, které se zdály představovat zjednodušenou koncepci anarchismu jako filozofie pro všechny lidi, ale nyní je naléhavé, abychom se do věci zapojili se vší rozhodností, pokud nechceme, aby CNT byla ovládnuta bolševiky, kteří pracují pomocí své obvyklé infiltrační taktiky…" (tamtéž, zvýrazněno autorem)
Politika, spočívající v pokusu učinit ze CNT "naše pole práce", mohla vyústit pouze v to, že jak bylo stále více a více předních členů CNT zároveň předáky FAI, ztratila tato anarchistická federace svoji identitu ( ) a nezávislost. Výsledkem hraní dvojí role bylo, že na konci roku 1936 FAI přestala pracovat jako samostatná anarchistická organizace a hodila přes palubu všechny svoje zásady prostřednictvím účasti některých svých členů v katalánské a madridské vládě jako představitelů CNT (Santillan, Herrera, Oliver, Montseniová ad.) a finálně spojením FAI s FIJL (libertinskou mládežnickou federací) a CNT do jedné organizace: MLE - Movimiento Libertario Espaňolo - Španělského libertinského hnutí. ( )
Třicet let předtím Malatesta s obvyklým hlubokým porozuměním pro své spolubojovníky, jímž byly inspirovány všechny jeho práce, jasně rozpoznal následky spojení anarchistického hnutí se syndikalistickou organizací, když napsal:"Každé spojení nebo smíchání anarchistického hnutí a obyčejných odborů skončí buď tím, že odbory ztratí schopnost plnit své specifické úkoly, nebo oslabením, rozmělněním či dokonce vymizením anarchistického ducha." (Pensiero e Volonta, Řím, 16. dubna 1905)

Anarchismus a násilí

Již jsem dříve došel k závěru, že je zcela mimo možnosti této studie pokusit se analyzovat vojenské aspekty boje ve Španělsku, odmyslíme-li si navíc, že k tomu nemám schopnosti. Vyhnul bych se ale částečně své odpovědnosti, pokud bych se nepokusil zabývat se jistými principiálními otázkami, vyplývajícími z vývoje ozbrojeného boje.
Navzdory obecně rozšířené představě není násilí součástí anarchistické filozofie. Anarchističtí myslitelé opakovaně poukázali na to, že revoluce nemůže být vyhrána, nebo anarchistická společnost nemůže být nastolena a udržována silou zbraní. Příklon k násilí je tedy známkou slabosti, nikoli síly a revoluce s největšími šancemi na úspěch bude nepochybně ta nejméně násilná, nebo ta, ve které je násilí zredukováno na minimum, protože takový průběh ukazuje na fakt, že mezi lidmi existuje takřka naprostý souhlas s revolučními cíli.
Pokud anarchisté prohlásí, že budou podporovat jedině tu revoluci, nebo povstání, které vyústí v založení svobodné společnosti, musí se naučit čelit situacím, vytvořeným tím typem povstání, jehož cíle představují pouze částečný posun směrem k vytoužené podobě společnosti a musí tedy vyjádřit, jaká bude jejich pozice vzhledem k těmto bojům. Obecně řečeno, tato pozice vždy byla jasná: anarchisté by měli otevřeně podporovat každý projev lidské emancipace. Znamená to být připraven učinit ústupky společné věci, ale nikdy přitom neztratit svoji identitu. Věříme, že takový postoj vyžaduje, aby se anarchisté nebáli poukázat na chyby revoluce a zároveň si udrželi svobodu jednání a byli připraveni ukončit svoji spolupráci, pokud dojdou k závěru, že cíle boje byly obětovány jeho efektivitě.
Anarchisté těžko kdy ospravedlňovali použití násilí jako principu a prostředku k dosažení cíle. Anarchisté většinou hájili jeho použití jako revoluční nezbytnosti nebo taktiky. K tomu se vázající nedorozumění je částečně výsledkem terminologického zmatku, za který jsou odpovědni sami anarchisté. Mám tím samozřejmě na mysli ty, kteří se nazývají pacifističtí anarchisté či nenásilní anarchisté a kteří tedy tvrdí, že ostatní, nespadající do výše zmíněné kategorie, musí být nějakými "násilnými anarchisty". Omyl podle mne spočívá v pokusu učinit z nenásilí zásadu, přičemž ve skutečnosti to není nic více nežli taktika. Zastánci "nenásilí" dále nejsou schopni od sebe odlišit násilí použité jako prostředek prosazení vůle určité skupiny lidí či společenské třídy a násilí mající čistě obranný charakter.
Ve Španělsku provedl násilný pokus o uchopení moci Franco a jeho spojenci z řad armády a Falangy. Za tím účelem měli pečlivě připravený plán na okupaci všech důležitých španělských měst. Co měli tedy 19. července dělat obyčejní lidé ? Podle názoru prominentního zastánce nenásilných metod boje Barta de Ligt ( v knize Conquest of Violence, Londýn 1937) by nejlepším způsobem, jak bojovat proti Frankovi bylo, kdyby mu španělský lid dovolil "dočasně" okupovat celou zemi a pak odstartoval široké hnutí nenásilného odporu (bojkot, odmítání spolupráce atd… Naše taktika," pokračuje de Ligt, "ale na rozdíl od moderní vojenské taktiky ve značné míře spočívá také z efektivní mezinárodní spolupráce. V žádném případě nejsme zastánci zrádcovské myšlenky neintervence. Kdykoli je lidstvo ohroženo či napadeno, všichni muži a ženy dobré vůle se musí postavit na jeho stranu. V tomto případě tak mělo od samého počátku být ze zahraničí zorganizováno paralelní hnutí bojkotu, které by podporovalo hnutí vnitřní a pokusilo se zabránit, aby Franco a jeho spojenci dostávali válečné dodávky, nebo aby tyto byly omezeny na naprosté minimum."
Fakt, že obhájci nenásilí nemohou být dogmatičtí, je ukázán na dalším místě:"Dokonce i v současné situaci by všichni ti, kteří se upřímně staví proti válce, měli systematicky intervenovat ve prospěch španělského lidu a libertinské revoluce zvláště pomocí výše zmíněných metod… ať už se španělský lid brání jakýmkoli způsobem, je to legitimní sebeobrana, což ještě více platí pro ty revolucionáře, kteří se uprostřed občanské války snaží o provádění sociální revoluce…
Mezinárodní hnutí pracujících znovu odmítlo splnit jeden ze svých nejvznešenějších úkolů a nepostavilo se proti hanebným opatřením imperialistických vlád, ať už samorostlých demokracií, nebo skutečně fašistických režimů a ponechalo osamocené ty, kteří ve Španělsku bezpříkladně hrdinsky bojovali za osvobození třídy námezdně pracujících a sociální spravedlnost. Pokud by zasáhlo včas, španělské lidové masy by se moly zbavit vojenské kliky již v roce 1936 a soustředit se posléze na rekonstrukci společnosti. Pokud by se tak stalo, násilí by bylo bývalo omezeno na minimum a možnost skutečné revoluce by byla tak slibná, že by bylo možné změnit tvář světa." (zvýrazněno autorem)
Ve své analýze španělského problému de Ligt ještě uvádí následující: "Uvážíme-li ideologické tradice a sociální, politické a morální podmínky ve kterých v červenci 1936 vypukla občanská válka, nemohli španělští antimilitaristé učinit nic jiného, než se v obraně proti vojenským útočníkům uchýlit k použití zbraní. Tím ale byli přinuceni používat stejné metody jako jejich nepřítel. Museli se zapojit do vedení zničující války, která i v případě vitězství musela vyústit v podmínky objektivně i subjektivně nepříznivé pro uskutečnění sociální revoluce. Pokud se na věci zadíváme pozorněji, ve chvíli, kdy se lidé rozhodnou bránit ozbrojenému útočníkovi, znovu a znovu se objevuje určitý druh diktatury. Je to totiž právě útočník, kdo diktuje obránci, jaké způsoby boje bude požívat. Na druhé straně, pokud by se obránce okamžitě povznesl nad násilí, bude mít svobodnou volbu použít svoje vlastní skutečně humánní metody.
Rozumí se samo sebou, že bych se raději dožil vítězství, byť jen částečného, těch, kteří bojují za spravedlnost, mír a svobodu dokonce i se zbraní v ruce, než těch, kteří mohou pouze prodloužit existenci nespravedlnosti, otroctví a válek. Musím však prohlásit, že španělský lid si ve svém boji proti fašismu vybral tu nejméně efektivní cestu, vyžadující největší oběti a ve skutečnosti se odmítl vojenské kliky zbavit v pravý čas, tj. dávno předtím, než vypukla občanská válka…"
Pokud si výše řečené přečte nějaký španělský čtenář, nebudu se divit, když se chytí za hlavu a bude beze slova zírat na neskutečnou naivitu, projevenou v této prezentaci zásad nenásilí. Kdyby mezinárodní proletariát podpořil španělské pracující, kdyby byla vojenská klika odstraněna a kdyby bylo splněno dalších tisíc podmínek … kdo ví, co by se mohlo ve Španělsku odehrát ! Nesmíme ale zapomenout na jednu nesmírně důležitou větu, kterou jsem ocitoval. Pokud by všechna kdyby byla splněna, Bart de Ligt přiznává, že "Násilí by bylo bývalo omezeno na minimum a možnost skutečné revoluce by byla tak velká, že by bylo možné změnit tvář světa." Jinými slovy je to přiznání, že za jistých podmínek není násilí degenerativní, což je názor, který mnoho obhájců nenásilí dogmaticky shazuje ze stolu jako neudržitelný.
Teprve tehdy, když se rozměr násilí rozšíří a ozbrojený boj přestane souviset se svými původními cíli, dostaneme se na stejnou rovinu se samorostlými "nenásilnými" anarchisty a uznáme, že pokud chtějí být anarchisté spravedliví sami k sobě a svým druhům námezdně pracujícím, musí se otázat na oprávněnost pokračování v ozbrojeném boji. Ve Španělsku tato situace nastala po několika měsících. Konec rozšiřování počátečního úspěchu a selhání v pokusu zabránit Francovi, aby z Maroka učinil svoji základnu, mu dovolilo vojensky reorganizovat a posílit svoji armádu, zahájit rozsáhlou ofenzívu na jihu a téměř obklíčit Madrid. Postaveni před tuto situaci, předáci CNT-FAI kapitulovali před vládní koncepcí militarizace. Důsledky jsem se již na stránkách této knihy zabýval. Mohla CNT-FAI jednat jinak ? Toť otázka, které se jednou budou moci španělští revolucionáři postavit tváří v tvář a zodpovědět ji.
Omezím se na vyjádření svého obecného názoru. Věřím, že anarchisté se mohou účastnit pouze takových bojů, které jsou vyjádřením vůle lidu po svobodě a spravedlnosti. Pokud by měl ale takový boj být organizován a veden se stejnou bezohledností, jaká je typická pro našeho nepřítele, s armádou povolanců, vycepovaných ke slepé poslušnosti k nadřízeným, s militarizovaným zázemím, cenzurou tisku a potlačováním svobody vyjadřování s tichou tolerancí existence tajných vězení, za situace, kdy se kritika považovala za velezradu (jako v případě soudu s předáky POUM) …než by mělo nastat výše zmíněné, anarchisté, kteří se nebojí postavit se před soud dějin, by měli vyhlásit svoje odmítnutí nadále spolupracovat a zahájit boj proti oběma režimům jakýmkoli způsobem budou považovat za slučitelné se svými aspiracemi a zásadami.

Prostředky a cíle

Rozdíl mezi svobodnými a autoritářskými hnutími bojujícími za ustavení svobodné společnosti spočívá v prostředcích, které chtějí k tomuto účelu použít. Anarchistické hnutí trvá na zásadě, že iniciativa musí přicházet zezdola a svobodná společnost musí být výrazem vůle ke svobodě značné části obyvatelstva. Autoritářské hnutí naopak věří, že vůle ke svobodě se projeví až tehdy, když bude existující hospodářský a politický systém nahrazen diktaturou proletariátu, která bude souběžně mizet s tím, jak bude mezi lidmi narůstat smysl pro odpovědnost a posléze se sama objeví svobodná společnost.
Mezi těmito dvěma koncepcemi neexistují žádné styčné body. Autoritáři totiž říkají, že anarchistický přístup je morální, ale "utopický" a odsouzený ke krachu od samého počátku, zatímco druhá strana z historické zkušenosti odvozuje fakt, že uplatnění autoritářských metod jednoduše způsobí nahrazení jednoho donucovacího systému druhým, stejně despotickým a odcizeným lidu, který jen tak sám od sebe "nezmizí" jako jeho kapitalistický předchůdce. Svobodná společnost může vyrůst pouze ze svobodného sdružování svobodných lidí, což znamená lidí oproštěných od předsudků, kteří neochvějně hájí princip svobody pro sebe i všechny ostatní lidi.
Jeden ze závěrů, ke kterému jsem došel v přípravné fázi psaní této knihy byl ten, že pouze malá část španělského anarchistického hnutí byla opravdu anarchistická, což je názor, který se mnou sdílejí i jiní. Tato hypotéza byla otevřeně vyjádřena nikoli bez projevů smutku starým veteránem, píšícím pod pseudonymem "Fabio" v anarchistickém časopise Tiempos Nuevos v dubnu 1945. Fabio obzvláště zdůraznil: "Pokud bychom uznali, že kolaborace byla chybou, věc by nebyla příliš složitá. Chyby mohou být napraveny. Už bychom nikdy více nekolaborovali a vše by bylo urovnáno. Kolaborace ale vynesla na povrch něco nenapravitelného, skutečnost, kterou někteří z nás už nějaký čas tušili, fakt, že ve Španělsku bylo velice málo anarchistů, snad jen pár stovek."
Mohlo by se zdát, že kult akce zaslepil velké množství ostřílených militantů až do té míry, že došli ke katastrofálně chybnému závěru, že akce je cílem sama o sobě. Stali se obětmi přesně těch iluzí, které tak často kritizovali ve vztahu k socialistům, podlehli víře v to, že moc je špatná pouze tehdy, pokud se nachází ve "špatných rukou" a je používána "špatně", přičemž socialisté tedy neuznávali zásadu anarchistů a anarchosyndikalistů, hovořící o tom, že "moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně."
Stalo se, že byli ochotni vést regulérní válku, kterou ještě nedávno v květnu 1936 tak výmluvně odsoudili jako nemožný prostředek porážky "fašismu" a provedení "sociální revoluce." Veškeré politické kroky CNT-FAI po červenci 1936 byly v přímém rozporu se vším, za co se organizace postavila v Dictamenes Aprobados por el Congreso - Článcích, schválených kongresem v Zaragoze v květnu 1936. ( ) Stojí za to některé významnější z nich rozebrat podrobněji.
V článku Dictamen sobre la Situacion Politica y Militar, který jsem již ocitoval na počátku šestnácté kapitoly, je pozice organizace k parlamentní demokracii vyjádřena naprosto jasně. I přes rozeznání "zkrachovalosti" současných politických a sociálních institucí, se CNT-FAI po červenci snažila je obnovit jako údajně nejefektivnější prostředek pro zvládnutí situace způsobené vojenskou vzpourou. CNT-FAI věřila, že ozbrojený odpor a národní hospodářství může být efektivně řízeno pouze shora. Tento názor byl znovu a znovu vyjadřován, ale nikdy tak otevřeně jako ve viditelně "uvědomělém" úvodníku z 21. února 1937 ze Solidaridad Obrera, kde čteme:"Když se Madrid ocitl bez vlády a byl svým vlastním pánem, sám zorganizoval vlastní obranu.Ukazuje to, že vládnoucí třída byla jen na překážku. Pokaždé, když lidé vezmou svůj osud do svých vlastních rukou, následuje vítězství. Pokud ale na sebe převezmeme odpovědnost za správu a řízení na podkladě společnosti s tak diferencovaným etnickým a morálním základem (jako ve Španělsku, pozn. aut.), ti, kteří řídí válku a revoluci, nesmí pociťovat z toho pramenící nekonečné pochyby a váhavost. Neexistuje žádná omluva pro neschopnost řídit… Pokud někdo ztratí důvěru v lidi, které řídí, musí rezignovat. Vládnout bez víry v budoucnost národa znamená smiřovat se s porážkou. V těchto vrcholných okamžicích španělské historie mohou určovat osud země jen ti lidé, kteří naprosto věří ve vítězství a spojují v sobě odvahu s inteligencí. Revoluci musíte cítit jak ve své mysli, tak v srdci. Nezbytnými vlastnostmi pro překonání nesmírných překážek, bránících nám v dosažení vítězství jsou optimismus a schopnost organizovat. To si musíme uvědomit za každou cenu. Náš drahý Durruti říkal: ´Pro vítězství obětujeme vše!´ Budiž to naším mottem. Pokud chceme vést lid, je nezbytné, aby si ti, kteří jsou zodpovědní za řízení mas, hluboce vštípili zmíněnou zásadu. Pokud chcete mít respekt, musíte mít autoritu. Té dosáhnete pouze pomocí svých schopností. Musíte mít talent, dar vůdcovství, víru v osud lidí, kterým vládnete, činorodost, předvídavost a schopnost nikdy nezůstat ve vleku událostí…"
Datace tohoto mimořádného exempláře double-thinku je důležitá, protože v únoru 1937 měla CNT čtyři ministry ve vládě. Někdo by mohl pokládat za obtížné pochopit, proč, když "pokaždé, když lid vezme věci do svých rukou, následuje vítězství," byla CNT žádostivá vstoupit do vlády, nebo proč vláda "mající důvěru lidu", si potřebuje "vynutit poslušnost."
Dictamen Sobre Alianzas Revolucionarias (článek O revolučním spojenectví) s výhledem na "svržení existujícího politického a sociálního režimu," prohlašuje, že "UGT svým podpisem pod Paktem revolučního spojenectví jasně uznává zhroucení principu politické a parlamentní spolupráce. Logickým důsledkem tohoto poznání je ukončení jakékoli politické a parlamentní spolupráce se současným režimem.
2. Aby se sociální revoluce stala skutečností, je nezbytné zcela zničit existující politický a sociální režim, reglementující život této země."
Zastánci politiky CNT-FAI pravděpodobně namítnou, že k porážce generála Franca byla nutná změna taktiky - tím více, pokud UGT odmítla spojenectví s CNT.
Odpovím nejdříve na druhou část argumentu. Od července až do září 1936 ani jedna z organizací námezdně pracujících nebyla zastoupena v centrální vládě. Byly během této doby učiněny nějaké pokusy dosáhnout revolučního spojenectví s UGT ? (Dodejme, že revoluční spojenectví neznamená smlouvu mezi předáky, kterou byl pak CNT-UGT z roku 1938, ale - jak už ostatně naznačuje sám termín - pakt s revolučními sekcemi UGT.)
První argument, hovořící o taktice, ignoruje důležitost dvou výše citovaných odstavců, ve kterých je zmínka o uvědomění si "zhroucení principu politické a parlamentní spolupráce" a skutečnosti, že sociální revoluce předpokládá naprosté zničení "politického a sociálního režimu reglementujícího život této země." V tomto bodě se nejedná o prohlášení taktických zásad, ale vyřčení pravého stavu věcí, pochopení podstaty politické spolupráce. Předáci CNT-FAI mohli mít pravdu v tom, že není možné zároveň provést sociální revoluci a porazit Franka, ale podle mého názoru přesně z těch samých důvodů měli rovněž dojít k závěru, že od vlády a politické spolupráce mohou očekávat ještě méně. ( ) Ve skutečnosti si vybrali alternativu spočívající v modifikaci anarchistické analýzy společenských problémů a to na základě přesvědčení, že daná situace byla tak výjimečná, že ji vůbec nikdo z anarchistických teoretiků nepředvídal a ani nepřipouštěl ve svých pracích. Tento velice charakteristický španělský předpoklad, který je až příliš často pouze zástěrkou pro nevědomost, je opakovaně vyjádřen i v Solidaridad Obrera z 2. února 1938:"Jsme si velice dobře vědomi, jaké požadavky na nás klade válka, což znamená, že musíme všechny svoje síly věnovat tomuto pohlcujícímu boji, jehož nároky nebyly předpovězeny v žádné politické stati." (Řečeno navzdory skutečnosti, že španělské "problémy" byly předpovězeny mimo jiné i v dílech Enrica Malatesty, Alexandra Berkmana, Emmy Goldmanové a Bertoniho)
Jedním z důsledků "optimistické" politiky bylo, že slogany propagandistů CNT-FAI zatlačovaly do pozadí sociální revoluci. Namísto toho byl jejich vpravdě mocný propagandistický aparát přesměrován na předstírání hry na "antifašistický boj" za zneužívání nejtvrdších nacionalistických a vlasteneckých sentimentů. Skutečnost, že Franco použil Marokánce a později i Italy a Němce, byla vodou na jejich mlýn. Ve spojení s tím, že předáci CNT-FAI trvali na militarizaci a pokračování v ozbrojeném boji za každou cenu, tato tendence zdá se potvrzuje můj názor, že španělské revoluční hnutí s nacionalismem (stejně tak i s regionalismem) nejenom koketovalo. Až jak daleko vše došlo, můžeme ilustrovat projevem Frederiky Montseniové na masovém shromáždění v Madridu 31. srpna 1936, což znamená pouhých několik týdnů od počátku povstání, když byl revoluční entusiasmus nejsilnější a "vojenská" situace v žádném případě nebyla zoufalá. Montseniová o Francovi a jeho spojencích řekla následující:"…tento nepřítel postrádá důstojnost a svědomí a necítí svoji příslušnost ke Španělsku, protože kdyby tak cítil, kdyby byl vlastencem, tak by na Španělsko nepoštval Regulares a Marokánce, aby nastolili fašistickou civilizaci nikoli jako civilizaci křesťanskou, ale maurskou, civilizaci lidí, které jsme kdysi kolonizovali a nyní oni kolonizují nás svými náboženskými zásadami a politickými myšlenkami, které chtějí vtlouci do myslí španělského lidu." (Otištěno v Solidaridad Obrera, 2. 9. 1936. Tamtéž se nacházela i stať J.P. Fabregase, prominentního člena CNT, ve které prohlásil: "Slepě věřím v osud naší země, protože věřím v čistou podstatu naší rasy. Jsem si totiž zcela jist, že symbolizujeme pravdu, spravedlnost a svobodu.")
Tak promluvila španělská revolucionářka, zjevně jedna z nejinteligentnějších a nejnadanějších členek organizace a ještě dnes pokládaná většinovou částí CNT ve Francii za jednu z předních postav hnutí. V této jediné větě projevila nacionalistické, rasistické a imperialistické sentimenty. Ozval se na onom setkání alespoň jeden projev nesouhlasu?
Vraťme se ale k Zásadám zaragozského kongresu z května 1936. O Povinnostech jednotlivce a kolektivu a koncepci všeobecné spravedlnosti se píše, že "Svobodný komunismus nemá nic společného s jakýmkoli donucovacím systémem: což je skutečnost podmíněná zmizením celého existujícího systému trestního práva a následně i nástrojů trestu - vězení, nápravných zařízení atd." Následuje vyjádření názoru, že zásadní příčinou takzvaného zločinu je "sociální determinismus" a pokud bude odstraněna příčina, zločin přestane existovat. Příčina zmizí tehdy, až "budou uspokojeny materiální potřeby všech lidí a každý dostane možnost získat racionální a humanistické vzdělání." V konkrétních zásadách to znamená, že "z tohoto důvodu stojíme za názorem, že pokud jedinec selže v plnění svých povinností jak ke společnosti, tak i ke své roli výrobce, bude úlohou veřejných shromáždění najít ve smířlivém duchu spravedlivé řešení jakéhokoli individuálního případu. Svobodný komunismus tedy založí svoji nápravnou soustavu na lékařství a pedagogice, jediných prostředcích, kterým moderní věda přiznává takové právo. Pokud jakákoli osoba, oběť patologických symptomů, ohrožuje harmonii, která musí existovat mezi lidmi, bude použita pedagogická terapie, aby nalezen lék na vyléčení nesouladu a v jedinci byl probuzen morální smysl pro společenskou zodpovědnost, kterou mu odňala negativní dědičná vlastnost."
Do jaké míry byly tyto metody uplatňovány, nebo jen obhajovány revolučními předáky v jejich jednání se svými bližními, nebo v projevech pro tisk ? Znovu slyšíme námitky od samorostlých revolučních "realistů", že v konkrétní situaci, ve které se Španělsko ocitlo, je nebylo možné uplatnit, a to ani v období, kdy jak ministerstvo spravedlnosti, tak zdravotnictví drželi členové CNT. A tak se z dezertérů, "zbabělců", šmelinářů, Frankových příznivců a jeho vojáků, neutrálů, pacifistů, "flákačů", nepohodlných a nerozhodnutých lidí nestaly oběti, ale "zrádci, kteří musí dostat za vyučenou !"
Jak vůbec můžeme říci, že nebyli produktem společnosti, ve které žili ? V nenásilné společnosti nebudou zbabělci, dokud budou války, budou i dezertéři, pokud nebude nedostatek spotřebního zboží, přestane existovat černý trh… Skutečností je, že pro zmíněné revolucionáře byly stejně jako pro vládu všechny prostředky ospravedlnitelné pro dosažení účelu mobilizovat celou zemi pro válku. Za těchto okolností se sami ujistili, že "naši věc" by měl teoreticky podporovat vlastně každý. Ti, kteří tak nečinili, anebo se postavili na odpor, nebo nereagovali tak, jak se očekávalo, byli štváni, ponižováni, trestáni, či likvidováni.
Tisíce členů revolučního hnutí byly na oficiálních postech v kvazivládních institucích. Zasedali v lidových tribunálech a strážili a řídili věznice. Nemáme žádné důkazy o tom, že by něco namítali vůči stovkám rozsudků smrti, vynesených nejrůznějšími tribunály. Tisk CNT nám poskytuje pohled na pochmurný soupis rozsudků smrti, vynesených a provedených bez jediného projevu nesouhlasu. Všechny komentáře se nesou v loajálním duchu. "Ať to poslouží jako příklad!", hlásal titulek v Solidaridad Obrera ze 16. září 1936 k článku, oznamujícím popravu vůdce vzbouřenců na Minorce.
Mohli bychom dokonce říci, že přístup CNT-FAI k legalizovanému násilí v letech 1936-39 byl takový, že zatlačuje do pozadí i jejich kolaborantskou úchylku. Násilí již nebylo obranným prostředkem proti ozbrojenému útoku frankistických sil. Násilí se stalo odvetnou zbraní (popravy "fašistických" vězňů), prostředkem zastrašování (veřejné popravy dezertérů), nebo projevem úpadku ("Trest smrti pro zloděje" - Solidaridad Obrera, 17. září 1936). Bez váhání prohlašuji, že anarchista nemůže nikdy najít omluvu pro zastřelení jakékoli neozbrojené osoby, ať už byl její zločin jakýkoli. Ještě méně můžeme ospravedlnit popravu těch, kteří odmítají zabíjet, nebo kteří pomohli "nepříteli" informacemi atd. Věřím, že po dobu trvání revolučního boje se můžeme adekvátně chránit tím, že příslušníky páté kolony zadržíme za těch nejlepších možných podmínek. "A to snad máme ušetřit životy těch lidí, kteří byli odpovědni za smrt stovek našich soudruhů ?", zeptají se nás ti španělští pracující, kteří společně s anarchistou Gonzalo de Deparasem věří ve filozofii "Teror za teror" (Solidaridad Obrera, 30. ledna 1938), nebo společně s Juanem Peiró říkají:"Odplatu, nemilosrdnou odplatu ! Oko za oko, zub za zub !" (Solidaridad Obrera, 6. září 1936). Na tuto otázku existuje pouze jediná odpověď: ano !
Je mnoho způsobů, jak můžeme změnit společnost. Jeden spočívá v tom, že buď morálně, nebo i fyzicky vyhladíme všechny, kteří nesouhlasí s naším způsobem myšlení. Druhý předpokládá, že především musíme přesvědčit dostatečně velký počet lidí o správnosti našich idejí. Mezi těmito dvěma krajnostmi se nalézá množství variant na první z nich, ale já prohlašuji, že na druhou z nich nemohou být variace žádné. Samorostlí "realisté" z řad libertinského hnutí věří tomu, že kompromis je morálně ospravedlnitelný, protože přináší výsledky. Jestliže máme soudit tyto "výsledky" ve světle mezinárodního socialistického či komunistického hnutí, či pomocí pozic Platformistů ( ) v mezinárodním anarchistickém hnutí, nebo "oportunistů" španělské CNT-FAI, můžeme dojít pouze k jednomu závěru: tam, kde jsou prostředky autoritářské, je cíl - skutečná, či vysněná budoucí společnost - rovněž autoritářský a nikdy ve svém výsledku svobodný. Násilí jako prostředek plodí násilí, kult osobnosti jako prostředek plodí diktátory - velké i malé - a servilní masy, vláda - dokonce i s účastí socialistů a anarchistů - plodí ještě větší vládu. Je jasné, že svoboda jako prostředek plodí více svobody a výsledně možná i svobodnou společnost.
Těm, kteří říkají, že zmíněné zásady nás odsuzují k politické sterilitě a uzavření se do věže ze slonoviny, můžeme odpovědět v tom smyslu, že jejich "realismus" a "oportunismus" nevyhnutelně vedou ke katastrofě. Věřím, že postavit se na odpor konvenční válce, namísto účasti v ní, je v jistém smyslu realističtější, pozitivnější a revolučnější, že je civilizovanější a revolučnější hájit právo fašisty na holý život, než podporovat tribunály, mající právní moc nechat ho zastřelit a že je realističtější rozmlouvat s lidmi z ulice tváří v tvář, než na ně shlížet z vládních křesel, že z dlouhodobého hlediska je cennější ovlivňovat lidské mysli prostřednictvím diskuse, než je pokřivovat donucováním.
V neposlední řadě je tento problém především otázkou lidské důstojnosti, sebeúcty a respektu k druhým lidem. Jsou jisté věci, které nemůžete dělat, aniž byste přitom zároveň nepřestali být člověkem. Jako anarchisté ochotně přijímáme omezení, která se tak vztahují na naše činy, protože, jak řekl starý francouzský anarchista Sebastien Faure: "Vím, že není vždy možné dělat to, co bychom měli, ale zároveň také vím, že existují věci, které za žádných okolností nemůže udělat vůbec nikdo."

Londýn, červenec-prosinec 1952, leden-duben 1957

Bibliografie (1957)

JOSE PEIRATS, La CNT en la Revolución Espaňola, 3 díly, Toulouse 1951, 1952, 1953
D.A. DE SANTILLAN, Por qué perdimos la Guerra. Una Contribucion a la Historia de la Tragedia Espaňola, Buenos Aires 1940
D.A. DE SANTILLAN (ed.), čas. Timón. Sintesis de Orientacion Politico Social, první řada č. 1-6, Barcelona červenec-prosinec 1938, druhá řada č. 1-5, Buenos Aires listopad 1939 - březen 1940
D.A. DE SANTILLAN a LUCE FABBRI, Gli Anarchici e la Rivoluzione Spagnuola, Ženeva 1938
GERALD BRENAN, The Spanish Labyrinth. An Account of the Social and Political Background of the Civil War, Londýn 1938
GASTON LEVAL, Social Reconstruction in Spain, Londýn 1938
GASTON LEVAL, Né Franco né Stalin. La collettivita anarchiche spagnole nella lotta contro Franco e la reazione staliniana, Miláno 1952
AUG. SOUCHY a P. FOLGARE, Colectivizacionec. La Obra Constructiva de la Revolucion Espaňola, Barcelona 1937
AUG. SOUCHY, The Tragic Week in May, Barcelona 1937, rovněž i francouzské a španělské vydání
J. GARCIA OLIVER, Mi Gestion al Frente del Ministerio de Justicia, Valencia 1937
FREDERICA MONTSENY, Militant Anarchism and the Reality in Spain, Glasgow 1937
JUAN PEIRO, Problemas y Cintarazos, Rennes 1946
JUAN LOPEZ (ed.), Material de Discusion para los Militantes de la CNT de Espaňa, Milford Haven - Brighton 1945-46
ANT. ILDEFONSO, Il Movimiento Libertario Spagnolo, čtyři články otištěné v čas. Volonta, č. 6-9, Neapol 1952, vydané jako brožura, Neapol 1953
Sborník DE JULIO A JULIO. UN AŇO DE LUCHA, Valencie 1937, francouzské vyd. DANS LA TOURMENTE. UN AN DE GUERRE EN ESPAGNE, Paris 1938
DE COMPANYS A INDALECIO PRIETO, DOCUMENTACION SOBRE LAS INDUSTRIAS DE GUERRA EN CATALUNA, Buenos Aires 1939
SPAIN AND THE WORLD, anarchistický čtrnáctideník, 53 čísel, Londýn prosinec 1936 - 1939
Svazky FRAGUA SOCIAL (valencijský deník CNT), SOLIDARIDAD OBRERA (barcelonský deník CNT), TIERRA Y LIBERTAD, MUJERES LIBRES a dalších anarchistických a syndikalistických časopisů vydávaných ve Španělsku v letech 1936-1939
INFORMAČNÍ BULLETIN C.N.T. - F.A.I., španělské, anglické a italské vydání, Barcelona 1937-1939

Další zdroje:

CAMILLO BERNERI, Pensieri e Battaglie, Paříž 1938
MAX SARTIN, Berneri in Spagna, New York, bez datace
HENRI RABASSEIRE, Espagne Creusot Politique, Paříž, bez datace (1938?)
FRANZ BORKENAU, The Spanish Cockpit, Londýn 1937
FRANZ BORKENAU, The Communist International, Londýn 1938
COL. S. CASADO, The Last Days of Madrid, the End of the Second Spanish Republic, Londýn 1939
LARGO CABALLERO, Mis Recuerdos, Mexico 1954
INDALECIO PRIETO, Como y porque salí del Ministerio de Defensa Nacional, Paříž 1939
JESUS HERNANDEZ, Yo fui un Ministro de Stalin, Mexico 1953
J. HERNANDEZ a JUAN COMORERA, Spain Organizes for Victory, the Policy of the Communist Party of Spain, Londýn 1937
W.J. KRIVICKIJ, I was Stalin´s Agent, Londýn 1939, kapitola III.
FRANK JELINEK, The Civil War in Spain, Londýn 1938
JOHN MCGOVERN, Terror in Spain, Londýn 1938
FELLIX MORROW, Revolution and Counter-Revolution in Spain, New York 1938 (kritická trockistická studie)
GEORGE ORWELL, Homage to Catalonia, Londýn 1938
ALLISON PEERS, Catalonia Infelix, Londýn 1937
BART DE LIGT, The Conquest of Violence, an Essay on War and Revolution, London 1937

Doplněk
Knihy s tematikou španělské občanské války a revoluce obsažené v Anarchistické knihovně FSA

MURRAY BOOKCHIN, The Spanish Anarchists. Heroic Years 1868-1936, Free Life Editions, New York 1977
FRANZ BORKENAU, The Spanish Cockpit, Pluto Press, Londýn-Sydney 1986
EL CONGRESO CONFEDERAL DE ZARAGOZA, C.N.T. - zero-zyx, Madrid 1978
THE MAY DAYS BARCELONA 1937, sborník (Souchy, Peirats, Bolloten, Goldmanová), Freedom Press, Londýn 1987
ABEL PAZ, Durruti. The People Armed, Black Rose Books, Montreal 1976
ABEL PAZ, Durruti en la Revolución Espaňola, Fund. Anselmo Lorenzo, Madrid 1996
JOSÉ PEIRATS, La CNT en la Revolución Espaňola (1-2-3), A.A. La Cuchilla, Cali (Kolumbie) 1988
JOSÉ PEIRATS, Anarchists in the Spanish Revolution, Freedom Press, Londýn 1990
D.A. DE SANTILLAN, El Anarquismo y la Revolucion en Espaňa. Escritos 1930/38, Ed. Ayuso, Madrid 1977
SPAIN 1936-1939. SOCIAL REVOLUTION AND COUNTER REVOLUTION, sborník soudobých článků z anarchistického časopisu SPAIN AND THE WORLD, Freedom Press, Londýn 1990

Ediční poznámka:

Mým zdrojem bylo vydání V.R., LESSONS OF THE SPANISH REVOLUTION, Freedom Press, 3. vyd., Londýn 1983
V českém vydání nejsou obsaženy následující dodatky, které na požádání zašleme.
o Bibliografické post scriptum
o Poznámky k bibliografickému post scriptu z roku 1983
Původní text měl cca 240 stran. Z ekonomických důvodů jsme použili podstatně úspornější a menší písmo.

- Překladatel

Ediční poznámka k 2. vydání

Provedl jsem pouze nové podrobné korektury a vzhledem ke zjevnému kontextu a snaze o zabránění zmatení pojmů jsem na několika místech upravil překlad pojmu "communist" na "bolševický."

Překladatel

Anarchistická knihovna FSA
Svazek 1, druhé vydání, Praha - duben 2000